S účinností od 1. 10. 2020 byly zákonem č. 333/2020 Sb. novelizovány mimo jiné trestní řád (dále jen „tr. řád“) a trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“) a do těchto právních norem byl vložen nový institut – prohlášení viny. Cílem tohoto příspěvku je analýza tohoto nového institutu trestního práva, konkrétně pak, co se jím rozumí a zda se z hlediska obhajoby jedná o institut nepoškozující práva obviněného, resp. obžalovaného.[1]

Jak již bylo uvedeno, zákonem č. 333/2020 Sb. došlo k novelizaci mimo jiné tr. řádu a tr. zákoníku. S ohledem na skutečnost, že níže citovaná ustanovení dotýkající se institutu prohlášení viny byla přijata v rámci pozměňovacího návrhu k zákonu č. 333/2020 Sb.,[2] důvodová zpráva o nich mlčí. Stejně tak při projednávání předmětného zákona Poslaneckou sněmovnou bylo o smyslu a účelu níže citovaných nově přijatých či upravených ustanovení tr. řádu a tr. zákoníku hovořeno velmi stručně a obecně, když při jednání Poslanecké sněmovny dne 2. 6. 2020[3] bylo pouze obecně řečeno, že institut prohlášení viny má zjednodušit dokazování a zrychlit trestní řízení.

Je třeba konstatovat, že již před novelizací tr. řádu a tr. zákoníku provedenou zákonem č. 333/2020 Sb. tr. řád obsahoval pojem „prohlášení viny“, a to v ust. § 175a pojednávajícím o institutu „dohody o vině a trestu“, konkrétně pak v odstavci sedmém tohoto ustanovení, který ve své druhé větě stanoví: „Nedojde-li k dohodě o vině a trestu, provede o tom státní zástupce záznam do protokolu; v takovém případě se k prohlášení viny učiněnému obviněným v dalším řízení nepřihlíží.“ Odstavec třetí ust. § 175a tr. řádu však s pojmem „prohlášení viny“ nepracuje,[4] ale obsahuje slovní spojení „prohlášení obviněného, že spáchal skutek, pro který je stíhán“. Je tedy zřejmé, že pojem „prohlášení viny“ užitý v ust. § 175a odst. 7 tr. řádu je pouze formulační nedokonalostí, která, jak bude dále uvedeno, neměla a nemá vliv na práva obviněného. Co se však týče institutu prohlášení viny, jsem toho názoru, že zakotvení tohoto institutu do trestního práva vliv na práva obviněného, resp. obžalovaného, mít může, když obžalovaný je nepřímo donucován, jak bude dále uvedeno, ke kvalifikovanému souhlasu, ke kterému však nemá kvalifikaci.

Ustanovení dotčená institutem prohlášení viny 

Pro lepší orientaci dále v textu tohoto příspěvku považuji za nutné některá ustanovení dotčená institutem prohlášení viny citovat a určité jejich části zdůraznit.

Dle ust. § 206a odst. 1 tr. řádu „Po přednesení obžaloby a vyjádření poškozeného vyzve předseda senátu obžalovaného, aby se vyjádřil ke skutečnostem uvedeným v obžalobě, zejména zda se cítí být nevinen nebo vinen spácháním skutku anebo některého ze skutků uvedených v obžalobě, souhlasí s popisem skutku a jeho právní kvalifikací a s navrženým trestem, případně ochranným opatřením, a které skutečnosti považuje za nesporné; přitom jej poučí o následcích spojených s takovým vyjádřením. Dále jej upozorní na jeho právo prohlásit svou vinu a poučí jej o následcích spojených s takovým prohlášením. Pokud se obžalovaný k těmto skutečnostem vyjádřil již po doručení obžaloby, předseda senátu se jej dotáže, zda setrvává na svém vyjádření, nebo zda je chce nějakým způsobem změnit.“

Dle ust. § 206a odst. 2 tr. řádu „Vyjádření k obžalobě může za obžalovaného učinit i jeho obhájce, a to i když se hlavní líčení koná v nepřítomnosti obžalovaného, nemůže však za něj učinit doznání nebo prohlášení viny.“

