Následující článek se věnuje vybraným problematickým okruhům prohlášení viny obžalovaného v hlavním líčení ve smyslu § 206c tr. řádu. Autor se v článku zabývá vzájemným vztahem prohlášení viny, dohody o vině a trestu a nesporných skutečností. Součástí článku je také rozbor poučovací povinnosti soudu a situací, v jakých soud k prohlášení viny nebude přihlížet. Dále se autor věnuje analýze rozsahu prohlášení viny a toho, dokdy je možné prohlášení viny v trestním řízení učinit. Stranou pozornosti nezůstala ani problematika důsledků prohlášení viny s důrazem na důsledky na výrok o trestu. Závěrem autor rozebírá i specifika prohlášení viny v řízení proti mladistvým a právnickým osobám.

Novelou provedenou zákonem č. 333/2020 Sb. došlo s účinností od 1. 10. 2020 k zásadním změnám trestního řádu v oblasti řízení před soudem, když zakotvením ust. § 206a až 206d tr. řádu upravil možnost uzavřít dohodu o vině a trestu i v soudním stadiu trestního řízení, možnost obžalovaného prohlásit svou vinu či označit některé skutečnosti za nesporné (doposud tato možnost existovala pouze ve zjednodušeném řízení před samosoudcem[1]). Návrh na zakotvení těchto změn přitom nebyl původní součástí vládního návrhu novelizujícího zákona (sněmovní tisk č. 453), nýbrž byl přijat jako pozměňovací návrh ústavněprávního výboru Poslanecké sněmovny ČR se zřejmým odůvodněním,[2] že jeho účelem je zrychlení a zjednodušení dokazování v trestním řízení a posílení role stran v řízení před soudem. Institut prohlášení viny je zakotven v ust. § 206c tr. řádu, které stanoví následující:

(1) Pokud nedošlo k sjednání dohody o vině a trestu, může obžalovaný prohlásit, že je vinný spácháním skutku anebo některého ze skutků uvedených v obžalobě a že souhlasí s právní kvalifikací takového skutku uvedenou v obžalobě.

(2) Pokud obžalovaný učiní prohlášení podle odstavce 1, soud v rozsahu prohlášení postupuje přiměřeně podle § 314q odst. 3.

(3) Předseda senátu před rozhodnutím o přijetí prohlášení viny zjistí stanovisko státního zástupce, poškozeného a zúčastněné osoby, pokud jsou přítomni při hlavním líčení.

(4) Soud po prohlášení viny obžalovaným rozhodne, zda takové prohlášení přijímá, nebo nepřijímá.

(5) Soud prohlášení viny nepřijme, není-li v souladu se zjištěným skutkovým stavem nebo zjistí-li, že v předchozím řízení došlo k závažnému porušení práv obviněného. Soud nemusí prohlášení viny přijmout, pokud takový postup nepovažuje za vhodný s ohledem na okolnosti případu a vyjádření ostatních stran.

(6) Pokud soud rozhodne, že prohlášení viny přijímá, zároveň v usnesení uvede, že se dokazování v rozsahu, v jakém obžalovaný prohlásil vinu, neprovede a bude provedeno pouze ve zbylém rozsahu; tím není dotčena možnost vyslýchat obžalovaného k účasti jiných osob na spáchaném skutku, ohledně kterého prohlásil vinu.

(7) Soudem přijaté prohlášení viny nelze odvolat. Skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem.

(8) Pokud soud rozhodne, že prohlášení viny nepřijímá, k prohlášení viny se nepřihlíží.

Cílem tohoto článku je poukázat na některé aplikační problémy, které jsou s institutem prohlášení viny v hlavním líčení spjaty, a nabídnout možnosti, jak je řešit.

Současná podoba prohlášení viny 

Je vhodné předeslat, že již v letech 2005 a 2006 byl Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR projednáván podobný návrh tzv. „řízení o prohlášení viny obžalovaným“. Také tehdy původně předložený vládní návrh zákona žádnou úpravu nového institutu neobsahoval a teprve při projednávání návrhu v ústavněprávním výboru Poslanecké sněmovny dne 14. a 20. dubna 2005 se v textu náhle objevil v hlavě třinácté trestního řádu nový čtvrtý oddíl, nazvaný „řízení o prohlášení viny obžalovaným“, který v nových § 206a až 206d zaváděl zcela nový typ soudního řízení. Poslanecká sněmovna tento návrh po třech čteních dne 30. 11. 2005 schválila, avšak Senát návrh dne 15. 2. 2006 zamítl; poté Poslanecká sněmovna dne 21. 3. 2006 již návrh neschválila.[3]

Dříve navrhovaná úprava měla oproti nyní účinné právní úpravě výrazné odchylky a spíše měla suplovat tehdy ještě nepřijatý institut dohody o vině a trestu. Po prohlášení viny mohl obžalovaný podat návrh na vydání odsuzujícího rozsudku, ve kterém měl uvést, zda se cítí vinen skutkem popsaným v obžalobě a zda souhlasí s jeho právním posouzením nebo navrhuje jiné vymezení skutku nebo právní posouzení, a jaký výrok o trestu, ochranném opatření nebo o náhradě škody navrhuje. Soud přitom mohl přijmout návrh obžalovaného po prohlášení viny a vyhlásit odsuzující rozsudek bez provedení dokazování nebo jen s omezeným rozsahem dokazování pouze tehdy, pokud okolnosti spáchání trestného činu nevzbuzovaly pochybnosti, státní zástupce s návrhem obžalovaného učiněným na základě prohlášení viny bez výhrad souhlasil a účelu řízení již bylo dosaženo. V rozsudku měl být uveden výrok o vině v souladu s návrhem obžalovaného, se kterým vyslovil souhlas státní zástupce. Návrhem obžalovaného, pokud jde o druh a výměru trestu, druh ochranného opatření a výši nároku na náhradu škody, neměl být soud vázán.

Z výše uvedeného je zřejmé, že v minulosti navrhovaná úprava představovala striktně konsenzuální formu trestního řízení. Konsenzuální formou trestního řízení se přitom rozumí takové postupy, jejichž obsahovým znakem je prvek souhlasu dosaženého mezi několika účastníky trestního procesu.[4] Výsledná podoba výroku o vině totiž byla výsledkem souhlasu jak obžalovaného, tak i státního zástupce. V současné podobě je ovšem postavení ostatních stran (státního zástupce, poškozeného, zúčastněné osoby) omezeno na vyjádření stanoviska, kterým však soud není vázán. Ostatně, již samotné označení „prohlášení“ svědčí o tom, že se jedná o osobní jednání obžalovaného učiněné bez součinnosti dalších procesních stran. Tato povaha ryze osobního procesního prohlášení obžalovaného pak odpovídá i tomu, že prohlásit vinu obžalovaného nemůže jeho obhájce (§ 206a odst. 4 tr. řádu).

