Paměť severočeské advokacie – advokátka JUDr. Marta Čiháková
Advokátní deník zahajuje seriál „Paměť severočeské advokacie“, který mapuje vzpomínky tehdy aktivních advokátů na dobu od obnovení československé advokacie, přes období nesvobody až po léta následující po listopadu 1989. Seriál připravil JUDr. Zdeněk Grus, regionální představitel České advokátní komory Regionu severní Čechy ve spolupráci s novinářem Robertem Maleckým, který se věnuje justičním tématům.
První díl seriálu zahajuje rozhovorem s JUDr. Martou Čihákovou, která je advokátkou od 15. srpna roku 1964. Celý svůj profesní život strávila na severu Čech, v Ústí nad Labem. I když to vlastně mohlo celé dopadnout úplně jinak, což je zřejmé z jejích vzpomínek na začátky advokátní kariéry, na umístěnku na průmyslový sever tehdejšího Československa i touhu odsud odejít.
Kdy jste se rozhodla pro právo a za jakých to bylo okolností?
Tehdy jsme končili střední školu, tzv. jedenáctiletku a bylo nám sedmnáct. V sedmnácti letech jsme měli dost těžkou představu, alespoň já i moji vrstevníci, čím bychom chtěli být a vykonávat to celý život.
Tak proč to nakonec bylo právo?
Mojí jedinou jistotou bylo, že jsem věděla, že musím a chci mít nějakou vysokou školu. Jakou? To už tak jednoduché nebylo. O právech se ale říkalo, že tam berou a chodí tam dost lidí. Tak jsem to zkusila.
Jiná škola by možná nebyla?
Byla by, ale to mě nenapadlo. (směje se) Hlavně tam nebyla matematika a fyzika, i když já jsem odmaturovala z chemie. Prostě jsem si vybrala práva.
Říkala jste, že už v prvním ročníku studia jste byli přiděleni do závodů. O co tehdy šlo?
V prvním ročníku, abychom se sblížili s dělnickou třídou, jsme byli rozděleni do tří pražských závodů. Čtrnáct dnů jsme chodili do zaměstnání a čtrnáct dnů na fakultu. Dokonce jsem měla v občanském průkaze zapsáno, a měla jsem na to i razítko, že jsem dělník pražských papíren na Floře.
Tam jste se věnovali právní agendě?
Ale kdepak, třeba v prvním ročníku jsem chodila pro svačiny. Byla jsem přece dělnice…
Jste původem Pražanka?
Ne, jsem z Kladna.
Ale studovala jste pražská práva?
Samozřejmě, jiná právnická fakulta tehdy nebyla, jen v Praze a Bratislavě.
Kolik vás tehdy bylo v ročníku?
Určitě přes stovku, něco kolem sto dvaceti lidí.
To znamená, že tehdy nebyla příliš velká poptávka po právnických profesích…
Nebyla. Rozhodně ne tolik, jako dneska. Požadavek doby byl, abychom se sblížili s dělnickou třídou, abychom všichni vědomě dodržovali zákony, proto nebude třeba právníků. Proč by také byli ve společnosti, kde budou všichni uvědoměle, cíleně a chtěně dodržovat právní předpisy?
O jaké době se bavíme? O přelomu 50. a 60. let?
Ano, v mém případě o letech 1959 až 1964.
Jak tehdy vypadalo povědomí studentů o tom, co bude absolvent práv vykonávat?
Nevím, jakou představu měli moji spolužáci, a jestli ji vůbec měli, za ně mluvit nemohu. Ale pokud budu hovořit za sebe a mé nejbližší, se kterými jsme se pak celý profesní život setkávali, tak příliš jasnou představu jsme neměli. Vlastně až do doby, než začalo umísťovací řízení. Je pravda, že základní dělení existovalo a byly to tři volby – hlásit se k soudu, na prokuraturu nebo do advokacie. Takže ve dvaadvaceti letech zvažujete – co ten soudce, co prokurátor? Nakonec jsem se neodvážila ani jednoho rozhodnutí, abych celý život někoho žalovala nebo soudila. Takže na řadu přišlo to třetí…
Jaká byla tehdy vizitka advokacie?
Popravdě nebyla nic moc. Advokáti stáli jakoby trochu na druhé straně, což se mně v podstatě líbilo. Ale znovu opakuji, že nám tehdy bylo dvaadvacet, co jsme mohli o reálné praxi vědět?
Jak jste se dostala do Ústí nad Labem? Předpokládám, že umísťovacím řízením.
Ano, bylo to na umístěnku. A marná snaha, neměla jsem nárok se odsud žádným způsobem dostat.
Už tehdy mělo Ústí špatnou pověst?
No jistě. Z mého ročníku jsem tam šla já do advokacie, pak z kruhu Petr Macháček na prokuraturu, to byl Pražák, pak byl na prokuratuře myslím Mirek Černý, ten byl odněkud z jižních Čech. Takže jsme byli v podstatě tři.
Do advokacie jste šla tedy z Prahy sama?
Do Ústí ano. Až rok nato přišla další spolužačka, ale z našeho ročníku jsem byla sama.
Můžete zavzpomínat, jak proběhl Váš příjezd do Ústí?
Byla mi určena nástupní povinnost, tak jsem se přijela někdy v únoru ukázat. Přivítal mě takový bodrý pan doktor a říkal: „Dobře, tak nastoupíte prvního července.“ Já na to, že to jsou ještě prázdniny. Tak navrhl další data – 15. července nebo 1. srpna. Nakonec to bylo až od 15. srpna, takže jsem si prázdniny ještě užila.