Dle ust. § 206b odst. 4 tr. řádu „Pokud k sjednání dohody o vině a trestu nedošlo nebo soud dohodu o vině a trestu neschválí, pokračuje se v hlavním líčení na podkladě původní obžaloby. V dalším řízení se k sjednané dohodě o vině a trestu, včetně prohlášení viny obžalovaným učiněného pro účely jejího sjednání, nepřihlíží, ledaže obžalovaný požádá, aby takové prohlášení bylo posouzeno jako prohlášení viny podle § 206c.“

Dle ust. § 206c odst. 1 tr. řádu „Pokud nedošlo k sjednání dohody o vině a trestu, může obžalovaný prohlásit, že je vinný spácháním skutku anebo některého ze skutků uvedených v obžalobě a že souhlasí s právní kvalifikací takového skutku uvedenou v obžalobě.“

Dle ust. § 206c odst. 2 tr. řádu „Pokud obžalovaný učiní prohlášení podle odstavce 1, soud v rozsahu prohlášení postupuje přiměřeně podle § 314q odst. 3“, tedy dle mého názoru se dotáže obžalovaného, zda rozumí svému prohlášení o vině, zejména zda je mu zřejmé, co tvoří podstatu skutku, který se mu klade za vinu, jaká je jeho právní kvalifikace a jaké trestní sazby zákon stanoví za trestný čin, který je v tomto skutku spatřován, zda prohlášení o vině učinil dobrovolně a bez nátlaku a byl poučen o svých právech na obhajobu, zda jsou mu známy všechny důsledky prohlášení o vině, zejména že přijetím prohlášení o vině soud dokazování v rozsahu, v jakém obžalovaný prohlásil vinu, neprovede a bude provedeno pouze ve zbylém rozsahu, a že se vzdává práva podat odvolání proti rozsudku v části týkající se výroku o vině, ledaže výrok o vině není v souladu s prohlášením obžalovaného o vině.

Dle ust. § 206c odst. 7 tr. řádu „Soudem přijaté prohlášení viny nelze odvolat. Skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem.“

Dle ust. § 39 odst. 1 tr. zákoníku „Při stanovení druhu trestu a jeho výměry soud přihlédne k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům pachatele a k jeho dosavadnímu způsobu života a k možnosti jeho nápravy; dále přihlédne k chování pachatele po činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu; přihlédne též k jeho postoji k trestnému činu v trestním řízení, zda sjednal dohodu o vině a trestu, prohlásil svou vinu nebo označil rozhodné skutečnosti za nesporné, a pokud byl označen jako spolupracující obviněný, též k tomu, jak významným způsobem přispěl k objasnění zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny. Přihlédne také k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro budoucí život pachatele.“

Dle ust. § 41 písm. l) tr. zákoníku „Soud jako k polehčující okolnosti přihlédne zejména k tomu, že pachatel se k trestnému činu doznal.“

Dle ust. § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku „Má-li soud za to, že vzhledem k poměrům pachatele a povaze jím spáchané trestné činnosti lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby též tehdy, pokud odsuzuje pachatele, který prohlásil svoji vinu.“

Vymezení pojmů prohlášení o spáchání skutku, doznání a prohlášení viny 

Pro úplné pochopení institutu prohlášení viny a posouzení vhodnosti jeho začlenění do tr. řádu se dále v textu budu zabývat obsahovými rozdíly mezi pojmy „prohlášení o spáchání skutku“, „doznání“ a „prohlášení viny“.

Prohlášení o spáchání skutku 

Dle ust. § 175a odst. 3 tr. řádu podmínkou pro sjednání dohody o vině a trestu je, že obviněný prohlásí, že spáchal skutek, pro který je stíhán. Komentářová literatura k tomuto ustanovení uvádí: „Český zákonodárce ovšem nezvolil tu variantu, že obviněný má prohlásit vinu v celém rozsahu (naproti tomu srov. např. § 232 odst. 1, 4 slovenského tr. poriadku), pouze má prohlásit, že spáchal skutek, pro který je stíhán. Jde tedy o formulaci, kterou již dříve zákonodárce užil v § 309 odst. 1 písm. a) a která se odlišuje od jiné známé formulace uvedené v § 307 odst. 1 písm. a),[5] v němž zákonodárce požaduje po obviněném doznání k činu, tedy ke všem okolnostem naplňujícím všechny znaky skutkové podstaty (a to včetně zavinění).“[6]