Oproti dříve navržené úpravě prohlášení viny nezahrnuje žádné jiné výroky než výrok o vině. Prohlášení obžalovaného značí, že obžalovaný s výrokem o vině souhlasí, a to ve všech jeho aspektech – tj. co do popisu skutkového děje, tak i právní kvalifikace. V tomto se institut prohlášení viny liší od dalších nově zakotvených zjednodušených forem rozhodování v hlavním líčení, prohlášení nesporných skutečností a dohody o vině a trestu.

Vztah k dohodě o vině a trestu a k nesporným skutečnostem

Dohoda o vině a trestu uzavíraná v řízení před soudem je ze všech tří nových institutů svým vlastním obsahem nejkomplexnější. Lze usuzovat na to, že i přes její označení „o vině a trestu“, má v sobě zahrnovat předmět celého trestního řízení – výrok o vině, trestu, ochranném opatření i náhradě škody. Výjimku představuje s ohledem na znění § 175a odst. 4 a odst. 6 písm. h) tr. řádu[5] pouze výrok o ochranném opatření, který nemusí být v dohodě vždy zahrnut. Pakliže by připadalo do úvahy uložení ochranného opatření a nedošlo by v této části k uzavření dohody, bylo by namístě obžalovaného upozornit na možnost podání samostatného návrhu podle § 178 odst. 2 tr. řádu a také na možnost soudu vyhradit si rozhodnutí o ochranném opatření k veřejnému zasedání ve smyslu § 230 odst. 2 tr. řádu s ohledem na to, že se pohybujeme již ve fázi nařízeného hlavního líčení. Za problematickou otázku považuji, zda musí být součástí dohody vždy i výrok o náhradě škody. Domnívám se, že nemusí – podle § 175a odst. 6 písm. g) tr. řádu obsahuje dohoda o vině a trestu „rozsah a způsob náhrady škody nebo nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení, bylo-li dohodnuto“.

Dle mého názoru lze z tohoto ustanovení, konkrétně z části „bylo-li dohodnuto“, dovodit možnost sjednání dohody o vině a trestu, aniž by obsahovala výrok o náhradě škody. Pakliže na znění adhezního výroku nevznikla shoda, je přesto nutné o uplatněném nároku na náhradu škody rozhodnout. V takovém případě by tedy výsledný rozsudek byl rozdělen na dvě části – první, jímž došlo ke schválení uzavřené dohody o vině a trestu, a druhou, v níž by soud rozhodl o uplatněném soukromoprávním nároku. Obě části rozsudku by pak měly též samostatný právní režim v odvolacím řízení – pakliže by totiž výrok o náhradě škody byl součástí uzavřené dohody o vině a trestu, odvolání obžalovaného proti sjednanému výroku by bylo nepřípustné. Je však samozřejmě třeba zvažovat, zda by v takových případech vůbec bylo vhodné dohodu o vině a trestu uzavírat.

Je namístě také poukázat na to, že ačkoli je dohoda o vině a trestu nejkomplexnějším institutem co do rozsahu výroků rozsudku, je ve smyslu § 175a odst. 3 tr. řádu vyžadováno, aby obžalovaný prohlásil, že spáchal skutek, pro který je stíhán. Prohlášení o spáchání skutku je přitom paradoxně užší nežli prohlášení o vině. Pojem „vina“ v sobě zahrnuje kromě spáchání skutku i veškeré další předpoklady podmiňující vyvození trestní odpovědnosti obžalovaného. Současný trestní řád však vzhledem k vysokému počtu novelizací u různých institutů pracuje ne vždy terminologicky přesně s výrazy prohlášení viny (§ 206c tr. řádu), prohlášení obviněného, že spáchal skutek (dohoda o vině a trestu podle § 175a tr. řádu – ovšem v § 206b odst. 4 tr. řádu se již hovoří o prohlášení viny – narovnání podle § 309 tr. řádu), či doznání k činu (spolupracující obviněný podle § 178a tr. řádu, podmíněné odložení podání návrhu na potrestání podle § 179g tr. řádu, podmíněné zastavení trestního stíhání podle § 307 tr. řádu). De lege ferenda by bylo vhodné terminologii sjednotit v rámci dvou různých rovin – tam, kde je prohlášení obviněného spojeno s následným uznáním viny (nechť obviněný prohlásí svou vinu – spolupracující obviněný, prohlášení viny, dohoda o vině a trestu), a tam, kde je prohlášení spojeno s alternativním vyřešením trestní věci (nechť se obviněný dozná ke skutku – narovnání, podmíněné zastavení trestního stíhání, podmíněné odložení podání návrhu na potrestání).

Konečně je třeba také poznamenat, že oproti nesporným skutečnostem a prohlášení viny se schválení dohody o vině a trestu odráží i ve struktuře výrokové části odsuzujícího rozsudku. Ten totiž podle § 314r odst. 4 tr. řádu obsahuje jednak výrok o schválení dohody o vině a trestu (u nesporných skutečností a prohlášení viny žádný obdobný výrok rozsudek neobsahuje) a jednak výroky o vině a trestu, případně ochranném opatření a soukromoprávním nároku poškozeného, a to v souladu se schválenou dohodou o vině a trestu.

Druhou, co do svého obsahu nejširší novou formou zjednodušeného řízení v hlavním líčení, je právě prohlášení viny. To se týká pouze výroku o vině, ovšem ve svém celku, tj. skutkových okolností i právní kvalifikace. Pokud by prohlášení obžalovaného nezahrnovalo veškeré okolnosti o vině (typicky nesouhlas s právní kvalifikací), nelze takové prohlášení posoudit jako prohlášení o vině, nýbrž případně jako označení nesporných skutečností nebo jen jako vyjádření k obžalobě. Je nutné podotknout, že v praxi se nezřídka stává, že obžalovaný nejprve uvede, že prohlašuje svou vinu, ovšem své prohlášení rozvede takovým způsobem, že z něho vyplyne, že svou vinu odmítá. V takovém případě není dle mého názoru namístě prohlášení o vině degradovat na pouhý procesní institut ignorující zásadu materiální pravdy a vedoucí k případnému mírnějšímu trestu pro obžalovaného, když si ten svou vinu vůbec nepřipouští, a naopak je třeba takové prohlášení považovat za vyjádření k obžalobě a následně vést dokazování ve standardním rozsahu. Ostatně, je zcela na posouzení soudu, zda prohlášení o vině přijme, nebo nikoli (§ 206 odst. 5 tr. řádu).

