JUDr. Michal Žižlavský: Kdo chce být slyšet, musí být vidět!

17. 2. 2022 Hana Saitzová Žádné komentáře

Do vedení České advokátní komory kandidoval JUDr. Michal Žižlavský již úspěšně poněkolikáté. Jeho motto „Prosazuji silnou Komoru, která

Exkluzivně pro AD

Do vedení České advokátní komory kandidoval JUDr. Michal Žižlavský již úspěšně poněkolikáté. Jeho motto „Prosazuji silnou Komoru, která zabrání zániku naší profese,“ kolegyně a kolegy oslovilo a ve volbách na 8. sněmu ČAK mu hodili hlas. S čím jde do dalších čtyř let v představenstvu, kde vidí bolavá místa advokacie, legislativy a jaký je jeho recept na skloubení praxe a soukromého života, se svěřil v rozhovoru pro Advokátní deník.

Byl jste zvolen členem představenstva na další čtyři roky. Co vše jste při své kandidatuře zvažoval?

Možná si vzpomenete, že atmosféra před loňskými volbami byla poněkud napjatá. Do vedení Komory kandidovalo historicky nejvíc advokátů. Vzniklo něco jako politické strany: Moderní advokacie na pravici, Komora 2.0. ve středu a Otevřená advokacie na krajní levici. Přišlo mi to zprvu komické. U Moderní advokacie, kterou jsem vnímal jako názorově nejbližší, mi navíc připadalo, že tak trochu mate tělem. Nechtělo se mi vykřikovat do světa, že mou hlavní předností v šedesáti letech je to, že jsem moderní. Do žádné ze „stran“ jsem nevstoupil. Takže se stalo, že jsem svou kandidaturu zvažoval hned dvakrát. Poprvé, když jsem ji oznámil. S tím jsem neměl problém, protože jsem ješitný, a myslím si, že mám advokacii co přinést. Pak ale především podruhé, když jsem zjistil, že mi ujíždí vlak. Média, orientovaná na advokáty, zvala do volebních debat, čert ví proč, jen kandidáty stran. Advokáti se kolem nich začali polarizovat. Jako osamělého bojovníka mě to rychle gumovalo z volební mapy. Takže jsem stál před rozhodnutím, jestli zavčas prchnu z boje, abych neskončil jako Richard III., nebo do toho boje půjdu a vážně se zamyslím nad tím, kde jsem udělal chybu. Zkrátím to. Rozhodl jsem se pro druhou možnost. Dal jsem si nick „normální advokát“, zřídil web se stejným názvem a psal na něj svůj „program“. Pozdě ale přece jsem se dohodl na vzájemné podpoře s několika kvalitními kandidáty, kteří stejně jako já nevstoupili do žádné strany. Zdravím je, tedy jmenovitě bývalého prezidenta CCBE Antonína Mokrého, byznysového advokáta Petra Kališe a Lenku Vidovičovou z insolvenční sekce. V týlu mi pomáhala řada dalších, kteří si možná nepřejí, abych je jmenoval, takže zmíním alespoň všechny společníky naší kanceláře v čele s Adamem Sigmundem. A konečně jsem vsadil na kvalitní „nová“ média. Zaplatil jsem si malou upoutávku v Advokátním deníku na stránky www.normalniadvokat.cz, kam jsem psal své příspěvky. Publikoval jsem ve volebním čísle Bulletinu advokacie něco jako svůj program. To hlavní, co mi ale podle zpětného vyhodnocení kampaně pomohlo srovnat pole se stranickými kandidáty, byla práce s jedním důležitým poznatkem: Zhruba 80 % všech informací přijímáme zrakem. Natočil jsem proto v pražském studiu LEAGLEONE na jeden zátah sérii krátkých videí na téma Role advokáta v insolvenčním řízení a zúčastnil se zde také živě streamované předvolební debaty. Vidělo to zhruba tisíc advokátů a nedělám si samozřejmě iluze, že to byli všechno mí fanoušci. V každém případě mi dalo svůj hlas na sněmu více než 800 advokátů a já jsem se probojoval do představenstva jako jediný nestraník.

Jak jste s celkovými výsledky voleb do orgánů ČAK spokojen? Těšíte se na práci v novém, pozměněném kolektivu členů představenstva?