Také dle ust. § 309 odst. 1 písm. a) tr. řádu je podmínkou pro schválení narovnání a zastavení trestního stíhání, že obviněný prohlásí, že spáchal skutek, pro který je stíhán. Komentářová literatura k tomuto ustanovení uvádí: „Na rozdíl od podmíněného zastavení trestního stíhání, kdy jednou z podmínek je doznání obviněného, postačí v případě narovnání jeho prohlášení, že spáchal skutek, pro který je stíhán (tzv. prohlášení o vině).“[7] Nelze ponechat bez povšimnutí, že autoři komentáře k ust. § 309 odst. 1 písm. a) tr. řádu ztotožňují prohlášení o spáchání skutku s prohlášením o vině.

Byť stěžejním tématem tohoto příspěvku je institut prohlášení viny, nelze se u pojmu „prohlášení o spáchání skutku“ ještě chvíli nezastavit, a to při hledání odpovědi na otázku, zda zavinění, konkrétně pak jeho forma, je u prohlášení o spáchání skutku irelevantní, jak by plynulo z dosud uvedeného, či nikoliv.

Dle právní teorie: „Skutek je určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, která může mít znaky jednoho trestného činu, dvou i více trestných činů (jednočinný souběh), anebo nemusí vykazovat znaky žádného trestného činu.“[8]

Co se týče vymezení pojmu „skutek“, dle usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02: „… podstatu skutku tvoří jednání pachatele, kterým se rozumí projevy vůle pachatele ve vnějším světě, pokud jsou zahrnuty zaviněním, a jen jednáním může být způsoben následek významný pro trestní právo, který spočívá v porušení nebo ohrožení hodnot chráněných trestním zákonem.“

Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 6. 1996, sp. zn. I. ÚS 46/96: „Jde-li o úmyslný trestný čin, v usnesení o zahájení trestního stíhání musí být uvedena i subjektivní stránka trestného činu, tedy zavinění, popř. i pohnutka a následek.“

Mám za to, že z dosud uvedeného je třeba dovodit, že obviněný, který prohlásí, že spáchal skutek, pro který je stíhán, zároveň prohlašuje, že objektivní stránka tohoto skutku byla kryta jeho zaviněním ve formě uvedené v usnesení o zahájení trestního stíhání.

Pakliže obviněný prohlásí, že spáchal skutek, pro který je stíhán, připadá v úvahu, jak již bylo výše uvedeno, uzavření dohody o vině a trestu nebo uzavření dohody o narovnání a zastavení trestního stíhání.

Doznání 

Dle ust. § 307 odst. 1 písm. a) tr. řádu je pro podmíněné zastavení trestního stíhání podmínkou, aby se obviněný k činu doznal. Komentářová literatura k tomuto ustanovení uvádí: „Zákon vyžaduje, aby se obviněný k činu doznal. Po obsahové stránce se musí doznání vztahovat na celý skutek, na všechny jeho skutkové okolnosti naplňující zákonné znaky stíhaného přečinu, tedy i zavinění a protiprávnost. Doznání se ovšem vztahuje ke skutkovým okolnostem, nikoli k právní kvalifikaci, proto novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb. z důvodů interpretační jednoznačnosti vypustila přívlastek ‚trestnému‘. […] Postačí však, že obviněný dozná skutečnosti umožňující závěr o tom, že se přečinu dopustil, aniž by výslovně uvedl, že je vinen určitým přečinem, neboť podmíněné zastavení trestního stíhání na rozdíl od jiných odklonů, např. narovnání nebo schválení dohody o vině a trestu, nevyžaduje tzv. prohlášení viny, byť i toto se podle naší právní úpravy váže k prohlášení, že spáchal skutek, pro který je stíhán [srov. § 309 odst. 1 písm. a) nebo § 175a odst. 3 a § 314q odst. 3 písm. b)].“[9]

Opět nelze ponechat bez povšimnutí, že autoři komentáře k ust. § 307 odst. 1 písm. a) tr. řádu označují prohlášení o spáchání skutku, pro který je obviněný stíhán, jako tzv. prohlášení o vině.[10]

Dle důvodové zprávy k zákonu č. 265/2001 Sb.: „… pojem ‚doznání k trestnému činu‘ se nahrazuje pojmem ‚doznání k činu‘, neboť obviněný doznává skutkové okolnosti, a nikoli právní kvalifikaci.“[11]

Na základě dosud uvedeného si dovoluji tvrdit, že prohlášení o spáchání skutku, pro nějž bylo obviněnému sděleno obvinění, je obsahově totožné jako doznání.

