Definice péče řádného hospodáře s příchodem nového občanského zákoníku není revolucí, ale evolucí. Judikatura spíše navazuje, než udává zásadní nové trendy. V poslední době můžeme hovořit spíše o „přitvrzení“ výkladu, kdy vrcholné soudy dospívají k závěru, že podnikání přináší nejen výhody v zisku, který může být vyšší než u běžného zaměstnance, ale také vyšší nároky na způsob řízení.

Byť se to možná nepříliš zdá, i Římskokatolická církev se stává důležitým hráčem na poli zemědělství, výstavby bytů, ale i v účasti na různých projektech. Cílem tohoto článku je otevření debaty, zdali platí stejná pravidla pro statutární orgány korporací založených dle zákona o obchodních korporacích a pro korporace založené na základě práva konstituovaného v čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, tedy dle práva na náboženskou samosprávu.

Toto drobné zamyšlení navazuje na mé vystoupení na konferenci Církev a stát v roce 2021. Nemá ambici být vyčerpávajícím zamyšlením. Jeho ambicí je navázat na reformu provedenou v roce 2022, kterou započal papež František vydáním právního dokumentu (apoštolské konstituce) Praedicate Evangelium (Hlásejte evangelium), kdy reformuje kurii (institucionální řízení církve).

Katolická církev v několika posledních letech získala díky zákonu č. 428/2012 Sb. značný majetek, který je nyní prodáván, propachtováván a zužitkováván. Souhrnné výdaje na služby pro věřící i širokou veřejnost dosáhly 3,3 miliardy Kč, a zůstaly tak srovnatelné s předchozími lety. Přesto diecéze hospodařily se ziskem 376 milionů Kč, především díky zhodnocení investic z minulých let.[1]

Katolická církev hospodaří se značným majetkem, který je na jedné straně striktně soukromý, vznikající právě z darů a sbírek, ale i na základě zák. č. 428/2012 Sb., ve formě splátky za „odloučení“ církve od státu. Na straně druhé jsou tu pak značné dotace, spolufinancování a různé granty.

V zákoně o obchodních korporacích je definován objektivní (normativní) přístup k posuzování péče řádného hospodáře. Platí, že dle § 52 odst. 1 zák. č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obchodních korporacích“ či „z. o. k.“), při posouzení, zda člen orgánu jednal s péčí řádného hospodáře, se vždy přihlédne k péči, kterou by v obdobné situaci vynaložila jiná rozumně pečlivá osoba, byla-li by v postavení člena obdobného orgánu obchodní korporace. Jinými slovy, není rozhodující, s jakou pečlivostí zařizuje člen orgánu vlastní záležitosti (tzv. diligentia quam in suam, tedy péče jako o vlastní), jak by odpovídalo subjektivní (empirické) koncepci.

Objektivní koncept, který dnes převažuje, znamená, že soud poměří jednání dotyčného statutárního orgánu s tím, jak by se choval jiný obdobný subjekt. Pokud by si jiný subjekt na místě souzené osoby počínal výrazně lépe, pak zde přichází odpovědnost za škodu. A to jak v rovině občanskoprávní, tak trestněprávní.

Otázka však zní, zda soud může zkoumat, jak se má správná církevní právnická osoba chovat v tržním prostředí. Platí totiž ústavní právo vyjádřené v čl. 16 odst. 2 Listiny, opakovaně podpořené nálezy Ústavního soudu, že církve mají právo na samosprávu. Pokud jde o vnitřní jednání církve, pak nelze toto jednání přezkoumávat. Soud však vždy bude muset zkoumat, zdali inkriminované jednání je ještě výkonem samosprávy církve, anebo již jde o jednání, které nepožívá nepřezkoumatelnosti.[2]

Podnikání jako náboženská svoboda 

„Z toho, co bylo uvedeno, rovněž přímo vyplývá zásada autonomie církví a náboženských společností spočívající především v tom, že stát do činnosti církví a náboženských společností nesmí zasahovat, a pokud se aktivita církví omezí na vnitřní záležitosti (zejména na organizační členění), není principiálně možné tato opatření přezkoumávat před státními soudy (obdobně judikoval německý Spolkový ústavní soud, BVerfGE 18/385).“[3]

Na základě restituční tečky došlo k dohodě státu a církví, že církve nebudou požadovat po státu finanční prostředky na své působení a za to obdrží majetek, který mají spravovat tak, aby měly na zajištění svého působení dostatek finančních prostředků. Je dobré připomenout a zdůraznit, že tento majetek není darem České republiky, resp. jejího lidu, jak některé politické strany zdůrazňují, ale jde o restituci, tedy vrácení majetku, který ukradl stát po roce 1948.

