Paměť severočeské advokacie 2. díl – JUDr. Jiří Císař, advokát

Advokátní deník přináší druhý rozhovor (první byl s  JUDr. Martou Čihákovou) ze seriálu „Paměť severočeské advokacie“, který mapuje vzpomínky tehdy aktivních advokátů na dobu od obnovení čs. advokacie, přes období nesvobody až po léta následující po Listopadu 1989. 

JUDr. Jiří Císař, Právník roku 2014 v kategorii Trestní právo. Celý svůj profesní život je advokátem a strávil jej na severu Čech. Působí především v Ústí nad Labem, ale jeho kancelář má pobočku i v Praze. Na počátky své kariéry od poloviny 80. let  zavzpomínal pro projekt „Paměť severočeské advokacie“.



Proč jste se rozhodl pro právo a za jakých to tehdy bylo okolností?

Vystudoval jsem střední školu – Gymnázium v Lovosicích, v roce 1978 jsem maturoval, a tehdy bylo možné přihlásit se na dvě vysoké školy. A protože jsem na gymnáziu studoval humanitní větev, maturoval jsem z latiny, kterou jsem měl rád. Navíc jsem se také zajímal o historii, takže právo jsem chtěl studovat až na druhém místě. První byly dějiny starověku na filosofické fakultě, což se mi zdálo být jedinou cestou, jak uniknout z tohoto prostředí. Ovšem na fakultě mi sdělili, že stejně jako posledních asi osm let dějiny starověku neotevírají, protože to kromě mě asi opravdu nikoho nezajímalo. Takže můj vybraný obor skutečně vůbec neotevřeli a odpověděli mi, že vzhledem k dobrým studijním výsledkům na střední škole mě bez přijímacích zkoušek přijímají na filozofickou fakultu, na náhradní adekvátní studijní obor. Pak následovala dvojtečka a za ní bylo napsáno: dějiny mezinárodního dělnického hnutí a komunismu. To sdělení mám ještě dokonce schované. Takže mě na filozofickou fakultu sice přijali, jenže já jsem to za adekvátní náhradu nepovažoval. Na druhé škole, právnické fakultě v Praze, byl zase naopak ohromný převis poptávky, takže jsem prakticky nevěřil, že se tam dostanu, protože nejsem ani z právnické rodiny. Ale vydařilo se, a já toho nelituji. Rozhodně to bylo lepší než vystudovat dějiny mezinárodního dělnického hnutí a komunismu a ještě jsem měl pocit, že je to povolání, kde bych mohl být užitečný.


Kudy tedy vedla Vaše cesta k advokacii?

V té době režim potřeboval hlavně podnikové právníky, kterým jsem rozhodně být nechtěl, protože dělat poskoka socialistického nebo státního podniku bylo to poslední, co jsem si přál. Jaké byly tedy jiné možnosti? Tři – advokacie, soud nebo prokuratura. Ta poslední ve mně vyvolává hodně negativní odezvu tehdy i dneska. A soud? Tam mě nevzali, protože pocházím z českoněmecké rodiny, babička byla slezská Němka z Budyšína, jedna z mých dvou sester se dobrovolně odstěhovala do východního Německa a druhá se provdala do západního Německa. Soud a prokuratura tím pádem padly, notářů bylo ještě méně než dneska, tam se vůbec nedalo dostat. Takže když jsem fakultu v roce 1982 ukončil, najednou jsem se ocitl bez práce. Jenže tehdy existoval trestný čin příživnictví, a kdo nepracoval, patřil do vězení. Byla to složitá situace, protože ani v advokacii tehdy nebyla místa, protože stát záměrně eliminoval počet advokátů, aby jich bylo málo. Stát udělal jakási tabulková místa, na činnost nijak nepřispíval a advokacie tak měla postavení „jiné socialistické organizace“.

Jakási forma komunálu?

Něco takového. Prostě strana a vláda rozhodovaly, kolik bude advokátů, a samozřejmě chtěly, aby jich bylo co nejmíň. Šel jsem proto za tehdejším šéfem Krajského sdružení advokátů v Ústí nad Labem dr. Václavem Ryšlavým a on mi řekl strašnou větu: „Já bych tě rád přijal, pocházíš ze severních Čech, je předpoklad, že tu zůstaneš, máš tady rodinu, příbuzné, ale jediná šance je počkat, až někdo umře.“ To pro mě bylo opravdu strašné. „Ale budeme s tebou počítat, kdyby se stalo, že někdo umře, tak můžeme jednoho člověka vyměnit za druhého.“ S tím jsme se rozloučili. Chtěl jsem si hned po fakultě udělat rigorózní zkoušku ze správního práva, dokud to mám nějak v paměti, takže jsem zašel na vojenskou správu, abych dostal odklad základní vojenské služby, na což vojáci zareagovali klasickým způsobem: v srpnu mi poslali povolávací rozkaz a 1. října jsem nastoupil do Domažlic na vojnu. Rigorózní zkoušku jsem sice už nestihl, ale říkal jsem si, že když budu na vojně, aspoň mě nezavřou za “příživu”.


