Usilovat o přehledný a kultivovaný písemný projev není samoúčelné. Smlouvy, podání či rozhodnutí totiž nepíšeme pro sebe, ale pro druhé, a mělo by nám tedy záležet na tom, jak se čtenářům bude náš text číst. Ke kvalitnímu psaní by nás měla motivovat už jen naše profesní poctivost… A protože bych vás chtěla přesvědčit o tom, že každý z nás může přispět k tomu, aby právní texty lépe plnily svůj účel: aby neodrazovaly neprávníky, jimž máme pomáhat vyznat se v právu, a abychom si i my právníci lépe rozuměli navzájem, připravila jsem pro vás miniseriál „Právnická čeština“, v němž vás seznámím s nejčastějšími prohřešky, jichž se dopouštíme, a poradím, jak se jim vyhnout. V úvodní kapitole sedmidílného seriálu  Právnická čeština se budeme zabývat tím, co je v písemném projevu vhodné a co ne.

 

Článek jen nepoučuje o češtině, ale také se snaží sahat do svědomí…

Proč se zabýváme otázkami stylistickými?

V oblasti stylistiky neexistují jazykové volby „správné“ a „nesprávné“ – jen „vhodné (vhodnější)“ a „nevhodné (méně vhodné)“. Ve skutečnosti, tedy v živé jazykové praxi, je ale stylistická vhodnost leckdy důležitější než jazyková správnost v úzkém slova smyslu.

S ojedinělým špatným skloňováním či nesprávně užitou vazbou si čtenář poradí; autorova stylistická bezradnost či přímo laxnost mu však může zásadně ztížit pochopení textu jako celku – nebo mu aspoň jeho čtení znechutit. To je velmi nežádoucí právě u právních textů, v nichž se buď snažíme jednoznačně popsat uspořádání práv a povinností, nebo přímo přimět adresáty, aby se nějak chovali, případně je aspoň přesvědčit o určitém argumentu.

Čtenář musí ze všeho nejdříve náš text dobře a pokud možno rychle pochopit, aby se jím mohl řídit nebo aby jeho sdělení uvěřil. Je proto v našem autorském zájmu, abychom mu pochopení nekomplikovali, ale naopak mu cestičku k němu co nejlépe umetli. Cestička by měla být rovná, ne křivolaká; bez povalujícího se štěrku a terénních vln; a také bez různých dekorací po stranách, které sice mohou být hezké na pohled, ale čtenář by se nám u nich zbytečně zastavoval a obdivoval je, místo aby v rozumném čase dospěl do cíle, totiž k naší informaci nebo argumentu.

Čtenáře si musíme získat, aby cítil, že nám na něm záleží – a naše úsilí o jednoduché a čtivé vyjadřování je k tomu prvním předpokladem. Autorská péče o čtenáře právních textů se projevuje už na úrovni slov a vět. Autor by měl používat běžná slova; jeho věty by měly mít přirozený spád a jednoznačně vyjadřovat myšlenku; a text jako celek by měl hladce plynout od jedné věty k druhé v uspořádaném logickém sledu.

 

Neumíme dobře psát, nebo se nám jen nechce?

Právní text většinou svého čtenáře nestrhne. To má svůj důvod objektivní, protože jde přece jen o text odborný. K nečtivosti právních textů ale hodně přispívá i okolnost subjektivní: naše neochota uvažovat vždy znovu s každou větou (ba s každým slovem) nad tím, zda bychom nemohli svou myšlenku vystihnout prostě, přímočaře, sami za sebe, místo abychom bezpracně sklouzli k formulaci, která nás napadne jako první.

Mohlo by se zdát, že první spontánní formulace bude ta pravá, autenticky naše – ale často bude naopak strojená a jazykově nekultivovaná. Jako právníci jsme totiž vystavováni tolika nepovedeným textům a tak úmorné každodenní četbě, že by byl div, kdyby se to na nás neprojevilo. Abychom se vyjádřili jednodušeji, musíme tak paradoxně odsunout první formulaci, kterou nám naše mysl – uondaná léty praxe – nabídne, a zkoumat, jak říci totéž stejně přesně, ale méně právnicky.

Jazykových nešvarů je tolik, kolik je autorů. Přesto se některé poklesky objevují příliš často na to, než aby za nimi pokaždé stála jedinečná nešikovnost tvůrce, který se upřímně snažil vyjádřit svou myšlenku co nejlépe, ale nakonec mu to vyšlo nějak divně. Pro jedinečnou nešikovnost, při které se vynaložené stylistické úsilí nakonec minulo cílem, bych ještě měla pochopení. Ve skutečnosti nás však k nevhodným vyjádřením nejčastěji vede to, že se o vhodné vyjádření ani nesnažíme. Vycházíme z toho, že když jsme dospěli k nějakému právnímu názoru, umíme jakžtakž česky a máme klávesnici, stačí to prostě napsat. Naše myšlenka je jasná – a čtenář si to koneckonců vždy nějak přebere.