Jde-li o péči řádného hospodáře, tedy odpovědnost orgánu církve a otázku příslušnosti soudu věc řešit a rozsuzovat, tak slovní spojení pokud se aktivita církví omezí na vnitřní záležitosti, bude vždy problematické.

Ústavní soud sice dává dovětek, že by mělo jít zejména o organizační členění, ale nelze opomenout, že v době vydání nálezu Pl. ÚS 6/02 zde nebyl téměř žádný majetek, který by církev používala ke svému podnikání, resp. zde nebyla ona dohoda mezi církvemi a státem, že restituovaný majetek má sloužit pro potřeby církve, aby stát nemusel přispívat na platy kněží a zabezpečení výkonu náboženských svobod.

Nabízí se jednoduchá odpověď na otázku, zda každé podnikání církví je podnikání kryté náboženskou svobodou, tedy je nepřezkoumatelné. Ano. Domnívám se však, že takto jednoduchá odpověď nebude platit vždy.

Ústavní soud respektuje vnitřní právní předpisy katolické církve, kdy nejvyšším pramenem je Codex Iuris Canonici z roku 1983. Dle Kánonu 1254 § 2 CIC 83 majetek slouží primárně „pro konání bohoslužeb, zajištění přiměřeného za­opatření duchovních a jiných služebníků, uskutečňování apoštolátu a charitativní činnosti, hlavně mezi chudými“.

Zdálo by se, že toto ustanovení kodexu ve spojení s výše uvedeným plenárním nálezem Ústavního soudu považuje téměř každé podnikání církve za vnitřní záležitost. Jak však judikoval Nejvyšší soud, pak „novodobý“ pohled soudců bude mnohem méně úzkoprsý a bude podnikání církve posuzovat mnohem více optikou současného pohledu, tedy analogicky ke korporacím dle z. o. k. a o. z.

Nejvyšší soud uvedl, když přezkoumával jednání statutárního orgánu „dcery“ církve, což byla komenda, která byla sice nezávislá co do správy majetku, nikoliv však v neomezeném rozsahu: „Závěr, že velmistr jako nejvyšší autorita řádu je oprávněn, navíc z usnesení gen. konsilia, schválit výměnu pozemků podle návrhu Osídlovací komise, odpovídá obecně vnímané představě o právním jednání za takový subjekt.“[4]

Meritorně šlo o jednání komandéra, který byl statutárním orgánem komendy v Mostě a jako jediný měl právo podepisovat převody majetku za danou korporaci. Tato korporace byla založena jinou církevní korporací, tedy zde byl vztah matka-dcera. Pro jednání dcery od určité výše musel být spolupodpis matky. Matka však sama nemohla činit za dceru nic. Přesto soud prvního stupně, odvolací soud, ale i Nejvyšší soud dospěly k závěru, že pokud směnu pozemků podepsal jen a pouze statutární orgán matky, pak tím došlo k naplnění obecně vnímané představy, že „vyšší bere“, a směnu prohlásil za platnou. Tedy soudy nejenže vykládaly církevní právo, ale dokonce jej zcela ignorovaly, i když byla předložena statuta, která takovéto jednání vůbec nepovolovala. Soudy se tak více přiklonily k obecnému právu, byť ani občanský zákoník takové jednání neumožňuje.

Lze tedy uzavřít, že hranici, která bude odlišovat podnikání v rámci náboženské svobody – a podnikání, které lze soudy přezkoumávat, určit nelze en bloc a bude vždy záležet na argumentaci dotčené církevní korporace.

Zároveň však z toho plyne, že na jednání osob, které jednají jako statutární osoby určité korporace, se bude nahlížet i optikou hmotného práva České republiky, nikoliv výlučně církevního práva.

