Autor se v následujícím článku zabývá protikladnými názory na možnost uzavírání dohody o vině a trestu, kdy jedna část odborné veřejnosti tvrdí, že tuto dohodu je možné uzavřít skutečně jen v situaci, kdy dle § 175 a tr. řádu výsledky vyšetřování dostatečně prokazují závěr, že se skutek stal, že tento skutek je trestným činem a že jej spáchal obviněný, tedy v podstatě až po skončení vyšetřování, případně po podání obžaloby, anebo zda lze ze stejné legislativní úpravy dojít k závěru, že tuto dohodu lze uzavřít již dříve. Autor připomíná právo pacienta rozhodnout, zda se bude léčit nebo ne, a to včetně fatálního důsledku. V této souvislosti klade otázku, proč by přes veškerá rizika dohody o vině a trestu, která je uzavírána dříve, nemělo být především právem obviněného rozhodnout se, jak dál ve své trestní věci postupovat, a dospívá k závěru, že současná právní úprava, vzhledem k tomu, že pro možnost této brzké dohody se vyjadřuje i Metodika Nejvyššího státního zastupitelství ČR, je neudržitelná.

V tomto článku se pokusím referovat o jednom z hlavních, dost možná že aktuálně největším problému aplikace zákonné úpravy dohody o vině a trestu (dále jen „DOVT“). Nejde však jen o DOVT, ale o všechny další instituty, jejichž smyslem je zjednodušit, zefektivnit, rozuměj též zkrátit trestní řízení tím, že obviněný:

• prohlásí, že spáchal skutek (§ 175a odst. 2 tr. řádu),
• prohlásí, že je vinný spácháním skutku anebo některého ze skutků uvedených v obžalobě a že souhlasí s právní kvalifikací takového skutku uvedenou v obžalobě,
• prohlásí v hlavním líčení svou vinu, vyjádří svůj souhlas s popisem skutku a jeho právní kvalifikací a s navrženým trestem, případně ochranným opatřením, uvede, které skutečnosti považuje za nesporné (§ 206a až 206c tr. řádu),
• k činu se dozná [§ 307 odst. 1 písm. a) tr. řádu],
• prohlásí, že spáchal skutek, pro který je stíhán [§ 309 odst. 1 písm. a) tr. řádu].

Ve všech případech je akceptace takového jednání obviněného a s ní spojené procesní důsledky podmíněna tím, že, řečeno slovy ust. § 175a odst. 1 tr. řádu, „výsledky vyšetřování dostatečně prokazují závěr, že se skutek stal, že tento skutek je trestným činem a že jej spáchal obviněný“. V této chvíli není významné, že v jiných výše zmíněných ustanoveních je tato podmínka formulována jinak. Podstatné je, že dle stávající výkladové praxe by žádný z těchto institutů neměl být aplikován, pokud by tím byla „podstatněji“ zasažena zásada materiální pravdy nebo zásada vyhledávací (§ 2 odst. 5 tr. řádu).

Lze asi diskutovat o tom, co je, případně není „podstatný zásah“, ale zejména je otázkou, zda je tato podmínka splnitelná vzhledem k samotné podstatě těchto institutů a jejich úloze zefektivnit, resp. zrychlit trestní řízení. Hledání způsobu, jak těmto, dle mého názoru protichůdným zadáním, stručně řečeno, požadavku na zrychlení trestního řízení na straně jedné, a požadavku na striktní respekt ke zmíněným zásadám na straně druhé vyhovět, mi poněkud připomíná pokusy o zmíněnou kvadraturu kruhu.

Pro začátek citace z prozatím dosti neobvyklého zdroje: „Dohoda o vině a trestu je smlouva uzavíraná mezi obviněným a státním zástupcem, která umožňuje rychlé a efektivní vyřešení trestního řízení bez nutnosti projednávání před soudem. Tato dohoda obvykle zahrnuje přiznání se obviněného k vině výměnou za snížení trestu, nebo jiné výhody, jako například zrušení dalších obvinění.“[1] Nevím, kdo z autorů odborných článků se už zajímal o názor umělé inteligence (AI), ale jestli nebudu první, určitě nás zatím nebylo mnoho.

Umělou inteligencí vygenerovaná definice zcela jistě nevychází striktně z právní úpravy DOVT v trestním řádu ČR. Jde nepochybně o vícezdrojový mix, jehož půvab spatřuji v tom, že poměrně výstižně popisuje to, co se obecně od DOVT očekává. A současně je explicitní demonstrací již zmíněného problému. Hovoří jasně o efektu, zjednodušeně řečeno doznání, nikoliv o podmínkách jeho akceptace, tedy důkazní situace, s níž má dle našich pravidel toto doznání v podstatě korelovat.

Historie vzniku právního institutu DOVT je nepochybně dostatečně známa a není třeba se jí podrobněji zabývat. Jisté též je, že od samého začátku je DOVT vnímána jako určitý průlom do některých zásad, do přijetí, resp. schválení tohoto institutu zcela striktních v rámci trestního řádu, zejména již zmíněné zásady materiální pravdy a zásady vyhledávací. Jak už také bylo řečeno, nejde o první průlom, DOVT měla své průkopníky v odklonech a velmi dobře si vzpomínám na prof. Musila, který na odborné konferenci, již dnes časově nedokáži zařadit a která se týkala odklonů, připomněl, že paradigma trestního řízení, dle něhož je primární právě zjištění materiální pravdy, je měněno v zájmu rychlosti trestního řízení. To jistě platí stále, jen ještě ve větší míře. Tento průlom je ale současně popírán a odmítán, což vytváří poněkud absurdní situaci.

Podle ust. § 175 a tr. řádu odst. 1 věty první: „Jestliže výsledky vyšetřování dostatečně prokazují závěr, že se skutek stal, že tento skutek je trestným činem a že jej spáchal obviněný, může státní zástupce zahájit jednání o dohodě o vině a trestu na návrh obviněného nebo i bez takového návrhu.“

Většina výkladů ustanovení o DOVT se doposud klonila k závěru, že podle této úpravy k takové dohodě může dojít až v pokročilejší fázi trestního řízení, nejlépe fázi těsně před podáním obžaloby anebo po podání obžaloby. Jinou věcí byl spor o to, zda lze DOVT uzavřít v odvolacím řízení. K tomuto problému se vyjádřím jen stručně v závěru článku. S citovaným ustanovením, a tedy i s uvedeným výkladem koresponduje i ust. § 314r odst. 2 tr. řádu, podle něhož soud dohodu o vině a trestu neschválí, je-li nesprávná nebo nepřiměřená z hlediska souladu se zjištěným skutkovým stavem. Tak také podmínky uzavření DOVT interpretují v komentáři k trestnímu řádu vysvětlivky k ust. § 175a tr. řádu,[2] které zřejmě představují nejucelenější výklad tohoto právního instrumentu. I když bezvýhradné vyloučení DOVT uzavřené v přípravném řízení z textu Vysvětlivek dovodit nelze. Ještě vyhraněněji se k odpovědi na otázku, kdy lze uzavřít DOVT, staví doc. Vantuch, jehož článkem se budu zabývat níže.[3]

