Advokátní deník přináší pátý rozhovor ze seriálu „Paměť severočeské advokacie“, který mapuje vzpomínky tehdy aktivních advokátů na dobu od obnovení československé advokacie, přes období nesvobody až po léta následující po listopadu 1989. Na tato léta a s nimi spojené počátky své kariéry i na doby pozdější vzpomíná také advokát JUDr. Richard Třeštík, který pochází ze severu Čech. Část dětství sice strávil v Mladé Boleslavi, ale po studiích práv zakotvil v Ústí nad Labem, kde se advokacii věnuje celý svůj profesní život.

 

Kdy jste se rozhodl pro právo a za jakých to bylo okolností?

V roce 1975 jsem ukončil základní školu a byl jsem přijat ke studiu na mladoboleslavském gymnáziu. Protože maminka říkala, že chytré děti studují na přírodovědné větvi, zvolil jsem ke studiu tuto větev. Brzy mi došlo, že pokud jde o matematiku či fyziku, nejsou to předměty, ve kterých bych mohl vyniknout, takže ve třetím ročníku jsem uvažoval již jen o humanitních oborech dalšího svého studia. Dostat se tehdy na historii nebo na archeologii, to bylo opravdu v říši snů. Tak jsem si říkal – práva, to bude to nejlepší. V roce 1979 jsem byl přijat na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a najednou zjistil, že mám před sebou čtyři roky krásného života. Tehdy práva nebyla zrovna složitým studiem, teď už asi jsou, ale tenkrát vlastně stačilo, aby student nezaspal předtermíny nebo aspoň začátek zkouškového období. U některých kamarádů toto zaspání mělo za následek opakování ročníku. Já sám jsem prošel školou se slušnými výsledky, až na vojenskou přípravu. Tu jsem musel opakovat a závěrečné vojenské cvičení absolvovat dvakrát. V roce 1983 jsem studium práv ukončil a nastoupil v Ústí nad Labem jako advokátní koncipient do místní advokátní poradny.

I tehdy bylo na výběr právnických profesí víc, jaká byla Vaše cesta, vedla automaticky do advokacie?

Advokacie byla přesně to, co jsem chtěl dělat. Bydlel jsem sice v Mladé Boleslavi, ale nějaké kořeny jsem měl také v Ústí nad Labem, narodil jsem se v Mostě a v Ústí žil otec. Přišlo mi, že dostat se do advokacie, bylo za socialismu reálné jedině v severních Čechách. Ve středních to byl problém, v Praze by se nejdřív pro mě musel sehnat nebytový prostor a pak by mě snad třeba přijali jako koncipienta. Navíc v Praze už tenkrát byly stovky advokátů a v severních Čechách, když jsem přišel, nás bylo asi 55.

Na celý kraj?

Na celý kraj, ústecká poradna při mém příchodu měla 5 advokátů (kolegové Jan Thonat jako vedoucí, Jana Doležalová, Marta Čiháková, Lubomír Pánik, Miroslav Koláčný) a jednoho advokátního koncipienta (Vladimíra Kovala). Krátce přede mnou, dá se říct se mnou, přišla do poradny jako další koncipient Radka Procházková. Když poradny končily, bylo nás v té ústecké osm advokátů, ale žádný koncipient.

Jak jste se do poradny dostal Vy?

Oslovil jsem předsedu sdružení a ten mi nabídl, že bych mohl buď do Mostu, nebo do Teplic. Zvolil jsem Teplice, ale nakonec se krátce na to vyskytla možnost nastoupit do poradny v Ústí, a toho jsem využil.  Advokacie mi vždycky připadala – a v tomhle mě opravdu nezklamala ani za doby socialismu – jako skutečně svobodné povolaní. Bylo tady krajské sdružení advokátů, což bylo něco jako družstvo. Říkalo se tomu socialistická organizace svého druhu, která odváděla důchodovou daň, ale v jádru si vlastně hospodařila po svém, odvedla daň a zbytek se spotřebovával v rámci organizace.

Takový skoro chozrasčot, to přece bylo tehdy moderní slovo, že?

