Přinášíme třetí rozhovor ze seriálu „Paměť severočeské advokacie“, který mapuje vzpomínky tehdy aktivních advokátů na dobu od obnovení československé advokacie, přes období nesvobody až po léta následující po Listopadu 1989.

 

Na počátky své kariéry vzpomíná tentokrát JUDr. Lubomír Pánik, advokát, který působí od roku 1980 při poskytování právních služeb v Ústí nad Labem. Lubomír Pánik realizuje právní služby v občansko-právních vztazích, obchodních vztazích, správních a dalších odvětvích právních služeb.

---

 

Kdy jste se rozhodl pro právo a proč právě právo? Byla jiná volba? 

Po letech je těžké si vybavit detaily. Měl jsem vztah k humanitním oborům, pro techniku jsem neměl nadání. V úvahu prakticky přicházely dvě možnosti. Jednak historie včetně atraktivní archeologie s tehdy začínajícími společenskými vědami byly sice zajímavé oblasti, ale dostat se ke studiu v těchto směrech a na filosofické fakultě bylo takřka nemožné. Druhou možností byla právnická fakulta. Nenechal jsem to úplně náhodě, takže jsem se radil s profesorkami na střední škole (v Litoměřicích, kde jsem bydlel), a ty doporučovaly právo. Zjišťoval jsem samozřejmě, co to znamená – na soudech a prokuratuře, na podnicích, na úřadech, se známými právníky. Toto studium se zdálo perspektivní, protože už se začínalo rýsovat, že vliv práva ve společnosti by měl růst.

Téma samotného studia už bylo v předchozích článcích víceméně zodpovězeno. Právnická fakulta reálná byla samozřejmě jenom v Praze, na druhou stranu jen v prvním ročníku bylo čtyři sta lidí, dostat se na studium bylo jednodušší.

Fakulta ale na takový počet byla připravená, mám za to, že studium bylo kvalitní a student musel skutečně daný obor práva nebo souvisejících předmětů znát a při zkouškách musel umět znalosti reprodukovat. Byla to na druhou stranu dobrá škola pro praxi, neboť bylo nutno naučit se improvizovat s tím, co člověk uměl.

Na vyučující samozřejmě student vzpomíná i po letech. Osobně si vzpomínám na docenta Němečka z Katedry ekonomie, který nám poměrně dobře poradil, jakým způsobem se učit často suché nebo nezáživné materiály. Nejde samozřejmě zapomenout na profesorku Knapovou z občanského práva hmotného, která přes své postavení komunikovala u zkoušek se studenty a probírala zkoušenou věc. Nejde zapomenout na profesorku Alenu Winterovou z Katedry občanského práva procesního, na přednášející římského práva a řady dalších.

 

Jaká byla tehdy poptávka po právnických profesích?

Zase mám jiné vzpomínky než ty, které byly publikovány ostatními. Poptávka byla poměrně vysoká, vzpomínám si, že ještě když jsem sloužil v základní službě na vojně v Žatci, přijel předseda Okresního soudu v Litoměřicích v šestsettrojce a přemlouval mě k nástupu k soudu. Obdobně prokuratura z Ústí nad Labem psala dotazy, jestli jsem si to přece jenom nerozmyslel. Vzpomínám si také, že na fakultě byla nástěnka, kde byly nabídky volných míst, a nabídek bylo poměrně dost.

Na žádnou praxi tehdy studenti chodit nemuseli, ovšem povědomí studentů o tom, co bude absolvent práv vykonávat, myslím, nebylo zas až tak zanedbatelné, protože soudci, čekatelé i podnikoví právníci byli poměrně sdílní. Takže pokud někdo měl zájem o to, co vlastně ta právní praxe konkrétní obnáší, tak se to dozvěděl.

 

Jaká vedla cesta k tomu stát se advokátem?

