Usilovat o přehledný a kultivovaný písemný projev není samoúčelné. Smlouvy, podání či rozhodnutí totiž nepíšeme pro sebe, ale pro druhé, a mělo by nám tedy záležet na tom, jak se čtenářům bude náš text číst. Ke kvalitnímu psaní by nás měla motivovat už jen naše profesní poctivost… A protože bych vás chtěla přesvědčit o tom, že každý z nás může přispět k tomu, aby právní texty lépe plnily svůj účel: aby neodrazovaly neprávníky, jimž máme pomáhat vyznat se v právu, a abychom si i my právníci lépe rozuměli navzájem, připravila jsem pro vás miniseriál „Právnická čeština“, v němž vás seznámím s nejčastějšími prohřešky, jichž se dopouštíme, a poradím, jak je napravit.  V tomto díle se podíváme na trpný rod.

 

Netrpme trpný rod aneb Jak jej vyhradit pro ty správné situace

Trpný rod je dobrý sluha, ale špatný pán. Místo abychom ho povolali k přesně vymezenému úkolu a pak ho zase poslali pryč, necháváme ho, aby se v našich textech roztahoval, jak se mu zlíbí. Tím čtenáři ztěžujeme práci, protože formulace v trpném rodu (něco bylo uděláno někým) jsou vždy obtížnější na pochopení než vyjádření téhož v rodě činném (někdo udělal něco). Většinou totiž chceme vědět, o koho ve větě hlavně jde (podmět v prvním pádě) a co tento aktér dělá (přísudek v činném rodě).

Jasné a čtivé jsou tak věty: nájemce předloží dohodu; klient navrhl změnu; úřad by žádost zamítl. Zbytečně komplikované jsou naproti tomu konstrukce: nájemcem bude předložena dohoda; ze strany klienta byla navržena změna; žádost by úřadem byla zamítnuta. Tyto věty v trpném rodě mají sice stejný význam, ale dobrat se jej stojí větší úsilí. Naším cílem přitom je čtenáře neunavit. Jinak s námi nebude spolupracovat a naše myšlenky nebude chtít chápat.

 

Základní zásada zní: chcete-li se zmínit o aktérovi (původci děje), nemáte důvod se za něj ve větě stydět

Naopak na něj ukažte prstem a použijte jej v 1. pádě (kdo co?), tedy jako podmět věty.

Nelze stylisticky ospravedlnit postup, při němž sice aktéra (nájemce, klienta atd.) ve větě ponecháte, ale upřete mu ústřední funkci podmětu a vytěsníte jej někam mezi podřadnější větné členy. To se dělá dvěma způsoby: buď ho převedete do 7. pádu (kým čím? nájemcem bude předložena…), nebo ho do věty naroubujete pomocí formulace ze strany (ze strany klienta byla navržena…). Jak vidno, jde to – ale je to nežádoucí. Nikoli jen proto, že je věta delší, ale proto, že celá konstrukce je složitější. Čtenář se musí více (a zbytečně) soustředit, aby zjistil, kdo co udělal nebo kdo má co udělat (to je to hlavní, ne-li to jediné, co ho v právním textu zajímá). Trápíme ho zdlouhavou formulací, místo abychom ho svižně vedli přímo k podstatě.[1]

Představte si svůj text jako film a každou jednotlivou větu jako scénu filmu. Váš divák (tedy čtenář) potřebuje v každou chvíli vědět, kdo říká kterou repliku a kam tím míří. Jinak se přestane soustředit a ztratí nit – a vy ztratíte jej. Na film se už tento odpadlík nedodívá (nebo jen s přemáháním) a nic si z něj neodnese. Věčná škoda těch podnětných myšlenek, které jste do svého díla vložili!

Aby si divák okamžitě spojil postavu a repliku, je třeba zamířit kameru přímo na herce, který právě mluví. V textu se docílí přímého záběru kamery tak, že vyjádříte podmět a použijete činný rod: soud vydal rozhodnutí, povinní zaplatí částku. Bude-li se váš text hemžit formulacemi typu soudem bylo vydáno rozhodnutí a povinnými bude zaplacena částka, vtáhnout čtenáře do děje bude obtížnější. Asi jako kdyby ve filmu někdo mluvil a celou dobu byl k divákům zády. Oni si to diváci nakonec nejspíš nějak domyslí, ale je slušné to od nich chtít? Proč by se vlastně na takový film měli dívat?

 

Jak však postupovat, když věta o aktérovi přímo nemluví?

(Tj. není tu žádná jednající osoba v 7. pádě, kterou bychom mohli převést do stravitelnější podoby 1. pádu, ani tu není žádné „ze strany“.)