Až doposud se neobjevil opravdu odlišný a současně autoritativní výklad, přičemž ve věci neexistuje relevantní judikatura. Kromě jiného to zřejmě souvisí s tím, že až na výjimky (náhrada škody přiznaná mimo rámec DOVT) nelze již uzavřenou dohodu napadnout opravným prostředkem. Přesněji, zatím se to nikomu nepodařilo, k čemuž pravděpodobně přispívá i to, že rozsudky v této věci jsou vydávány ve zkrácené podobě bez odůvodnění.

Zřejmě jediný, kdo veřejně zastával jiný názor na procesní fázi trestního řízení, ve které lze DOVT uzavřít, bylo Nejvyšší státní zastupitelství (dále „NSZ“), což se aktuálně projevilo v dokumentu, vydaném tímto úřadem dne 27. ledna 2023 pod názvem Metodika k postupu státních zástupců při sjednávání dohod o vině a trestu, sp. zn. 1 SL 111/2022[4] (dále jen „Metodika“). Metodika preferuje možnost uzavření DOVT v přípravné fázi trestního řízení, skoro by se dalo říci, že ihned po jeho zahájení. I tento názor dále zmíním. Jde o to, co má mít větší prioritu. Zda jistota, že uzavřená DOVT koresponduje s aktuálními výsledky vyšetřování, což mimochodem ani v tom stadiu, které je považováno za přijatelné konzervativnější stranou interpretů, tedy na počátku hlavního líčení, ještě zdaleka nemusí znamenat dostatečné objasnění všech relevantních skutečností, anebo zda má být dána přednost svobodné vůli obviněného, který se může sám rozhodnout, co je pro něj přijatelnější a výhodnější. Tedy zdali má obviněný absolvovat trestní řízení s přesvědčením, že jeho nevina bude prokázána, případně méně kategoričtěji, nebude prokázána jeho vina, anebo zda z nějakého důvodu na tento výsledek rezignovat, protože se jako výhodnější jeví skončení trestního řízení díky DOVT. Současně jde i o to, jaký prostor vlastně skýtá trestní řád a jeho poněkud rigidní interpretace pro jiné formy řešení problému, kterým pro obviněného je zahájení trestního stíhání.

Za sebe již nyní mohu říci, že i s vědomím rizik, která jsou či mohou být spojena s DOVT uzavřenou v rané fázi trestního řízení, jsem přesvědčen, že prioritu by měla mít vůle obviněného. Samozřejmě vůle svobodná, neovlivněná nátlakem a projevená na základě informací, které obviněný považuje za dostatečné. V tom je zřejmě jedna z podstat problému. Tvrzení, že k DOVT nelze přistoupit dříve, než je, zjednodušeně řečeno, důkazní situace jasná, preferuje objektivně zjistitelnou situaci. Podle mne je ale zásadní to, jak na věc nahlíží obviněný. A samozřejmě i státní zástupce. Soud by měl, až na výjimky zjevně extrémních ujednání, tento fakt dohody respektovat. V této souvislosti poznamenávám, že zmíněná informovanost, anebo též informovaný souhlas s uzavřením DOVT, by se s jistou dávkou fantazie dala přirovnat k informovanému souhlasu, který je významným instrumentem ve zdravotnickém právu a ve zdravotnické praxi.[5] Důsledně domyšleno, jestliže svobodný člověk, dostatečně informovaný a plně způsobilý se rozhodovat, dospěje k závěru, že se již nechce podrobovat léčení, aby tak odvrátil možná i fatální důsledky svého aktuálního zdravotního stavu, jinak řečeno, chce raději zemřít, než by podstupoval další léčení, což zajisté zcela svobodně může, není jasné, proč by tentýž člověk nemohl za stejných rozhodovacích podmínek zvolit jinou alternativu než další pokračování trestního řízení až do okamžiku, kdy někdo jiný dospěje k závěru, že výsledky dokazování umožňují uzavřít DOVT. Anebo nedospěje a řízení skončí rozsudkem. Tedy, proč by DOVT nemohl obviněný uzavřít dříve, než řízení dospěje do stadia alespoň základní sumarizace důkazů, prostě proto, že on chce? A státní zástupce s tím souhlasí. Přitom k tomu mohou obě strany mít velmi racionální důvody, mj. plynoucí ze značného a oprávněného zájmu o to, aby vyšetřování dále nepokračovalo.

Názory na možnost aplikace DOVT z hlediska fáze důkazního řízení a dosažených výsledků

Vysvětlivky

Vysvětlivky pojímají zavedení DOVT velmi optimisticky. Výslovně se zde uvádí: „2. … Účelem institutu dohody o vině a trestu je především zrychlení konkrétního trestního řízení, v němž bude tento institut využit. Nebude se totiž nadále provádět celé trestní řízení se všemi stadii, vyhledávání důkazů v přípravném řízení se má omezit na nezbytné minimum, hlavní líčení se vůbec nebude konat, odvolací řízení se bude konat jen výjimečně z taxativně vymezených důvodů (srov. § 245).“ Hovoří tedy o „nezbytném minimu důkazů“, což je ale výraz dosti neurčitý.

Jako další výhody zmiňují autoři Vysvětlivek odbřemenění justice, zohlednění zájmů poškozených a obětí trestné činnosti včetně zabránění sekundární viktimizaci, neboť oběť trestného činu nemusí být dále stresována opakovanými výslechy. Ve výčtu výhod a nevýhod institutu DOVT Vysvětlivky dále uvádějí autonomii rozhodování obviněného. Jde ale o autonomii limitovanou naplněním nejasného kritéria, jímž je nezbytné minimum důkazů.

Současně Vysvětlivky připomínají i nebezpečí zneužití DOVT orgány činnými v trestním řízení, které by mohly mít tendenci zjednodušit si práci. Eventuálně by návrh DOVT mohl být vnímán jako snaha donutit obviněného k doznání, tedy porušení zásady zákazu sebeobviňování (nemo tenetur se ipsum accusare). S touto námitkou lze souhlasit, otázkou je, zda lze v praxi tuto hrozbu eliminovat. K tomu viz níže.

