Paměť severočeské advokacie, 4. díl – JUDr. Jiří Nedvědický

Přinášíme čtvrtý rozhovor ze seriálu „Paměť severočeské advokacie“, který mapuje vzpomínky tehdy aktivních advokátů na dobu od obnovení

Exkluzivně pro AD

 Přinášíme čtvrtý rozhovor ze seriálu „Paměť severočeské advokacie“, který mapuje vzpomínky tehdy aktivních advokátů na dobu od obnovení československé advokacie přes období nesvobody až po léta následující po listopadu 1989.

Advokát JUDr. Jiří Nedvědický pochází z východních Čech a do severočeské advokacie přišel s manželkou na počátku 60. let minulého století. Na začátky své kariéry i na doby pozdější vzpomíná Jiří Nedvědický pro projekt „Paměť severočeské advokacie“.

 

Kdy jste se rozhodl pro právo a za jakých okolností to bylo?

Chtěl jsem být původně pilotem. A nezůstalo jenom u přání, skutečně jsem absolvoval zdravotní a psychologické testy. Zkoušky jsem udělal, jenže v mém životopise byla jedna zásadní věta, a to ta poslední: „Má příbuzné v zahraničí.“ Tehdy byl vydán rozkaz ministra národní obrany, že kdo má příbuzné v zahraničí, nemůže pracovat jako „letecký personál“. Takže to padlo.
A pak jsem se čirou náhodou dostal v rámci studia na stáž – byli jsme krátkou dobu u soudu, kde jsme se měli seznámit s jeho chodem. Tam jsem uviděl úžasného advokáta, doktora Karla Krpatu. To bylo slavné jméno, známý byl i jako spisovatel. Tenkrát jsem ho sledoval při veřejném procesu a byl jsem okouzlen. Úžasný rétor s noblesním projevem, prostě elegance sama. Tak mě to zaujalo, že jsem si řekl: „Ano, to je něco, co by mě bavilo.“

 

Takže jste šel přímo do advokacie?

Po škole to tak rychle nešlo, právě kvůli již zmíněné větě v mém životopise. Krátkou dobu jsem tedy pracoval jako podnikový právník, ale stále jsem toužil po advokacii… Nakonec se to podařilo. Nastoupil jsem v Hradci Králové u Zdeňka Hrazdiry, což byl pozdější předseda Ústředí české advokacie. Skvělý chlap. No a z Hradce jsem později přišel do Severočeského kraje, a to z prostého důvodu: Byl jsem ženatý, měli jsme dítě.

 

S manželkou jste se potkali na právnické fakultě?

Ano, a v době studií jsme se také vzali. Potřebovali jsme byt. Já jsem ho neměl, bydleli jsme proto odděleně. Když jsme absolvovali, ona dostala umístěnku do Stodu u Plzně a já do Litomyšle, dítě jsme měli i rodičů – to byl úvod našeho „společného“ života. A protože se tehdy nabídla možnost získat na severu byt, přešli jsme tam. A já jsem v roce 1960 nastoupil do severočeské advokacie.

 

Ono to možná na úvod nezaznělo – odkud vlastně pocházíte?

Z Pardubic. Ale „koncipienturu“ jsem dělal v Hradci Králové, který byl tenkrát výborně obsazený.

 

Vraťme se tedy na začátek 60. let, do Ústí nad Labem…

Tady začala ta romantika. Byt jsme sice měli přislíbený, ale když jsem nastoupil, nebyl ještě k dispozici, a tak jsme bydleli v advokátní kanceláři. Ta byla v budově na Mírovém náměstí, kde je v současné době obchodní centrum Sever. Kromě nás spalo v té advokátní kanceláři několik dalších advokátů. Například Pražáci doktor Neumann a doktor Kafka. U nich jsem se obrazně řečeno vyučil. Byli to výborní chlapi, jazykově zběhlí. Bydleli jsme tam skoro rok, pak jsme dostali ten byt.

 

Stál tehdy vůbec režim o dobré advokáty, kteří kvalitně hájí?

Já jsem k tomu vždycky říkal, že jsme něco jako placená opozice. Pokud jde o ocenění ze strany společnosti, bylo tenkrát nezměrně vyšší, než je dnes. Obhajovali jsme lidi, kteří se dostali do konfliktu s režimem, a mohlo jít i o ono známé rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Existovalo takové heslo „Kdo nekrade, okrádá rodinu!“ Advokáti hájili hodně lidí, kteří se ocitli v pořádném maléru. I díky tomu byli populární. To se ovšem týkalo většiny, nikoli samotného režimu, pochopitelně. Ten uměl dávat najevo svou „nelibost“ poměrně hlasitě a ostře – existovaly veřejné procesy, které se odehrávaly ve velkých halách, v továrnách a podobně, a účastnilo se jich velké množství lidí.
Já jsem tíhnul spíše k trestnímu právu, tam jsme se skutečně dostávali s prokurátory dost do konfliktu, a to se lidem samozřejmě líbilo. Na druhou stranu – a to jsme předem dobře věděli – jsme výsledek nemohli úplně zvrátit, protože tak byl systém nastavený. Ať jsme dělali, co jsme chtěli. Ke sporům s prokurátory bych ovšem řekl, že byly v rovině služební, pracovní, nebylo to nějaké nepřátelství. Nic jsme si neslevili, ale stále na profesionální úrovni. Ale bylo i dost průšvihů, existovali advokáti, kteří z advokacie museli odejít. Především v pozdějších letech, když obhajovali disidenty.