 

Co myslíte – mluví o aktérovi některá z následujících vět?

 

K plošnému uzavření škol bylo přistoupeno jako k jednomu z prvních opatření.

Insolvenční zákon nastavuje pravidla pro uspokojování pohledávek všech věřitelů tak, aby bylo předejito nepřípustnému zvýhodnění některých z nich.

Žadatel uplatnil podnět na ochranu před nečinností u nadřízeného orgánu, tomu však vyhověno nebylo.

 

Ne, o aktérovi žádná z vět přímo nemluví. Jinak by tam nebyly ty strnulé tvary, které se vyznačují nejen trpným rodem, ale také tím, že nemají vyslovený podmět a vznáší se nad nimi nějaké tajemné „ono“ (ono bylo/nebylo přistoupeno, předejito, vyhověno).

Jenže každý z těch úryvků svého aktéra má! Jen ho před námi autoři ukryli. Může to být záměr – pak ale hledejme stylisticky přijatelnější vyjádření. Nebo to záměr není, a aktéra si tak budeme muset sami z věty vydolovat a dopsat jej do ní. Autory však varuji, že ne každý čtenář bude mít takovou trpělivost. Ve větách tohoto typu (aktér neznámý, a to bez záměru) už totiž nemluví zády k nám jediná osoba (ta se aspoň dala ztotožnit, i když byla v 7. pádě: ve větě povinnými bude zaplacena částka je sice formálně podmětem ta částka, ovšem tím, kdo ve skutečnosti koná, jsou jednoznačně povinní), ale kamera míří na záda hloučku osob, z nichž některá promlouvá – a my můžeme hádat, která. Mají být právní texty hádankami?

 

Lépe by proto bylo formulovat věty nezakukleně – takto:

 

Školy byly plošně uzavřeny jako první.

Insolvenční zákon nastavuje pravidla pro uspokojování pohledávek všech věřitelů tak, aby předešel nepřípustnému zvýhodnění některých z nich.

Žadatel uplatnil podnět na ochranu před nečinností, nadřízený orgán mu však nevyhověl.

 

K trpnému rodu shrnuji: mluví-li vaše věta o aktérovi, nepoužívejte nikdy trpný rod, ale vždy rod činný. Pokud věta o aktérovi nemluví, zamyslete se, zda je to záměr, nebo zda jste se jen zbytečně vyjádřili šroubovaně.

Je-li to záměr, snažte se vyhnout větám s nevyjádřeným podmětem, ale postavte do role podmětu to, na co onen nevyslovený aktér působil (kdo co školy byly uzavřeny, a ne k uzavření škol bylo přistoupeno; byla podána kdo co žádost o dávku, a ne žádáno bylo o dávku). Je-li to jen šroubované vyjádření, dopřejte si jednodušší větu a činný rod a aktéra pojmenujte. Věřte, že se uleví vám i vašim čtenářům.

Tím vším nechci říci, že mám něco proti trpnému rodu jako takovému – vůbec ne. Jen je třeba jej pravidelně zastřihovat, aby našim textům prospíval, místo aby se v nich rozpleveloval. Ostatně hned v další kapitolce vás budu přímo prosit, abyste jej používali.

 

První díl miniseriálu Právnická čeština naleznete ZDE.

 

Autorka Mgr. Michaela Bejčková je soudkyní Nejvyššího správního soudu
Foto: canva.com a archiv NSS

 

---

^[1] To dělá třeba i § 973 občanského zákoníku: „Bylo-li soudem rozhodnuto podle § 971 (tj. o nařízení ústavní výchovy), je soud povinen nejméně jednou za šest měsíců přezkoumat, zda trvají důvody pro nařízení tohoto opatření.“

Kdyby autor tuto formulaci jen mírně upravil a zvolil činný rod už v první větě souvětí, nemusel by pak ve druhé větě ani opakovat slovo „soud“, protože obě věty by měly stejný podmět: „Rozhodl-li soud podle § 971, je povinen nejméně jednou za šest měsíců přezkoumat, zda trvají důvody pro nařízení tohoto opatření.“

Nové souvětí je nejen čtivější, ale i kratší – 20 slov oproti původním 22 a 129 znaků oproti původním 144. U právních textů, které obvykle bývají delší, než by si jejich čtenáři přáli, i taková drobnost potěší. A zestručňovat bychom jistě mohli i dále, k úlevě adresátů a bez újmy na právní přesnosti: „Nařídí-li soud ústavní výchovu (§ 971), přezkoumá nejméně jednou za šest měsíců, zda k tomu trvají důvody.“ To je 17 slov a 106 znaků.