Hospodář v církvi 

Evidovaná právnická osoba je zřízena dle zák. č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech. Před novelizací zák. č. 495/2005 Sb. se nazývala církevní právnická osoba. Protože jde o pojem zažitý, který je více srozumitelný, pak bude nadále používána zkratka „CPO“. Jde o orgán církve a náboženské společnosti, řeholní instituce nebo jiné církevní instituce osob hlásících se k církvi nebo náboženské společnosti založené za účelem vyznávání náboženské víry nebo účelové zařízení pro poskytování charitativních služeb. V České republice pak půjde předně o biskupství, farnosti, řeholní řády, ale třeba i charity.

Ostatní právnické osoby založené církví a náboženskou společností se mohou stát právnickými osobami dle občanského zákoníku, z. o. k., zákona o nadacích a nadačních fondech, zákona o obecně prospěšných společnostech atd., nikoliv však podle zákona o církvích a náboženských společnostech.

Domnívám se, že bude právě záležet na způsobu vzniku existence, budeme-li hovořit o péči řádného hospodáře a aplikaci stávající judikatury. Tedy zda jde o CPO dle zákona č. 3/2002 Sb., či o korporaci derivovanou od této CPO, tedy např. společnost s ručením omezeným či nadaci dle jiné právní normy.

Jak však ukazuje další rozhodnutí, toto kritérium bude spíše pomocné, nikoliv definitivní. Dne 30. 6. 2021 vydal Městský soud v Praze rozsudek, který se týkal nakládání s církevním majetkem: „Nelze totiž pominout ani to, že tématem předmětného článku je věc jednoznačně veřejného zájmu (nakládání s církevním majetkem v hodnotě stovek milionů korun) a že v předmětném článku popisovaná skutková fakta, jejichž správnost navrhovatel nenapadá, mohou vyvolávat jisté pochybnosti či otázky.“[5]

Jde o spor, kde se Dominik kardinál Duka a Arcibiskupství pražské domáhali vydání předběžného opatření, které by zakázalo publikovat názor, že Dominik kardinál Duka tuneluje církevní finance. Odvolací soud uvedl, že při hospodaření církví v řádu stovek milionů korun jde jednoznačně (sic!) o veřejný zájem, jak je s prostředky nakládáno. Přitom nezkoumal, zda jde o dotace, či restitučně nabytý majetek.

Toto usnesení se výrazně vlamuje do vnitřních mechanismů církve při nakládání s majetkem. Zcela proti duchu Listiny opouští tezi, že církve si spravují své záležitosti výlučně samy, ale nastoluje tezi, že jsou zde jisté momenty, limity v rámci jednání církví, které mají nejméně smíšený charakter, a proto si zasluhují dohled obecných soudů. Jako příklad pak lze uvést i spor Arcibiskupství pražského, kdy Nejvyšší soud[6] též podpořil názor, že některé kauzy, které se zdají být vnitřního charakteru, jsou charakteru spíše smíšeného, a proto si zasluhují dohled obecných soudů a je v jejich pravomoci věc přezkoumat.[7]

Pokud hovoříme o korporaci dle českého práva, hospodaření a odpovědnosti, judikatura dospívá k závěru, že existuje cosi jako modelový hospodář. Jde o průměr očekávaného chování.

Lze poukázat na kritérium odbornosti, pokud jde o povinnou péči. Teorie i judikatura se shodovaly v závěru, že řádný hospodář nemusí být profesionál a nemusí mít specifické odborné schopnosti. Může mít znalosti základní, kdy však je schopen rozpoznat, že potřebuje odbornou pomoc, tuto pomoc vyhledat a správně použít. „Postup člena představenstva akciové společnosti s péčí řádného hospodáře … nepředpokládá, aby byl vybaven všemi odbornými znalostmi, které souvisejí s uvedenou funkcí ve statutárním orgánu, ale k jeho odpovědnosti postačí základní znalosti umožňující rozeznat hrozící škodu a zabránit jejímu způsobení na spravovaném majetku… Navíc péče řádného hospodáře zahrnuje i povinnost člena statutárního orgánu rozpoznat, že je nutná odborná pomoc speciálně kvalifikovaného subjektu, a zajistit takovou pomoc …“[8]