 

Pamatujete si – z působení v Ústí nad Labem – na advokáta Josefa Rychetského, otce stávajícího předsedy Ústavního soudu?

Jestli si to dobře pamatuji, byli snad tři Rychetští. Pavla Rychetského si pamatuji až z období po roce 1989, ale jeho tátu jsem znával. To byl – vedle toho, že to byl výborný advokát – velký organizátor sportovních akcí. Advokacie tenkrát v oblasti zábavy a volnočasových aktivit docela „žila“, organizovala různé závody a podobně. A Josef Rychetský patřil právě k organizátorům sportovního vyžití.

 

V advokacii jste byl do roku 1977, pak jste se k ní vracel až po revoluci. Co jste dělal v té pauze?

Podnikového právníka v Teplicích, v okresním stavebním podniku. Nikdy jsem se tak neměl. Ale to říkám ironicky, protože to nebyla moc dobře placená práce. Potřeboval jsem proto nějaké peníze „bokem“. Měl jsem kamaráda, byl to muzikant a měl kapelu. Já jsem hrál na housle a na harmoniku. Ptal jsem se ho: Hele, nemohl bys mě zapojit? Máš kapelu… A on mi odpověděl, že s houslemi se tam neuplatním, abych se naučil na něco dechového. Tak jsem se naučil na saxofon a navíc studoval hru na klarinet. Takže jsem jako podnikový právník hrál ještě v dechovce. V podniku jsme měli docela volnost, tak jsme třeba přes den chodili hrát na pohřby.

 

O vztazích s prokurátory jsme mluvili, co další právnické profese, například soudci?

Řekl bych, že to v podstatě bylo dost napjaté. Soudy byly v rukou státu a prokuratura rovněž. Vztahy byly opravdu napjaté, neměli nás v oblibě. Důvody jsem už zmiňoval, narušovali jsme jim jejich „práci“. Kde mohli, tam na nás přitlačili. Hájit bylo tehdy obtížné. Nechci jmenovat, ale někteří soudci se chovali skutečně neúnosně. Ale jiní zase byli výborní, elegantní, chovali se profesionálně. Dávali příležitost k obhajobě.
Na trestním právu bylo tehdy skvělé, že se i tady v regionu člověk dostal k zajímavým věcem. Byl jsem vedoucím poradny, který určoval, kdo bude jakou věc dělat. Když jsem pak naši práci porovnával s Pražáky, tak na mě docela koukali: „Ty jsi už dělal i vraždy?“ A já odpovídal: „To u nás dělá každý.“ Já jsem si jen trochu přilepšil. Nakonec jsem jich dělal 37. Tehdy byla obhajoba vraždy složitá, často tam hrozil i trest smrti. Pokud pachatel nesplňoval podmínku možné resocializace – a kde jste ji u vražd našel, že? – byla ta hrozba velká. Bylo to ještě vázáno na další podmínky, jistě, ale poměrně hodně lidí „na špagátu“ skončilo. Nedalo se nic dělat.

 

Vaše žena byla rovněž z oboru, jaká byla její specializace?

Taky trestní právo. Ona měla zvláštní způsob hledání. My, chlapi, jsme byli trochu řvouni, obecně mají muži silnější hlas, ona byla taková tišší, ale kdo se s ní setkal, musel uznat, že to byla velmi kultivovaná, vzdělaná žena, byla radost ji poslouchat. Já bych řekl, že lidé, kteří tenkrát dělali trestní agendu, vynikali většinou tím, že „vládli slovem“. A to byla sakra těžká práce.

 

Vyvíjely se nějak v čase vztahy v rámci justice, třeba s již zmiňovanými soudci? Přece jen, na menším městě je to něco jiného než v Praze.

Řekl bych, že se postupně vylepšovaly. Nejhorší to skutečně bylo v počátcích, kdy i sami soudci úplně nevěděli, co si mohou dovolit, aby to nebylo bráno nějak negativně. I oni byli ovlivněni politickým tlakem a dobou. Tehdy prostě platilo: „Neseď s advokátem, ať tě nikdo nevidí, pak se řekne, kdo ví, co si tam domlouvali…“ Postupem času se to ale pomalu uvolňovalo. Dokonce si pamatuji, že v jednu dobu se pořádaly seminární akce, na jedné z nich nám přednášel člověk od soudu a nebylo to úplně špatné.

 

Takže z práva vás nejvíc bavil trest?

Museli jsme dělat všechno, samozřejmě. Dokonce jsme mohli působit v krajské arbitráži, ale tam jsme chodili neradi, protože to jednak byla doména několika konkrétních právníků, a pak to pro nás byla trochu vzdálená agenda. Čili většinou jsme skutečně dělali hlavně trestní právo, to byl takový náš „denní chleba“. Ale zajímavé byly tenkrát i rozvody – tehdy se ještě zkoumalo zavinění, takže se vlastně do civilního procesu vnášely prvky trestního. A mnohdy nešlo ani tak o dosažení rozvodu, ale prokázání viny – a na tom bylo závislé i palmáre…

Děkuji za rozhovor.

Robert Malecký; JUDr. Zdeněk Grus – regionální představitel střediska ČAK Severní Čechy
Foto: archiv JUDr. Jiřího Nedvědického

Go to TOP