Měla jste tam jako advokátka zajištěné bydlení?
Usmlouvala jsem tehdy ten 15. srpen, to byla naštěstí snad sobota, to se pracovalo ještě v sobotu a ptala jsem se, když tedy přijedu v pondělí, kde můžu přespat. Bylo mi řečeno, že za týden přijede soudružka, která se následně stala naší kolegyní, a ta že bydlí v podnájmu v Trmicích a tam že mi dojednali taky bydlení. Když jsem přijela do Trmic a viděla ty baráčky, kde jsem v jednom z nich v přízemní prádelně měla zajištěné bydlení s železnou postelí a záchodem na dvoře, tak jsem raději každý den po skončení pracovní doby odjížděla do Prahy a ráno se vracela. Později mě kolegyně Jana vzala nahoru k ní do pokoje. To byla doba, kdy jsem chtěla opravdu intenzivně pryč, ale nikoho to samozřejmě nezajímalo. Tak jsem trávila čas s kolegyní Janou, která zde chtěla zůstat, zatímco já byla pořád „na odchodu“. Teprve daleko později jsem to vzdala, začala bydlet se svým manželem a usadila se tu.
Kdo Vás tehdy přijímal?
Myslím, že to byl pan doktor Pohanka, protože předseda Krajského sdružení advokátů byl tehdy na vojenském cvičení.
Říkáte, že pro Vás volba advokacie nebyla původně úplně chtěná. Kdy se to změnilo – přece jen jste se povolání nakonec věnovala celý svůj profesní život?
Zalíbilo se mi to. Postupně. Přišlo to právě s tím, jaké lidi jsem tady objevila. A to se týkalo třeba právě zmíněného doktora Pohanky, což byl trestní obhájce.
Jak tehdy fungovaly vazby na justici – myšleno tedy zejména soudce? Přece jen to asi vypadalo jinak třeba v Praze a jinak „na kraji“.
Nikoho by nás ani nenapadlo, byť jsme se samozřejmě znali, jednat o nějaké kauze.
Cítila jste tlak normalizace? Přece jen bylo Ústí nad Labem sídlem krajských orgánů strany, která život do převážné míry ovládala. Jak se to promítalo do právnických profesí?
Byla určitá svoboda advokacie. Tehdy nebyly časy, kdy bylo možné udělat v advokacii velkou kariéru, proto stála trošku bokem. V advokacii nikdo nečekal, že vykoná něco velkého. Nikdo nás do ničeho nenutil. Předpokladem třeba nebyla příslušnost ke straně, nic takového neexistovalo.
Na rozdíl od soudců, prokurátorů…
Tam zřejmě ten předpoklad byl, to ano.
Jak fungoval systém advokátních poraden?
Existovalo Krajské sdružení advokátů. A potom jsme měli advokátní poradny v každém okrese. V každé byl vedoucí poradny a všemu vévodil předseda Krajského sdružení advokátů. Ale bylo nás pět a půl, vždyť v každé poradně bylo čtyři, pět lidí, nás v Ústí jako v krajském městě bylo nejvíce sedm. Jako koncipientka jsem sloužila dva roky, pak jsem skládala advokátní zkoušky. Ty se konaly jeden rok v Praze, druhý v Bratislavě, na mě zrovna vyšla Bratislava.
Byli jste jako advokáti do roku 1989 zaměstnanci v pracovním poměru?
Ano. Odměny se rozdělovaly podle toho, jak jste se zasloužili o přínos sdružení. To znamenalo, kdo měl a kde jaké pohledávky a kolik vydělával peněz pro Krajské sdružení advokátů. Podle toho se to řídilo.
Pokud to dobře chápu, tehdy existovala jistá autonomie v odměňování, která ale záležela na tom, co si sdružení advokátů „vydělalo“ a jak to dokázalo vymoci?
Ano, z toho se pak rozhodovalo o tom, kdo si jakou zaslouží odměnu.
Byla v advokacii nějaká vyšší míra kontroly ze strany státu, protože přece jenom – taková autonomie se úplně nenosila.
To nevím. Ale myslím, že advokacie šla trochu mimo. Že to nikoho moc nezajímalo.
Co snahy o prolomení mlčenlivosti? Stávalo se to?
I když vás zprostili mlčenlivosti, pořád jste mohl odmítnout vypovídat, pokud byste tím poškodil zájmy klienta. Zkrátka neexistovalo, že by se mohla prolomit, jak vidíme tyto snahy dnes. Prostě to neexistovalo.
Existovaly tlaky nebo snahy zneužít Vás proti Vašim klientům?
Co jsem měla dělat, to jsem dělala. Samozřejmě, že mě upozorňovali, že si škodím. A když jste se dostal mezi nežádoucí, věděl jste, že výš nepostoupíte. Ale přece nejde o takových věcech vůbec uvažovat. Ani tehdy, ani dnes, nikdy!
Jak se díváte na dnešní advokacii, v čem je podle Vás jiná?
Jiná je, to bezesporu. Nejspíš je to dané prvkem obživy, že se z ní vytratil podle mě zčásti jistý étos. Dnes žijeme ve svobodné době, což je rozhodně dobře, ale v tehdejší době byla advokacie jedním z mála ostrůvků takové svobody. A také mi už nepřipadá tak veselá jako tehdy. Zní to možná zvláštně, ale advokacie uměla být i taková.
Foto: archiv JUDr. Čihákové; Pixabay