Také se ale shodují v závěru, že pokud je někdo pro své vlastnosti vybrán, protože se jeví jako osoba vyššího standardu, pak má i vyšší odpovědnost.[9]

Pokud jde o biskupy, matky představené, velmistry a opaty či jiné statutární orgány, pak jde jednoznačně o osoby, které jsou kvalifikovanější než většina průměrných hospodářů. Jejich jmenování je provázeno odborným výběrem, který trvá řadu měsíců. Pokud jde o řehole, zde je většinou představený volen velkým orgánem, který kandidáty dobře, mnoho let, zná. U biskupa je výběr ještě detailnější, kdy se na výběru podílí několik různých „orgánů“. Stačí jen odkázat na výběr nového arcibiskupa pražského, který trval více než tři roky.

Pokud tedy Nejvyšší soud dospěl k následujícímu závěru, lze jednoznačně uzavřít, že pokud dojde ke škodě na majetku církevní právnické osoby, je statutární orgán odpovědný za škodu.

„Povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek mají osoby, které jsou povinny spravovat (zařizovat) záležitosti jiných osob, pokud je v tom zahrnuta i povinnost péče o jejich majetek nebo nakládání s ním. Přitom taková povinnost nemusí být výslovně nazvána jako povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Nositelem povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek může být i právnická osoba, resp. fyzická osoba jednající v rámci činnosti právnické osoby. Porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek spočívá primárně v tom, že pachatel jedná v rozporu s obecným nebo konkrétním vymezením obsahu takové povinnosti. K tomu může dojít především konáním pachatele (aktivní činností), zejména takovými dispozicemi s cizím opatrovaným nebo spravovaným majetkem, při kterých pachatel neobdrží do opatrovaného nebo spravovaného majetku odpovídající protihodnotu, např. když prodá cizí majetek za nepřiměřeně nízkou cenu, nedůvodně zřídí zástavní právo na opatrovaném nebo spravovaném majetku, dlouhodobě a za nepřiměřeně nízký úrok (nebo zcela bezúročně) půjčí tento majetek jiné osobě, nedůvodně daruje či jinak bezplatně převede majetek na jinou osobu, použije opatrovaný nebo spravovaný majetek k nepřiměřeně rizikovým investicím, pronajme tento majetek za nepřiměřeně nízké nájemné atd. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele, přičemž postačí i úmysl nepřímý, tj. pokud pachatel ví, že porušuje svou zákonnou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek a že tím způsobí jinému škodu nikoli malou, a je s tímto následkem srozuměn. Úmysl se tedy musí vztahovat jak k porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tak i ke způsobení škody na něm.“[10]

Dokazování škody a aktivní legitimace 

Domnívám se, že soudy i orgány činné v trestním řízení budou stát před mnoha složitými otázkami, pokud jde o škodu v církvi.

Pokud jde o běžné nakládání s majetkem v rámci přesunu mezi církevními právnickými osobami, domnívám se, že stát nemá aktivní právo kontrolovat, proč a z jakých důvodů tak biskup činí.

Biskup nebo generální vikář/velmistr etc. může být penalizován za běžnou správu majetku v rámci svých pravomocí, a to církevním soudem. Není to příliš časté, ale lze odkázat např. na kardinála Beccu, kvůli kterému papež František zřídil zvláštní soud; je a bude však penalizován církevními soudy, nikoliv světskými.

Otázka, zda/kdo může být trestně stíhán/civilně žalován např. za jednání, kdy „donutí“ kapitulu/farnost uzavřít smlouvu s jinou právnickou korporací za nevýhodných podmínek pro tuto farnost či kapitulu, není v českém právu vyřešena. Jde „jen“ o protiprávní jednání v rámci kodexu, anebo i o protiprávní jednání dle českého práva? Nejde o teorii, ale takovéto případy v rámci církve – biskupství vs. farnost – jsou známy.

V kanonickém právu platí zásada vyjádřená v Kánonu 22: „Světské zákony, na něž odkazuje právo církve, mají v kanonickém právu tytéž účinky, pokud nejsou v rozporu s božským právem a pokud kanonické právo nestanoví jinak.“

Dle § 220 odst. 1 tr. zákoníku: „Kdo poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a tím jinému způsobí škodu nikoli malou, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti“, kdy odst. 2 pak dodává: „spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného“.