Připuštěn je i nejproblematičtější aspekt, kterým je vztah institutu DOVT k zásadě zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, tedy již zmíněné zásadě materiální pravdy. K tomu je v bodě 4 Vysvětlivek uvedeno: „Český zákonodárce ani zde zcela nerezignoval na tuto zásadu, policejní orgán, popř. státní zástupce, má povinnost provést přípravné řízení, jehož výsledkem však nebude podání obžaloby (§ 176 až 178), resp. návrhu na potrestání [§ 179c odst. 2 písm. a), § 179d, 179e], je-li namístě obviněného postavit před soud, neboť má být uznán vinným a má mu být uložen trest, ale sjednání dohody o vině a trestu s následným návrhem na její schválení soudem. V rámci takového přípravného řízení s ohledem na jeho formu také vyhledává a procesně zajišťuje potřebné důkazy pro další využití v trestním řízení, nelze proto zjednodušeně říci, že by zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností byla zcela popřena, byť těžiště dokazování leží v hlavním líčení, které se v těchto případech nekoná. Není možné dosáhnout dohody o vině a trestu na základě pouhého doznání obviněného, aniž by zde byla základní skutková zjištění prokazující, že se stal skutek, pro nějž je obviněný stíhán (resp. z jehož spáchání je podezříván), že jej spáchal obviněný (resp. podezřelý), že má veškeré znaky trestného činu a že je za něj obviněný (podezřelý) trestně odpovědný (srov. odst. 1 větu první, výklad v bodě 8 k odstavci 1 níže, shodně čl. 48a odst. 2 pokynu obecné povahy NSZ č. 8/2009, o trestním řízení). Dalším argumentem, že tato zásada, byť v omezené míře, je zachována, je též možnost soudu i po podání návrhu na schválení dohody o vině a trestu rozhodnout jinak než pouze předloženou dohodu schválit – srov. výklad k § 314p a § 314r odst. 5.“

Naproti tomu hned poté Vysvětlivky připouštějí, že DOVT může zasáhnout do zásady vyhledávací, která se v plné míře neuplatní, ale „… přesto i v případě okamžitého úplného doznání obviněného po zahájení trestního stíhání (sdělení obvinění) nebo sdělení podezření v případě konání zkráceného přípravného řízení a návrhu obviněného na dosažení dohody o vině a trestu trestní řád neumožňuje orgánům činným v přípravném řízení zcela rezignovat na povinnost zjišťovat právně relevantní skutečnosti a vyhledat o nich důkazy i bez návrhu stran, protože podmínkou pro sjednání dohody o vině a trestu je mimo jiné závěr, že se skutek stal, že je trestným činem a že jej spáchal obviněný (odstavec 1 věta první).“

V odst. 8 Vysvětlivek jsou uvedeny podmínky pro zahájení jednání o uzavření DOVT. Zahájit jednání o DOVT je možné (kromě formálních podmínek), pokud výsledky vyšetřování dostatečně prokazují závěr

„a) že se stal skutek,

 b) že tento skutek je trestným činem,

 c) že jej spáchal obviněný.“

Jde o nespornou interpretaci ust. § 175a odst. 1 tr. řádu. Doslovně Vysvětlivky v této souvislosti uvádějí: „V podstatě půjde o podobný rozsah zjištění základních skutkových okolností, jaké jsou nezbytné pro postavení obviněného před soud. Míra prokázání uvedených skutečností zde ovšem musí být větší, dosavadní výsledky vyšetřování totiž musí vést k jedinému závěru, že se stal skutek, že je trestným činem a že jej spáchal obviněný. To by nebylo splněno, pokud by v těchto otázkách panovaly vážné pochybnosti, pokud by výsledky vyšetřování s ohledem na dvě vzájemně si odporující skupiny důkazů umožňovaly dva závěry, jednak závěr o vině obviněného, jednak závěr o jeho nevině. V takových případech, není-li již možné takovou pochybnost rozptýlit vyhledáním a zajištěním dalších důkazů, má státní zástupce v zásadě podat obžalobu (srov. výklad v bodě 5 k § 176 odst. 1), ke sjednání dohody o vině a trestu by však přistoupit neměl.“ Hned nato je ale připomenut význam doznání obviněného, které „bývá zásadním usvědčujícím důkazem“. Tento výklad ovšem velký prostor pro uzavření DOVT na počátku či v průběhu přípravného řízení neskýtá.

Postoj doc. Vantucha 

Velmi striktně se k podmínkám, za kterých je možné uzavírat dohodu o vině a trestu, staví Pavel Vantuch. Nejdříve v článku v BA č. 5/2022.[6] Zde, kromě jiného, uvádí:

„Zájem o dohodu o vině a trestu by neměl mít obžalovaný, řádně poučený obhájcem, pokud v průběhu vyšetřování nebylo nepochybně prokázáno, že spáchal skutek popsaný v usnesení o zahájení trestního stíhání. To platí i tehdy, pokud státní zástupce nevyhověl návrhu obhajoby na zastavení trestního stíhání dle § 172 odst. 1 písm. c) tr. řádu, podanému po skončení vyšetřování, a následně podal obžalobu. Základním cílem zák. č. 330/2020 Sb. je zrychlení a zlevnění řízení. Tento zájem soudu, příp. státního zástupce, se nemusí ztotožňovat se zájmem obžalovaného. Ke zrychlení a zlevnění řízení nemusí obžalovaný přispívat vůbec, nebo jen pokud to je v souladu s jeho zájmem.“

S tímto kategorickým tvrzením souhlasím jen limitovaně, jak z dalšího vyplyne, nicméně rozhodně je faktem, že není povinností obžalovaného přispívat ke zrychlení a zlevnění trestního řízení. Zcela jasně pak tento autor prezentuje svůj názor v článku, publikovaném v Bulletinu advokacie č. 1-2/2023.[7] V úvodu tohoto článku autor připomíná existenci dvou odlišných názorů na to, kdy může státní zástupce uzavřít s obviněným DOVT, přičemž zmiňuje názor NSZ, podle něhož by DOVT měla být uzavírána na samém počátku vyšetřování. V další části článku autor dovozuje, že „Poté, co si obviněný převezme usnesení o zahájení trestního stíhání, dozví se z něj jen to, co v něm je obsaženo. Na rozdíl od orgánů činných v přípravném řízení však obviněný neví, co všechno bylo zjištěno postupem před zahájením trestního stíhání.“ A to i když obhajoba požádá o nahlédnutí do spisu. Dle autora, pokud obviněný nebo jeho obhájce nezná obsah spisu vytvořeného v první fázi přípravného řízení, vychází jen z usnesení o zahájení trestního stíhání a případně vysvětlení, které podal podezřelý. Což podle autora DOVT vylučuje. Tato premisa je podle mého názoru pravdivá pouze v těch případech, kdy obviněný skutečně vůbec neví, proč bylo trestní stíhání zahájeno, případně co již muselo být zjištěno. Pak jistě platí beze zbytku povinnost opatrnosti při uzavírání DOVT, resp. při jednání o jejím možném uzavření, tak, jak ji autor zmiňuje.