A po vojně jste se tedy vrátil do Ústí?

Tak jednoduché to nebylo. Ještě před vojnou – chyběl asi měsíc – jsem pracoval na Krajském národním výboru v Praze. Na správní právo jsem se připravoval u docenta Němce, který měl kamaráda, JUDr. Šlapáka právě na onom národním výboru, na odboru vnitřních věcí, kde sháněli právníka. A docent Němec mi říkal, že má doktor Šlapák postoupit na ministerstvo vnitra, takže kdybych nastoupil na národní výbor, tak tam udělám velkou kariéru – v civilní problematice, nikoli v nějaké represivní složce. Tak jsem tam 1. září nastoupil, a po měsíci jsem šel na vojnu. Tu jsem skončil 30. září 1983 a tenkrát mi volal mi doktor Ryšlavý z Ústí nad Labem, že se uvolnily poměry a že stát dovolil asi dvacet míst po celé republice pro nové advokáty a z toho pět v severních Čechách. Podmínka byla, že musím nastoupit hned. Šel jsem tedy za doktorem Šlapákem, který byl lidsky výborný člověk i dobrý právník, a podal žádost o skončení pracovního poměru dohodou. Jenže on říkal, že musíme jít za tajemnicí, což byla kovaná komunistka, a ta ho s tím samozřejmě vyhodila. Tenkrát byla výpovědní doba nějakých šest plus dva měsíce, za tu dobu mi zvýšili asi šestkrát plat, takže jsem z KNV odcházel 30. července 1984 s platem vedoucího oddělení asi 3800 korun, což byly na tehdejší dobu velice pěkné peníze. Ale odejít jsem chtěl a doktor Ryšlavý, nevím, jak se mu to podařilo, to nějak zařídil, že na mě počkali a já nastoupil za 1600 korun jako koncipient v Ústí nad Labem. Ale byl jsem ve své vysněné advokacii.

Fotografie je z oslavy MDŽ z roku 1986 v advokátní poradně v Ústí nad Labem, JUDr. Jiří Císař stojí jako druhý zleva.

Mluvíme o polovině 80. let, kdy to tady na severu Čech ještě držela strana poměrně pevně v rukou…

To je pravda, ale my jsme měli trochu štěstí. I když samozřejmě byli prokurátoři i soudci, kteří, když jsme projevili při obhajobě klientů přílišnou aktivitu, tak hned volali na sekretariát a šli jsme na „kobereček„ To se stalo několikrát, ale vedení se za nás postavilo.
Pravda ale také je, že jsem byl dvakrát donucen podepsat si žádost o ukončení pracovního poměru. Jeden z těch případů se stal někdy po roce 1987, kdy už Gustáv Husák nevykonával funkci generálního tajemníka strany a byl pouze prezidentem. Dlouho se neobjevoval na veřejnosti a mezi lidmi se začalo říkat, že už ho odstavili. Jednou jsme byli na nějaké oslavě narozenin v hospodě, byl tam jen číšník a nás nějakých sedm lidí. V televizi zrovna říkali, že pan prezident je zdráv, že utrpěl lehkou mozkovou mrtvici, ale že už je v pořádku. Ukázali ho na obrazovce, řekl dvě věty a já povídám, že mrtvice to mohla být, ale rozhodně ne mozková, protože k tomu je zapotřebí toho substrátu, že ano. To bylo v půl desáté večer, v deset hospody zavíraly, takže jsem pak jel hned domů. Druhý den, ještě než jsem šel do práce, mi už ve čtvrt na osm doktor Ryšlavý volal, ať okamžitě přijdu, že ho v půl třetí ráno vzbudili a přesně mi citoval, co jsem v hospodě řekl. Donutil mě napsat tu žádost o skončení pracovního poměru dohodou, kterou jsem podepsal, a on pak na mě dvě hodiny řval, že jsem idiot a že bych už taky mohl mít rozum. A pak ten papír roztrhal.


A ten druhý případ?