Praktickou výhodou prohlášení viny oproti uzavření dohody o vině a trestu v hlavním líčení je absence potíží spojených u dohody o vině a trestu s tím, kdy a kde dojde k jejímu sjednávání a jak bude dohoda formálně sepsána (nepřistoupí-li soud k odročení, tak zda v jednací síni, na chodbě soudu, v kanceláři státního zástupce při přerušení hlavního líčení).[6] Logicky se na rozdíl od dohody o vině a trestu neobjevují u prohlášení viny ani praktické potíže související s tím, jak postupovat (v případě sepsání a uzavření dohody) v případech hlavních líčení konaných formou videokonference, kdy se obžalovaný fyzicky nachází u jiného soudu nežli státní zástupce.

Nesporné skutečnosti ve smyslu § 206a tr. řádu se vztahují toliko na skutkové okolnosti případu. V závislosti na tom, které skutečnosti dle § 206 odst. 1 tr. řádu označí za nesporné státní zástupce (obvykle označuje za nesporné veškeré skutečnosti dle obžaloby) a které za nesporné označí obžalovaný, skutečnosti, jež jsou oběma stranami označeny za nesporné, nemusí být podle § 206d tr. řádu dále prokazovány. Obžalovaný většinou za nespornou označí pouze určitou výseč skutkových okolností dle obžaloby. Lze se však také setkat s případy, kdy obžalovaný souhlasí se všemi skutkovými tvrzeními v obžalobě, nesouhlasí však s právní kvalifikací (zejména ohledně subjektivní stránky nebo výše způsobené škody), což ve výsledku vylučuje prohlášení viny nebo uzavření dohody o vině a trestu (neshledá-li změnu právní kvalifikace i státní zástupce). V těchto případech je obžalovaný po označení veškerých skutečností za nesporné nakonec stejně vyslechnut i ke skutkovým okolnostem, neboť je třeba precizovat skutková zjištění tak, aby nebylo o právním posouzení činu pochyb.

Ze znění ust. § 206a až 206c tr. řádu je zřejmá určitá posloupnost mezi jednotlivými novými formami – nejprve je obžalovaný v hlavním líčení vyzván k označení nesporných skutečností, dále je poučen o možnosti případného sjednání dohody o vině a trestu (považuje-li to předseda senátu za vhodné), a teprve v případě, že k uzavření takové dohody nedojde, může obžalovaný prohlásit svou vinu. Je přitom vhodné připomenout, že dle § 206b odst. 1 tr. řádu sice nemusí být obžalovaný o možnosti sjednat dohodu o vině a trestu poučen vždy (předseda senátu tak učiní, pouze má-li vzhledem k okolnostem případu za to, že by bylo vhodné sjednání dohody o vině a trestu), umožněním uzavřít dohodu o vině a trestu v případě veškerých trestných činů bude toto poučení následovat prakticky vždy, pokud z vyjádření obžalovaného k obžalobě nevyplyne, že v projednávané věci takový postup není reálný. V praxi se lze setkat s tím, že soudy poučují obžalované ohledně možnosti vyjádření k obžalobě, označení nesporných skutečností, možnosti sjednání dohody o vině a trestu a o možnosti prohlásit vinu zároveň, což však nelze považovat za rozporné s účelem provedené novely.

Poučovací povinnost

Takové souhrnné poučení v hlavním líčení odpovídá ostatně i tomu, jakým způsobem je obžalovaný poučován již před samotným hlavním líčením. První takové poučení je totiž spojeno s doručením obžaloby, když dle § 196 odst. 2 tr. řádu předseda senátu spolu s doručením opisu obžaloby upozorní obžalovaného, že má právo se v jím stanovené lhůtě vyjádřit ke skutečnostem uvedeným v obžalobě včetně toho, zda má zájem uzavřít se státním zástupcem dohodu o vině a trestu nebo zda chce v hlavním líčení prohlásit svou vinu, zda souhlasí s popisem skutku a jeho právní kvalifikací a s navrženým trestem, případně ochranným opatřením, a které skutečnosti považuje za nesporné. Zároveň je obžalovaný poučen o následcích prohlášení viny. V případě zaslání prohlášení k obžalobě jej předseda senátu doručí státnímu zástupci.

Na první pohled se může zdát, že není vhodné toto první poučení spojovat s doručováním obžaloby, nýbrž s doručováním předvolání k hlavnímu líčení (§ 198 tr. řádu). Pakliže je totiž obžaloba doručována společně s trestním příkazem či s některým z meritorních rozhodnutí učiněných v rámci přezkoumání či předběžného projednání obžaloby, je zřejmé, že poučení ve smyslu shora citovaného ust. § 196 odst. 2 tr. řádu postrádá význam, když ve věci již bylo soudem, byť nepravomocně, meritorně rozhodnuto. Nelze však pominout, že ust. § 196 tr. řádu je zařazeno v hlavě XIII. tr. řádu pojmenované „Hlavní líčení“, tudíž se poučovací povinnost vztahuje toliko na případy, kdy je obžaloba doručována ve věcech, v nichž je nařízeno hlavní líčení. V případě doručení obžaloby společně s trestním příkazem je tedy logičtější poučit obžalovaného ve shora uvedených intencích až spolu s doručováním předvolání k hlavnímu líčení po podaném odporu.

Ust. § 196 tr. řádu sice v souvislosti s písemným poučením hovoří pouze o obžalobě, ovšem stejná pravidla se uplatní také ve vztahu k doručování návrhu na potrestání v těch věcech, v nichž je rozhodováno v hlavním líčení. To vyplývá z ust. § 314d odst. 1 tr. řádu (neučiní-li samosoudce žádné z rozhodnutí uvedených v § 314c odst. 1, nařídí hlavní líčení) za použití § 314a odst. 3 tr. řádu (samosoudce má stejná práva a povinnosti jako senát a jeho předseda).