Takový přístup ale nefunguje. Myšlenka je jen tak jasná, jak jasně ji dokážeme popsat. Ve skutečnosti je naše myšlenka jen hrubý materiál, který musí být nejprve důkladně opracován, aby mohl být beze studu předložen čtenáři. Tento požadavek tkví v samém základu profesní cti právního autora. Kdo nemá rád děti, neměl by je učit. Kdo nemá pochopení pro lidské slabosti, neměl by být psychologem. A kdo nemá úctu ke čtenářům, neměl by psát. Pro právníky to platí obzvláště, protože naše texty nejsou pro čtenáře volitelnou kratochvílí (jako je tomu u publicistiky nebo beletrie). Buď tvoří povinnou náplň jejich pracovní doby (jsou-li čtenáři sami také právníky), nebo upravují (jsou-li čtenáři neprávníky) významné otázky jejich života. Nepsat dobře tedy není pro právníka omluvitelný nedostatek, ale podstatná vada profesní kvalifikace.

Věřím však – a proto tento článek – že taková vada je velmi často vadou odstranitelnou. Prvním krokem k nápravě je začít o jazyce přemýšlet a vytvořit si k němu vztah. Máme-li něco rádi, budeme o to také ochotně pečovat. Jazyk se nám pak při psaní odvděčí tím, že bude naše myšlenky odrážet věrně a výstižně. Nebo jinak – že bude věrně a výstižně odrážet právě naše myšlenky. Náš text bude opravdu náš; nebude to už jen nějaký slepenec citací paragrafů, prefabrikovaných frází a zdánlivě odborných výrazů, které používáme v domnění, že právě to chtějí naši adresáti číst. Nechtějí. Normální čtenář – ať právník, nebo neprávník – potřebuje jen to, aby právní text byl stručný a přehledný a aby srozumitelně sděloval právní řešení dané situace.

 

Šroubovaný jazyk dokáže pohřbít sebelepší právní argumentaci; přímočaré věty nám naopak pomohou zbavit se i argumentačního balastu

Dobré právní psaní se vyznačuje nejen jednoduchým a kultivovaným jazykem, ale pochopitelně také kvalitní právní argumentací. Zvládnout jazykovou stránku věci ještě zdaleka nestačí k tomu, aby právní autor dosáhl svého cíle. Bez výtečného ovládnutí jazyka však k cíli nedojdete (nebo alespoň ne beze ztrát). Právní argumenty jsou právě těmi myšlenkami, které nehmotně přebývají v našich hlavách, a jazyk je jediný nástroj, který je dokáže z hlavy přenést na papír. Přemisťovat předměty lze pinzetou i lopatou a obrazně to platí i u myšlenek. Neumíme-li s jazykem pracovat, argumenty se po cestě různě pomačkají a potlučou a ke čtenáři se už dostanou v žalostném stavu. I když jsme tedy věc důkladně právně promysleli, nebude to ve výsledku moc platné – v textu se to neprojeví.

Krom toho přemýšlení o jazyku není žádnou zábavou pro lelkující krasoduchy, ale obohacující intelektuální prací, kterou by právě právníci měli vyhledávat. Zvažujeme-li, co a jak vyjádřit, tříbíme tím současně i svou právní argumentaci. Přemýšlení o formě je tak nutně i promýšlením obsahu. Budeme-li se snažit o jednodušší a přímočarý jazyk, povede nás to i ke stručnější a důraznější právní argumentaci.

Zcela konkrétně: je nutné opisovat všechny ty paragrafy, nebo z nich raději vybrat jen to nejnutnější? (Co myslíte: čtou čtenáři – bez výjimky – raději více, nebo méně zákonného textu?) Je lepší citovat celé pasáže rozhodnutí, které mému klientovi prospívá, nebo to podstatné z nich shrnout svými slovy (prostými a výstižnými) a zdůraznit praktický právní důsledek? (Opět jednoduchá otázka: je přesvědčivější dlouhý abstraktní text, nebo krátké konkrétní sdělení?) Je účelné proti každé (i méně podstatné) procesní vadě vytáhnout těžkou artilérii nálezů Ústavního soudu, nebo je pro klienta přínosnější, abychom se proti takové vadě stručně vymezili a pak se raději důkladně věnovali významnějším hmotněprávním vadám? (Důkladně přitom znamená – při vší pečlivosti – sevřeně a přímočaře, nikoli zeširoka a rozvláčně.)

 

Je v moci každého z nás, aby dennodenně zlepšoval úroveň právního jazyka

Podobu právního jazyka významně utvářejí soudní rozhodnutí, zejména ta z vyšších soudů, která jsou často čtena a citována – a která tak, jsou-li napsána nekvalitně, utužují ve svých čtenářích nesprávné jazykové návyky. Nyní se však obracím na vás, advokátky a advokáty, neboť vaše role při kultivaci právního jazyka je také velmi důležitá.

