K článku Ronalda Němce „Malé zamyšlení nad péčí řádného církevního hospodáře z pohledu platného práva a kanonického práva“, který vyšel v Bulletinu advokacie 6/2022 na str. 41–45 ZDE).

 

Se zájmem jsem si přečetl výše zmíněný článek Ronalda Němce. Rád bych navázal na chvályhodný začátek diskuse na toto téma. Na úvod předesílám, že na tuto problematiku nebudu pohlížet z úhlu práva kanonického, nebudu tedy polemizovat o tom, zda „je nutné předně změnit podstatu správy majetku v Kodexu kanonického práva“ nebo „jasné nastavení pravidel pro odpovědnost za škodu v rámci církve a to univerzálně, alespoň v České a Moravské provincii katolické církve“. Rovněž tak není předmětem mého zájmu otázka, zda má právo vznést dotaz, který se týká vnitrocírkevního převodu majetku, každý člen diecéze nebo jen člen ekonomické rady farnosti.

Pokud však jde o poměr práva kanonického a českého, nemohu přijmout některá vyjádření kolegy Němce, když např. uvádí: „Domnívám se, že je zde dána pravomoc soudů České republiky i tyto vnitřně církevní věci řešit. A to již jen proto, že i Svatý otec si uvědomuje, že správa majetku se značně posunuje a je nutné nastolit moderní principy správy.“ Při vší úctě ke Svatému otci, pravomoc českých soudů nelze odvozovat od toho, co si uvědomuje nebo neuvědomuje papež.

Obdobně nemohu přijmout navrženou konstrukci, že státní instituce mohou být legitimovány ingerovat do hospodářských převodů církve nad hranici, kterou uvádí nařízení České biskupské konference č. j. 780/2002. Legitimaci státu přece nelze odvíjet od nařízení církevního orgánu.

Nyní ale k českému právu, resp. judikatuře. Začnu tím, v čem se s kolegou Němcem shodujeme. Oba dva se neumíme ztotožnit s některými citovanými rozhodnutími soudů. V případě Nejvyššího soudu (28 Cdo 1571/2020) máme za to, že nepřípustně ignoroval statuta církevní právnické osoby. Městský soud v Praze (22 Co 137/2021) pak vztáhl „veřejný zájem“ na aktivitu, která veřejným zájmem ve skutečnosti není. Obávám se, že tyto judikáty by před čl. 16 Listiny neobstály.

Kolega ve svém článku výstižně formuloval základní otázku: Platí stejná pravidla pro statutární orgány korporací založených podle zákona o obchodních korporacích a pro korporace založené na základě práva konstituovaného v čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, tedy dle práva na náboženskou samosprávu?

Pokusím se tento komplexní problém rozdělit na jednodušší otázky.

 

Otázka první: Záleží na tom, o jaké peníze se v případě hospodářských operací církví jedná, resp. z jakých zdrojů peníze pocházejí?

Dle mého názoru určitě. Je nezbytné zásadně rozlišovat dotace, tedy prostředky poskytnuté z veřejných zdrojů na určitý účel (viz (§ 3 písm. a) rozpočtových pravidel), a „nedotace“, tedy prostředky ostatní.

V oblasti dotací má stát právo kontroly jako u každého jiného příjemce dotace[1]. Poskytne-li tedy stát církevní právnické osobě dotaci např. na opravu střechy kulturní památky, má nepochybně právo kontrolovat, zda nebyla využita na úhradu faktury za nový automobil pana faráře.

Zcela jiná je ovšem situace u peněz, které dotací nejsou. Zde mám na mysli, kromě výnosů ze sbírek, darů a podnikání, především finanční náhradu za státem zabavený majetek, který nebylo možné vydat. Nenapadá mě jediná zákonná opora, na jejímž základě by stát mohl po církvích požadovat vyúčtování, na co a jak byla tato náhrada využita. Ukradne-li zloděj věc, kterou následně zničí a vyplatí poškozenému finanční náhradu ve výši způsobené škody, poškozený nemá povinnost prokazovat, jak tuto náhradu využil. Obdobně se stát nemůže ptát, na co církve použily finanční náhradu za ukradený majetek.