Jiná ovšem je situace v případě, kdy obviněný ví zhruba, či dokonce velmi přesně, co byl skutkově důvod pro zahájení jeho trestního stíhání. Případně ví ještě více, než momentálně vědí orgány činné v trestním řízení nebo je prezentováno v trestním spise. Na základě praktických zkušeností bych usuzoval, že takových případů je poměrně hodně. Typické výchozí situace při zahájení trestního stíhání ostatně níže zrekapituluji.

Následně autor dospívá k závěru, že obhajoba nemůže podat návrh na zahájení jednání o DOVT na počátku vyšetřování. Autor pak polemizuje s reprodukovaným názorem NSZ vyjádřeným citací mluvčího NSZ, podle něhož: „Naší motivací je uzavírat dohodu co možná nejdříve, ideálně na počátku vyšetřování.“

Věcně správná je reakce autora, podle níž pokud se státní zástupci zaměřují na DOVT na počátku vyšetřování, potom (v rozporu s § 175a odst. 1 tr. řádu) nevycházejí z výsledků vyšetřování, nýbrž jen z poznatků z první fáze přípravného řízení, tedy z šetření konaného před zahájením trestního stíhání. Podle autora ovšem § 175a odst. 1 tr. řádu neopravňuje státního zástupce k zahájení jednání o DOVT jen na základě výsledku prověřování, nýbrž až podle výsledků vyšetřování. S tím už bych souhlasit nemohl. Znamená to, že pokud prověřování neproběhlo, není možné až do doby, kdy je důkazní situace známa z výsledků vyšetřování, DOVT uzavřít.

Podle mého názoru je především třeba k hodnocení podmínek pro uzavření DOVT přistupovat méně formálně, protože nejde ani tak o to, zda jsou důkazy provedeny procesně relevantním způsobem, ale zda existují informace (poznatky, indicie), které mají orgány činné v trestním řízení k dispozici a na jejichž základě se, kromě jiného, již formuluje vyšetřovací plán. Takže si lze také učinit představu o možném dalším průběhu a očekávaném výsledku trestního stíhání. Díky tomu si i vytvořit dostatečný podklad pro případné jednání o DOVT. Samozřejmě že jde o vysoce individuální záležitost, ale opět je třeba připomenout, že v řadě trestních věcí obě strany disponují celou řadou informací, které nejsou formulovány nebo prezentovány ve formě procesních důkazů. Ale z pohledu těchto zainteresovaných osob mají dostatečnou váhu a přesvědčivost.

S autorem lze souhlasit, pokud upozorňuje na názor, podle něhož institut DOVT má i stinné stránky, z nichž jedna spočívá v tom, že státní zástupce vyzve obviněného k jednání o DOVT na samotném počátku vyšetřování a navrhne mu výrazně nízký trest, a to navíc za situace, kdy obviněný popírá vinu. Přičemž smyslem takového návrhu může být např. vylepšení dosud nepříznivé důkazní situace orgánů činných v přípravném řízení. To je jistě pravda a pravdivé je i další pokračování tohoto názoru, tedy vyslovená obava, že obviněný může pod nátlakem na uzavření DOVT přistoupit, aby se vyhnul zdlouhavému trestnímu řízení, možnému odsouzení a uložení vysokého trestu. Stále ovšem při této úvaze chybí zohlednění faktu, že obviněný má či může mít možnost reálně posoudit svoji situaci. A např. nebude mít jistě zájem, aby se momentální důkazně slabá pozice orgánů činných v trestním řízení změnila díky dalšímu vyšetřování, a tím mu skutečně zajistila zmíněné odsouzení a uložení trestu. Tedy každý z účastníků DOVT k ní přistupuje s jistým rizikem a je na něm, aby si zvážil, jak velké riziko je ochoten akceptovat.

V další části článku autor formuluje bezmála kategorický imperativ obhájce, který by neměl souhlasit, resp. svému klientovi doporučit uzavření DOVT, pokud není důkladně seznámen se všemi zjištěnými důkazy, tedy obecněji s obsahem vyšetřovacího spisu. Znovu se ale vrací má základní otázka, co když obhájce vůbec nepotřebuje znát obsah spisu k tomu, aby si udělal představu o skutečné situaci obviněného?

V této chvíli analýzu jednoho ze stěžejních názorů na vhodnost doby pro uzavření DOVT přeruším. Uvedeného přerušení využiji k přiblížení poněkud praktičtější stránky problému, než je spíše akademická diskuse o výkladu relevantních ustanovení o DOVT. Bez aspirace na úplnost lze popsat škálu výchozích situací při zahajování trestního stíhání. Předpokládejme, že trestní stíhání je skutečně zahajováno plně v intencích ust. § 160 odst. 1 tr. řádu a z pohledu obviněného se jeví takto:

• Obviněný si je vědom toho, že spáchal skutek, pro který je stíhán, uznává správnost právní kvalifikace, ale skutek popírá.
• Obviněný si je vědom toho, že spáchal skutek, pro který je stíhán, uznává správnost jeho právní kvalifikace a ke spáchání skutku se přiznává.
• Obviněný je přesvědčen, že skutek nespáchal, popírá jej a nesouhlasí s právní kvalifikací.
• Obviněný si je vědom toho, že spáchal skutek, nepopírá jeho spáchání, nesouhlasí však s jeho právní kvalifikací, neboť má za to, že nejde o trestný čin.