Otázka zní, zdali se uplatní na každé jednání statutárního orgánu. I církevního? Pokud ne, proč ne? Zásadní právní problém se skrývá ve skutečnosti, kdo je poškozený. Kdo je v církvi ten „jiný“, jak požaduje zákon? Je to v rámci řeholního společenství jiný člen, bratr? A v rámci diecéze je to každý člen diecéze?

Dle § 159 o. z. je péče řádného hospodáře definována v části o orgánech právnických osob, a to následovně: „Kdo přijme funkci člena voleného orgánu, zavazuje se, že ji bude vykonávat s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí. Má se za to, že jedná nedbale, kdo není této péče řádného hospodáře schopen, ač to musel zjistit při přijetí funkce nebo při jejím výkonu, a nevyvodí z toho pro sebe důsledky.“

Domnívám se, že je zde dána pravomoc soudů České republiky i tyto vnitřně církevní věci řešit. A to již jen proto, že i Svatý otec si uvědomuje, že správa majetku se značně posunuje a je nutné nastolit moderní principy správy. Původní principy, které jsou zakotveny primárně v Codex iuris canonici z roku 1983, jsou principy z Kodexu z roku 1917, kdy byl vydán první Codex iuris canonici. Proto k 1. 6. 2021 Svatý otec podstatně změnil část tohoto kodexu, a to převážně v knize VI, která zavádí nové delikty v majetkové oblasti.[11] Ve vztahu k případu kardinála Beccu pak přijal papež František v roce 2021 novelu trestního zákoníku a změnil čl. 17, 1376 a 1379 trestního zákoníku Vatikánu tak, aby mohl soudit i kardinály a neduchovní osoby.

Osobně se domnívám, že je také nutné lépe definovat, co je to veřejný zájem ve vztahu k církvím. Nelze souhlasit, že veřejný zájem ve vztahu k církevnímu majetku se zcela shoduje s veřejným zájmem, jak je chápán v české právní/soudní terminologii. Veřejný zájem je pojem vyskytující se ve společenských vědách, kdy odpovídá přibližně termínu společenský zájem, celospolečenský zájem, popř. termínu obecný zájem, který v identickém kontextu používá Evropský soud pro lidská práva. Tento zájem je vždy zdrojem konfliktů, protože není jasně určené, co je nejlepší řešení; to je vždy třeba hledat v místě, čase. Esenciální prvek pro hledání pak bude vždy subjekt práva. Domnívám se, že veřejnost – subjekt – vzhledem k církevnímu majetku není stejná množina lidí, jako k majetku České republiky.

Pokud se bude zkoumat odpovědnost biskupa či generálního vikáře při správě majetku katolické církve, je otázkou, zdali stát sám o sobě má aktivní legitimaci pro zkoumání převodů majetku do doby, než obdrží podnět od osoby, která má eklesiologický vztah ke katolické církvi. Anebo nemá. Pokud by ex officio měl stát toto právo, domnívám se, že by bylo popřeno základní právo církví vyjádřené v čl. 16 odst. 2 Listiny: „Církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech.“

Domnívám se, že limity pro přezkum existují a jsou přímo nutné. Běžná správa majetku je kontrolována věřícími formou rad. Na úrovni farností jde předně o pastorační a ekonomické rady, na úrovni biskupství jde o pastorační a ekonomické rady diecézí. Platí, že každé biskupství má svého ekonoma a právníka. Má poměrně vyvinuté kontrolní orgány, které pokrývají běžné nakládání s majetkem.

Pokud bychom měli hledat limity, od kterých je veřejný zájem akceptovatelný, tedy dochází k nakládání s majetkem ve veřejném zájmu, pak možná lze najít odpověď v Základním dokumentu Římskokatolické církve ze dne 4. 6. 2020.

