Jaromír Jirsa, Karel Havlíček: Dokazování – úvahy o teorii a praxi

Wolters Kluwer ČR, Praha 2021, 296 stran, 690 Kč.

 

Emil Ott ve své učebnici uvádí, že „Dokazovati ve sporu znamená podati soudu doklady nezbytně vedoucí jej k tomu, aby o faktu tvrzeném za to pokládal, že nastalo aneb že se nesběhlo“ (srov. E. Ott: Soustavný úvod ve studium nového řízení soudního, II. díl, Wolters Kluwer ČR, Praha 2012, str. 85). Dokazování v řízení bývá právem označováno za páteř civilního procesu. Je nezbytnou součástí každého řízení před civilním soudem. Ostatně proces bez dokazování skutečností by byl sice výjimečně teoreticky možný (pakliže by mezi účastníky nebyly žádné sporné skutečnosti a v řízení by šlo výlučně o vyřešení právní otázky), avšak prakticky se sotva kdy vyskytne. Předložená publikace se, vcelku uceleně, věnuje právě dokazování, a to jak v rovině teoretické, tak po stránce praktické. Je vyváženě zpracována dvěma autory, soudcem Ústavního soudu JUDr. Jaromírem Jirsou, kterého autorsky doplnil JUDr. Karel Havlíček, mj. zakladatel Stálé konference českého práva.

Z hlediska systematiky je publikace rozdělena do osmi částí, čítající celkem pětatřicet kapitol včetně čtyř rejstříků. Jednotlivé části na sebe logicky navazují. Již z úvodního slova v části první se lze dočíst, že text na některých místech nechválí, a je-li kritický, ať již ve vztahu k soudcům nebo advokátům, či jiným osobám na řízení zúčastněným, mělo by se jednat o kritiku pozitivní a konstruktivní (na str. 11). Záměrem autorů totiž nebylo přispět do knihovního fondu monografickou odbornou publikací ani komentovat platné právo, ale soustředit své úvahy a vlastní myšlenky nad problematikou dokazování v právu z úhlů pokud možno nových či staronových – zapomenutých (str. 14). Toto uvažování je pak do jisté míry ovlivněno životními zkušenostmi obou autorů, ve kterých se kloubí pohled soudcovský, částečně také advokátský, přestože o něm autoři zdaleka neví tolik (jak sami tvrdí), s pasážemi více filozofickými, které problematiku dokazování uchopují nejen v právnickém duchu.

Druhá část knihy je věnována obecným základům dokazování. Nejen samotnému vymezení tohoto pojmu a jeho smyslu (za prvé pravdě a za druhé spravedlnosti, které jsou podle autorů smyslem dokazování), ale rovněž stěžejnímu pojmu důkaz (str. 26), který ve svém díle zdařile analyzoval kupř. Václav Hora (srov. V. Hora: Československé civilní právo procesní, II. díl, Wolters Kluwer ČR, Praha 2010, str. 302, cit. „Souhrn všech zevnějších jevů, jež mají působiti na přesvědčení soudu o pravdivosti či nepravdivosti jisté sporné a rozhodné skutečnosti, zoveme všeobecně důkazem“). Autoři však na něj neodkazují ani nečiní odkaz na jiná tradiční procesualistická díla. Zajímavé však je připodobnění ke Kolumbově cestě, jíž měl být podán důkaz o existenci západní mořské trasy z Evropy do Indie, což se, jak známo, nezdařilo (mimoděk tu vznikl důkaz o existenci jiného kontinentu, srov. na str. 27).

Kdo by v kapitole V, originálně nazvané „Důkazní instrumentárium“, očekával vyložení důkazních prostředků, bude zklamán (to se stane až v části páté). Instrumentáriem, s nímž je v knize pracováno, se rozumí právě specifický soubor médií, která lze za důkazní prostředek označit. Místo toho je pozornost věnována myšlenkám filozofickým, s odkazy na velké filozofy Platona a Aristotela, či autory Taleba, Aronsona a další. K textu k základním principům dokazování v právu (kap. VIII, str. 55 a násl.) musím být kritický. Jistě, klíčovou zásadou se jeví zásada volného hodnocení důkazů, o níž je i jinde v knize opakovaná zmínka, avšak zásady projednací či vyšetřovací přece hrají neméně významnou roli na poli dokazování. Povinnosti tvrzení a důkazní a s nimi spojená břemena jsou sice vysvětleny na jiném místě, ale nechat je v této pasáži bez bližších souvislostí je poněkud nešťastné. Stejně tak není správné označovat zásadu projednací jako zásadu kontradiktornosti (srov. na str. 61). V tomto smyslu by to vlastně znamenalo, že se kontradiktornost spojuje s povinností před soudem dokázat svá tvrzení, což je spojováno pouze s řízením sporným. I v kontextu Evropské úmluvy nemůže toto užší pojetí obstát a kontradiktornost je třeba připustit i v dalších řízeních, např. v řízení nesporném, které je ovládáno vyšetřovací zásadou. Naopak hledání cest od dogmatu k poznání, od nerovnosti k rovnosti, od vázanosti k uvolnění atd., zkrátka kapitola věnovaná metamorfózám dokazování v právu (kap. IX, str. 62 a násl.) poutavě zakončuje druhou část publikace. Pozitivně lze na tomto místě hodnotit zejména uvedení moderních trendů v dokazování, kterým se autoři významněji věnují i v kapitole o vytváření soudcova přesvědčení, a to zejména v pasáži o neživých důkazních prostředcích (v kap. XXVII).

