Právnická čeština aneb Jak se vyhnout nejčastějším prohřeškům? Díl 7.
Usilovat o přehledný a kultivovaný písemný projev není samoúčelné. Smlouvy, podání či rozhodnutí totiž nepíšeme pro sebe, ale pro druhé, a mělo by nám tedy záležet na tom, jak se čtenářům bude náš text číst. Ke kvalitnímu psaní by nás měla motivovat už jen naše profesní poctivost… A protože bych vás chtěla přesvědčit o tom, že každý z nás může přispět k tomu, aby právní texty lépe plnily svůj účel: aby neodrazovaly neprávníky, jimž máme pomáhat vyznat se v právu, a abychom si i my právníci lépe rozuměli navzájem, připravila jsem pro vás miniseriál „Právnická čeština“, v němž vás seznámím s nejčastějšími prohřešky, jichž se dopouštíme, a poradím, jak je napravit. Závěrečný, sedmý díl našeho miniseriálu věnujeme přívlastkům.
V chaloupky stínu zve k lásky hrám hrdliččin hlas aneb Kam umístit přívlastky, aby věta měla přirozený slovosled
Přívlastky jsou slova, která rozvíjejí jiná (hlavní) slova (tj. upřesňují jejich význam). Nejčastěji jsou takto rozvíjena podstatná jména (třeba soud) – a těmi rozvíjejícími slovy jsou přídavná jména (správní soud) nebo jiná podstatná jména (soud dějin). Přívlastek může být shodný (správní soud), nebo neshodný (soud dějin: neshodný proto, že se neshodují pády slov – tvar dějin je na rozdíl od slova soud ve druhém pádu).
Pro češtinu je typické umisťovat shodný přívlastek před hlavní jméno, kdežto neshodný přívlastek až za ně. V jiných jazycích to funguje obráceně. Tak francouzština (stejně jako jiné románské jazyky) uvede u Nejvyššího správního soudu nejprve hlavní slovo soud a pak teprve shodný přívlastek: Cour suprême administrative. A naopak němčina umisťuje i neshodný přívlastek před jméno, takže u pojmu příslušník třetí země vyjádří nejprve třetí zemi, pak teprve příslušníka: Drittstaatsangehörige.
Připadá nám samozřejmé, že žádný Čech by nenapsal ani Soud nejvyšší správní, ani třetí země příslušník. Přesto však i jako Češi zacházíme s přívlastky leckdy macešsky, tj. nečesky. Přitom stačí řídit se jednoduchým pravidlem.
To zní: přívlastek neshodný patří až za hlavní slovo. Přehazovat přirozené pořadí slov buď slouží k dosažení humorného účinku (jako v Cimrmanově opeře bez hudby s názvem V chaloupky stínu), nebo je příznačné pro poezii, zejména tu romanticky rozervanou (v nadpisu kapitolky jste jistě kromě Cimrmana poznali i Karla Hynka Máchu). Za normálních okolností by ale měla těsně u sebe stát ta slova, která spolu gramaticky souvisejí. Nevtipkující či neveršující autor by normálně napsal ve stínu chaloupky nebo (hrdliččin hlas) zval ke hrám lásky. To proto, že významově i rytmicky přirozenou dvojici spolu tvoří slova ve+stínu a ke+hrám. Roztrhneme-li tyto dvojice, ocitnou se vedle sebe spojky, které patří k určitým pádům, a podstatná jména, která ale mají jiný pád než ten očekávaný. V+chaloupky drhne, protože v je spojka šestého pádu (v kom čem) a po ní by mělo následovat slovo v tomto pádu (v chaloupce); chaloupky je ovšem pád druhý. Stejně tak vzniká nežádoucí tření ve dvojici k+lásky, protože k je spojka třetího pádu (ke komu čemu). Očekáváme tedy k lásce, ale místo toho přijde tvar druhého pádu lásky.
Tyto literární citace jsou, uznávám, poněkud extrémní. Jevy tohoto druhu nám v právních textech obvykle nehrozí. Příklady jsou ale užitečné pro ilustraci našeho pravidla.
Je-li přívlastek ve všech svých členech dokonale shodný, může být i delší, a přesto nebude odvádět pozornost od hlavního sdělení: podle tohoto nyní zpochybněného ustanovení smlouvy (je obdarovaný povinen…) Základní dvojici tvoří slova podle+ustanovení. Předložka podle patří ke druhému pádu (podle koho čeho), a hezky tak na ni navazují další slova (zájmeno tohoto a přídavné jméno zpochybněného), která jsou stejně jako ustanovení také ve druhém pádě a středním rodě. Slovo nyní ničemu nevadí; neskloňuje se, takže zapadne kamkoli.
Jakým způsobem budeme hlavní slovo rozvíjet, je často i otázka vkusu. Já osobně bych v tomto případě raději volila vedlejší větu (podle tohoto ustanovení smlouvy, které bylo nyní zpochybněno) nebo bych vnitřní členy přívlastku dala do závorky, aby lépe vynikla základní informace [podle tohoto (nyní zpochybněného) ustanovení smlouvy]. Ale i ta původní varianta je v pořádku.