Odměňovaní bylo stanovené na výkon; byla stanovena nízká základní odměna, u mne to bylo při mém nástupu 2 100 Kč, při dosažení stanoveného výkonu jsem obdržel odměnu za základní výkon a potom už byla odměna v procentech za dosažený výkon, avšak procenta se vzrůstajícím výkonem klesala až na několik málo procent (nejnižší sazba byla tuším 2 %). Ti advokáti, kteří dosahovali vysokých výkonů, však dostávali navíc mimořádné odměny. Nejlepší sazba, asi 15 %, byla tuším u výkonu ve výši 7 až 9 tisíc nad základní výkon. Problém byl s bezplatnými službami. Ty tvořily významnou část činnosti advokáta, zejména u mostecké a chomutovské poradny. Například pokud šlo o obhajobu na základě ustanovení, kterou ustanovoval vedoucí poradny, tak byla finančně zajišťována výhradně advokacií a stát na odměnu za ni nijak nepřispíval. Tato nevděčná povinnost byla sdružením advokátů v podstatné míře přenášena na advokáta, protože tomu se pro stanovení odměny do výkonu započítávala bezplatná právní pomoc pouze do výše 20 % dosažených tržeb.  Pravdou je, že odměna byla na klientech vymáhána, avšak trvalo to třeba dva, tři roky, než začínajícímu advokátovi začaly v rámci jeho výkonu přicházet na účet sdružení z věznic částky v řádu desítek, maximálně stovek korun. Po letech již mohl advokát počítat s výkonem z tohoto zdroje ve výši tisícovek korun. Na zbohatnutí to skutečně nebylo, a tak advokát raději navrhl ve většině případů hned po ukončení obhajoby, aby byla pohledávka sdružením odepsána.

Do Ústí jste tedy nastoupil počátkem 80. let po vojně?

Ještě před vojnou. Přišel jsem v roce 1983, na vojnu jsem šel pak na jaře, vrátil jsem se v roce 1985.

Čili mluvíme o době vrcholné normalizace. Ta tady na severu Čech měla trochu jinou podobu než jinde.

Vrcholná? Spíš zahnívající. Normalizace byla nechutná v těch 70. letech, kdy jsem šel na gympl. Tehdy, do roku 1975, to asi bylo nejhorší. Pamatuji si ale, že ještě potom byl například velký průšvih s natrháváním stránek v občance u příležitosti stranického sjezdu. V 80. letech už to tak tvrdé nebylo a když se udělal nějaký průšvih na vysoké škole a byli v něm například kluci, co měli vlivné rodiče, ti to vyžehlili. Byla to doba hlavně o známostech, na nějakou velkou politiku se moc nehrálo. Pouze si vzpomínám, že nám po nějakém velkém průšvihu v docela zaplněné aule sděloval vedoucí ročníku (budoucí rektor a děkan), že všichni, jak tu sedíme, jsme budoucími politickými pracovníky, což u většiny z nás vyvolalo úsměv. Pravda je, že na venkovských okresech měl velký vliv na přijetí, resp. nepřijetí na vysokou školu ideologický tajemník OV KSČ, který si hlídal, aby se na školu nedostalo dítě špatných rodičů.

Jak to měli spolužáci? Bylo už tehdy znát, kdo kam míří, kdo chce být advokátem a kdo třeba soudcem?

Zajímaví byli adepti na prokurátory. Jeden nebo dva spolužáci chtěli být prokurátoři a oni opravdu už měli i ten výraz…

Měli to v sobě?

Aniž bych tyto spolužáky srovnával s Jiřím Komorousem (pozdější šéf Národní protidrogové centrály – pozn. red.), to je také můj spolužák, na němž bylo vidět, že ten chce rovnou jít k policii, na kriminálku nebo na vyšetřovačku. Pracoval na sobě, udržoval si kondici a taky k policii hned po škole šel. Byli prostě tací, u kterých bylo vidět, co z nich jednou bude. Na gymplu jsme byli ještě takoví bezelstní, na vysoké už byla na mnohých z nás znát ctižádost a snaha pracovat na své kariéře. Projevilo se to například v tom, že někteří moji spolužáci, když byli osloveni, podepsali přihlášku do strany. Na tehdejší advokacii bylo právě to pěkné, že stranická legitimace pro vstup do ní nebyla třeba.

Jak to po vašem příchodu do Ústí bylo s byty, s umístěnkami a podobně?

Umístěnky již nebyly. Vedoucí poradny Jan Thonat řekl: „Richarde, je tady ubytovna…“ Ta byla snad za 200 na měsíc, tak jsem řekl, že dobrý. Ale pak tady byl ještě jeden byt a ten byl za 16 korun. Kolegyně Marta Čihákova tenkrát měla byt v domě, který se snad měl bourat, a byla vyhlídka, že za něj časem dostanou jako náhradu nějaký kvalitnější. Dům se však nezboural a snad jako jediný v okolí tam stojí dodnes obklopen paneláky. Bylo tam umyvadlo bez odtoku, záchod v patře, nebyl zateplený, zato ale s krásným výhledem na Ústí. Takže tam jsem začínal. Ale prakticky jsem tam nebydlel.