Mám za to, že je nutné rozdělovat nakládání s majetkem na čistě vnitřní správu církve, kde církve v rámci své činnosti transferují majetek z jednoho církevního subjektu na druhý. Církevní subjekt je nutné striktně definovat pohledem Kánonu 1256 CIC 83: „Vlastnictví majetku přísluší pod nejvyšším řízením papežem té právnické osobě, která ten majetek zákonně získala.“

Pokud tedy korporace je zřízena tak, že papež nemůže jako nejvyšší představitel ipso facto přímo a bez větších složitostí zasáhnout do nakládání s majetkem, pak již takováto korporace není církevní korporací. Pokud jde o církevní korporace, pak z dikce čl. 16 odst. 2 Listiny nelze najít jiný záměr zákonodárce, než že stát nemá aktivní legitimaci pro přezkum, proč se fara či kostel majetkově přesouvá z vlastnictví jedné církevní právnické osoby do vlastnictví druhé církevní právnické osoby. A to z důvodu, že by tím byla narušena sama podstata fungování církve, kdy na prvním místě při správě majetku je papež, pak biskup či řeholný představený, jako pastýř – správce v daném místě a čase. U biskupa jde předně o správu nad dušemi. Jde o pastýřskou činnost, kdy majetek má slovy Kánonu 1254 § 2 sloužit primárně ke „konání bohoslužeb, zajištění přiměřeného zaopatření duchovních a jiných služebníků, uskutečňování apoštolátu a charitativní činnosti, hlavně mezi chudými“.

Pokud jde tedy o běžné nakládání s majetkem v rámci přesunu mezi církevními právnickými osobami, domnívám se, že stát nemá aktivní právo kontrovat, proč a z jakých důvodů tak biskup činí. Jiná otázka je z pohledu člena diecéze, nejméně morálního. Domnívám se, že každý člen diecéze má právo, a to legální, ale i legitimní, vznést otázku na svého biskupa, proč se nějaký majetek přesouvá z jedné církevní právnické entity do vlastnictví druhé. Otázka je, zda existuje limit, či nikoliv. Pokud by totiž toto právo naleželo opravdu každému, pak jen v Praze by šlo cca o 40 000 osob s tímto právem, což by zahltilo každý úřad. Domnívám se, že toto právo spíše náleží každému členovi ekonomické/pastorační rady farnosti v dané diecézi, který určitým způsobem reprezentuje i běžné členy diecéze. Domnívám se, že má právo napadnout u světského soudu převod nemovitosti/movité věci/financí, pokud by to odporovalo péči řádného hospodáře.

Pokud jsem hovořil o limitech, pak se domnívám, že je možné se inspirovat obecně závazným nařízením České biskupské konference ve věcech správy církevního majetku č. j. 780/2001, kdy jsou určeny dva limity. Spodní je 10 000 000 Kč a horní 40 000 000 Kč.

Statutární orgán, který nakládá s majetkem přesahujícím 10 000 000 Kč, má již zvýšenou odpovědnost nejméně vůči svým ekonomickým a pastoračním radám a je povinen své úmysly sdělovat a konzultovat s radami, pokud o to projeví zájem. Pokud jde o limit 40 000 000 Kč, pak se domnívám, že zde dochází ke smíšené aktivní legitimaci, kdy zájem již mohou projevovat jak rady, tak státní instituce. Pokud jde o státní instituce, pak musí mít vždy na paměti limity vyjádření v čl. 16 odst. 2 Listiny. Zde se pak projevuje Kánon 22 CIC 83, který odkazuje na právo daného státu. Stát musí respektovat právo církví, pokud se transfer majetku děje dle předpisů církve a předpisů daného státu. Do té doby je vše v pořádku a stát by neměl ingerovat do inter partes záležitostí. To však vyvolává otázku, zdali stát může či nemůže posuzovat, co je vnitřním pravidlem církve a co není; jaký je vztah těchto norem, jak se např. ukázalo ve věci jednání statutárního orgánu církve v roce 1946, kdy Nejvyšší soud podpořil myšlenku obecných soudů, že je možné sanovat jednání statutárního orgánu dcery statutárním orgánem matky, byť to církevní předpisy neumožňují.[12] Autor článku tento názor shledává jako neodůvodněný a nesprávný.