K advokacii byla samozřejmě složitá cesta. V Praze bylo obtížné se do advokacie dostat. Nastoupil jsem do podniku Škoda Plzeň, dodavatelsko-inženýrský závod Praha, jehož právní oddělení sídlilo v Lazarské ulici vedle Městského soudu. Právní útvar řešil smluvní agendu technologických částí dodávek tepelných a jaderných elektráren, včetně řešení sporů z realizace v arbitrážních řízeních a u soudů. Jako poslední – před odchodem do advokacie – jsem řešil u arbitráže v Brně uzavírání smlouvy o generální dodávce technologické části Jaderné elektrárny Dukovany.

Šlo o zajímavou práci, která byla netradiční v tom, že učila nalézat v ohromné agendě a velkém množství informací to podstatné, dále v komunikaci s obchodními útvary, investorem, arbitrážemi, soudy, opět s nutností efektivního a rychlého řešení toho, co bylo  rozhodující. Přínosné bylo také to, že toto zaměstnání vedlo k rychlému a samostatnému rozhodování, umění eliminovat vlivy či různost rozhodovací praxe. Také metodika práce zástupce firmy a koordinátora požadavků a možností vlastní firmy a naproti tomu rozdílné představy protistran, účastníků, arbitrů a soudců a umění vyřešit je tak, aby v navazujících majetkových sporech takovéto řešení obstálo, tedy i mít velkou míru představivosti pro budoucí potencionální někdy i reálné spory byla dobrou průpravou.

Kolektiv právního útvaru byl trochu zvláštním prostředím, všichni, jak se říká, táhli za jeden provaz,  přestože to řada z nás cítila jako odrazový můstek pro další cestu. I samotný právní útvar byl jedna parta, byl zde budoucí soudce Vrchního soudu JUDr. Pavel Feuereis, pokračovatel starého právnického rodu JUDr. Sedláček, Vladimír Galuška, pozdější diplomat, Svatopluk Zlámaný – básník a spisovatel detektivek, Lubor Maršák, bývalý fotbalista Sparty, který nás učil tahu na branku, a řada dalších osobností. Šlo o zajímavý kolektiv i zajímavou práci, byla to vynikající škola pro další zaměstnání, ať už by šlo o jakýkoliv úsek práva. Mluvím o tom také proto, že přes rozdílnost věkovou, názorovou či odbornou každý vyslechl názor druhých a vzal ho v úvahu. Shrnu to tak, že pro praxi je dobré vystřídat alespoň jednoho či dva zaměstnavatele, získá se tím větší rozhled, přístup, stupnice hodnot apod.

Naproti tomu šlo o časově náročnou a někdy až vyčerpávající práci, čas se dělil mezi letiště a jednání u arbitráže, ale vedle toho agenda v kanceláři nečekala. Bylo mi třicet let a mí vrstevníci většinou už měli rodiny. Ti mladší se tedy rozhlíželi po možné klidnější změně. Opět jsem se vyptával, jak se kde pracuje a jaké jsou existenční podmínky. Zmíněný JUDr. Sedláček mi předestíral, že jedině v advokacii je možné to opravdové právo. K rozhodnutí samozřejmě přispívají i maličkosti, pamatuji se, jak jsem na letišti v Ostravě potkal spolužáka JUDr. Luboše Tichého, nyní profesora na právnické fakultě, a počítali jsme, jaký by byl příjem advokáta ze zastoupení arbitráže v takovýchto věcech. Další spolužák JUDr. Thonat byl už v advokátní poradně v Ústí nad Labem, takže jsem měl představu o advokacii, na které mě samozřejmě lákalo to, že člověk je víceméně svým pánem a že si organizuje práci podle svých představ (i když se samozřejmě později ukázalo, že to tak úplně není). Vedle toho byly řady dalších nabídek – ze soudu, z prokuratury, z úřadů, ale advokacie přece jen slibovala zajímavější práci. Také tehdy jako zaměstnanci Krajského sdružení advokátů byli advokáti v poradně určitým kolektivem, který většinou držel při sobě, i když jednotliví advokáti měli protichůdné představy nebo mezi nimi někdy existovala určitá soutěživost, nešlo ale na druhou stranu o nějaké vyhrocené projevy. Bylo to asi také tím, že existoval vedoucí advokátní poradny a nad ním předseda Krajského sdružení advokátů, takže když bylo potřeba poradit, ať už v jednotlivém případě nebo i v tom, jak se chovat navenek, ve vztahu k soudům, úřadům a podobně, služebně starší kolegové poradili.

