Advokátní deník přináší šestý rozhovor ze seriálu „Paměť severočeské advokacie“, který mapuje vzpomínky tehdy aktivních advokátů na dobu od obnovení československé advokacie přes období nesvobody až po léta následující po listopadu 1989. Tentokrát je trochu netradiční, „neadvokátský“. Svůj pohled na advokacii na severu Čech připojila žena, která se s obhájci setkává z „druhé strany“ stolu, dlouholetá trestní soudkyně, předsedkyně senátu ústeckého Krajského soudu JUDr. Jana Kurešová.

 

Jak to bylo s Vaším studiem práva? Kdy jste se vůbec pro právo rozhodla a za jakých to bylo okolností? Co hrálo roli?

Jít na práva byl můj velký sen už někdy od základní školy, takže jsem volila tehdy docela pokrokové gymnázium v Jeseníku.

Od začátku jsem chtěla být soudkyní, takže jsem k tomu směřovala po celou dobu studia. Po gymnáziu jsem se přihlásila do Brna na právnickou fakultu. Už ve čtvrtém ročníku mi přicházely nabídky z místa mého rodiště, ze Severomoravského kraje, na různá místa právníků, ale můj sen byl zůstat v Brně a být soudcem. Byl to ale takový neuskutečnitelný sen, protože v Brně, stejně jako ve zbytku Jihomoravského kraje a valné části Severomoravského kraje, snad kromě Ostravy, nebyla šance dostat se do justice. Vidina splnění mého snu mě tak dovedla k tomu, že jsem sedla a napsala na Krajský soud v Ústí nad Labem. Věděla jsem, a bylo to i obecně známé, že v severních Čechách je soudců nedostatek. Severní Čechy jsem vůbec neznala, jen pověst, která je předcházela, tedy že je tam smog a špatné životní prostředí. Dívala jsem se na nabídky okresních soudů, teoreticky jsem znala jen Teplice jako lázeňské město, říkala jsem si, tam nemůže být ošklivo. Takže jsem požádala o místo justiční čekatelky v Teplicích. Odepsali mi, že všude jinde ano, ale v Teplicích ne, protože tam měli všechna místa obsazená.

Přijala jsem tedy nabídku do Ústí nad Labem, 1. 9. 1987 jsem vystoupila asi ve dvě hodiny ráno z vlaku na zdejším nádraží a zažila jsem první opravdu velký šok…

Byla to hrůza a děs, spousta lidí žijících na periferii, kteří různě polehávali a nocovali na nádraží na lavičkách. Druhý šok pro mě byl, když jsem se vydala hledat krajský soud – na nádraží mi řekli, že je to hned za mostem, a tak jsem vyšla do naprosto nepropustné mlhy. Třetí šok byl, když jsem ucítila Setuzu, kde se vařilo mýdlo – ten zápach byl děsný. Musím přiznat, že jsem se dokonce rozmýšlela, jestli se nevrátím a nepojedu zpátky domů, ale shodou okolností jsem na mostě potkala známou, která také směřovala na krajský soud. I ona tehdy nastupovala jako čekatelka u soudu, její manžel v Ústí získal stipendium. Daly jsme se do řeči a já nakonec zapomněla, že jsem chtěla jet domů.

 

Její umístěnka tedy byla přes manžela?

Ano. U mě dobrovolná. A skončilo to tak, že zatímco já jsem v Ústí zůstala až dodnes, ač jsem plánovala, že se po nějaké době vrátím zpět na Moravu, moje kamarádka se asi po dvou měsících sbalila a odjela. Její manžel nastoupil na vojnu a ona se prostě vrátila do Šumperka.

 

Jak byla tehdy vnímaná justice? V jakém byla stavu, když jste nastoupila?

Obecně stanovená praxe byla taková, že soudní čekatel po třech letech čekatelství, kdy se vzdělával, musel složit justiční zkoušku a teprve pak se mohl stát soudcem. V Ústí byla ale situace jiná. Byl zde nedostatek soudců, takže na justiční zkoušku jsem šla už po šesti měsících.