Mutatis mutandis si lze představit další subvarianty. Např. ob­viněný si je vědom toho, že spáchal skutek, pro který je stíhán, skutek popírá a je si jistý, že se nepodaří shromáždit důkazy potřebné k jeho usvědčení. Případně si je naopak vědom, že je otázkou času, kdy budou usvědčující důkazy shromážděny. Anebo obviněný je přesvědčen, že skutek nespáchal, popírá jej a nesouhlasí s právní kvalifikací, ale trestní stíhání jej závažně poškozuje, dost možná víc než případné odsouzení k „přijatelnému“ trestu. Lze si jistě představit i situaci, kdy obviněný si je vědom toho, že, zjednodušeně řečeno, spáchal trestný čin, také je si vědom toho, že mu skutek nemusí být prokázán, ale považuje za jednodušší uzavřít dohodu o vině a trestu. A zcela jistě by neměla být opomenuta alternativa, kdy obviněný si nejen je vědom spáchání trestného činu, ale lituje, že jej spáchal, a chtěl by následek odčinit, což je zřejmě nejžádanější situace, s níž nyní počítají i projekty restorativní justice. Zrovna v tomto případě je zcela nepodstatné, co aktuálně „vědí“ orgány činné v trestním řízení. A zcela stranou pak zůstávají úvahy o možné aplikaci systému, označovaného v USA nebo Anglii jako solving justice, jenž obsahuje řadu opatření, která mohou být v rámci nápravy pachatele aplikována dříve, než vůbec dojde k „plnohodnotnému“ trestnímu stíhání, případně soudnímu řízení. A jejichž přednost spočívá v tom, že mohou být plnohodnotnou alternativou celého trestního procesu, nadto alternativou efektivnější, pokud jde o nápravu pachatele, a úspornější, pokud jde o náklady státu. Zapomínat nelze ani na trestně stíhané právnické osoby, které mohou mít mnohem silnější zájem na urychleném skončení trestního stíhání než na konstatování jejich neviny.

Nyní zpět k článku doc. Vantucha. Jeho argument, podle něhož: „Navrhne-li pak na počátku vyšetřování státní zástupce obviněnému jednání o dohodě o vině a trestu, tak neexistují výsledky vyšetřování, dokonce ani výsledky šetření, konaného postupem před zahájením trestního stíhání, které by prokazovaly závěr, že se skutek stal, že tento skutek je trestným činem a že jej spáchal obviněný či podezřelý. Kromě toho před zahájením jednání o dohodě o vině a trestu státní zástupce nemůže přezkoumat, zda výsledky první fáze přípravného řízení dostatečně prokazují, že se skutek stal, že tento skutek je trestným činem a že jej spáchal obviněný, i když mu to ukládá čl. 61 odst. 2 cit. pokynu č. 9/2019 NSZ. V těchto případech by obviněný ani jeho obhájce neměl jednat se státním zástupcem o dohodě o vině a trestu, protože údaje obsažené v usnesení o zahájení trestního stíhání ani případný odkaz na trestní oznámení jsou zcela nedostatečné. Je však možné, aby obhajoba požádala o nahlédnutí do spisu, zejména za účelem zjištění důvodu, proč státní zástupce navrhl obviněnému jednání o dohodě o vině a trestu, i když kromě trestního oznámení nejsou žádné jiné výsledky přípravného řízení,“ vyznívá jinak v kontextu se zásadami dokazování, případně hodnocení důkazů, jak jsou zdůrazňovány, a jinak, je-li konfrontován s reálnou situací obviněného v některém z výše uvedených postavení. Ve všech uvedených případech úvodních situací trestního stíhání může mít obviněný zcela racionálně zdůvodněný motiv k uzavření DOVT.

Podobně vyznívá i tvrzení autora o tom, že prohlášení obviněného, že spáchal skutek, pro který je stíhán, na počátku nebo v průběhu vyšetřování, může být v podstatě předčasné, protože mohou být zjištěny, resp. provedeny důkazy, které by byly důvodem pro zastavení trestního stíhání. Přijmeme-li premisu, že s výjimkou trestního řízení, resp. dokazování, kdy obviněný skutek či vinu spontánně od počátku doznává, anebo důkazní situace vyznívá zcela jednoznačně v jeho neprospěch (např. v případě dopadení při činu), je trestní řízení, ne-li vždy, tak jistě většinou, soubojem o to, zda konkrétnímu obviněnému bude prokázán s dostatečnou přesvědčivostí spáchaný skutek. V tom případě poukaz na možnou předčasnost DOVT beze zbytku platí.

Vyjdeme-li ovšem z poněkud jiné premisy, podle které v řadě případů primárně nejde o to, zda bude či nebude prokázán skutek, ale pouze o to, kdy bude prokázán, a pachatel – obviněný si toho je vědom, tak nejen z hlediska volby bezpečnější alternativy, ale i z hlediska celého smyslu trestního řízení může být vhodnější alternativou, když obviněný svoji vinu rovnou uzná a uzavře DOVT. I když momentální důkazní situace vyznívá v jeho prospěch. Rozhodně ovšem nelze souhlasit s tím, že obhájce by měl doporučit obviněnému uzavření DOVT výhradně tehdy, je-li detailně známa důkazní situace. Podle mého přesvědčení by obhájce neměl zásadně doporučit nebo nedoporučit obviněnému uzavření DOVT, kdykoliv o to projeví zájem. Pouze by mu měl, v rozsahu, v jakém to jeho klient požaduje, provést analýzu situace s tím, do jaké míry je pravděpodobné prokázání trestného činu, ze kterého je viněn. Opět se tím vracím k již zmíněnému informovanému souhlasu pacienta, neboť klient může po takovémto poučení dospět k závěru, že z celé řady důvodů, které ani nemusí sdělovat svému obhájci, protože není jeho povinností mu cokoliv vysvětlovat, pro něj bude výhodnější uzavřít DOVT. Jestli měl obhájce předtím, než se vyjádřil k tomu, zda doporučuje nebo nedoporučuje uzavření DOVT, možnost nahlédnout do spisu a seznámit se s existujícími důkazy, může mít význam, ovšem mnohdy nikoliv zásadní.

Souhlasit nelze ani s kategorickým tvrzením, podle něhož by obhájce neměl doporučit obviněnému, aby akceptoval návrh státního zástupce na jednání o DOVT již na počátku vyšetřování. Vycházeje z výše uvedených základních situací existujících v době zahajování trestního stíhání totiž obhájce může od svého klienta velmi dobře vědět, i když vůbec neviděl trestní spis, nebo v něm nejsou žádné důkazy, a to i když nebylo ani prováděno šetření podle § 158 odst. 8 tr. řádu, že reálná situace, s přihlédnutím k důkazům, které lze v budoucnu očekávat, plně odůvodňuje přijetí návrhu na DOVT. Nebo navržení takové dohody.

Je jistě pravda, že v oblasti DOVT existuje reálné nebezpečí zneužití tohoto institutu orgány činnými v trestním řízení, jak oponenti brzkého uzavírání DOVT namítají. Představa jednoduchého skončení věci bez dlouhého dokazování může být pro mnohé lákavá. Oponovat by šlo tvrzením, že velmi podobně může být institut zneužit naopak obviněným, který využije výše zmíněného zájmu orgánů činných v trestním řízení o jednoduché vyřízení věci a uzavře DOVT, při které mu bude uložen trest, který je hluboce pod trestem, který obviněnému hrozil, pokud by bylo vyšetřování vedeno dále.