Záměrně jsem na vlastním příkladu popsal, jak těžkou pozici měli v posledních volbách samostatní kandidáti. Byl to zcela nový faktor, který stojí za to analyzovat. Mimo jiné měl za následek to, že ve volbách uspělo velmi málo kandidátů z regionů. Deset členů představenstva z jedenácti, včetně mne, sídlí v centru Prahy. Z toho je osm kandidátů Moderní advokacie. Bylo zajímavé sledovat spanilou jízdu neformálního lídra Moderní advokacie Roberta Němce, jehož strana dominovala ve volbách s jistotou anglických lučišníků v bitvě u Kresčaku. Právem se stal Robert králem, pardon předsedou. Ale ani Komora 2.0 neměla špatný výsledek. Postavila na šachovnici vedle první dámy české advokacie Moniky Novotné další dvě dámy, Lucii Dolanskou Bányaiovou a Míšu Plachkou, a jako náhradníka mága sociálních sítí Pavla Kroupu. Pro zajímavost se pochlubím tím, že mě advokáti zvolili do vedení Komory jako jediného počtvrté. Jsem zde už druhé desetiletí, a právem se cítím jako želva s nejdelší historickou pamětí, i když tu bitvu u Kresčaku jsem nezažil, pokud mne z toho někdo podezírá. A nesmím zapomenout říci, že jako náhradník uspěl z našeho názorového uskupení ještě Tonda Mokrý. Ale zpět k vaší otázce. S výsledky voleb jsem spokojen, máme pravostředovou vládu, a co je obzvlášť důležité, nejsou v ní extremisté. Petr Němec alias @SemSuchar, dítě Sokola, malý Sokolík (to mě pobavilo), to vidí asi tak, že si tu v Praze, na Národní 16, žijeme jak na zámku a je nám tady dobře. Já bych to potvrdil. Lidsky spolu vycházíme, chováme se k sobě slušně, myjeme si pravidelně ruce, pomáháme dámám do kabátů, nepodáváme na sebe žaloby, smýšlíme pozitivně a jednáme konstruktivně. Myslím, že jsme dobrý tým, navíc s funkčním vykonavatelem, tajemníkem Petrem Čápem. S většinou kolegů z představenstva se známe tak dlouho, že jsme předvídatelní, a víme, co od sebe můžeme čekat: Schopný vyjednavač Robert Němec, dominantní jedinci Tomáš Sokol, Lukáš Trojan, Martin Maisner a asi i já, a pak lidé, které obzvlášť obdivuji, protože pracují s lehkostí jemnou silou, jako je Monika Novotná, Petr Toman anebo František Korbel. Navíc všichni vynikající odborníci ve svých oborech! A co se týče nových kolegů Lucie Dolanské Bányaiové, Míšy Plachké a Ondřeje Trubače, tak s těmi se sice teprve poznáváme, ale musím říci, že z nich mám zatím ten nejlepší dojem. Jedinou vadu na kráse vidím ve zmíněném malém zastoupení advokátů z regionů ve vedení Komory. To musíme dohnat jinak. Cestu vidím v posílení účasti mimopražských advokátů v poradních orgánech.

S prací v představenstvu máte bohaté mnohaleté zkušenosti. I v tomto funkčním období budete zodpovědný za insolvenční legislativu. To je stále aktuální dynamické odvětví práva. Co budete v této oblasti zejména prosazovat?