Například u Okresního soudu v Mostě nebyl jednu dobu vůbec žádný trestní soudce, spisy se tam prostě dávaly do kanceláře. My jsme se jako soudní čekatelé měli vzdělávat, nicméně jsme dostali k vyřizování několik agend – například agendu civilních dožádání, trestních dožádání, statistiky. Byli jsme vrženi do pracovního procesu a to vzdělávání bylo trošku upozaděno. Nastupovala jsem na okresní soud jako čekatelka, ale byla jsem zaměstnancem krajského soudu, a tehdy působil na Okresním soudu v Ústí nad Labem jako předseda doktor Milan Kohoutek…

 

Který se pak stal Vaším šéfem…

Ano, přesně. A pan předseda tehdy říkal, že naším příchodem na okresní soud se personální situace změní, bude dostatek soudců a bude to výborné. Ale to se nestalo. Po roce 1989 nastal velký odliv soudců do advokacie. Takže jsme vlastně zase byli ve stejném stavu, jako když jsem nastupovala v roce 1987.

 

Věříte tomu, že se ještě někdy dočkáme justičního paláce, který má být postaven tady na Bukově a kde se počítá s tím, že pod jednou střechou budou se soudy i státní zástupci?

Já už tomu moc nevěřím, alespoň já se toho podle mého názoru nedočkám. V justici mohu působit, pokud mi bude sloužit zdraví, ještě nějakých dvanáct let. Takže moc nevěřím tomu, že bych se z této budovy stěhovala do něčeho lepšího. Asi nemusím říkat, že stávající budova soudu je ze všech hledisek – ať už jde o úroveň jednacích síní a kanceláří, či hygienického zázemí apod. – naprosto nevyhovující.

 

Vy jste se velmi rychle jako generace mladých soudců z konce osmdesátých let dostala do porevoluční reality. Znamenalo to, že jste se v trestním soudnictví potkávali s věcmi, které do té doby nebyly běžné? Jak na tu dobu vzpomínáte? Co se změnilo?

Začala jsem soudit v roce 1988 a počátek byl skutečně poklidný, nic nenasvědčovalo tomu, že za rok dojde k převratným změnám. Ostatně ty jsem ve funkci soudce nezažila, protože v dubnu 1989 se mi narodila dcera a do roku 1990 jsem byla na mateřské dovolené. Když jsem se vrátila, bylo už všechno rozjeté. Vyřizovali jsme tisíce a tisíce rehabilitačních spisů. Přišla amnestie prezidenta republiky a poté v podstatě nebylo co soudit. Všechno se pozastavovalo, prominuly se tresty a než se skupina lidí, kteří mají se zákonem celoživotní problém…

 

Než takzvaně znovu napáchali….

Přesně tak, tak to trvalo nějakou dobu. A mezitím jsem šla na druhou mateřskou dovolenou. Syn se narodil v roce 1993, s ním jsem ale byla doma krátce. Na krajském soudě byl nedostatek soudců, tak jsem se nechala přemluvit a po roce jsem se vrátila zpět do práce.

V roce 1994 jsem nastoupila na krajský soud tady v Ústí, na první hlavu. Na této agendě si člověk, aspoň v té době, opravdu připadal důležitý, nebo respektive měl pocit, že jeho práce je hodně důležitá. Pro mě měla velký smysl a pustila jsem do ní s vervou. Zažila jsem i těžké období, kdy jsme tuto agendu v celém kraji vyřizovali dva, tři soudci.  Dokonce během jednoho roku utrpěli dva moji kolegové úraz a já jsem zůstala několik měsíců na prvostupňové agendě sama, takže práce bylo hrozně moc. Dnes musím s černým svědomím přiznat, že mnohdy jsem práci upřednostnila i před rodinou. Když děti dostávaly rozum a okolí se jich ptalo, jestli budou také soudci jako tatínek a maminka, odpovídaly: Nebudeme, my nechceme po nocích psát rozsudky.