Pakliže se obviněný k činu dozná, připadá v úvahu, jak již bylo výše uvedeno, podmíněné zastavení trestního stíhání, popř. je doznání polehčující okolností, ke které soud přihlédne při ukládání trestu.

Prohlášení viny 

Dle ust. § 206c odst. 1 tr. řádu, pakliže obžalovaný prohlásí, že je vinný spácháním skutku a zároveň souhlasí s jeho právní kvalifikací, prohlásí svou vinu.

Opět je možné vysledovat terminologickou nejednotnost, když v tomto ustanovení je namísto slovního spojení „prohlásí, že spáchal skutek, pro který je stíhán“, užito slovní spojení „vinný spácháním skutku“, přičemž, dle mého názoru a jak již bylo výše uvedeno, pro obsahovou totožnost by bylo možné užít i slovního spojení „se k činu dozná“. Co je však na první pohled patrné, je, že institut prohlášení viny je „obohacen“ o souhlas obviněného, resp. obžalovaného, s právní kvalifikací skutku.

Jak již bylo výše uvedeno, pojem „prohlášení viny“ byl autory komentáře z roku 2013 používán jako synonymum pro prohlášení obviněného, že spáchal skutek, pro který je stíhán. Jsem toho názoru, že po novelizaci tr. řádu a tr. zákoníku provedené zákonem č. 333/2020 Sb. pojem prohlášení viny již jako synonymum pro prohlášení o spáchání skutku, pro který je obviněný stíhán, nebude možné použít, když aplikace institutu prohlášení viny v trestním řízení je možná pouze za předpokladu, že obžalovaný souhlasí i s právní kvalifikací skutku.

Z hledisek výše popsaných z dosud uvedeného plyne, že:

1. Trestní řád je terminologicky nejednotný, když na první pohled se jeví „prohlášení o spáchání skutku, pro který je obviněný stíhán“, a „doznání“ jako dva různé pojmy, ale při rozboru jejich obsahu je nutné, dle mého názoru, dojít k závěru, že se jedná o pojmy obsahově totožné.
2. Institut prohlášení viny zahrnuje doznání, přičemž doznání je obsahově totožné s prohlášením obviněného, že spáchal skutek, pro který je stíhán.
3. Institut prohlášení viny je oproti doznání a prohlášení obviněného, že spáchal skutek, pro který je stíhán, obsahově širší, když zahrnuje i souhlas s právní kvalifikací skutku uvedenou v obžalobě.
4. K uzavření dohody o vině a trestu v rámci přípravného řízení obviněný nemusí prohlásit svou vinu, postačí, že prohlásí, že spáchal skutek, pro který je stíhán, avšak k uzavření dohody o vině a trestu v rámci řízení před soudem svou vinu prohlásit musí.[12]
5. Pakliže se obžalovaný dozná, popř. prohlásí, že spáchal skutek, pro který je stíhán, je to polehčující okolnost, ke které soud přihlédne při stanovení druhu a výměry trestu.
6. Pakliže obžalovaný prohlásí svou vinu, soud k této skutečnosti přihlédne při stanovení druhu a výměry trestu, dokonce může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby.

Kvalifikovaný souhlas nekvalifikovaného 

Byť je prohlášení viny, a tedy i vyjádření souhlasu s právní kvalifikací skutku, právem obžalovaného, jsem toho názoru, že nabízet obžalovanému určité benefity za to, že bude souhlasit s právní kvalifikací skutku, byť toto nemůže být schopen, pakliže není právně vzdělán, posoudit, je nemravným obchodem, ne-li určitou nepřímou formou nátlaku na obžalovaného. Zákonodárce novelizovanými ustanoveními tr. řádu a tr. zákoníku dle mého názoru vyslal obžalovaným signál, že když budou souhlasit se vším, co je v obžalobě uvedeno, budou na ně soudy hodnější a uloží jim mírnější trest, a pakliže souhlasit nebudou, nemusí se jim to vyplatit.