Je to poměrně jednoduché. Budu prosazovat to stejné, co prosazuji jako želva ve vedení Komory dvě desetiletí: Silnou roli advokátů ve všech typech soudních řízení, tedy i v insolvencích. Zní to jednoduše, ale cesty k dosažení tohoto cíle jsou v různých etapách vývoje společnosti různé. Není žádné tajemství, že jsme to jako advokáti neměli v poslední době lehké. Docházelo ke kriminalizaci činnosti advokátů za to, že radí svým klientům nevypovídat v trestních nebo daňových věcech, což je jejich ústavní právo. Na advokátní mlčenlivost útočily směrnice AML a DAC, rozvíjené masivním gold platingem. Znovu se nám připomnělo ošklivé Velké Ucho, viz kauza hromadných odposlechů advokátů v brněnské vazební věznici. Minulá vláda přišla s návrhem, že mají právní služby poskytovat živnostníci. Necitlivý přístup ke správě cizího majetku, tradiční advokátní agendě, jsme zaznamenali také při implementaci směrnice o restrukturalizaci a insolvenci, konkrétně v návrhu zákona o preventivní restrukturalizaci. Snad se nám ale blýská na lepší časy. Zatím mám dobrý pocit z nové politické garnitury. První kroky ministra spravedlnosti Pavla Blažka po jeho uvedení do funkce vedly na představenstvo České advokátní komory, kde vyjádřil zájem naslouchat našim podnětům. Náměstek ministra spravedlnosti Antonín Stanislav se účastní jednání Sekce pro insolvenční právo a vyměňujeme si názory na insolvenční témata. V této oblasti se, myslím, neobejdeme bez auditu regulace činnosti, vzdělávání a zkoušek advokátů-insolvenčních správců. Ostatně jsme s tím už začali, když jsme se zabývali otázkou, zda je vhodný vznik samostatné komory insolvenčních správců ze zákona. Dospěli jsme k jednoznačnému závěru že ne, protože by to oslabilo roli, svěřenou na tomto poli historicky advokátům. Koho to zajímá podrobněji, může si přečíst poslední bod zápisu z jednání únorového představenstva a také zápis z únorové Sekce pro insolvenční právo. Musím ještě říci, že mám velkou radost z nového složení sekce. Posílili jsme v ní zastoupení mimopražských kolegů, máme zde advokáty z menších a středních kanceláří, ale také z největších tuzemských, jako jsou PRK Partners nebo HAVEL & PARTNERS a mezinárodních typu Dentons, Clifford Chance a Allen & Overy. V sekci nám nechybí samostatní advokáti-insolvenční správci ani zástupci největších korporací insolvenčních správců v zemi se zvláštním povolením k řešení úpadku velkých podniků. Můžeme tak využívat zkušenosti z mnoha tisíců insolvenčních řízení, včetně těch největších. Znalost aplikační praxe nám dává velkou argumentační sílu. Předpokládám, že se budeme moci věnovat i takovým tématům, jako je posílení role advokátů při sepisu insolvenčních návrhů, ale i jako právních zástupců v insolvenčních řízeních, a že se dostaneme k financování bezplatné právní pomoci, která s tím souvisí. Doba je těžká a státní rozpočet napjatý. Mohli bychom se ale třeba podívat v detailu na financování právní pomoci, zajišťované neziskovkami. A netvařme se, že to právní pomoc není. Třeba insolvenční návrh není nic jiného než žaloba sui generis. Proč by peníze, vynakládané na právní pomoc, neměly jít k rukám právníků?

Hlásíte se také k zapojení do příprav nového civilního řádu soudního. Tam, jak se aspoň mediálně zdá, panuje ticho. Máte informace o dalších krocích ministerstva a jeho pracovní skupiny?

Ministr spravedlnosti Pavel Blažek si vybral jako poradce pro justici doktora Jaroslava Bureše. Přesto, že jde o titána civilního procesu, nebude to mít lehké. Nový civilní řád soudní se již příliš dlouho nachází ve stavu hybernace. Zaslechl jsem v kuloárech názory, že by možná stačila novela současného předpisu. Nevím. Dnes platný občanský soudní řád pochází z roku 1963. Mezi lety 1963 až 1989 se novelizoval v průměru jednou za pět let. Po listopadu 1989 se frekvence jeho změn zvýšila pětadvacetkrát! V průměru je to pět novel každý rok. To o něčem vypovídá. Ten předpis se prostě přežil. Pochází z jiné doby. Jeho neustálé novelizace už těžko změní jeho podstatu. Připomínají pokus měnit kočku na psa pomocí plastických operací. Zvíře, které se na vás pak vyděšeně dívá, není ani kočka, ani pes, ale monstrum. Ale musíme se na věc dívat realisticky. Pavel Blažek má před sebou čtyřletý mandát a nevíme, co bude pak. Zadlužení, vysoká inflace, narušené dodavatelsko-odběratelské vztahy, prostě špatná post-covidová ekonomická situace láká populisty. Takže chápu, že to může být volba mezi vrabcem v hrsti, kterého lze mít za čtyři roky, nebo rychle se vzdalujícím holubem na střeše. Přál bych si ale, abychom narovnali alespoň jedno pokřivení. Zavedli jsme koncentraci řízení, stop stavy pro tvrzení stran a důkazní návrhy, ale nekvalifikovaní účastníci řízení jim nerozumějí a neumějí s nimi pracovat. Proto ani soudci tyto nástroje nevyužívají, jak by mohli. Někdy mám dojem, že náš civilní proces funguje jako důmyslná past. Vytváří iluzi spravedlnosti, ale lidem vznikají závazky z rozsudků pro uznání a zmeškání, kterým nerozumějí, nebo procházejí letitými soudními řízeními, protože neprobíhají koncentrovaně. To bychom měli napravit.