 

Bylo to dané tím, že jste neměli k ruce dostatek soudního personálu? Někoho, komu vše nadiktujete a on to přepíše? Funguje to nyní lépe?

Dnes je to úplně o něčem jiném. Když jsem začínala soudit na první hlavě, tak neexistovaly počítače, neexistovala diktovací zařízení. Rozsudky jsem psala na mechanice a holky v kancelářích je přepisovaly na elektrických psacích strojích. Fungovalo to tak, že já jsem napsala třeba třiceti, padesáti, šedesátistránkový rozsudek, ten jsem jim odnesla a ony ho zase celý přepisovaly. Bylo to náročnější. Neexistovala záznamová zařízení, během jednání se všechno diktovalo, všechno se to zapisovalo.

 

Vy jste se dostala na pozici prvostupňový krajský soud, to znamená nejzávažnější trestní činy, když Vám bylo plus mínus kolem třiceti let. To se nyní teprve člověk stává soudcem.

Ano, je to tak.

 

Jak pro Vás bylo těžké vydobýt si své místo a autoritu u těch „starých bardů“, advokátů, kolegů soudců, žalobců atd.? Vzpomenete si na tu dobu?

Když jsem začínala soudit na okrese, bylo mi 24 let, a nejhorší bylo, že jsem za sebou měla praxi, která trvala jen šest měsíců. Teď na to vzpomínám s úsměvem. Byli tady takoví bardi mezi advokáty jako doktor Koláčný, doktorka Čiháková, doktorka Doležalová, doktor Císař, kteří to na nás – začínající nezkušené soudce – někdy zkoušeli. Přišli třeba v závěrečné řeči s nějakým judikátem a já pak v poradě běžela a ptala jsem se kolegů „Neznáte tenhle judikát?“ A on žádný takový nebyl. Bylo to jen takové „škádlení“, ale vztahy jsme měli vždy korektní.

 

Jak se proměnila advokacie? Z poraden se staly firmy. Vidíte nyní v soudní síni třeba tendence, že advokacie „jede především na výkony“?

V tomto směru se advokacie změnila obrovsky. V mých začátcích nebyla pro advokáty, kteří byli ustanoveni, účast na trestním řízení žádným velkým byznysem. Tehdy si museli svou odměnu sami vydobýt na klientech. Dnes je to tak, že jim náklady obhajoby zaplatí stát a ten je až následně požaduje po odsouzených. Tehdy mnohdy advokáti po té, co jejich ustanovení skončilo, vzali svůj spis a – než aby se zabývali půl roku vymáháním částky například 1200 korun – založili ho. V tomto směru se situace změnila. Dnes je to u některých dost o úkonech. Ale musím říct, že je to hodně i o snaze uspět. Nechci vůbec nějak bagatelizovat práci advokátů předtím, ale v současné době se snahy uspět v řízení a v tomto směru vyvíjené aktivity výrazně změnily. Platí to i o druhé straně, změnily se také aktivity státních zástupců. Už se to přiblížilo západnímu modelu, kdy spolu obě strany soupeří.

 

Z médií má člověk občas pocit, že některé profesní organizace spolu vedou nesmiřitelný boj, který má sice možná v konečném důsledku pomoci právu a hledání spravedlnosti, ale často se do něj promítají i hodně osobní věci, mající kořeny v nějakých konkrétních kauzách. Je to z Vašeho pohledu přirozený proces tříbení přístupu ke spravedlnosti, nebo tu prostě vidíme skupinky lidí, kteří se jednoduše nemají rádi?