Podle § 196 odst. 2 tr. řádu poskytuje předseda senátu obžalovanému (soudcovskou) lhůtu k zaslání vyjádření. Tato lhůta by ideálně měla odpovídat termínu nařízeného hlavního líčení tak, aby bylo věc případně možné skončit již při prvním hlavním líčení a nebylo nutné jej odročovat. V případě prohlášení viny to nečiní žádné větší potíže, neboť po prohlášení viny učiněném byť až v hlavním líčení se obvykle provádí již jen nepříliš rozsáhlé dokazování k výroku o trestu, ochranném opatření či náhradě škody. V případě dohody o vině a trestu jde však o konsenzuální formu řízení, a je tak třeba poskytnout oběma stranám určitý časový prostor ke sjednání dohody. Nadto se vyskytuje ve fázi řízení, kdy se kompletní spisový materiál již nachází u soudu, včetně připojení poškozených, kteří se v tuto chvíli navíc stále ještě mohou k trestnímu řízení se svými nároky připojovat.

Nepřihlížení k prohlášení viny

Obžalovaný je o možnosti prohlásit svou vinu opětovně poučen na začátku hlavního líčení po přednesení obžaloby a vyjádření poškozeného. V této fázi se obžalovaný vyjadřuje k předmětu trestního řízení, ovšem nejedná se ještě o jeho výslech ve smyslu § 207 tr. řádu, doposud nebyl proces dokazování v hlavním líčení zahájen, a poučení obžalovaného o právu nevypovídat (§ 33 tr. řádu) tudíž zatím není namístě. Ačkoli má tedy prohlášení viny závažné procesní důsledky týkající se předmětu trestního řízení, je třeba takové prohlášení odlišovat od výpovědi obžalovaného jakožto výstupu procesu dokazování. I z tohoto důvodu proto nelze podle § 206c odst. 8 tr. řádu k prohlášení o vině, nebude-li soudem přijato, v další fázi trestního řízení přihlížet. Obdobně tomu je také v případě, kdy obžalovaný prohlásí v hlavním líčení svou vinu pro účely sjednání dohody o vině a trestu, k jejímuž sjednání či schválení soudem však nakonec nedojde. Jedinou výjimkou, kdy lze k takovému vyjádření přihlížet, je případ předpokládaný ust. § 206b odst. 4 tr. řádu, tj. prohlásí-li obžalovaný, že prohlášení o vině učiněné pro účely sjednání dohody o vině a trestu má být považováno za prohlášení o vině ve smyslu § 206c tr. řádu. Toto ustanovení tedy opětovně vyjadřuje subsidiární charakter prohlášení o vině ve vztahu k případnému uzavření dohody o vině a trestu.

Shora uvedené platí též v případě, kdy obžalovaný po doručení obžaloby či návrhu na potrestání prohlásí svou vinu ve svém písemném vyjádření. Podle § 206a odst. 1 tr. řádu je totiž obžalovaný v hlavním líčení dotázán na to, zda na svém prohlášení trvá, či zda jej chce změnit. Rozhodl-li by se obžalovaný vzít své prohlášení zpět, nebude se k písemně učiněnému prohlášení nadále přihlížet. Co se týče změny již učiněného prohlášení, lze si představit zejména změnu prohlášení co do rozsahu (prohlášení se např. rozšíří i o další skutky v obžalobě), ale také změnu v tom smyslu, že by byl navíc obžalovaný ochoten sjednat a uzavřít i dohodu o vině a trestu.

Trestní řád výslovně neřeší situace, kdy obžalovaný písemně prohlásil svou vinu, ovšem hlavního líčení se z nejrůznějších, ať již omluvitelných, nebo neomluvitelných důvodů osobně nezúčastnil. Z dikce ust. § 206a odst. 1 tr. řádu však vyplývá, že je třeba písemné prohlášení stvrdit po ústním poučení soudu ještě v hlavním líčení. Jsem tedy toho názoru, že písemné prohlášení o vině nelze, aniž by ho obžalovaný v hlavním líčení ústně potvrdil, přijmout. Pakliže soud již jednou prohlášení viny přijme, nemůže jej obžalovaný odvolat.

Rozsah prohlášení viny

V praxi může nastat několik problematických situací, které se týkají rozsahu prohlášení viny a procesních i hmotněprávních důsledků s tím spojených. Podle § 206c odst. 1 tr. řádu obžalovaný prohlašuje, že je „vinný spácháním skutku anebo některého ze skutků uvedených v obžalobě a že souhlasí s právní kvalifikací takového skutku“. Musí zde být tedy dán nějaký referenční stav, vůči němuž se vina prohlašuje.

První problematickou otázkou však je, ve vztahu k jakému skutku se vina prohlašuje. Soud je sice podle § 220 odst. 1 tr. řádu vázán skutkem, který je uveden v žalobním návrhu, nelze však opomíjet princip totožnosti skutku. Totožnost skutku je zachována (v poměru mezi obžalobou a rozhodnutím soudu o ní) při zachování totožnosti jednání a následku, ale i v případě zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku. Totožnost skutku je zachována jak v případě, kdy některé ze skutečností pojatých původně do souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo následek odpadnou, tak i tehdy, když k takovému souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další, tvořící s původními jedno jednání, popř. následek.[7] Jsem toho názoru, že lze za určitých okolností připustit prohlášení o vině i ve vztahu ke skutku, který neodpovídá zcela přesně popisu skutku dle obžaloby, pakliže je totožnost skutku zachována. Ilustrativně bych považoval za přípustné, pakliže by obžalovaný byl připraven prohlásit vinu po svém vyjádření k obžalobě v tom smyslu, že se skutku dopustil v jiný čas, že poškozeného udeřil pětkrát, nikoli šestkrát apod., zejména pokud by do úvahy nepřipadalo provedení žádného důkazu, který by mohl takové tvrzení vyvrátit.

Popis skutku se oproti podané obžalobě může změnit i v tom smyslu, že v mezidobí byl zajištěn důkaz, který jej může změnit a nezřídkakdy může změnit i právní kvalifikaci. Pakliže tedy obžalovaný vyslovuje v rámci prohlášení viny souhlas i s právní kvalifikací, stejně jako se ne vždy musí jednat o skutek přesně odpovídající skutku dle obžaloby, tak také ne vždy se musí jednat o právní kvalifikaci dle podané obžaloby. Typickým případem bude situace, kdy je obžalovaný stíhán pro majetkový trestný čin zahrnující ve skutkové podstatě způsobení určité výše škody ve smyslu § 138 tr. zákoníku, přičemž pro účely vyčíslení škody bylo v přípravném řízení vyhotoveno odborné vyjádření, načež soud po podání obžaloby nechá vypracovat znalecký posudek, jehož závěry ohledně způsobené škody zakládají jiné právní posouzení činu.