V tom původním návrhu skupiny pod vedením profesorky Winterové byl zakotven advokátský proces. Předpokládám, že i nyní se o jeho zakotvení bude advokacie zasazovat.

To jste trefila hřebík na hlavičku. Ano, advokátní proces je ten lék, který mám na mysli. Jasné procesní uvažování profesorky Winterové miluji. Efektivní justice je profesionalizovaná justice. Patří k ní nejen soudci a státní zástupci, ale i advokáti, kteří v insolvenčních řízeních vykonávají také funkce insolvenčních správců. My všichni jsme kvalifikovaní služebníci justičních procesů s přesně danou rolí. Proto se také připravujeme na své povolání pětiletým studiem na vysoké škole a než můžeme samostatně jednat v soudních řízeních, musíme absolvovat povinnou tříletou praxi a složit náročné profesní zkoušky. Soudní proces je sofistikovaný způsob nalézání práva. Je to důmyslný stroj. Pracuje s dělbou rolí, a aby skutečně fungoval, vyžaduje znalosti, praxi a erudici. Naše role advokátů spočívá v tom, že pro svého klienta pojmenujeme problém a vymezíme možnosti jeho právního řešení. Řešíme-li věc soudně, musíme definovat případ tak, aby byl soudně projednatelný, a zformulovat v přesně daném čase skutková tvrzení a navrhnout k nim důkazy. Není to nic triviálního. Člověku na to nestačí jen pouhý zdravý selský rozum. Je to odborný postup. Bez něj důmyslný stroj jménem justice zareaguje tak, že se z něj stane důmyslná past. Prohrajete, i když máte pravdu. Složitější systémy prostě nepočítají s tím, že je bude obsluhovat laik. Když chcete letět letadlem, očekáváte, že je pilotuje člověk s potřebným vzděláním a praxí. Advokátní proces je jediný způsob, jak zrychlit rozhodování soudů a vytvořit stav právní jistoty, tolik potřebný v soukromých i korporátních vztazích. Mám třicetiletou zkušenost advokáta a insolvenčního správce a na pár let jsem si odskočil do soudcovského taláru. Jako praktik jsem pochopil, že justice nefunguje jako jednoduchá trojčlenka. My, právníci, nejsme ve společnosti příliš oblíbení, protože často řešíme složité a nepříjemné věci. Potvrzují to vtipy na náš účet. Víte například, jaký je rozdíl mezi tím, když auto srazí srnu a právníka? Před právníkem chybí brzdná dráha. Takže se nelze divit tomu, že populisté poměrně často přicházejí s nápady, že soudní proces zvládne laik nebo že právní služby mají poskytovat živnostníci. Klamou ty, kteří chtějí být klamáni. Náš civilní proces ale nezaručí rovnost stran, dokud nezavedeme advokátní proces. Do té doby budou lidem vznikat závazky z rozsudků pro uznání a zmeškání, kterým nerozumějí. Do té doby nedokážeme zrychlit a zefektivnit soudní proces. A poslední, co k tomu řeknu. je to, že povinné zastoupení až na konci řízení, v řízení před Nejvyšším soudem, jak ho známe dnes, postrádá logiku. Na konci procesu už nenapravíte špatně formulovaná tvrzení v žalobě nebo v obraně proti ní. Nedoplníte ani nedostatečně označené důkazy. Takže jestli někomu pomáhá advokátní proces, jak je dnes nastavený, tak možná regulaci nápadu Nejvyššího soudu, ale rozhodně ne účastníkům řízení.