Metodika NSZ

Do takto vyhraněné diskuse vstoupila Metodika a do značné míry se postavila proti takto vyhraněným názorům, které podporuje celá řada dalších odborníků z oboru trestního práva. Metodika hned na počátku jasně deklaruje, že účelem institutu DOVT je především zkrácení a zefektivnění trestního procesu ve věcech, v nichž obviněný svou vinu nerozporuje. Lze říci, že v tomto směru se názor NSZ, prezentovaný v Metodice, podobá spíš názoru v úvodu citované AI.

NSZ v Metodice dále uvádí (str. 2): „Upuštění od dalšího dokazování a rychlé skončení věci jako důsledek sjednání dohody o vině a trestu přináší nejen úsporu prostředků vynakládaných státem a obviněným na soudní proces, ale je rovněž ve prospěch obviněného, který nebude vystaven zdlouhavému trestnímu procesu, a naopak svým vstřícným přístupem může docílit zmírnění trestu.“

Vycházeje z této premisy pak je v kapitole III. odst. 2 uvedeno: „Dohodu o vině a trestu lze sjednat s obviněným v přípravném řízení, ve fázi vyšetřování, ve zkráceném přípravném řízení po sdělení podezření a v řízení před soudem prvního stupně v průběhu hlavního líčení do doby, než soud počne vyhlašovat rozsudek.“

Je asi zřejmé, že ve fázi vyšetřování, zejména úvodní fázi, musí nutně ustoupit stranou požadavek na objasnění celého případu tak, aby bylo respektováno stanovení zásady vyžadující materiální pravdu, byť v odst. 10 kapitoly II. Metodika opakuje, že zásada materiální pravdy je základní zásadou trestního řízení, která se uplatní bez ohledu na zvolený procesní způsob vyřízení věci. Jak jsem již naznačil, stále mi není jasné, jak lze regulérně uzavřít DOVT v přípravném řízení, dokonce na jeho počátku, ovšem za podmínky, že výsledky trestního řízení dostatečně prokazují závěr, že se skutek stal, tento skutek je trestným činem a že jej spáchal obviněný. Jistě tomu tak být může, ale nikoliv zásadně, takže jistě může být i řada případů, kdy, kromě důvodného podezření, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, což je podmínkou zahájení trestního stíhání, je vše ostatní nejasné, eventuálně sporné. V takovém případě se „pevným bodem“ DOVT, základním a snad i jediným zdrojem informací stává výpověď obviněného. To ale není nic nepřijatelného, pouze se tím odpovědnost za výsledek trestního řízení více přesouvá na obviněného. Zjednodušeně by se dalo říci, že z pohledu orgánů činných v trestním řízení je třeba objasňovat skutečnosti potřebné pro shora uvedené závěry, pouze pokud obviněný sdostatek přesvědčivým způsobem nedodá důkazy o tom, že se skutku dopustil. Pak již zbývá k posouzení pouze to, zda je skutek trestným činem, případně zavinění obviněného.

Následně pak Metodika uvádí, že samotným účelem DOVT je dáno, že rozsah zmírnění trestu bude tím větší, čím dříve bude dohoda v přípravném řízení sjednaná (str. 10). Toto je poměrně problematický argument, k němuž jsem zaznamenal interní komentář, že jde o „honorování uzavřené DOVT“. Ovšem už po několikáté se vrací otázka, proč by taková „sladká odměna“ neměla být nabízena tomu, kdo se doznává, jestliže jde o osobu, která je způsobilá zhodnotit svoji situaci a stanovit si priority, z čehož jí vyplyne, že minimálně z jejího pohledu je výhodnější uzavřít DOVT. Včetně získání takovéto „odměny“. Současně je otázkou, zda lze hovořit vůbec o honorování, jestliže obviněnému právě tato výše trestu připadá ekvivalentní ceně jeho doznání. Nebo dokonce lepší z možných variant dalšího vývoje. Chápu, že to již může připomínat Plea Bargaing či dokonce Plea Negotiation. Ovšem Plea Bargaing jako inspiraci úpravy umožňující DOVT připomínají i Vysvětlivky a je otázkou, zda to prostě není tak či onak konečná fáze celé úpravy DOVT, pokud má skutečně zkracovat trestní řízení a současně být plně věcí svobodného rozhodnutí obviněného. A znovu připomínám i pojmy restorativní justice a solving justice a možný prostor pro jiné formy řešení trestného činu.

Z textu Metodiky je patrné, že se pokouší respektovat v plné míře zásady trestního řízení, zejména zásadu materiál­ní pravdy, a současně nabízet možná doporučení pro postup spočívající v uzavření dohody ještě dříve, než jsou opatřeny alespoň ty důkazy, které by opravňovaly státního zástupce k podání obžaloby. Taková argumentace ale nutně obsahuje vnitřní rozpor, neboť ve chvíli zahájení trestního stíhání, resp. v průběhu přípravné fáze trestního řízení, rozhodně nelze s jistotou (a vždy) tvrdit, že jsou k dispozici, případně dokonce k dispozici oběma stranám, všechny důkazy, míněno ve formální podobě, jak jsou pak vyžadovány pro soudní řízení. Jinou věcí je, jak výše uvádím, rozsah informací, které zatím nebyly důkazně formalizovány, ale jsou stranám řízení známy.

Další odborné názory

Poukaz na shodné problémy, byť při aplikaci jiných obdobných ustanovení trestního řádu, obsahují i další publikované články. V Bulletinu advokacie č. 5/2021[8] se autorka zabývá prohlášením viny, což je procesní postup, který ze své podstaty přichází v úvahu pouze či nejdříve po podání obžaloby. V této souvislosti poukazuje na nejednotnost trestního řádu, který používá, jak jsem již výše zmínil, různé termíny pro v podstatě stejné procesní jednání. Tedy prohlášení o spáchání skutku, pro který je obviněný stíhán, doznání, ale poté se zabývá samotným prohlášením viny a v části nadepsané „Kvalifikovaný souhlas nekvalifikovaného“ výslovně uvádí: „Byť je prohlášení viny, tedy i vyjádření souhlasu s právní kvalifikací skutku, právem obžalovaného, jsem toho názoru, že nabízet obžalovanému určité benefity za to, že bude souhlasit s právní kvalifikací skutku, byť toho nemůže být schopen, pakliže není právně vzdělán, posoudit, je nemravným obchodem, ne-li určitou nepřímou formou nátlaku na obžalovaného.“

S tímto názorem lze souhlasit, ovšem jen za v něm uvedené podmínky, totiž že se obžalovaný v problému neorientuje. Má-li obhájce, který mu podstatu problému vysvětlí, a nemusí ani doporučovat prohlášení viny, pak lze jistě akceptovat, že toto prohlášení učiní obviněný v situaci, kdy mohou existovat pochybnosti o správnosti právní kvalifikace, případně obecně o vině obžalovaného. Což je zcela identické s okolnostmi a podmínkami uzavírání DOVT. Zajímavě se pak autorka vyjadřuje právě k DOVT, kterou od prohlášení viny odlišuje tím, že v případě dohody zpravidla vyvíjí iniciativu obviněný, a tudíž jakási nepřímá forma nátlaku nepřichází v úvahu.