Z dikce ust. § 206c odst. 1 tr. řádu je zřejmé, že obžalovaný souhlasí s právní kvalifikací, není to tedy on, kdo v rámci svého prohlášení o vině přichází s vlastním právním posouzením skutku. Při odchylném právním posouzení oproti obžalobě to bude soud, který takové upozornění provede ještě před prohlášením viny (v případě předběžného projednání obžaloby dle § 190 odst. 2 tr. řádu, případně v samotném hlavním líčení, k nutnosti v některých případech upozornit na možnost mírnější právní kvalifikace i v pozdějších fázích řízení se konstantně vyjadřuje i judikatura vrcholových soudů[8]).

Jak v případě prohlášení o vině ve vztahu ke skutku neodpovídajícímu zcela obžalobě, tak také v případě souhlasu s právní kvalifikací, která je oproti obžalobě odlišná, bude třeba brát výrazně do úvahy i vyjádření státního zástupce k učiněnému prohlášení. Soud však není vyjádřením státního zástupce vázán a jeho nesouhlasné stanovisko s prohlášením viny dle soudem změněného skutkového či právního stavu není důvodem pro nepřijetí prohlášení viny (viz § 206c odst. 5 tr. řádu). Jelikož je role státního zástupce omezena toliko na vyjádření k prohlášení viny, má možnost podat proti rozsudku odvolání ve standardním rozsahu. To představuje další rozdíl od schválení dohody o vině a trestu, kde je státní zástupce sám navrhovatelem a stranou dohody, a tudíž jsou omezeny i jeho možnosti podání odvolání proti rozsudku, jímž dojde ke schválení dohody [viz § 245 a § 258 odst. 1 písm. g) tr. řádu].

Další problematika, která souvisí s rozsahem prohlášení, se týká případů, v nichž je obžalovanému kladeno za vinu více skutků. Jak je explicitně stanoveno ust. § 206c odst. 1 tr. řádu, prohlásit vinu je možné též jen k některým z několika skutků, pro které je vedeno trestní stíhání. Takové omezené prohlášení je pak třeba považovat i za souhlas s právní kvalifikací takto vymezeného skutku. Považoval bych přitom za vhodné obžalovaného předem upozornit na to, jak by byl daný skutek izolovaně právně posouzen, nevyplývá-li to přímo z obžaloby (jde o případy pokračující trestné činnosti, u níž je právní kvalifikace posuzována komplexně). Pakliže by totiž prohlášení obžalovaného nezahrnovalo i právní posouzení skutku, bylo by takové prohlášení svou povahou blíže nesporným skutečnostem. Po učiněném a přijatém prohlášení ve vztahu pouze k některým projednávaným skutkům bude probíhat dokazování ve vztahu ke skutkům zbylým; v závislosti na tom, zda bude obžalovaný nakonec uznán vinným i dalšími skutky, se pak samozřejmě může výsledná právní kvalifikace oproti tomu, jak ji obžalovaný prohlásil pouze k určitým skutkům, zpřísnit.

Obdobně je také namístě obžalovaného upozornit na komplexní právní kvalifikaci v případech, v nichž bude ukládán společný trest, resp. v nichž má obžalovaný prohlásit svou vinu ke skutku, jenž představuje dílčí útok pokračující trestné činnosti, a pro jiné dílčí útoky již byl obžalovaný pravomocně odsouzen. Takové upozornění je samozřejmě nutné pouze v těch případech, kdy by takové celistvé právní posouzení nebylo zahrnuto již v obžalobě.[9]

Koncentrace možnosti prohlásit vinu?

Další důležitou otázkou spojenou s institutem prohlášení viny je nejzazší časová mez, dokdy lze vinu prohlásit. Ust. § 206a a násl. zákonodárce začlenil do hlavy třinácté, oddílu třetího trestního řádu. Jde o úpravu týkající se hlavního líčení, jeho zahájení a konkrétně jeho počátku, tj. fáze předcházející zahájení dokazování v hlavním líčení. Taková právní úprava i vzhledem k tomu, že ovlivňuje rozsah následného dokazování, by naznačovala, že po zahájení dokazování již nelze vinu prohlásit. Touto otázkou se ve svém rozhodnutí, které se jako první věnovalo problematice prohlášení viny, zabýval i Nejvyšší soud.[10] Jednalo se o věc, v níž proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obžalovaný do výroku o vině a trestu a státní zástupkyně do výroku o vině. V průběhu veřejného zasedání před odvolacím soudem obžalovaný prohlásil, že je vinen spácháním skutku uvedeného v obžalobě a souhlasí s právní kvalifikací skutku ve smyslu obžaloby. Odvolací soud toto prohlášení přijal a v návaznosti na učiněné prohlášení viny přistoupil k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody ve smyslu § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce dovolání, v němž mj. namítal, že ve veřejném zasedání již nebylo možné prohlášení viny učinit, a tudíž nebyl namístě ani postup dle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. V tomto článku není prostor pro přepis veškeré, nutno říci, že v obou případech precizní argumentace dovolatele i Nejvyššího soudu, některé pasáže však považuji za vhodné ocitovat.

