Usilovat o přehledný a kultivovaný písemný projev není samoúčelné. Smlouvy, podání či rozhodnutí totiž nepíšeme pro sebe, ale pro druhé, a mělo by nám tedy záležet na tom, jak se čtenářům bude náš text číst. Ke kvalitnímu psaní by nás měla motivovat už jen naše profesní poctivost… A protože bych vás chtěla přesvědčit o tom, že každý z nás může přispět k tomu, aby právní texty lépe plnily svůj účel: aby neodrazovaly neprávníky, jimž máme pomáhat vyznat se v právu, a abychom si i my právníci lépe rozuměli navzájem, připravila jsem pro vás miniseriál „Právnická čeština“, v němž vás seznámím s nejčastějšími prohřešky, jichž se dopouštíme, a poradím, jak je napravit. Čtvrtý díl našeho seriálu je věnován podstatným jménům.

 

Když sloveso marně volá z komůrky, kam ho zamkli na sedm západů aneb Proč textu škodí přemíra podstatných jmen

Problému podstatných jmen slovesných jsem se už dotkla. Tedy – ona jistě nejsou problémem sama o sobě: tvorba podstatných jmen ze sloves je normální. Častá potíž právních textů spočívá v tom, že se v nich podstatných jmen užívá nadměrně (ať už podstatných jmen slovesných, nebo podstatných jmen „prostých“), a to na úkor sloves. Je za tím podvědomá snaha znít úředně, protože právě úřední texty se vyznačují větším podílem podstatných jmen než texty jiné – a text pak zní tak nějak správně koženě.

S touto podvědomou tendencí musíme bojovat vědomým úsilím, které naopak napřeme k tomu, abychom úředně nezněli. Náš text má být věcný a přesný; má přinášet právní informace, přesvědčovat a nabízet řešení. K ničemu z toho si nepotřebujeme hrát na úřad a dodávat si falešného zdání autority těžkopádnými formulacemi.

Dobře čtivý text se neobejde bez sloves (vzpomeňte – ten proud v řece); ostatně právě sloveso větu tvoří. Třeba sloveso „sněží“ tvoří větu samo o sobě. Podstatné jméno „sníh“ nikoli, ani podstatné jméno slovesné „sněžení“. Jména k sobě potřebují slovesa, jinak se nerozpohybují. Zato slovesa jsou dokonalým zázrakem, protože dokážou (skoro) sama vytvořit příběh:

Mrzlo, až praštělo. Seděla a hleděla ven. Přijdou…?

 

Teď zkusím slovesa nahradit převážně jmény (podstatnými či přídavnými):

Mráz, silný. Žena vsedě, pohled upřený ven. Příchod skupiny…?

 

Uznáte sami, že příběh se vytratil. Jde nanejvýš o interní poznámky ke scénáři, navíc zřejmě přeložené z cizího jazyka některým z prvních internetových překladačů.

Když „sněží“, přesně víme, co se děje – zato slovo „sníh“ je jen mrtvá položka ve slovníku. Víme, co to slovo znamená, ale nemá to pro nás žádný skutečný informační přínos. Ten přichází až se slovesy. Pokud se „sníh“ právě snáší, může nám ho dítě, které třeba ještě nezná to správné sloveso, spolu s vyslovením podstatného jména ukázat, a tím nám předat i bez slovesa informaci o tom, že „sněží“. V právním textu ale na něco takového spoléhat nemůžeme. A krom toho – my přece nejsme dětmi s omezenými výrazovými prostředky! Všechna ta užitečná slovesa dobře známe, tak se nestyďme je použít.

Autoři následujících příkladů se však ostýchali. Jejich věty jsou nehybné, není v nich život, sdělení se odehrává mimo jakýkoli čas a prostor někde v abstraktním vakuu, kde neexistuje příčina a následek:

 

Ze samotné skutečnosti neprokázání faktického vynaložení některých z účastníkem deklarovaných výdajů nelze dovozovat nemožnost stanovení daně dokazováním.	Účastník u některých výdajů neprokázal, že je fakticky vynaložil. To však neznamená, že daň nelze stanovit dokazováním.
Nepřipuštění změny původního návrhu na zrušení opatření obecné povahy a jeho odmítnutí pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení spočívající v neexistenci napadeného prvního opatření obecné povahy představuje za této situace porušení práva na spravedlivý proces a práva na účinnou soudní ochranu.	Nepřipustí-li soud změnu původního návrhu na zrušení opatření obecné povahy, a naopak jej odmítne pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, který spočívá v neexistenci napadeného prvního opatření obecné povahy, poruší tím právo na spravedlivý proces a na účinnou soudní ochranu.
Podřazení určité soutěže pod pojem loterie předpokládá mimo jiné prokázání, že účelem pořádání této soutěže bylo dosažení zisku z jejího provozování.	Aby bylo možné považovat určitou soutěž za loterii, musí úřad mimo jiné prokázat, že účelem soutěže bylo dosáhnout zisku z jejího provozování.

 

Sdělení s malým počtem sloves jsou velmi hutná a nepřehledná, protože neumožňují čtenáři rychle zjistit, kde a proč děj začal a jak se dále vyvíjel. Výhodnější než napěchovat celé sdělení do jediné dlouhé věty je proto rozdělit je do několika kratších vět a ty spojit do souvětí. Nejste-li si jisti, zda raději použít sloveso, nebo podstatné jméno, použijte sloveso. Pochybujete-li, zda bude lepší souvětí, nebo věta jednoduchá, použijte souvětí.

Je možné, ba časté, že ono souvětí o více větách bude mít více slov než původní sdělení. To však není na závadu: srozumitelné právní psaní není závodem o to, kdo použije co nejméně slov. Naším cílem je, aby text byl čtivý – a za tím účelem použijeme právě tolik slov, kolik jich je třeba. Mysleme hlavně na to, aby čtenář v každém okamžiku věděl, kdo mluví a co se zrovna děje. Neměli bychom ani šermovat kamerou sem a tam, ani jí strnule mířit na neživý objekt.

 

Schválně, kolikrát myslíte, že soudci zpravidla čtou věty formulované advokáty? Nebo jinak, kolikrát myslíte, že jsou povinni je číst, aby je pochopili? A i když se svědomitý soudce nevzdá a napotřetí smysl věty s námahou pochopí, jak moc myslíte, že bude nakloněn vaší věcné argumentaci – poté, co jste ho takto vyčerpali a rozladili?

 

První tří díly miniseriálu Právnická čeština naleznete ZDE, ZDE a ZDE.

 

Autorka Mgr. Michaela Bejčková je soudkyní Nejvyššího správního soudu
Foto: canva.com a archiv NSS