V Bulletinu advokacie č. 9/2022[9] se problematikou institutu prohlášení viny v hlavním líčení zabývá jiný autor. Z pohledu článku zabývajícího se DOVT není podstatný závěr o tom, co v sobě prohlášení viny všechno obsahuje. Byť to jistě obecně důležité je. V každém případě autor uvádí, že prohlášení o vině nelze degradovat na pouhý procesní institut ignorující zásadu materiální pravdy a vedoucí k případnému mírnějšímu trestu pro obžalovaného, když si ten svou vinu nepřipouští, a naopak je třeba takové prohlášení považovat za vyjádření k obžalobě a následně vést dokazování ve standardním rozsahu. Reaguje tím na situaci, kdy obžalovaný sice prohlásil svoji vinu, ovšem následně toto prohlášení rozvedl tak, že z něho vyplýval spíše opak. S tímto závěrem lze souhlasit, ale také z něj lze dovodit, že pokud prohlášení obžalovaného o vině není takto rozporné, pak dle mne je určující vůle obžalovaného, která by měla být silnější než možné pochybnosti o tom, zda se skutek stal, zda jej spáchal obžalovaný a zda je trestným činem.

Komplexně se problémem procesních institutů, jejichž podstatou je doznání skutku, případně prohlášení viny, ve vztahu k základním zásadám trestního řízení zabývají autoři v Bulletinu advokacie č. 11/2021.[10] V úvodu vyjadřují poměrně složitou myšlenku: „Pro potřeby tohoto článku je významná právě zmíněná integrita systému základních zásad. Aby trestní řízeni mohlo plnit svůj účel, je nezbytné, aby základní zásady tvořily skutečně systém, který promyšleně zohledňuje jejich obsah, význam a působení a který zejména vhodným a vědomým způsobem kalibruje působení základních zásad tam, kde může být, či dokonce intrinsicky je protichůdné. Právě řešení těchto situací a zvládání těchto tenzí je hlavní determinantou funk­čnosti systému základních zásad, přičemž tato funkčnost je do značné míry determinantou naplňování samotného účelu trestního řízení i trestního práva procesního.“

Z mého pohledu velmi důležité je konstatování, že „… rozsah, ve kterém je objasňován skutkový stav věci, se postupně zvětšuje s postupem jednotlivými fázemi a stadii trestního řízení a zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností je naplňována jak ze své kvalitativní stránky, tak i ze své stránky kvantitativní, přičemž obě mají rostoucí potenciál. Platí tedy, že čím více je objasněn skutkový stav věci, tím dále může postupovat trestní stíhání, od stadia přípravného řízení až po stadium řízení před soudem. V každé fázi trestního řízení nabývá zásada materiální pravdy jiného obsahu, vyžaduje se jiný stupeň pravděpodobnosti či jistoty k dalšímu postupu řízení (srov. § 158 odst. 3, § 160 odst. 1, § 172 odst. 1, § 176, 226 tr. řádu).“

K tomu pak autoři dodávají, že zásada materiální pravdy má pro české trestní řízení určující ráz a tvoří jeden z jeho významných pilířů. Nelze ji úspěšně naplnit bez dokazování provedeného při důkladném respektu k dalším základním zásadám dokazování, tj. zásadě volného hodnocení důkazů, zásadě vyhledávací a rovněž zásadě ústnosti a bezprostřednosti. Na tomto základě a základě dalších úvah v článku uvedených dospívají autoři k závěru, že novela provedená zákonem č. 333/2020 Sb. svými instituty, které dos­ti usnadňují dokazování, do značné míry zasahuje do těchto tradičních a esenciál­ních zásad dokazování kontinentálního modelu. Je to podle autorů logické, protože se jedná o modifikované verze angloamerických institutů, vystavěných na odlišných zásadách dokazování. Připouštějí, že dohoda o vině a trestu je rozporná hned s několika základními zásadami („nejčastěji právě se zásadou materiální pravdy“), k čemuž dodávají, že blokaci pro zachování zásady materiální pravdy představuje ust. § 314r odst. 2 tr. řádu, podle něhož soud dohodu o vině a trestu neschválí, je-li nesprávná nebo nepřiměřená z hlediska souladu se zjištěným skutkovým stavem nebo z hlediska druhu a výše navrženého trestu, případně ochranného opatření, což označují za obligatorní postup.

Na adresu novely provedené zákonem. č. 333/2020 Sb. pak namítají, že neřeší vztah k účelu trestního řízení a k systému základních zásad. K tomu bych dodal, že tento vztah fakticky, nikoliv formálně, neřeší ani předchozí úpravy, ať již odklonu, nebo dohody o vině a trestu. Na margo procesních aktivit soudu pak autoři poznamenávají: „Koncepčně však dle našeho názoru obligatorní zjišťování zajmu obžalovaného uzavřít dohodu o vině a trestu soudem disonuje se zásadou nezávislosti a nestrannosti soudu.“ K čemuž pak dodávají, že institut prohlášení viny je v rozporu s neustále proklamovaným cílem přesunutí těžiště dokazování z přípravného řízení do hlavního líčení, neboť vede k závěru, aby se dokazování v hlavním líčení vůbec provádět nemuselo, resp. jen v rozsahu prohlášení o vině.

Stejný závěr lze ale učinit na adresu podmínek pro uzavírání DOVT, kdy, zejména má-li jít o dohodu z počáteční fáze přípravného řízení, o přesunu těžiště dokazování vůbec nelze uvažovat. Logicky pak neplatí ani další závěr autorů, podle něhož dokazování v přípravném řízení nabývá esenciální důležitosti pro případné prohlášení viny, neboť v případě DOVT se toto dokazování může významně omezit, resp. významně limitované budou i jeho závěry.