Pokud jde o peníze získané z kostelních sbírek a darů, zcela jistě se nejedná o prostředky veřejné, ale o prostředky soukromé, do kterých stát obecně neingeruje.

Uzavírám, že stát se chová k církvím jako k jiným soukromoprávním osobám: dotace kontroluje, soukromé prostředky obecně ne.

 

Otázka druhá: Je hospodaření církví chráněno čl. 16 Listiny?

Je nepochybné, že čl. 16 Listiny zaručuje církvím možnost podnikat, přičemž stát nesmí podnikání církví omezovat. Když zákonodárce nařídil církvím, že dosažený zisk z podnikání smějí využít pouze k naplnění cílů činnosti církve[2] (obdobně to nařizuje např. veřejným vysokým školám[3]), Ústavní soud toto omezení zrušil[4]. Církve podle Ústavního soudu představují soukromoprávní korporace, které mohou zásadně činit vše, co není zákonem výslovně zakázáno. Církve se tedy mohou chovat jako každý jiný podnikatel a stát nemá oprávnění podnikání církví omezovat víc, než podnikání jiných osob.

Znamená to, že církve mají s ohledem na čl. 16 Listiny při svém podnikání nějaké privilegované postavení? Jistěže ne. Je na svobodném rozhodnutí církve, zda podnikat bude nebo nikoliv. Ale pokud se rozhodne podnikat, vstupuje do prostředí, v němž musí respektovat pravidla, která respektuje každý jiný podnikatel. Nejedná se již o „vnitřní záležitost církve“, nýbrž o vznik dodavatelsko-odběratelských vztahů, u nichž stanovuje pravidla zákonodárce. Obdobně pořídí-li si církev automobil, nemůže s odvoláním na náboženskou autonomii překračovat pravidla silničního provozu.

Skutečnost, že podnikající církev nepožívá žádných zvláštních privilegií dokládají i rozhodnutí ESLP. ESLP ve svém průvodci[5] připomíná rozhodnutí Komise[6], že společnost s ručením omezením, ačkoliv je řízena filosofickým sdružením, se nemůže spoléhat na práva garantovaná čl. 9 Úmluvy (svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání). Dále odkazuje na obdobné rozhodnutí[7], že čl. 9 nechrání ani komerční reklamu, která argumentuje náboženskou vírou, neboť náboženský obsah sleduje obchodní cíle, nikoliv víru jako takovou. ESLP dále judikoval, že právo na náboženskou svobodu negarantuje církvím jiné daňové postavení, než mají ostatní daňoví poplatníci.[8]

Uzavírám, že podnikání církví je chráněno čl. 16 Listiny, ovšem na stejné úrovni ochrany, jakou poskytuje čl. 11, resp. čl. 26 („Každý má … právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost.“). Podnikání církví není vyjmuto z pravomoci obecné právní úpravy v oblasti podnikání.

 

Otázka třetí: Může být statutární orgán církevní právnické osoby stíhán za špatnou správu svěřeného majetku?

Mám za to, že ano. Biskupa, který způsobí církvi majetkovou škodu, nelze vyvinit s odkazem na čl. 16 Listiny. Citovaný judikát Ústavního soudu odkazuje na odbornou literaturu, která vychází z toho, že „čl. 16 odst. 2 Listiny nevylučuje a předpokládá vykonávání vnějšího státního dohledu z hlediska zachovávání zákonů v těchto zvláštních sdruženích, „aby byly chráněny hodnoty uvedené v odst. 4 tohoto článku.““[9] Připomeňme, že odst. 4 připouští, že výkon práv vyplývajících z náboženské svobody může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých. Nedovedu si představit větší porušení veřejného pořádku a práv druhých, než ponechat statutárním orgánům církví neomezenou svobodu zneužívat svěřený církevní majetek.