Další oblastí Vašeho působení je oblast médií a vnějších vztahů Komory. Jaké máte plány a vize právě v rámci této agendy?

Četl jsem nedávno zajímavou knihu Média, lži a příliš rychlý mozek. Popisuje se v ní, jak funguje starý a nový mozek. Zvířata mají jen ten starý, emoční. Lidé mají i ten druhý, ve kterém by měl sídlit rozum. Starý mozek je rychlý, intuitivní a neklade si otázky. Když uvidíte na cestě hada, couvnete zpět. Stejně ale reagujete na větev, která hada jen připomíná, což je jen iluze hada, had-fantom. Starý mozek jede na autopilota, kterého v nás programoval stovky let evoluční vývoj. Dnes jej programují média. Ta vytvářejí často fantomovou realitu typu zmíněné větve. Čteme povrchně titulky, zahlédneme něco na sociálních sítích a náš starý mozek, limbický systém, nám podle toho modeluje fantomový okolní svět. Mainstreamová média útočí právě na starý mozek. Používají k tomu něco, co sami jejich editoři označují zkratkou „HLP“. Hluboké lidské příběhy, zvyšující sledovanost. Například v insolvenčním právu jsou to dojímavé příběhy strádajících matek samoživitelek, dětských dlužníků nebo důchodců, které vytvářejí společenský tlak na změnu legislativy. Takže se plošně zmírňují podmínky odpouštění dluhů a opakují se milostivá léta. A tady by měl zasáhnout rozum, náš nový mozek, neokortex, který nás odlišuje od zvířat a umí se ptát „Proč?“ Bohužel do hry nevstupuje, nebo vstupuje málo. Ví někdo, jak vypadá průměrný český dlužník? Z datového výzkumu společnosti InsolCentrum plyne, že to není ani dětský dlužník, ani matka samoživitelka, ani důchodce. Je to muž ve věku 40 až 49 let. Proč máme odpouštět dluhy mužům v aktivním věku? Každý dluh, který jim odpustíme, platí někdo jiný. V první linii věřitelé, ve druhé my všichni, daňoví poplatníci, kteří své dluhy platíme, včetně důchodců a matek samoživitelek. Plošná řešení přinášejí pokřivenou právní regulaci. Podporují rozmařilost nezodpovědných na účet zodpovědných. Škodí lidem, firmám a taky nám, advokátům, kteří ke své práci potřebujeme funkční právní stát. Neměli bychom k tomu proto mlčet, jakkoli se opona fantomové reality zvedá těžce. Pomáhat faktům do veřejného prostoru dnes není možné jinak, než prostřednictvím médií. Vidím v tom smysl, a proto se zabývám také vnějšími vztahy a médii. Na Komoře právě pilujeme mediální strategii s Petrem Tomanem, Ivou Chaloupkovou, Danielou Kovářovou, Hanou Rýdlovou, a členy Výboru pro vnější vztahy. Mimo Komoru podporuji projekt LEAGLEONE , který prostřednictvím nových médií propojuje právní elity se světem byznysu a veřejné správy.

Kde by podle Vás měla být Komora za další čtyři roky, co vše by měla v rámci Vašeho volebního období zvládnout, a to nejen v těch oblastech, za které jste zodpovědný? Kde Komoru vidíte?

Stranický model chování, který se projevil v advokátních volbách, funguje i po nich. Petr Toman, kterého tím pověřil Robert Němec, vedl se všemi, kdo ve volbách uspěli, vyjednávání o tom, co budeme společně prosazovat. A musím uznat, že je vedl korektně a dobře. Asi proto, že má zkušenosti z velké politiky. Začínám si zvykat na to, že vlastně děláme advokátní politiku. Dříve jsem to tak nevnímal, ale je pravda, že to urychluje běh věcí. S odstupem času si uvědomuji, proč intelektuál Václav Havel v devadesátých letech prohrál jako nepolitický politik svůj souboj s pragmatikem Václavem Klausem, který se opíral o mašinerii silné strany. Nebo proč staří Řekové podlehli lépe organizovaným Římanům. Takže na otázku, kde by měla být Komora za další čtyři roky a co všechno bychom měli zvládnout v rámci našeho volebního období, vám nebudu odpovídat jako osamělý jedinec, i když by se mi chtělo. Odkážu vás na naše společné Programové prohlášení. To je průnik toho, na čem jsme se shodli všichni. Nemáme samozřejmě ve svých rukou například legislativu. Věřím ale, že to odpracujeme, jak nejlépe umíme. Nálada týmu je dobrá, táhneme za provaz stejným směrem, a to je hlavní podmínka úspěchu.