Ve třiceti letech v roce 1980 jsem přišel do advokátní poradny v Ústí nad Labem s tím, že se už usadím. Oženil jsem se, založil rodinu a začal se učit něco jiného než dosud, tedy civilní a trestní právo. Naštěstí v té době i organizace začaly využívat advokátních služeb, takže jsem mohl uplatnit některé zkušenosti z dřívější praxe.

Jak jsem už uváděl, šlo o období po roce 1980, takže nějaké sepětí se společností nebo umístěnky již tehdy nebyly aktuální, a advokacie se začala společensky i v rámci práva domáhat postavení, které by fakticky měla mít.

 

Jak byly severní Čechy tehdy vnímané?

Je možné říci, že se situace příliš nezměnila, už tehdy platil severočeský kraj za rizikovou oblast z hlediska klientely, řada právních služeb byla tzv. bezplatná a v porovnání s jinými regiony zde byla vyšší míra trestní agendy.

Vizitka advokacie odpovídala tehdejšímu rozložení priorit, na prvním místě byla justice a prokuratura, pak státní správa, poté poměrně dobře placená podniková sféra a advokacie podle mne byla asi tak na úrovni podnikové sféry. Vizitka advokacie nebyla špatná, ovšem tím, že se o ní příliš nemluvilo, že byla soustředěna na občansko-právní a trestní agendu, byla spíš nenápadná, bez reklamy. Je pravda, že ani ze strany soudů nebyla advokacie vnímána tak jako dnes, ale spíš jako organizace, která je sama pro sebe. Kromě toho byli soudem tolerováni tzv. vinkláři, takže ani široká veřejnost nebrala advokacii jako něco nepostradatelného. Myslím ale, že šlo spíše o stav vyvolaný tehdejšími společenskými poměry než advokacií samotnou.

 

Co váš příjezd do ústecké advokacie?

Ten byl jednoduchý. Jak už jsem uváděl, pocházím z Litoměřic, znal jsem dr. Thonata jako spolužáka z fakulty. Náš ročník na fakultě byl asi mimořádně veliký a specifický v tom, že se se spolužáky potkávám na řadě míst, u soudů, tehdy i v advokacii a na místech, kde bych to ani neočekával. Poslal jsem, jak mi bylo doporučeno, dopis na Krajské sdružení advokátů, předseda KSA rozhodl, že takový zájemce je přijatelný, jak jsem se dozvěděl později, dost velkou roli hrála i dosavadní praxe a zkušenosti z pražského podniku, v Ústí bylo volné místo v poradně.

Přiznám se, že jsem jednal i s litoměřickou poradnou, ale tady samozřejmě taková vstřícnost jako u spolužáka v Ústí nebyla. Kromě toho jsem měl představu o tom, že v Litoměřicích nebude taková – pro mne zajímavá – agenda jako v krajském městě. Také sestava advokátů, tak jak mi byli představeni či popsáni, vyznívala pro Ústí nad Labem. Sice denní dojíždění z Litoměřic do Ústí nebylo ideální, ale na druhou stranu jsem se dozvěděl, že ke Krajskému soudu v Ústí dojíždí bez problémů řada soudců jak z Litoměřic, tak z jiných okresů severních Čech. Už tehdy bylo Ústí industriálním městem s klady a zápory, takže na bydlení se jevily lepší Litoměřice, s rodinnými zahradami v Žalhosticích, s vinicí (měl jsem 300 keřů), včelínem (nemohu si nevzpomenout na film Tisícročná včela) a zahradou nad Labem, kde jsem postupně postavil dům s výhledem na Říp.