Kolega Němec nadnesl otázku, zda je stát aktivně legitimován k žalobě. Podle mého názoru není, neboť by vstupoval do soukromoprávní oblasti. Naopak, každý člen církevní právnické osoby, jíž byla způsobena škoda menší než malá, aktivně legitimován je. Neřeším, zda ekonomické rady mohou žádat o informace biskupa u převodů nad 10 nebo 40 milionů korun. To ať si vyřeší církev uvnitř. Ale vznikne-li škoda vyšší než malá, může se poškozený domáhat ochrany u českých soudů a český stát by mu měl poskytnout ochranu.

Je však třeba upozornit na zásadní rozdíl, který existuje při správě cizího majetku v případě obchodní společnosti a v případě podnikající církevní právnické osoby. Zatímco obchodní společnost je zpravidla založena za podnikatelským účelem[10], církevní právnická osoba je založena za účelem vyznávání náboženské víry a případně prospěšné činnosti[11]. Člen představenstva akciové společnosti tedy poruší svoji povinnost činností, při níž např. „neobdrží do opatrovaného nebo spravovaného majetku odpovídající protihodnotu“, „pronajme tento majetek za nepřiměřeně nízké nájemné,“ nebo „bezplatně převede majetek na jinou osobu“,[12] jak připomíná kolega Němec. U církve je ale situace jiná. Těžko lze vytýkat statutárnímu orgánu církevní právnické osoby, že byt v majetku farnosti pronajal za symbolické nájemné potřebné vícečetné rodině nebo že poskytuje potravinovou pomoc lidem na okraji společnosti, od kterých nelze obdržet odpovídající protihodnotu. Účelem církevní právnické osoby není tvorba zisku, ale prospěšná činnost. Obdobně nelze označit za špatnou správu majetku nedávno medializovaný případ, kdy farnost převedla své pozemky do majetku nadace, jejímž účelem je podpora náboženské, duchovenské a pastorační činnosti – tím, že bohatá farnost pomůže ostatním farnostem následuje příkladu Bible k solidaritě bohatých církevních obcí s chudými.[13]

Uzavírám, že statutární orgán církevní právnické osoby může spáchat trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku, ovšem s ohledem na specifické poslání církevních právnických osob.

 

Závěr

Podnikající církevní právnická osoba požívá stejná práva a povinnosti, jako kterýkoliv jiný podnikatel. Rozdíl spočívá pouze v účelu nakládání se svěřeným majetkem, kterým je u podnikatelů zpravidla tvorba zisku, zatímco u církevních právnických osob je jím vyznávání náboženské víry a případně prospěšná činnost.

 

ThLic. Petr Šimůnek, autor působí v současné době jako úředník
Foto: canva.com

 

---

[1] Viz § 39 rozpočtových pravidel.

[2] Viz § 27 odst. 5 zákona č. 3/2002 Sb. ve znění účinném do 13. ledna 2003.

[3] Viz § 18 odst. 8 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách.

[4] Viz nález Ústavního soudu Pl. ÚS 6/02, resp. 4/2003 Sb.

[5] Guide on Article 9 of the European Convention on Human Rights

[6] Company X. v. Switzerland, 27. 2. 1979.

[7] X. and Church of Scientology v. Sweden, 5. 5. 1979.

[8] Iglesia Bautista el Salvador and Ortega Moratilla v. Spain, 11. 1. 1992. Association Sivananda de Youga Vedanta v. France, 16. 4. 1998. Alujer Fernández and Caballero García v. Spain, 2001.

[9] Viz nález Ústavního soudu Pl. ÚS 6/02, resp. 4/2003 Sb.

[10] Viz § 2 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích.

[11] Viz § 3 písm. a) zákona č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech.

[12] Viz Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 5 Tdo 809/2019.

[13] Viz např. Skutky apoštolů 11,30; 1. Korintským 16,1.