Autoři pak zásadně odmítají racionalizaci trestní justice a přihlížení k jejím pragmatickým potřebám, které sice považují za oprávněné, ovšem: „Pokud však praktické dopady mají či představují samotnou dřeň trestního řízení, musí naopak převážit tyto teoretické požadavky.“

Podle autorů nelze jednou rukou posilovat hlavní líčení coby těžiště dokazování a druhou rukou dělat vše pro to, aby se v hlavním líčení dokazovalo co nejméně a v co nejmenším rozsahu. Po rozsáhlejším rozboru samotného institutu prohlášení viny, který již z mého pohledu není pro moji argumentaci zásadní, autoři formulují závěr, podle něhož přijaté změny (novela zákona č. 330/2022 Sb.) přinášejí změny, které jsou výjimkami ze zásad trestního řízení, a tak dochází ke změně paradigmatu, k nakročení k angloamerickému modelu trestního řízení. S tímto závěrem beze zbytku souhlasím.

Závěr

Vycházeje z výše uvedeného základní problém vidím v ne­ochotě si otevřeně změnu paradigmatu trestního řízení, pokud jde o DOVT a obdobné instituty, přiznat a jasně se vyjádřit k tomu, zda má jít české trestní řízení cestou reálného zkracování trestního řízení, a to v jakékoliv jeho fázi, anebo nikoliv. Spor o to, zda lze uzavírat DOVT na počátku trestního řízení, totiž jinak nemá žádné systémové řešení. Jistě budou v úvahu připadat konkrétní situace, ve kterých nebude o již zjištěných skutečnostech, resp. důkazech zjištěných již na počátku trestního řízení, pochyb, ale současně budou existovat situace, které budou důkazně zcela nepřehledné. Také je třeba připomenout, že důkazně nepřehledné bývají v řadě případů i situace po podání obžaloby. Ostatně v současné době judikatura jasně hovoří o tom, že státní zástupce je povinen podat obžalobu i v situaci, kdy, pokud se důkazně nic nezmění, zcela jistě bude muset soud rozhodnout ve prospěch obžalovaného vycházeje z presumpce neviny, a tedy zásady in dubio pro reo.

Jistě si lze představit koexistenci dvou možných procesních postupů, kdy tam, kde to bude důkazně zcela jasné, soud DOVT schválí, zatímco tam, kde se mu to bude jevit nejasné, s poukazem na současnou právní úpravu schválit DOVT odmítne. Zcela zákonitě pak lze ovšem očekávat námitky těch obviněných, kteří si budou stěžovat na diskriminaci a poukazovat na to, že pokud oni sami chtějí svobodně a vážně uzavřít DOVT a k této dohodě je nakloněna i obžaloba, pak by již nikdo další neměl proti jejich rozhodnutí zasahovat a nutit je fakticky, aby absolvovali trestní řízení, které, možná poněkud absurdně, může po podání obžaloby vyústit v prohlášení viny, případně prohlášení o nesporných skutečnostech, a tedy fakticky skončit tak, jak mohlo skončit již dávno. Nemohu než zopakovat své přesvědčení, podle něhož pokud někdo může zcela svobodně rozhodnout o svém osudu tak, že odmítne lékařskou péči a raději zemře, nevidím naprosto žádný důvod, proč by nemohl podobným způsobem rozhodnout o tom, jaký bude jeho další osud v trestním řízení.

A na závěr, zcela v duchu výše prohlášeného přesvědčení, nezbývá než položit otázku, proč by k DOVT nemohlo dojít až v odvolacím řízení. Tvrzení, že v této fázi už nelze trestní řízení zkrátit ani zefektivnit, platí pouze za předpokladu, že řízení před soudem prvního stupně a následně rozsudek nevykazují žádné vady a stejně jej bude pojímat i odvolací soud. Pokud ovšem bude odvolací soud již rozhodovat, pak minimálně jedna ze stran řízení nějaké vady rozsudku soudu prvního stupně nebo řízení, které mu předcházelo, vytýká. Pokud odvolací soud dá jasně najevo, že bude nutné tento napadený rozsudek zrušit a nadto bude třeba řízení následně doplnit dalším dokazováním, např. výslechy svědků, znaleckým posudkem atd., nabízí se nepochybně možnost tomu všemu předejít uzavřením DOVT. Zřejmě stejně jako po zrušení rozsudku z uvedených důvodů v následném řízení před soudem prvního stupně.

Prizmatem mé argumentace nahlíženo, je současná situace obtížně udržitelná. Buď dojde k legislativní úpravě, která otevře větší prostor pro uzavírání DOVT, nebo bude tento prostor alespoň legislativně definován či spíše redefinován. Např. stanoviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu. Anebo se budeme neustále pohybovat v nevyjasněných hranicích pro uzavírání DOVT, což zákonitě povede k individuálním výkladům, podle toho, zda soud, který o DOVT v konečné fázi rozhoduje, zvolí výklad, který se snaží prosadit Metodika, anebo se naopak přikloní k názoru, který v tomto článku reprezentuje jednak doc. Vantuch, ale do určité míry i Vysvětlivky. Tedy nastane s právním státem neslučitelný stav nepředvídatelného rozhodování.

 

JUDr. Tomáš Sokol je advokátem, prezidentem Unie obhájců ČR a členem představenstva ČAK.

Foto: archiv AD

---

[1] Viz https://chat.openai.com/chat. Jen pozor, pokaždé píše něco trochu jiného.

[2] Viz P. Šámal a kol.: Trestní řád, Komentář, 7. vydání, C. H. Beck, Praha 2013, dále jen „Vysvětlivky“.

[3] Viz P. Vantuch: Lze uzavírat dohody o vině a trestu na počátku vyšetřování? Bulletin advokacie č. 1-2/2023, str. 23, dále jen „Vantuch“.

[4] Viz https://verejnazaloba.cz/wp-content/uploads/2023/03/1-SL-111-2022.pdf.

[5] Viz § 34 a násl. zák. č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších předpisů.

[6] Viz P. Vantuch: Vyjádření obžalovaného k obžalobě po zaslání jejího opisu, Bulletin advokacie č. 5/2022, str. 31.

[7] Viz P. Vantuch: Lze uzavírat dohody o vině a trestu na počátku vyšetřování? Bulletin advokacie 1-2/2023.

[8] Viz Š. Gondeková: Prohlášení viny jako kvalifikované doznání nekvalifikovaného, Bulletin advokacie č. 5/2021, str. 40.

[9] Viz D. Šelleng: Vybrané otázky institutu prohlášení viny v hlavním líčení, Bulletin advokacie č. 9/2022, str. 29.

[10] Viz J. Mulák, J. Provazník: Dopady novely trestního řádu provedené zákonem č. 333/2020 Sb. na základní zásady trestního řízení, Bulletin advokacie č. 11/2021, str. 37.