Ani nástup jsem tedy neponechal náhodě, prošel jsem i známé spolužáky na Krajském soudě, kde mne upravila a poučila na jednání na Krajském sdružení advokátů také spolužačka, soudkyně JUDr. Marie Sušková, s praktickými radami ohledně vzhledu, oblečení, vystupování, co říct a co nikoli. Samozřejmě ohledně představ o práci a nasazení mne připravil vedoucí dr. Thonat, takže i přijímací pohovor proběhl věcně a pracovně. Jak jsem se později dozvěděl, bylo údajně rozhodující, že se umím orientovat v řízení u soudu, u arbitráže i v komunikaci s klienty. Jak vyprávěl kolega advokát JUDr. Radek Uhlíř, údajně na první pohled bylo zřejmé, že Pánik jako advokát bude pracovat rychle a efektivně, že zkrátka bude advokát tzv. plnící. Každý z advokátů měl totiž předepsán určitý objem prací převedený na peníze podle předpisů o odměňování za úkony a činnosti s tím, že byl určitý limit, myslím dvacet procent, kdy mohla být jako doplnění zařazena i tzv. bezplatná právní pomoc.

JUDr. Uhlíř byl také nezapomenutelnou postavou severočeské advokacie, jeho poznámky a postřehy velice často mívaly reálný základ, měl zkrátka pozorovací a vyjadřovací talent. Právě od něj jsem částečně pochytil rozpoznávání toho (byl sdílný a rád se pobavil), kam až advokát může zajít jak ve vztahu ke klientovi, tak ve vztahu k institucím i k vedení Krajského sdružení, tedy čemu se případně vyhnout nebo jakým způsobem komunikovat. K lítosti řady ústeckých paní a dívek se nikdy neoženil.

 

Jak tehdy fungovaly vztahy s justicí, na soudci, třeba ve srovnání s Prahou?

Rozdíl tu samozřejmě byl. V Praze si soudci i arbitři udržovali větší odstup a komunikace, byť i obecná, o právu nebo poměrech v justici a advokacii byla prakticky nemyslitelná. Naproti tomu tady v kraji a na okresech na venkově byli soudci přece jen sdílnější. Nikoli ovšem tak, že by jednali o konkrétním řízení nebo se bavili o svém rozhodnutí a podobně. Tady platilo nepsané pravidlo, které se dodržovalo, že ani na kraji, ani na okrese soudci na tohle téma nehovořili. S některými ovšem (věkově vrstevníky) byly přátelské vztahy, s některými jsme si tykali, veselili se v Mikulovské vinárně, kam se pravidelně chodívalo čas od času, jak advokáti, tak soudci, ale skutečně nepamatuji, že by to bylo nějaké ovlivňování vzhledem k výsledkům řízení nebo probírání detailů justice, advokacie a podobně.

Protože jsem dojížděl denně z Litoměřic do Ústí, většinou jsem se do společenského života, kromě výše uvedených občasných posezení, nezapojoval. Ani jsem se do takových situací nehrnul, protože z vyprávění jsem věděl, že poměrně často tzv. „složky“ monitorovaly i výroky a chování advokátů na těchto mimopracovních aktivitách.

 

Co tlak normalizace?

Už se vyjadřoval někdo přede mnou, že advokacie stála do určité míry stranou, že nebyla centrem pozornosti tzv. „složek“. Samozřejmě jsme věděli, že i projevy u soudu a často i komunikace s klientem je monitorována a že i výroky i chování u soudu nebo ke klientům mohou být předmětem šetření jak policie, tak orgánů advokacie, předmětem stížností. Věděli jsme, že z jejich strany by bylo ideální mít na advokáty nějaké informace nebo možnost je ovlivnit. K standardům advokacie v té době patřilo právě umět rozpoznat takovéto možnosti a eliminovat je. Šlo tedy o zvážení toho, co je v zájmu klienta, který chtěl často tlumočit i skutečnosti mimo řízení, a na druhou stranu řízení, ať už u policie nebo u soudu, vést tak, aby nepřekročilo určitou hranici. Tato hranice samozřejmě rovněž patřila k tomu, co by advokát měl rozpoznat jako hranici pro uplatnitelnost a zároveň ochranu klienta. Šlo o řadu faktorů, tady se vyplatilo jednak zeptat se starších, zkušenějších kolegů, samozřejmě svou roli hrál instinkt, orientace v momentálních poměrech a rozhodovací praxi. Prakticky každý advokát dostával možnost vybrat optimální řešení.