Z řad oponentů k dosud uvedenému může být namítnuto, že výše citovaná ustanovení nezbavují soud povinnosti, aby v případě, že má pochybnosti o správnosti právní kvalifikace uvedené v obžalobě, prohlášení obžalovaného o vině nepřijal a provedl standardní dokazování.[13] Ano, v teoretické rovině s těmito možnými oponenty souhlasím, je však třeba připustit, že přijetí prohlášení obžalovaného o jeho vině je pro soud velmi lákavé řešení. Navíc je třeba připustit i to, že i jednotlivé soudy se mohou výrazně názorově lišit, co se týče právní kvalifikace skutku, o čemž např. svědčí nedávný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1762/20. Připadá mi tedy nemyslitelné, aby po osobě práva neznalé bylo pod „příslibem“ mírnějšího trestu žádáno to, co není mnohdy schopen jednoznačně posoudit ani soud, natož osoba práva neznalá.

Dále pak by mohlo být z řad oponentů k dosud uvedenému namítnuto, že v rámci sjednání a schválení dohody o vině a trestu obviněný prakticky souhlasí s právní kvalifikací jeho skutku, když ta je v návrhu na schválení dohody soudem uvedena[14] a když proti rozhodnutí soudu, jímž je tato dohoda schválena, má možnost odvolání v souvislosti s právní kvalifikací jen tehdy, pakliže se soud od právní kvalifikace uvedené v dohodě o vině a trestu odchýlí.[15] Tento argument má zcela jistě své opodstatnění, nicméně je třeba si uvědomit, že zpravidla tím, kdo vyvíjí iniciativu ke sjednání dohody o vině a trestu, je obviněný, a tudíž jakási nepřímá forma nátlaku zde nepřipadá v úvahu, navíc ke sjednání dohody nemusí dojít. Dalším důležitým aspektem je ta skutečnost, že je-li soudem schválena dohoda o vině a trestu, odvolání proti takovému rozhodnutí nepřísluší nejen obviněnému, ale také státnímu zástupci. Prohlásí-li však obviněný, resp. obžalovaný, svou vinu a soud jeho prohlášení přijme, proti výroku o trestu se může odvolat nejen obžalovaný, ale také státní zástupce. Jistota benefitu ve formě mírnějšího trestu je tedy pro obžalovaného, který prohlásí svou vinu, na rozdíl od obviněného, který uzavřel dohodu o vině a trestu, která byla následně soudem schválena, výrazně nižší.

Pro úplnost dále doplňuji, že ani v případě podmíněného zastavení trestního stíhání nelze hovořit o nepřímé formě nátlaku, když po obviněném není žádáno, aby souhlasil s právní kvalifikací skutku, k jehož spáchání se doznal. Pakliže se obviněný ve zkušební době stanovené v rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání osvědčí, získává benefit spočívající v zastavení trestního stíhání. Pakliže se neosvědčí, je v trestním řízení pokračováno[16] a obviněný má možnost proti právní kvalifikaci zvolené orgány činnými v trestním řízení brojit, pokud však nebude chtít využít institutu prohlášení viny.

Závěr 

Mám za to, že účelu, kterého chtěl zákonodárce začleněním institutu prohlášení viny do trestního práva docílit, tedy zrychlení trestního řízení, je možné dosáhnout i prostřednictvím doznání obžalovaného, kdy se obžalovaný dozná, tedy prakticky označí za nesporné skutečnosti uvedené v obžalobě včetně formy zavinění, přičemž k tomu nemusí být znalý trestního práva, soud nebude povinen provádět dokazování,[17] pouze posoudí právní kvalifikaci skutku, a pakliže obžalovaný s ní souhlasit nebude, bude mít možnost podat odvolání pro nesprávné právní posouzení.

Polehčující okolností je doznání, nikoliv prohlášení viny, tedy ani v tomto ohledu práva obžalovaného krácena nebudou.