Nejvyšší soud konstatoval, že „sdílí názor, že smyslu a účelu zakotvení tohoto nového procesního institutu (prohlášení viny – pozn. autora) odpovídá, aby obviněný prohlášení, že je vinný spácháním skutku anebo některého ze skutků uvedených v obžalobě a že souhlasí s právní kvalifikací takového skutku uvedenou v obžalobě, učinil v hlavním líčení na jeho počátku, tedy po přednesení obžaloby do zahájení dokazování. Současně ale neshledal žádný argument jednoznačně podporující závěr, že je vyloučena možnost prohlášení viny i kdykoliv v průběhu hlavního líčení. Žádné ustanovení trestního řádu totiž nestanoví časový mezník, v němž je nutné takové prohlášení učinit (jako je tomu např. u návrhu poškozeného ve smyslu § 43 odst. 3 tr. řádu). Nabízí se sice námitka, že bude-li takové prohlášení viny učiněno až v průběhu dokazování, popř. až po jeho skončení, zpochybní se tím účel, který byl zavedením tohoto institutu sledován, ale tu nelze pokládat za natolik zásadní, aby zvrátila možnost učinit prohlášení viny i po zahájení dokazování. Jakkoliv je možné připustit, že do jisté míry nemusí být sledovaný účel striktně naplněn, nelze nevidět, že i takto učiněné prohlášení viny může mít svůj význam z hlediska případného rozsahu dokazování v hlavním líčení, přezkumné povinnosti odvolacího soudu, popř. ovlivní možnosti podání mimořádného opravného prostředku. Nelze pominout ani to, že trvat v daných souvislostech na tom, že prohlášení viny musí být vždy učiněno nejpozději do zahájení dokazování, postrádá svůj smysl i v situaci, kdy obviněný prohlásí, že je vinný spácháním jen některého ze skutků uvedených v obžalobě a že souhlasí s jeho právní kvalifikací uvedenou v obžalobě, když dokazování by se ve zbývajícím rozsahu obžaloby stejně muselo vést (…) Dovolateli je třeba dát za pravdu, že realizace procesního institutu prohlášení viny až v odvolacím řízení před odvolacím soudem je skutečně velmi sporná a že lze-li vznášet opodstatněné pochybnosti o vhodnosti přijetí prohlášení viny, je namístě je spojovat právě až s tímto stadiem řízení. Nicméně i zde je to právě a především odvolací soud, kdo pečlivě uváží, za jakých okolností obviněný přiznání viny činí, a teprve pak rozhodne, zda prohlášení přijímá, nebo nepřijímá. Mimořádně si lze i zde představit situace, kdy prohlášení viny nebude postrádat svůj smysl a opodstatnění (kupř. v řízení proti uprchlému, § 306a odst. 1 tr. řádu). Jednou z nich může být i procesní situace, jež nastala v posuzovaném případě a jež je charakterizovaná tím, že k zavedení této procesní možnosti zákonem č. 333/2020 Sb. došlo v mezidobí mezi vyhlášením rozsudku soudem prvního stupně a rozhodnutím odvolacího soudu.“

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že prohlásit vinu je možné i po zahájení dokazování v hlavním líčení, a dokonce i v průběhu odvolacího řízení. S argumenty Nejvyššího soudu se lze ztotožnit, pakliže se obžalovaný rozhodne svou vinu prohlásit i po zahájení dokazování v hlavním líčení, případně až v odvolacím řízení, není důvodu takovouto možnost s ohledem na zásadu rychlosti trestního řízení vyloučit, resp. shodně jako Nejvyšší soud nevidím důvod, který by takovému postupu zabraňoval. Jak správně Nejvyšší soud upozorňuje, není povinností soudu případné prohlášení přijmout, a stejně tak nemá obžalovaný na podkladě přijatého prohlášení viny nárok na mimořádné snížení trestu odnětí svobody či na jiný jemu prospěšný postup soudu.

Ostatně, nejedná se o první případ, kdy je dovozováno, že některý z postupů soudu zařazených právě v hlavě třinácté, oddílu třetího trestního řádu (zahájení hlavního líčení), lze uplatnit i po zahájení dokazování jako před ním. Podle § 206 odst. 3 tr. řádu „uplatňuje-li práva poškozeného osoba, které toto právo zřejmě nepřísluší, vysloví soud usnesením, že onu osobu jako poškozeného k hlavnímu líčení nepřipouští. Takové rozhodnutí nebrání uplatnění nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení před příslušným orgánem.“ Podle § 206 odst. 4 tr. řádu „podle odstavce 3 postupuje soud také tehdy, brání-li účasti poškozeného okolnosti uvedené v § 44 odst. 2 a 3“. Soud podle těchto ustanovení postupuje i tehdy, když poškozený uplatní nárok opožděně, resp. opožděně rozšíří nárok o dalšího ze spoluobžalovaných, tj. i v pozdější fázi hlavního líčení.[11]

Na stranu druhou je diskutabilní, zda zákonodárce zakotvením institutu prohlášení viny skutečně předpokládal jeho aplikaci i po zahájení dokazování, a zda se již nejedná o praxi, která se vymyká účelu takového prohlášení. Prohlášení viny má zřejmě sloužit k vymezení mantinelů pro následnou fázi dokazování, což je kromě systematického zařazení v trestním řádu reflektováno i ust. § 58 tr. zákoníku (viz níže), z něhož lze usuzovat, že možnost mimořádného snížení trestu odnětí svobody je spojena s výraznou sebereflexí obžalovaného ve fázi ještě před zahájením dokazování. Prohlášením viny na základě provedeného dokazování v hlavním líčení a pod tlakem nepříznivé důkazní situace by taková sebereflexe byla značně pochybná.

Důsledky prohlášení viny

Důsledky přijatého prohlášení viny lze rozdělit do dvou rovin, jde o důsledky procesní a dále o důsledky hmotněprávní.

Pokud jde o důsledky procesního charakteru, podle § 206d odst. 6 tr. řádu poté, co soud prohlášení viny obžalovaného příjme, vyhlásí předseda senátu v hlavním líčení usnesení, jímž se upravuje průběh řízení,[12] v rámci něhož uvede, že se dokazování v rozsahu, v jakém obžalovaný prohlásil vinu, neprovede a bude provedeno pouze ve zbylém rozsahu; tím není dotčena možnost vyslýchat obžalovaného k účasti jiných osob na spáchaném skutku, ohledně kterého prohlásil vinu. Z dikce citovaného ustanovení vyplývá, že soud s výjimkou možnosti vyslýchat obžalovaného k účasti jiných osob na projednávané trestné činnosti nemůže obžalovaného vyslýchat k čemukoli, co je zahrnuto v přijatém prohlášení viny, resp. z textu citovaného ustanovení nevyplývá, že by se jednalo byť o fakultativní postup.

To má zjevně dva důvody – za prvé se vychází z toho, že pakliže by bylo nutné obžalovaného ke skutku samotnému a právní kvalifikaci vyslýchat, přijetí prohlášení viny soudem by se nejevilo jako vhodné (např. objevivší se důkaz nesporně prokazující nevinu obžalovaného po nařízení hlavního líčení).[13] Za druhé, vzhledem k tomu, že již jednou přijaté prohlášení viny nelze odvolat (§ 206c odst. 7 tr. řádu), byl by takový výslech bezpředmětný. To samozřejmě neznamená, že výslech obžalovaného po přijetí prohlášení bude zcela oproštěn od projednávaného skutku. Výslech bude prováděn v rozsahu, v jakém má vliv na další výroky rozsudku. Např. dotazy k motivaci trestného jednání či k tomu, jak obžalovaný zpětně na spáchanou trestnou činnost nahlíží, mají vliv na výrok o trestu.