Samozřejmě, nešlo se vždycky rozhodnout tak, aby to, jak se říká „prošlo“, takže stížnosti na advokáty jak ze strany soudů, tak policie a klientů nebyly ničím neobvyklým. K umění advokáta, myslím nejen v severních Čechách, ale patřilo svůj postoj odůvodnit tak, aby se to tzv. „ustálo“. Když jsem nastupoval, tak mi dr. Ryšlavý (mezi advokáty familiárně zvaný Venca) kladl na srdce, že advokát, aby se ubránil takovým atakům, musí mít čisté ruce, tedy zásadně nic nebrat, ani bonboniéru. K dotazu, jak se to tedy dělá, když klient přinese flašku a nechce si ji vzít zpátky, pak se podle něj v krajním případě musela láhev v přítomnosti klienta otevřít a advokát by si s ním měl z téhle flašky alespoň jednou připít, aby se šlo efektivně bránit, že to vlastně bylo napití s klientem. Podle dr. Ryšlavého to je základ pro to, aby ani složky neměly možnost či záminku k šetření a oslovení advokáta.

Advokacie tehdy byla stranou těchto vztahů, kromě těch případů, kdy šlo o obhajobu věcí řešených Státní bezpečností. Ale i tady šlo realizovat obhajobu. Dokonce si pamatuji, že se mi – byť výjimečně – podařilo dosáhnout zprošťujícího rozsudku u těchto ostře sledovaných věcí. U těchto tlaků normalizace nešlo ovšem o něco, co by advokáta mohlo ovlivnit nebo znejistit, ústecká advokacie nebyla pod takovým tlakem jako pražská, což samozřejmě bylo dáno charakterem věcí. Je potřeba také dodat, že při takovýchto tlacích v Ústí předseda Krajského sdružení i vedoucí poradny dělali, co mohli, aby advokáty uchránili. A myslím si, že se jim to často podařilo.

Je třeba ovšem vzpomenout skutečné odvážné, aktivní advokáty, kteří vystupovali veřejně otevřeně proti totalitnímu systému – nejde nevzpomenout JUDr. Jaroslava Koutského z Mostu, který vystupoval statečně jak projevem, tak jako signatář opozičních projevů.

 

Jak tehdy fungoval systém advokátních poraden?

Krajské sdružení advokátů bylo samostatnou právnickou osobou s vlastní ekonomikou a vlastním financováním, byla zde také centrální účtárna a předseda Krajského sdružení advokátů. Vedle toho každý okres měl vlastní poradnu s vedoucím s tím, že počty advokátů byly stabilně určeny. Každý advokát pak byl v pracovním poměru ke sdružení s tím, že vykazoval samostatné účtování provedených činností podle tarifu, s tím, že účtování bylo vlastně jménem Krajského sdružení advokátů a podle toho, jaký z jeho činnosti byl příjem pro KSA, byl vypočítáván advokátům příjem. Vedle toho, jak už jsem uváděl, určité procento mohlo být tzv. bezplatné právní pomoci, tedy těch, kdo neměli na úhradu, případně byli ve výkonu trestu. Každý musel samozřejmě projít koncipientskou praxí a pak složit advokátní zkoušky.

Specifika ústecké poradny byla v tom, že sídlila v budově Krajského soudu, takže velice často všechny poradny v kraji posílaly do substituce věci, především trestní odvolací, takže obvykle koncipient, ale často také advokát měl několik substitucí z okresů od Jablonce nad Nisou až po Chomutov v jeden den, často poskládáno za sebou do jedné jednací síně od rána od osmi do odpoledne. Šlo v naprosté většině o bezplatnou právní pomoc, kdy už zadavatel z okresu psal v substituci, že jde o pomoc bezplatnou, takže se nic neúčtovalo tomu, kdo nás takhle substitucí poctil, takže to do určité míry advokáty v Ústí znevýhodňovalo. Umění naučit se improvizovat bylo samozřejmě jenom slabou odměnou za tyto situace.