Co se pak týče možnosti soudu snížit trest pod jeho dolní hranici, tuto možnost soud má i v případě, kdy obžalovaný svou vinu neprohlásí, a to dle ust. § 58 odst. 1 tr. zákoníku.[18]

Jsem tedy toho názoru, že zrychlit trestní řízení a v souvislosti s tím nabídnout za tuto formu součinnosti obžalovanému benefit ve formě mírnějšího trestu lze i bez toho, aby byl nucen souhlasit s něčím, co není schopen posoudit a na čemž se kolikrát nejsou schopny shodnout ani osoby práva znalé.

Institut prohlášení viny si na základě výše provedené analýzy dovoluji označit jako kvalifikované doznání obžalovaného, k němuž však obžalovaný nemá kvalifikaci, a s ohledem na skutečnost, že jsou obžalovanému za prohlášení viny nabízeny benefity ve formě mírnějšího trestu, pak také za institut obžalovaného k prohlášení viny nepřímo donucující.

 

Mgr. Šárka Gondeková je advokátkou v Jeseníku.

---

[1] Institut Prohlášení viny je uplatňován až v řízení před soudem.

[2] Více informací na: https://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=8&ct=453&ct1=4.

[3] Více informací na: https://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=8&t=453.

[4] Dle ust. § 175a odst. 3 tr. řádu „Podmínkou sjednání dohody o vině a trestu je prohlášení obviněného, že spáchal skutek, pro který je stíhán, pokud na základě dosud opatřených důkazů a dalších výsledků přípravného řízení nejsou důvodné pochybnosti o pravdivosti jeho prohlášení. Dohodu o vině a trestu sjednává státní zástupce s obviněným; jde-li o případ nutné obhajoby, sjednává státní zástupce dohodu o vině a trestu s obviněným za přítomnosti obhájce.“

[5] Dle ust. § 307 odst. 1 písm. a) tr. řádu „V řízení o přečinu může se souhlasem obviněného soud a v přípravném řízení státní zástupce podmíněně zastavit trestní stíhání, jestliže obviněný se k činu doznal.“

[6] P. Šámal a kol.: Trestní řád, Komentář, 7. vydání, C. H. Beck, Praha 2013, str. 2257-2292.

[7] Tamtéž, str. 3507-3527.

[8] J. Jelínek a kol.: Trestní právo hmotné, 2. vydání, Leges, Praha 2010, str. 327.

[9] Op. cit sub 6, str. 3474-3500.

[10] K tomu detailněji v oddílu „Prohlášení viny“.

[11] Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

[12] Buď se opět jedná o terminologickou nejednotnost, kdy zákonodárce ztotožňuje prohlášení obviněného, že spáchal skutek, pro který je stíhán, s prohlášením viny, nebo je pro účely sjednání viny v rámci řízení před soudem nutné nejenom ono prohlášení, ale i souhlas s právní kvalifikací.

[13] Dle ust. § 206c odst. 5 tr. řádu „Soud prohlášení viny nepřijme, není-li v souladu se zjištěným skutkovým stavem nebo zjistí-li, že v předchozím řízení došlo k závažnému porušení práv obviněného. Soud nemusí prohlášení viny přijmout, pokud takový postup nepovažuje za vhodný s ohledem na okolnosti případu a vyjádření ostatních stran.“

[14] Dle ust. § 175a odst. 6 písm. d) tr. řádu „Dohoda o vině a trestu obsahuje označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován, a to jeho zákonným pojmenováním, uvedením příslušného ustanovení zákona a všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu.“

[15] Dle ust. § 245 odst. 1 věty druhé tr. řádu „Proti rozsudku, kterým soud schválil dohodu o vině a trestu, lze podat odvolání pouze v případě, že takový rozsudek není v souladu s dohodou o vině a trestu, jejíž schválení státní zástupce soudu navrhl.“

[16] Viz ust. § 308 tr. řádu.

[17] Dle ust. § 206d tr. řádu „Po zjištění stanoviska obviněného k obžalobě, nedošlo-li k sjednání dohody o vině a trestu ani k prohlášení viny obviněným, může soud rozhodnout o upuštění od dokazování těch skutečností, které státní zástupce a obviněný označili za nesporné, pokud s ohledem na ostatní zjištěné skutečnosti není závažného důvodu o těchto prohlášeních pochybovat.“

[18] Dle ust. § 58 odst. 1 tr. řádu „Má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené.“