Dalším procesním důsledkem přijatého prohlášení je podle § 246 odst. 1 písm. b) tr. řádu nemožnost obžalovaného podat odvolání proti výroku o vině, v jakém soud přijal jeho prohlášení viny. To opět souvisí s neodvolatelností již přijatého prohlášení. V případě, že by obžalovaný podal odvolání do výroku o vině, ve vztahu k němuž prohlásil svou vinu, jednalo by se o odvolání podané osobou neoprávněnou a jako takové by bylo odvolacím soudem v souladu s § 253 odst. 1 tr. řádu usnesením zamítnuto. Toto pravidlo nelze překlenout ani přes napadení výroku o trestu s tím, že obsahuje vady, které mají svůj původ ve výroku o vině. Podle § 254 odst. 2 tr. řádu totiž mají-li vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, pouze tehdy, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání, což není uvedený případ. Pokud tedy odvolání do výroku o vině nepodá státní zástupce, nabude tento výrok právní moci již v rámci řízení před soudem prvního stupně.

Ačkoli s tím trestní řád výslovně nepočítá, považoval bych za logické, že odvoláním je možné napadnout rozsudek z důvodu procesních či hmotněprávních vad ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a), d) tr. řádu, když z těchto důvodů lze i rozsudek vydaný po prohlášení viny napadnout mimořádným opravným prostředkem – stížností pro porušení zákona (při argumentaci a maiori ad minus). Prohlásí-li kupř. obžalovaný v hlavním líčení vinu, aniž by měl obhájce, přestože bude ve věci dán důvod nutné obhajoby, jedná se o procesní vadu, pro kterou je namístě rozsudek zrušit. De lege ferenda považuji za vhodné, aby tato možnost byla explicitně zakotvena v trestním řádu.

Hmotněprávním důsledkem a pro obžalovaného často klíčovým, který jej k prohlášení viny motivuje, je skutečnost, že soud podle § 39 odst. 1 tr. zákoníku přihlédne při ukládání trestu mj. k tomu, zda obžalovaný prohlásil svou vinu, na což navazuje i možnost soudu mimořádně snížit trest odnětí svobody podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Je ovšem třeba zdůraznit, že mimořádné snížení trestu odnětí svobody je, jak již označení napovídá, mimořádným krokem, který by měl být výjimečný i v případech prohlášení viny ze strany obžalovaného. Případný kalkul obžalovaného, že prohlášením viny mu bude uložen mírnější trest, by v žádném případě neměl automaticky k takovému mírnějšímu trestu vést, o to spíše ne k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody. Vždy bude namístě posoudit kromě společenské škodlivosti spáchaného skutku zejména to, zda prohlášení viny reflektuje i osobní postoj obžalovaného ke spáchané trestné činnosti, zda jí lituje, projevuje snahu po nápravě. Pouze poté lze dovozovat, že trestněprávní reakce může být s ohledem na prohlášení viny mírnější, než pokud by k prohlášení viny nedošlo. Toliko formální prohlášení viny nemá na dosažení účelu trestního práva absolutně žádný vliv.

A v této spojitosti se dovolím vrátit k situaci, kdy obžalovaný prohlásí svou vinu až v průběhu dokazování, či dokonce až v řízení před odvolacím soudem. Nejvyšší soud v již citovaném rozhodnutí vydaném pod sp. zn. 8 Tdo 258/2021 konstatoval, že postup odvolacího soudu byl v pořádku nejen ohledně přijetí prohlášení o vině, nýbrž i ohledně mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Odvolací soud v konkrétním případě odůvodnil splnění všech tří kumulativních podmínek pro takový postup, tj. a) obžalovaný prohlásil svoji vinu, b) poměry pachatele a povaha jím spáchané trestné činnosti vedou k závěru, že c) nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Pakliže však obžalovaný prohlásí svou vinu až v průběhu odvolacího řízení zjevně pouze pod tíhou nepříznivé prognózy výsledku trestního řízení, danou odsuzující povahou rozsudku soudu prvního stupně, pouze stěží lze dovodit nějakou vnitřní sebereflexi, a nedomnívám se, že by takové prohlášení viny mělo být bráno jako natolik významná okolnost, která by umožnila zcela výjimečný postup soudu spočívající v mimořádném snížení trestu odnětí svobody ve smyslu § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Ačkoli ust. § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku výslovně nehovoří o tom, že je třeba, aby obžalovaný své činnosti litoval, resp. projevil dostatečnou sebereflexi, opačný přístup by vedl k jedinému závěru – obžalovaný může být honorován nižším trestem, ba dokonce mimořádným snížením trestu odnětí svobody, již jen za to, že zrychlil a zjednodušil projednávání své trestní věci. Takový přístup je přitom v rozporu s tím, co má být trestem sledováno.

Soudy by měly také důsledně zvažovat přistoupení k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody ve smyslu § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku tam, kde prohlášení viny obžalovaného pokrývá pouze určitou výseč trestné činnosti, pro kterou je ukládán trest (to se týká i případů souhrnného a společného trestu). Domnívám se, že zpravidla bude vyloučeno uplatnění takového mimořádného postupu ve věcech, v nichž obžalovaný prohlásil vinu pouze k nepatrnému rozsahu trestné činnosti, pro kterou je uznáván vinným, nebo v nichž neprohlásil vinu k nejpřísněji právně posuzovanému skutku, tj. skutku, od jehož právního posouzení by se odvíjela i trestní sazba ukládaného trestu.

Prohlášení viny v řízení proti právnickým osobám a mladistvým

Prohlásit svou vinu mohou i obžalovaní – právnické osoby a mladiství. Ani jeden z vedlejších trestních zákonů, č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, a č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále „ZTOPO“), totiž neobsahuje žádnou zvláštní právní úpravu ve vztahu k prohlášení viny.