Ohledně kontroly ze strany státu mám za to, že v Ústí advokacie nebyla natolik důležitá, aby se stát angažoval v kontrole, protože advokacie stála stranou toho rozhodujícího dění a ani nijak účinně by zasahovat do systému nemohla. V porovnání s ostatními společenskými silami byla víceméně bezvýznamná a ani potenciálně nehrozilo, že by překročila rámec právních služeb.

 

Setkal jste se snahami o prolomení mlčenlivosti?

I tehdy to kupodivu bylo skoro nemožné, mlčenlivost byla téměř absolutní, pokud to bylo v rámci zájmu klienta. Podle mne nebyly zaznamenány ani oficiální tlaky, ani nějaké neoficiální navádění nebo působení. Bylo to bráno, jak už jsem uváděl, tak, že ústecká advokacie nebyla zase natolik zajímavá. Kromě toho v totalitním systému existovaly jistě technické prostředky, jak si informace o klientech zjistit jinak. Samozřejmě se vědělo o tom, že by „složky“ uvítaly spolupráci, ale mám za to, že věděly, že ze strany advokátů nebyl důvod, proč by se měli k takovému zneužití přiklánět. Kromě toho moje specializace nebyla ani trestní, ale spíš obchodně-právní. Když to řeknu lapidárně, věděli jsme o tzv. „složkách“, ony věděly, že my o nich víme, a není známo, že by v ústecké poradně takové tlaky nebo snahy u advokátů uspěly.

 

Co dnešní advokacie, v čem je podle vás jiná?

Nejde porovnávat samotnou advokacii bez zdůraznění toho, v jakém odlišném prostředí advokacie nyní působí. Původně před Listopadem 1989 šlo o úzký stabilní kruh advokátů, centrálně řízený a centrálně kontrolovaný s tím, že výkony se neposuzovaly podle rozhodujícího kritéria komerčních úspěchů a zisků, ale dost se přihlíželo také k ostatním požadavkům na advokáta, tedy klasickou důstojnost a vážnost stavu, odbornost a dodržování pravidel výkonu advokacie, byla detailní kontrola vedením Krajského sdružení advokátů.

Současná situace je ovšem úplně jiná, namísto omezeného počtu je tady prvek konkurence a prakticky každý, kdo splní podmínky pro zápis, se může stát advokátem. Dnešní přístup prakticky ryze komerčního pojetí advokacie je samozřejmě výsledkem doby, protože advokát musí obstát zejména z hlediska obchodního. To ovšem s sebou může přinášet někdy i problémy takového ryze komerčního pojetí. To spolu se specifickým postihem za porušení pravidel výkonu advokacie může vést k tomu, že ne vždycky se někteří advokáti chovají tak, jak si zákon o advokacii chování advokáta představuje.

Vzpomínám si, že moje školitelka dr. Doležalová mi vyprávěla mnohokrát o tom, že advokacie je vlastně poslání. Tento názor se samozřejmě postupně vytrácel, takže se ozývají hlasy, že se advokacie postupně změní v povolání jako každé jiné.

Myslím ale, že jiná cesta není, protože advokacie není izolovaná, ale musí vycházet z prostředí, ve kterém se pohybuje, a tomu se přizpůsobit.

Samozřejmě, že systém práce advokáta je do určité míry odlišný. Dřívější hledání a přemýšlení při strohé a obecné legislativě a neúplné publikované judikatuře bylo překonáno. Aktuální podrobná legislativní úprava a publikace judikatury je pro advokáta při právní orientaci daleko výhodnější i jednodušší, takže by dnešní advokáti měli být lépe vybaveni, než jejich předchůdci. Stejně tak systém odměňování a přímá závislost na výsledku řízení by měla znamenat posílení principu konkurence a ve výsledku by měla rovněž vést ke zkvalitnění advokátů. Nakolik se to ovšem ukáže v praxi, ukáže čas.

JUDr. Zdeněk Grus; Robert Malecký
Foto: archiv JUDr. L. Pánika