Vy první přicházíte do kontaktu s obyčejnými lidmi – neprávníky (které mnozí soudci z vyšších soudů nepotkají při své práci třeba celé roky). Na vás je, abyste jim informaci o jejich právech a povinnostech předali jednoduše a srozumitelně, a to nejen řečí, ale i písmem. Zkuste na tento svůj zásadní zprostředkující úkol myslet i tehdy, když naopak vstupujete do kontaktu s jinými právníky – tedy když píšete smlouvu, kterou na druhé straně bude číst jiný právník; když za klienta podáváte žádost k úřadu; nebo když se jeho jménem obracíte na soud.

Způsob, jakým svůj text pojmete nejen po ryze právní, ale i po jazykové stránce, totiž bývá určující pro další články argumentačního řetězu.

Mohla vzniknout jasně formulovaná a přehledná smlouva. Když ale prvotní návrh tvoříte vy a zavalíte právníka protistrany hned do začátku desetistránkovým textem plným balastních formulací, dosáhnete jen toho, že vám k tomu další dvě strany přidá. Ani váš, ani jeho klient (normální neprávníci) si takové dílo nikdy pořádně nepřečtou, protože na to nebudou mít sílu. Smlouvě, kterou její strany nečtou, však hrozí nejen to, že bude záhy porušena, ale i to, že spor z takové smlouvy bude dlouhý a úporný (protože špatně napsané texty takové spory přímo plodí).

Chyba tu nastala už u prvotního tvůrce návrhu. Druhý právník, který dostal návrh k připomínkám, už nemá šanci text zásadně spravit. Přepisovat špatný dlouhý text na dobrý krátký text je mimořádně náročná práce, kterou navíc autor původního textu neocení – naopak se bude cítit dotčen. A i kdyby na to měl druhý právník čas a sílu, nepustí se do velkých změn už z jakéhosi ohledu ke kolegovi.

Změnit přístup je tak třeba hned na začátku. Překvapte právníka protistrany i svého klienta smlouvou, která se obejde bez běžných frází, ale bude obsahovat jen to opravdu podstatné pro upravovaný vztah a bude používat normální, právnicky nezatuchlý jazyk. Kromě toho, že takto bude smlouva čtivější a přehlednější, bude i kratší.

Podobně příjemné překvapení můžete připravit i orgánům veřejné moci, když jim adresujete podání. Ani úředníci a soudci, stejně jako advokáti, nečtou rádi zbytečně dlouhé texty a ocení, když text přináší jasné sdělení.

Příliš dlouhý text je sám o sobě podezřelý: je totiž nasnadě, že ne vše v něm bude důležité. Ten, kdo má v rukou věc vašeho klienta, jej tak nebude číst příliš pečlivě – a vlastně mu to nelze vytýkat, protože jeho úkolem je zkoumat právní argumenty, nikoli odklízet balast. Dlouhý či odbytý text tak s sebou nese riziko, že se nad ním adresát příliš nezamyslí; podle toho bude vypadat jeho odpověď.

Stručný text, na jehož mikrostruktuře (jazykové podobě) i celkové výstavbě si autor dal záležet, je z povahy věci přesvědčivější: obsahuje totiž jen ty nejlepší a pečlivě otesané argumenty – nejjemnější kousky libového masa, žádnou zbytečnou a řídkou omáčku. Váš důležitý čtenář tak hned uvidí, co mluví ve prospěch vašeho klienta. To jistě automaticky neznamená, že klientovi vyhoví. Rozhodně však kvalitní text vede k tomu, že orgán veřejné moci bude muset věc důkladně promyslet, a pokud klientovi nehodlá vyhovět, bude se muset poctivě vypořádat s vašimi argumenty a postavit proti nim stejně propracované protiargumenty. Současně si vás „orgán“ (což je ale také jen člověk) zapamatuje jako dobrého autora; i do budoucna tak bude vědět, že každá vaše věta je důležitá a že vaše argumenty nelze jen tak odbýt prefabrikovanými floskulemi.

Všimněte si také, že zvláště soudy rády přebírají do svých rozhodnutí formulace účastníků. Na vás, jako autorech podání k soudům, tak do značné míry záleží, jak budou vypadat soudní rozhodnutí. Nabídnete-li soudu jazykově čistá a právně jasná sdělení, je velká šance, že je soud převezme a sám pak ve své vlastní argumentaci přistoupí na váš jazykový kód. Pro vás i vaše klienty pak bude snazší soudní rozhodnutí číst a dále s ním pracovat.

 

Další díl seriálu Právnická čeština bude v Advokátním deníku publikován ve čtvrtek 22. září 2022.

 

Autorka Mgr. Michaela Bejčková je soudkyní Nejvyššího správního soudu
Foto: canva.com a archiv NSS