Ne?

Zaplatil jsem 16 korun a pořád někde přespával.

 

Takže taková prodloužená studentská léta…

Když byl podzim a zima, nebylo to nic moc, protože dům nebyl zateplený. Do kamen jsem házel brikety z postele, abych nemusel vylézat.

Jaká tehdy byla doba z hlediska postihů advokátů?

Jak jsem řekl, byla to doba již zahnívající normalizace. Nepamatuji, že by se v rámci sdružení řešil nějaký politický průšvih. Advokáti se již nevyhazovali, a pokud nějaký advokát musel ze sdružení odejít, bylo to dobrovolně a možná trochu povinně, ale co si pamatuji, bylo to vždy kvůli nezvládnuté zálibě v alkoholu. Ale nebylo to tak, že by advokát musel hned odejít a nedala se mu šance. Jak se to řešilo v sedmdesátých letech, to pochopitelně nevím.

 

Byl tehdy advokátní stav ve městě uzavřenou, semknutou skupinou, nebo jste udržovali i styky s ostatními kraji?

V rámci kraje se samozřejmě pěstovala pospolitost a velký význam v tomto směru měla hlavně školení. Ta se pojímala šířeji než dneska a byla asi i zábavnější. Školili jsme se všichni společně, jak advokáti, koncipienti, tak sekretariát, a tato školení probíhala každoročně. Naše sdružení si většinou vystačilo s hotelem Rudý říjen ve Starých Splavech (dnes hotel Bezděz), ale takoví Středočeši to měli, pokud vím, většinou v hotelu Pupp v Karlových Varech. Ti byli velkorysejší. Náš předseda zase nechtěl tolik utrácet, ale pobavili jsme se asi stejně.

V dobrém rovněž vzpomínám na výlety organizované odborovou organizací do Tater, do Budapešti, Polska či do Berlína. Pak byla koncipientská školení, někdy i na Slovensku. A ke konci 80. let už byly i celorepublikově organizované školící akce. Já jsem se třeba začal zajímat o právní aspekty problémů souvisejících se stavem životního prostředí. Každoroční školení jsme měli v karlovarském Thermalu, a tam jsme řešili po právní stránce emise velkých znečišťovatelů ovzduší, zda by se měly zavést náhrady škod, jak je stanovit a tak podobně. V severních Čechách bylo něco přes dvacet hlavních znečišťovatelů. Docela se tomu začala věnovat pozornost a advokacie nechtěla zůstat pozadu.

Advokáti se setkávali i při sportovních akcích organizovaných jednotlivými sdruženími či ústředím. Já se účastnil hlavně fotbalových turnajů.  Ale jinak si kraje žily svým životem. Byly rovněž různé oslavy a například já a kolega Miroslav Ďoubal jsme organizovali a vedli po dva roky pro děti advokátů a zaměstnanců poraden letní tábor (konec socialistické advokacie mě zastihl právě na tomto letním táboře).

A co tehdejší Ústředí české advokacie, jaký byl vztah advokátů k němu?

O tom jsme, pokud jsme zrovna nešli znovu na advokátní zkoušky, ani moc nevěděli. Když se volilo vedení Ústředí české advokacie, tak se na sněm vyslali delegáti, ale jinak to všechno žilo v rámci kraje. Nás bylo pět a půl. Naše vzájemné vztahy nemusely být ani tak intenzivní, ale všichni jsme se znali a měli jsme k sobě blízko.

Jak to bylo za Vaší praxe s kontakty s ostatními právnickými profesemi?

Kdo třeba chodil do hospody se soudci? Ano, někteří soudci, hlavně civilisti, do hospody chodili a byli to sympatičtí lidé, ale že by přímo s námi vysedávali v restauraci, to zase ne. Na druhou stranu jsme se samozřejmě potkávali, ono těch podniků tady moc nebylo.