Podruhé jsem byl „vyhozen“ společně s doktorkou Martou Čihákovou. V Litoměřicích obvinili skupinu středoškoláků, kteří si na trika na basket nakreslili hákové kříže. Ale jak to neuměli, tak to udělali zrcadlově obráceně. Všechno bez výjimky to byly děti místních papalášů. Nicméně je obvinili, a protože v Litoměřicích byli jenom tři advokáti, tak potřebovali na zastupování i advokáty odjinud, tak jsem tam s Martou Čihákovou dojížděli. Ve spise byla i fotodokumentace a moje manželka, která je výtvarnice, mě upozornila právě na to, že zahnutí těch paciček svastiky je obráceně, otevřela knihu dějin umění a ukázala mi, že je to vlastně keltský kříž. Tehdy se zrodil můj zrůdný nápad, že to budu hájit na keltském kříži. Ukázal jsem to i ostatním obhájcům a knihu jsem vzal k soudu. Odročilo se to, a než jsme za půl hodiny přejeli autem z Litoměřic do Ústí, tak předseda senátu volal našemu předsedovi sdružení, že jsme nehájili klienta, ale obhajovali trestný čin propagace fašismu. Předseda nejdřív seřval Martu Čihákovou, která musela podepsat výpověď dohodou. A po ní hned jsem šel na řadu já. Ona byla navíc obviněna, že mě kazí, protože jsem mladší. Pak se ty výpovědi zase roztrhaly…


Jak vlastně fungovaly vztahy mezi právnickými profesemi v menším městě, jako je Ústí, přece jen se tu každý s každým znal.

Bylo to individuální, žila tu řada významných osobností, které se chovaly poctivě, férově, čestně. A pak tu samozřejmě byla řada lumpů. Ale je to v podstatě stejné jako dnes. Soudili soudci, kteří měli vystudovanou právnickou dvouletku, což žádné právnické vzdělání nebylo, ale byli na svá místa dosazeni stranou a vládou. My jsme samozřejmě věděli, kteří to jsou, a nebavili se s nimi. Ale pak bylo pár lidí, kteří se nebáli, soudili férově a vycházeli jsme s nimi i lidsky. Zašli jsme společně na fotbal, na pivo a podobně.

Jaké jste měli z pohledu klientů v té době možnosti?

Jejich výběr byl podstatně zúžen naším malým počtem. Ale jinak to fungovalo na podobném principu jako dnes. Člověk si jisté postavení musel sám vydobýt, ale když dělal svou práci dobře a pořádně, pak za ním lidé sami přišli.


Byly nějaké dny a hodiny, kdy jste měli v uvozovkách otevřené okénko do ulice, takové hodiny pro veřejnost?

Byly. Každou středu od 15 do 17 hodin byla poradna v budově krajského soudu. Střídali jsme se tam na dvou hodinách bezplatné právní služby. A stejně jako dnes tam chodili hlavně lidé, kteří peníze měli a jen to zneužívali. Jednou v zimě přišla dáma v norkovém kožichu a kolegyně doktorka Doležalová mi říkala, že jsem jako charita. A až budu vydělávat tolik, že budu moct manželce koupit norkový kožich, tak této dámě budu moci poskytovat službu bezplatně.

 

Jakou agendou jste se nejčastěji zabývali?

Právní řád se samozřejmě změnil, to ano. Nebylo žádné podnikání, žádné obchodní právo společností, čili šlo převážně o agendu trestního, občanského, rodinného a pracovního práva. A opatrovnické věci ohledně dětí. To byla asi největší část.

 

Podle jakých kritérií byli advokáti odměňováni?

Advokacie nedostávala od státu ani korunu. Měli jsme základní plat, který se pohyboval v rozpětí od 1600 do 1900 korun hrubého, jednou za čtvrt roku byly odměny podle toho, kolik jsme „vydělali“ peněz pro krajské sdružení. Ty odměny mohly být mezi 3 až 5 tisíci. Takže průměrný plat, když se to sečetlo za čtvrtletí, mohl být kolem dvou a půl tisíce korun.

 

Pamatujete si, jak probíhaly advokátní zkoušky?