Praktický rámec dokazování v civilním soudním řízení tvoří náplň třetí části. Z pohledu soudce je pozornost postupně věnována nejen praktickým otázkám dokazování a jeho základním rysům, ale také principům souzení, a především základním povinnostem účastníka a jejich vlivu na proces dokazování. Povinné zastoupení, které se dnes uplatňuje pouze v dovolacím řízení (srov. § 241 o. s. ř.), může k profesionalizaci justice upřímně pomoct (srov. na str. 91). Koneckonců s rozšířením advokátského procesu počítal i věcný záměr civilního řádu soudního zpracovaný pod vedením Petra Lavického. Lze souhlasit, že se nepřipravenost účastníka řízení může (negativně) projevit i na výkonu jeho zástupce. Stejně tak by však mohlo být uvedeno, že nepřipravenost soudce může proces dokazování rovněž dramaticky zatížit. V soudní praxi k tomu přitom dochází, což však není žádoucí. Správně je také dále zmíněno, že poučení účastníků stanovené v § 5 o. s. ř. je nezbytným atributem jak pro rovné postavení účastníků řízení, tak pro předvídatelnost soudního rozhodnutí (srov. na str. 102). Navazující kap. XVI zdůrazňuje odlišný postup soudce v nesporném řízení, ve kterém odpovědnost za zjištění skutkového stavu leží na straně soudu (str. 109). Soud totiž provede i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány (§ 21 z. ř. s).

Posledními kapitolami předchozí části si autoři připravili „půdu“ k důkazní odpovědnosti, tvořící obsah čtvrté části knihy. Je skutečně jednou z klíčových otázek dokazování, kterému subjektu náleží aktivita v určitých stěžejních krocích (srov. na str. 115). V jednotlivých kapitolách jsou postupně rozebrány procesní povinnosti a na ně navázaná břemena v civilním soudním řízení (kap. XVIII). Při skládání textu je vycházeno nejen z komentářové literatury, ale také z tradičních děl, ze kterých lze za všechny uvést stěžejní dílo Josefa Macura k důkaznímu břemenu v civilním soudním řízení (Masarykova univerzita, Brno 1995, str. 172), které rozvinul Petr Lavický (viz Důkazní břemeno v civilním řízení soudním, Leges, Praha 2017, str. 272). K limitům předmětu dokazování a vymezeným okruhům (str. 154) si lze položit otázku, v odborných kruzích diskutovanou, a to, zda soudce zná i cizí právo (srov. 4. limit předmětu dokazování). A to zejména v situaci, kdy soudce sám disponuje zahraničním vzděláním a souzená otázka se vztahuje k právnímu řádu, ve kterém právnické vzdělání získal. Tato úvahu v textu kap. XXIV chybí.

Následující část pátáčást šestá se souhrnně zabývají již výše zmíněnými důkazními prostředky a samotným důkazním řízením včetně hodnocení důkazů. Autoři zde především rozvíjejí předešlé pasáže, vztahující se jednak k důkaznímu instrumentáriu, které svébytně rozdělují do dvou skupin, a to na živé důkazní prostředky (založené na výslechu osob), a ty neživé, které jsou funkcionalitou materializovaných či imaterializovaných nosičů (kap. XXV, str. 165 a násl.), aby následně svoji pozornost zacílili na podání účastníka a jeho vlivu na proces dokazování a klíčovou zásadu volného hodnocení důkazů (kap. XXIX, str. 204 a násl.). Český civilní proces je založen právě na této zásadě, stejně jako řízení trestní, správní a další řízení. Nelze jinak než souhlasit s tím, že kouzlo tohoto principu spočívá v tom, že soudce není při svých úvahách nad hodnocením důkazů vázán přesně danými pravidly a že má relativně volné ruce (str. 205). Uvedení odstrašující kauzy soudce Městského soudu v Praze Alexandra Sotoláře je přiléhavým příkladem, který činí text poutavějším. Další kapitoly věnující se přesvědčení soudce v procesu dokazování, zjišťování a vyšetřování skutkového stavu či pojednání o soudcově cestě přes důkazy k názoru o konečném verdiktu svědčí o ohromných odborných zkušenostech Jaromíra Jirsy, které jsou patrné rovněž ze zpracovaného pohledu na procesní aktivitu stran v dokazování (kap. XXXIV, str. 242 a násl.).

Závěr publikace v části sedmé shrnuje poznatky obou autorů o problematice dokazování a poučení, v části osmé jsou obsaženy rejstříky. Autoři napsali publikaci, kterou lze právem označit za specifickou právní monografii o dokazování se zvláštním zaměřením na dokazování v civilním soudním řízení. Autoři sami přiznali, že ji tvořili se záměrem ukázat dokazování jako doslova úžasný fenomén, či dokonce jako příběh, místy snad i dramatický a napínavý, neboť takové jsou podle nich i dějiny a podstata lidského chování (str. 251). Jakými faktory byli autoři ovlivněni a s jakým cílem pracovali, je blíže objasněno na posledních stránkách publikace. Jde nepochybně o knihu s poctivým záměrem. To jest přiblížit dokazování v jeho plné kráse, jak pohledem soudcovským, tak pohledem filozofickým. A to se dokonale povedlo. Publikace je proto určena všem čtenářům, kteří projeví o tuto oblast civilního procesu zájem.

 

JUDr. MIROSLAV SEDLÁČEK, Ph.D., LL.M., odborný asistent na Katedře občanského práva Právnické fakulty UK v Praze

 

Go to TOP