Přitom jste zde dříve sídlili všichni v jedné budově…

Ano, v budově krajského soudu sídlili krajský i okresní soud, krajská i okresní prokuratura, notáři a také my advokáti. Byla v ní i ubytovna. V přízemí jsme jako advokáti měli celou jednu chodbu, neboť jsme se (mám na mysli krajské sdružení advokátů) také finančně podíleli na stavbě budovy. Ta byla dokončena počátkem sedmdesátých let, ještě když byl předsedou krajského soudu doktor Trejbal, velmi zajímavý člověk, který musel v době normalizace odejít, a pracoval potom jako podnikový právník v Zemědělských stavbách. Po převratu se mu splnilo, jak sám přiznal, jeho životní přání a stal se advokátem. Bohužel, poměrně brzy na to zemřel. Justiční stráž neexistovala, na to tam byl jeden domovník, od budovy měla poradna klíče, takže o víkendu, když bylo třeba, jsem si mohl dojít pro spis do kanceláře a procházet se pustou budovou.

Už jsme si řekli, že normalizace 80. let už bylo poněkud uvolněnější, režim trošku zahníval, ale sever Čech měl pořád pověst bašty socialismu. Vnímali jste to i v advokacii třeba prostřednictvím jednotlivých případů?

Člověk tu nepříjemnou atmosféru vnímal především jako normální občan, a ne jako advokát. Osobně jsem se dostal k jediné výrazněji politické věci, a to bylo již závěrem této epochy. Hájil jsem jednoho obviněného ze záškodnictví. Měl se podílet na přípravě podpálení papírny ve Štětí a továrny v Roudnici nad Labem. Byla v tom i nějaká nevyjasněná smrt a vyšetřovala to samozřejmě StB a velmi se snažila, aby se do toho namočili i disidenti. Vleklo se to dlouho, nakonec přišel převrat a všichni obvinění byli nakonec soudem zproštěni.

 

Stalo se, že byste byli ve svém rozhodování někým ovlivňováni?

Nikdy se mi to nestalo, a co já vím, ani žádnému mému kolegovi, aby někdo, například předseda sdružení nebo vedoucí poradny přišel a ovlivňoval nás v našich advokátních kauzách. Nedělo se tak ani v náznacích. Osmdesátá léta byla sice stále nepříjemná, ale nebylo to prací. Ta mne bavila, byla pestrá, lidé v poradně byli prima. Jen těch peněz zas tak moc nebylo a daně jsem měl vzhledem k tomu, že jsem byl svobodný, vysoké.

Kdybyste měl srovnat, kam se advokacie posunula za těch 40 let, co je jiné?

Je to úplně odlišné, princip advokacie postupně vymizel. Ono se někdy říká, že socialistická advokacie snad ani nebyla advokacie, ale ona v sobě měla pozůstatek starých časů. Když si vezmete například tehdejší znění trestního řádu, tak to umožňovalo obhajobě mnohem více než dneska a rovněž tak nejvyšší soudy vydaly občas rozhodnutí, které bylo možno použít ve prospěch klienta, prostě ten prostor pro obhajobu tu byl a byl větší, pokud samozřejmě odmyslíme politické procesy.

Po převratu po nějakou dobu se ještě advokacie držela svých dřevních zásad. Byla zakázána reklama, advokacie byla svobodným povoláním, advokát nemohl být zaměstnancem (ani před rokem 1989 jsem nebyl zaměstnancem, nýbrž jsem byl členem krajského sdružení advokátů), ani na někom být závislým. Advokacii nemohla vykonávat právnická osoba. Povinnost mlčenlivosti byla téměř absolutní. Dnes nic takového již není. Advokáti běžně pracují s reklamou, advokátem dnes mohou být i zaměstnanci, povinnost mlčenlivosti je rozmělňována a přibývá případů, kdy ze zákona je povinen advokát ke škodě klienta povinnost mlčenlivosti porušit, a dokonce to ani nesmí klientovi sdělit. Advokacie se stává výnosným podnikáním, ve kterém mají navrch různá eseročka a akciovky. Stáváme se podnikateli v právu a někdo je jen pouhým zaměstnancem. Dobu nezastavíme, to je jasné. Advokacie je dnes sice dobré živobytí, ale stojí na úplně jiných základech, než když jsem do ní vstupoval.

Děkuji za rozhovor.

Robert Malecký; JUDr. Zdeněk Grus – regionální představitel střediska ČAK Severní Čechy
Foto: archiv JUDr. Richarda Třeštíka 

 

Do seriálu Advokátního deníku Paměť severočeské advokacie přispěli již JUDr. Marta Čiháková, JUDr. Jiří Císař, JUDr. Lubomír Pánik a JUDr. Jiří Nedvědický.