Koncipientem jsem byl relativně krátce, protože mi uznali praxi z toho národního výboru. Ale se zkouškami to nebylo úplně jednoduché. Vedle předsedy krajského sdružení advokátů zde fungoval i výbor, širší kolektivní orgán, čítající sedm nebo devět lidí. Většinou šlo o předsedy poraden v jednotlivých okresech. Školení tehdy existovalo jak na centrální úrovni, tak na krajské a pak jsme museli skládat zkoušku nejprve před oním krajským výborem, který teprve usoudil, zda jsme připraveni a zda se můžeme vydat na dalekou cestu do Prahy. Když jeho členové usoudili, že nejsme ještě připraveni natolik, abychom v Praze neudělali kraji ostudu, tak se na zkoušku nesmělo.

 

V tom byl vlastně zárodek jakési samosprávy, ne?

To je pravda, vzor se víceméně převzal. Fakt je, že zkouška před výborem krajského sdružení byla přísnější než v Praze. Ale také nás to tady naučili, působilo tu opravdu hodně osobností, které právo uměly. A nejen právo, ale dobře věděly i to, o čem advokacie je. Člověk chodil do “jednačky” prakticky každý den. Tím, že jsme byli takzvanou krajskou poradnou, čili poradnou v krajském městě, posílali nám substituce z jednotlivých okresů, aby sem advokáti nemuseli jezdit. Já jsem třeba strávil celý den na osmi jednáních v trestních věcech, takže to bylo docela zajímavé a různorodé, protože i praxe v jednotlivých okresech byla rozdílná. Okresy jako Louny, Chomutov, které nemají příliš dobrou pověst ani dneska, tenkrát byly úplné peklo. Tamním advokátům jsme rozhodně nezáviděli.


Vzpomenete si na svého školitele?

Samozřejmě, byl to doktor Thonat, vedoucí poradny. Byl to a pořád je výborný právník. Ale musím říct, že byl hodně liberální, což jsem mu potom po letech v dobrém vyčítal. Jednou za týden přišel ke mně do kanceláře, podíval se, jestli něco dělám, a zase odešel. On mi potom říkal: „Já věděl, že jsi silná osobnost, nechtěl jsem tě kazit, tak jsem do toho nezasahoval.A pak doktorka Doležalová, ta byla ke každému velmi vstřícná. Naučila nás věc, kterou jsem přenesl i do své praxe.

 

Kolik koncipientů jste vychoval jako školitel Vy?

Za svůj život jsem k advokátním zkouškám přivedl už 26 koncipientů, jsou z nich dnes advokáti, případně změnili profesi a dělají něco jiného, každopádně byli tady. Vždycky když ke mně přišli, dal jsem jim zpracovat spis a oni se ptali, jak to mají udělat. Tak jsem je vyhodil z kanceláře, jako tenkrát mě vyhodila doktorka Doležalová, když jsem za ní prvně přišel a řekla mi: „Takhle ne, takhle se nenaučíš nic. Nastuduj si to a udělej si na to názor, pak to probereme, pak se ti budu věnovat, ale bez názoru sem nechoď. Takhle já jsem pak zacházel celý život se svými koncipienty, oni to sice trochu brali jako křivdu, ale kdybych jim to řekl, tak se nic nenaučí.

 

Vidíte ve výchově koncipientů dříve a dnes nějaký zásadní rozdíl?

Určitě, je to dáno i tím, jak nás dříve bylo málo, tak jsme se často v civilních věcech zastupovali proti sobě. Nebo v trestních věcech, kde bylo víc obviněných, jsme zase hájili společně, takže člověk opravdu denně viděl v akci špičkové advokáty, byl s nimi v “jednačce”, mohl se od nich učit. Ne nějak teoreticky, ale viděli jsme přímo, jak obhajobu provádějí, co si u soudu můžou dovolit, jak reagují a tak dále.

 



S jakou představou jste do advokacie šel? A posunulo se Vaše vnímání profese během praxe?

Od 1. srpna 1984 jsem v advokacii a nelituji toho, vždycky jsem se o to snažil. Někdy líp, někdy hůř, ale mám pocit, že tady bylo a je pro mě rozumné uplatnění. Svoji práci mám rád a mám ji rád každý den víc a víc. Je to divné, mnoho mých kolegů říká, že už jsou unavení, že je to pořád dokola. Já musím říct, že se mě to nedotklo. Snažím se naplnit určité ideály, s kterými jsem do advokacie přicházel a které jsem pochytil od těch velkých jmen, se kterými jsem mohl pracovat. A snažím se tak vychovávat i své koncipienty, aby jednou, až tu já nebudu, idea svobodné advokacie zůstala zachovaná i v dalších generacích. To je jediné, co po mně může zbýt rozumného.

JUDr. Zdeněk Grus; Robert Malecký
Foto: archiv JUDr. Císaře; ČAK

Go to TOP