Na závěr na odlehčení a třeba jako inspiraci ostatním kolegům nám prozraďte, jak zvládáte skloubit pracovní a osobní život, co Vám dělá radost a pomáhá Vám nabít se energií v náročných dnech?

Budu upřímný a přiznám se, že svůj čas nedělím na práci a osobní život, ale na to, co a kdo mě baví a co a kdo ne. Takže se vám tímto odhaluji jako sobec. Věřím ale, že jde v mém případě o pozitivní sobectví. Co tím myslím? Člověk má podle mne dělat především věci, které jsou dobré pro něj. Ostatní přichází samo. Co je pro nás dobré, to nám ukazuje náš starý mozek, který nás přitahuje jako silný magnet k tomu, co nás baví. Je to takový kompas, který ukazuje na to, k čemu jsme byli stvořeni. Samozřejmě, jsou zde i jistá temnější teritoria okamžitých animálních potěšení s rizikem vzniku závislosti, například jídlo a pití. Ta se ale dají kontrolovat rozumem. Takže v principu věřím tomu, že teprve když děláme věci, které nás baví, získáváme energii, chcete-li sílu, o kterou se mohou v případě potřeby opřít naši blízcí. Člověk, který je sám nešťastný, nikomu nepomůže. Takže se snažím dělat věci, které mě baví, a vyhýbat se lidem, kteří mě unavují. Díky tomu mám vcelku dost energie a mohu ji v nutné míře investovat i do toho, co dělat musím. K libovému masu vám život zkrátka vždy přibalí nějaký ten bůček. Osobní věci rozebírat nebudu, protože by to nemuselo být příjemné mým blízkým. Mohu ale říci, že mě toho baví poměrně hodně a patří do toho i advokacie, kterou nevnímám jen jako práci. Asi proto, že nedělám vše sám, jako před třiceti lety, když jsem začínal. Obrovské množství drobné práce, která je v našem povolání nutná, zastanou mí mladší kolegové. Jsem za to vděčný a mrzí mě, že jim to neumím dávat víc najevo. Já využívám především svou zkušenost a kontakty a těší mne, že to má synergický efekt. Připravuji strategii těch nejzajímavějších případů, které u nás v kanceláři máme, což jsou často největší kauzy v zemi. Identifikuji klíčové osoby s rozhodovací pravomocí a slučitelnými zájmy a dávám je dohromady. Baví mě vyjednávání, hledání průniku společných zájmů a také ekonomického smyslu. Právník, který v byznysu nesměřuje k ekonomicky racionálnímu řešení, je na nejlepší cestě stát se veřejným nepřítelem. Bohužel znám řadu takových, kteří jako by opisovali z filmu Konec vodníků v Čechách a rozhodli se škodit lidem. Kromě advokacie mě baví četba lehčí, a někdy i těžší literatury. Právě teď cítím potřebu vracet se k některým – z mého pohledu – zásadním dílům. Momentálně je mou knihou knih Orwellova Farma zvířat. Baví mě hudba, hra na piano, kterou jsem kdysi studoval, ale nemám čas cvičit, tak to podle toho vypadá. Věnuji se cyklistice, kde jsem zatím neklesl k elektrokolu, ale jen proto, že jezdím rovinky. Hraji tenis, ale dost špatně, takže přestávám jezdit na turnaje a užívám si to rekreačně. A v covidové zimě jsem objevil jednu úžasnou věc, kterou vám vřele doporučuji. Chcete rychle dobít energii? Tak to nepřehánějte s intenzivním sportem, nechejte lyže nebo kolo doma a běžte se jen tak projít. Vychutnáte si přírodu!