Obžalovaná právnická osoba tak může svou vinu prohlásit, a to nikoli prostřednictvím stíhané fyzické osoby, jejíž jednání má být právnické osobě přičítáno,[14] nýbrž prostřednictvím toho, kdo je v souladu s § 34 ZTOPO k tomu oprávněn v řízení před soudem dle § 21 o. s. ř., tj. zejména člena statutárního orgánu, příp. jeho předsedy, zaměstnance právnické osoby, který byl statutárním orgánem k tomu pověřen, a v rozsahu zástupčího oprávnění též prostřednictvím prokuristy či vedoucího odštěpného závodu. Právnická osoba může být v trestním řízení zastoupena též opatrovníkem či zmocněncem, vždy však právnickou osobu zastupuje toliko jedna osoba (§ 34 odst. 2 až 5 ZTOPO). Může tak nastat kupř. situace, že soud ve smyslu § 34 odst. 5 ZTOPO jmenuje právnické osobě opatrovníka z řad advokátů, ten následně podle § 34 odst. 2 ZTOPO udělí plnou moc k zastupování právnické osoby zmocněnci opět z řad advokátů, který poté udělí plnou moc dalšímu advokátovi jakožto obhájci právnické osoby. Za takové situace může učinit prohlášení viny zmocněnec právnické osoby. Je stále třeba mít na paměti, že prohlášení viny nemůže, a to ani za právnickou osobu, učinit obhájce, a jelikož jménem právnické osoby může v trestním řízení vystupovat pouze jedna osoba, bude jí na základě plné moci vystavené opatrovníkem právě zmocněnec.

Je-li trestní řízení vedeno proti mladistvému, považuji osobně za poněkud zarážející, že novela nepřinesla u prohlášení viny podobné omezení jako v případě dohody o vině a trestu. Podle § 63 ZSM v řízení ve věci mladistvého, který nedovršil osmnáct let věku, nelze vydat trestní příkaz ani sjednat dohodu o vině a trestu, tedy pakliže v té fázi řízení, v níž může být dohoda sjednána, již mladistvý dovršil 18 let, je možné takovou dohodu sjednat. Je sice pravda, že mladistvý je vzhledem k nutné obhajobě vždy zastoupen obhájcem, na stranu druhou tak je tomu i v případě dohody o vině a trestu a závažnost obou procesních úkonů považuji co do jejich důsledků za natolik intenzivní, že bych považoval za vhodné omezit i prohlášení viny na situaci, kdy obžalovaný mladistvý dovršil 18. rok věku. To by samozřejmě neznamenalo, že by se obžalovaný mladistvý nemohl v hlavním líčení k trestné činnosti doznat či prohlásit veškeré skutečnosti uvedené v popisu skutku dle obžaloby za nesporné. Součástí prohlášení viny je ovšem i souhlas s právní kvalifikací, což však v případě kupř. 15letého mladistvého bude mnohdy stěží plně informované prohlášení. Za současného právního stavu bych tak považoval za vhodné velmi citlivě přistupovat zejména k poučení obžalovaného mladistvého ohledně možnosti prohlásit svou vinu a s ohledem na jeho konkrétní úroveň vyspělosti zvažovat, zda je namístě případné prohlášení viny přijmout.

Závěr

Cílem předkládaného článku bylo podat výklad vybraných aplikačních problémů souvisejících zejména s prohlášením viny ve smyslu § 206c tr. řádu. Novela trestního řádu provedená zákonem č. 333/2020 Sb. nesporně přinesla zjednodušení trestního řízení a jeho urychlení. Je zároveň nepochybné, že postup soudů je v některých aspektech uplatňování nových institutů nejednotný a některé otázky je třeba řešit soudní judikaturou, jak se tomu stalo u jedné z nejdiskutovanějších otázek souvisejících s prohlášením viny, a to časového mezníku pro takové prohlášení. Prohlášení viny s sebou přináší závažné důsledky procesního charakteru, ale i charakteru hmotněprávního, tím, že přijetí prohlášení je fakultativním postupem soudu. Ten by měl v některých případech pečlivě zvažovat, zda prohlášení přijmout, a pokud již prohlášení přijme, tak do jaké míry je takové prohlášení relevantní zejména vzhledem k výroku o trestu.[15]

 

JUDr. Dalibor Šelleng, Ph.D., je státním zástupcem a působí na Katedře trestního práva PF UK v Praze.

---

[1] Viz § 314b odst. 2 tr. řádu ve znění do 30. 9. 2020.

[2] Viz vystoupení prof. Válkové v obecné rozpravě 2. čtení návrhu zákona dne 2. 6. 2020 a písemné odůvodnění pozměňovacích návrhů. Dostupné online na https://www.psp.cz/eknih/2017ps/stenprot/049schuz/s049178.htm#r2 a https://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=161038 (18. 7. 2021).

[3] J. Musil: Dohoda o vině a trestu jako forma konsenzuálního trestního řízení, Kriminalistika č. 1/2008, str 4; jednalo se o sněmovní tisk č. 746/3. Dostupné online na https://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=4&ct=746&ct1=3 (2. 5. 2021).

[4] Tamtéž.

[5] Podle § 175a odst. 4 tr. řádu „má-li státní zástupce za to, že jsou splněny zákonné podmínky pro uložení ochranného opatření, upozorní obviněného na možnost postupu podle § 178 odst. 2 i v případě, že dojde k sjednání dohody o vině a trestu, ve které nebude ochranné opatření dohodnuto. Bez tohoto upozornění může postupovat podle § 178 odst. 2 jen, pokud důvody pro uložení ochranného opatření vyšly najevo až po podání návrhu na schválení dohody o vině a trestu soudu.“ Podle § 175 odst. 6 písm. h) tr. řádu dohoda o vině a trestu obsahuje „ochranné opatření, přichází-li v úvahu jeho uložení a bylo-li dohodnuto“.

[6] Blíže k této problematice viz A. Coufal: Dohoda o vině a trestu v kontextu novely č. 333/2020 Sb., Cofola 2021, Příspěvek v sekci: Statické a dynamické aspekty trestního práva.

[7] Viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn 8 Tdo 1464/2012.

[8] Srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 826/07, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 7 Tdo 716/2017.

[9] Se specifikem petitu obžaloby v případech dílčího útoku pokračující trestné činnosti počítá čl. 60 odst. 7 pokynu obecné povahy NSZ č. 9/2019, o postupu státních zástupců v trestním řízení.

[10] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 8 Tdo 258/2021.

[11] Viz P. Šámal a kol.: Trestní řád: komentář, 7., doplněné a přepracované vyd., C. H. Beck, Praha 2012, § 206.

[12] Usnesení není v souladu s § 136 odst. 2 tr. řádu písemně vyhotovováno, stížnost proti tomuto usnesení není přípustná.

[13] V takovém případě soud nemůže trestní stíhání mimo hlavní líčení zastavit, hlavní líčení bude muset proběhnout – viz § 172 odst. 1, § 223 a 231 tr. řádu a contrario.

[14] Srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 5 Tz 41/2014 (rozhodnutí č. 28/2015 Sb. rozh. tr.).

[15] Článek byl zpracován v rámci projektu Univerzity Karlovy „Cooperatio – program Law“..