Ústí nad Labem bylo donedávna naprosto oproštěno od těchto praktik. Je to dané tím, že to je kraj, do kterého se málokomu profesně chce. I teď, kdy je soudcovských míst málo, se sem hlásí lidi, kteří nejsou odsud, nepocházejí z tohoto kraje a většinou mají i velké ambice…

 

Berou to jako přestupní stanici…

Přesně, chtějí odsud směřovat někam jinam. Je to taky dané tím, že absolventů právnických fakult z tohoto kraje je, myslím, méně než třeba ze Středočeského nebo Jihomoravského kraje. Moje zkušenost je taková, že většinou je práce obhajoby a obžaloby korektní. Ale zažila jsem i kauzy, a nechci je jmenovat konkrétně, kdy se chování stran dostalo za hranici korektnosti, kdy jsem dokonce musela přerušit jednání, protože vzájemné invektivy už byly neúnosné. Takže i takové případy se stávají, je to nepříjemné, ale soudce si s tím musí umět poradit.

 

Ještě se vraťme k těm devadesátým létům…

Mladším kolegům, kteří začínají na první hlavě, říkám, že nezažijí to, co jsme zažili my. Ten skutečný začátek devadesátých let, kdy lidé jako by ztratili zábrany nebo limity, co ještě přípustné je, co je možné a co ne, a co naprosto nepřichází v úvahu.

 

Mluvíme o psychopatických nájemných vrazích a podobně…

Ano. Hranice se ale setřela nejen u psychopatů, ale i u lidí, u kterých by si člověk nikdy nepomyslel, že by dokázali spáchat závažný trestný čin. A tím myslím právě podnikatelské prostředí. Soudila jsem věc, kdy se domluvili tři pachatelé a chtěli okrást vedoucího sběrných surovin, protože věděli, že má peníze. Přepadli ho, přehnali to a on zůstal v bezvědomí. A oni, aniž by se jakkoli zděsili toho, co provedli, to uzavřeli s tím, že se ho zbaví. První nápad byl, že mu uvážou na krk nějaký kámen a hodí ho do rybníka. Žádný kámen ale nenašli, a tak zajeli do elektrárny, vyjeli do třicátého patra a hodili ho přímo do ohniště. Nebo třeba při loupeži – aby pachatelé dostali z poškozeného, kde má klíče od trezoru, přikládali mu rozžhavenou žehličku na břicho. To byly tehdy přímo mafiánské způsoby, v našem prostředí do té doby nevídané. Tehdejší fantazie pachatelů násilných trestných činů, kdy jsme se setkávali například se spálením těla, s odstraněním hlavy oběti a vhozením těla do rybníka, jsou podle mého názoru dnes jen naprosto výjimečné. Tehdy, v devadesátých letech, převažovala násilná trestná činnost nad hospodářskou trestnou činností nebo majetkovou trestnou činností, nyní je to přesně naopak.

 

Máte jako soudkyně problém oddělovat osobu advokáta od osoby, kterou zastupuje? V médiích v poslední době často vidíme, že se zkrátka spojuje advokát s tím, koho hájí.

Stejně, jako se od toho musím oprostit já, musí se od toho oprostit státní zástupce či advokát. V jednací síni se mohou strany nepohodnout, mohou mít různé názory na skutková zjištění, na právní posouzení, různé představy o trestu, ale po skončení jednání se slušně rozloučí, řeknou si „Na shledanou“. A všechno to, co se dělo předtím v rámci obhajoby, nebo naopak v rámci obžaloby, musí zůstat v jednací síni. Od toho se musí člověk odosobnit. Pokud by se to nestalo, vedlo by to k pokřivení vzájemných vztahů, a to je, myslím, pro výkon správného soudnictví, pro výkon správné práce státního zástupce a obhájce neúnosné. A když k tomu dojde, tak je to prostě špatně.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Robert Malecký; JUDr. Zdeněk Grus – regionální představitel střediska ČAK Severní Čechy
Foto: archiv JUDr. Jany Kurešové

 

Do seriálu Advokátního deníku Paměť severočeské advokacie již přispěli JUDr. Marta Čiháková, JUDr. Jiří Císař, JUDr. Lubomír Pánik, JUDr. Jiří Nedvědický a JUDr. Richard Třeštík.