Problém nastává, když všechny členy přívlastku nejsou dokonale pádově shodné s hlavním slovem, tedy když je přívlastková konstrukce složitější. Tak třeba píšeme o náležitostech, které vyžaduje tento zákon, a chceme z těchto upřesňujících informací (v kurzivě) vytvořit přívlastek k hlavnímu slovu náležitosti. (Přívlastek má oproti vedlejší větě tu výhodu, že umožňuje stručnější a kompaktnější sdělení.) K tomu potřebujeme přídavné jméno vyžadované a k němu pak rozvíjející spojení tímto zákonem. Na nás je, zda přívlastek umístíme za hlavní slovo: náležitosti vyžadované tímto zákonem, nebo před hlavní slovo: tímto zákonem vyžadované náležitosti. Pokud i v tomto složitějším případě umístíme přívlastkovou konstrukci před hlavní slovo, ztěžujeme tím čtenáři porozumění.
Každá věta by totiž měla nejprve sdělit to podstatné a až pak to vedlejší. Složitější přívlastek, byť může přinášet i hodnotnou informaci, není tím podstatným, ale jen doplňuje hlavní slovo. Právě proto, že je delší a není shodný, bychom se měli snažit ho odsunout až za hlavní slovo, aby při četbě nepřekážel. Je chybou autora, pokud se čtenář musí ve větě vracet či v ní přeskakovat, aby se dobral smyslu, nebo pokud musí držet v mysli několikaslovnou konstrukci, o níž zatím neví, k jakému hlavnímu slovu se vztahuje (jaké slovo rozvíjí), a doufat, že to hlavní (tedy významově důležité) slovo přijde brzy. Taková četba stojí čtenáře více úsilí, než je nutné; vy jako autoři ale nemůžete potřebovat čtenáře unaveného, protože unavený čtenář s vámi nebude spolupracovat (viz výše v kapitolce 2). U obchodního partnera, jemuž jste zaslali návrh smlouvy, třeba ještě budete mít druhou šanci – ale budete ji mít u soudce, jemuž jste jménem klienta adresovali návrh ve věci…?
Proto v pochybnostech umisťujte delší přívlastky (nejsou-li dokonale shodné) až za slovo, které rozvíjejí. Nikoli jako v těchto větách vlevo:
Podle žalobou napadeného rozhodnutí nebyly k žádosti připojeny zákonem požadované náležitosti. | Podle rozhodnutí napadeného žalobou nebyly k žádosti připojeny náležitosti požadované zákonem. |
Patrné je to již z městským soudem vydaného usnesení, kterým zamítl žalobcův návrh na vydání předběžného opatření. | Patrné je to již z usnesení, kterým městský soud zamítl žalobcův návrh na vydání předběžného opatření. |
Těmito osobami jsou vlastníci rozhodnutím stavebního úřadu dotčených pozemků. | Těmito osobami jsou vlastníci pozemků dotčených rozhodnutím stavebního úřadu. |
Závěrem: nebojme se psát dobře!
V článku jsem se pokusila popsat některé jazykové nedostatky, které škodí právním textům, a ukázat, jak se jich můžeme zbavit. Určitě by se našly i další; tento článek však nemá být komplexní jazykovou učebnicí, i když bych ráda, aby ovlivnil váš celkový pohled na to, jak psát. Článek totiž jednak varuje před konkrétními poklesky (jejichž výběr je nutně subjektivní, a ne reprezentativní), jednak by v ideálním případě mohl dosáhnout i většího cíle: zaujmout vás pro jednoduchý, sdělný jazyk a pro dobré právní psaní.
Ať vám totiž budu já nebo někdo podobný hlásat o správné jazykové praxi sebevášnivěji, nestane se nic, pokud vy sami nezačnete hledět podezíravě na své vlastní texty. Ne jako na hotové dílo, které vznikne vlastně automaticky, jakmile si člověk věc právně rozmyslí a sedne ke klávesnici – ale jako na polotovar, jemuž ještě hodně schází, aby vznikl poctivý výrobek.
Někdy propadáme pocitu, že propracovaný text, v němž je vše průzračné a nic tu není navíc, nikdo neocení, i když nás stál hodně času a úsilí.
Je pravda, že míra ocenění u čtenářů se příliš změřit nedá. I kdybychom však neustále naráželi na výjimečně nevnímavé čtenáře, budou naše vlastní kvalitní texty důležité i pro nás samotné – jako zdroj profesní sebeúcty. Takové texty mohou dále inspirovat mladší kolegy; to nám do budoucna ušetří práci, až budeme revidovat to, co napsali. A krom toho bych zase čtenáře tak nepodceňovala. Právní laik většinou spolehlivě pozná, zda se advokát snažil napsat přehlednou smlouvu jemu na tělo, nebo jde jen o nějakou hatmatilku na mnoha stranách. Soudci si zase velmi dobře pamatují, kdo z advokátů jak píše, a podle toho k jejich podáním přistupují.
Nikdo z nás tak není jako autor bezvýznamný: každý dobrý právní text pomáhá kultivovat jazykovou normu, motivuje k následování, a především zlepšuje porozumění. Každý z nás tak může přispět k tomu, aby právní texty lépe plnily svůj účel: aby neodrazovaly neprávníky, jimž máme pomáhat vyznat se v právu, a abychom si i my právníci lépe rozuměli navzájem.
K tomu nám dopomáhej náš obdivuhodný jazyk.
Za spolupráci vřele děkuji Štěpánovi Janků, propagátorovi dobrého právního psaní, www.pravnipsani.cz.
Předchozí díly miniseriálu Právnická čeština naleznete ZDE, ZDE, ZDE, ZDE, ZDE a ZDE.
Autorka Mgr. Michaela Bejčková je soudkyní Nejvyššího správního soudu
Foto: canva.com a archiv NSS