Zcela jiná situace pak bude, pokud je majetek vyváděn mimo struktury církve. Zde se domnívám, že limit je mnohem nižší, pokud vůbec existuje. Pravděpodobně nastává smíšená aktivní legitimace, která zakládá nejen právo vědět, proč se tak činí a jaké to bude mít dopady do chodu farnosti/diecéze, ale předně, zdali transakce je opravdu výhodná pro diecézi/farnost a nedochází při ní k bezdůvodné újmě dané církevní instituce, resp. členů diecéze. Otázka je, zda zde platí limity z čl. 16 odst. 2 Listiny. Jako příklad můžeme předestřít případ XY, a. s. Jde o akciovou společnost, kdy zakladatel je biskupství, tato korporace pak založí své dcery. Jde dnes o poměrně rozšířené uvažování některých subjektů. Do těchto společností je pak převeden základní kapitál v hodnotě vyšších milionů na nákupy, akvizice, budování. Je otázkou, zdali toto podnikání je ještě pod jakoukoliv „ochranou“ čl. 16 odst. 1 Listiny, či ne. Otázkou také je, kdo má právo mít přehled o činnosti v takovýchto korporacích, zvláště pokud víme, že finance pocházejí de facto z peněz věřících, tedy podílníků, a mediálně je tvrzeno, že jde o projekt, který má v budoucnu zabezpečit platy kněží. Jde tak o jednání, které se přímo má dotýkat farníků/členů diecéze. Pokud dojde ke škodě, pak poškozený je právě onen farník/člen diecéze. Anebo ne?

Situace u těchto účelově založených korporací „církevního“ charakteru je nepřehledná zvláště v kontrole, když na počátku, jako statutární orgán, stojí biskup, který je zároveň hlavní a jedinou osobou, která kontroluje všechen majetek. Zároveň jmenuje a odvolává soudce diecézního soudu, který by mohl jednání biskupa posoudit jako církevně dovolené či zakázané/neplatné/nedovolené. Je to také biskup, kdo odvolává a jmenuje všechny kontrolní orgány biskupství, které však nemají legální právo vycházející z civilistické úpravy kontrolovat majetek těchto účelově založených korporací. Takto je zcela obejita jakákoliv nezávislá kontrolní funkce ekonomické rady diecéze, pokud biskup jim tuto pravomoc nesvěří. Sám biskup je pak obecně časově vytížen, kdy nemá časový prostor pro kontrolu hospodaření účelově založených korporací. To však není polehčující okolnost pro odpovědnost při správě majetku.

A právě za jednání, kdy došlo ke zmenšení majetkové podstaty církve, je dnes kardinál Beccu souzen a obžalován.

Pokud jsem v civilní části řešil limity, pak se domnívám, že v trestněprávní rovině limity nejsou žádné, kromě obecného pravidla, definice – škoda nikoliv malá, což je dle § 138 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku částka 50 000 Kč.

Závěr

Jak jsem uvedl na začátku, tento článek není vyčerpávající, je zaměřen na otevření mnoha otázek, které budou muset v následujících letech být řešeny. Vždy, když dochází k hospodaření s majetkem ve větším rozsahu, dochází ke korupci, škodě, nesprávnému hospodaření.

Církev není dům ze skla, jak by si přál papež František, byť se o to mnohdy snaží. Snaží se být i dobrým hospodářem, byť i církev někdy chybuje. Církev je tvořena jen lidmi, a to lidmi dobrými, ale i špatnými. Autor tohoto článku zastupuje řadu církevních subjektů a je mu známa řada majetkových kauz, které se zatím řeší jen v rámci církve. Pro škodu samotné církve.

Je tedy jen otázkou času, kdy se škoda v rámci církve začne řešit před civilními soudy. Tento článek by tak měl otevřít otázky, které budou muset jak trestněprávní, tak civilní soudy řešit.

Pokud bych měl nastínit závěrem řešení, pak je nutné předně změnit podstatu správy majetku v Kodexu kanonického práva. Pokud jsem se ptal několika biskupů, a to i v zahraničí, lze dovodit, že je samotné „trápí“ kumulace funkce kontrolní, soudní a výkonné v rukou jednoho biskupa. Více času na pastorační péči a méně času na věnování se hmotným věcem. To je často jejich přání.

Jako druhá nutnost se pak jeví jasné nastavení pravidel pro odpovědnost za škodu v rámci církve a to univerzálně, alespoň v České a Moravské provincii katolické církve. Je neudržitelné, pokud existují různá pravidla pro různé diecéze a řehole, pokud se pohybujeme v jednom právním prostředí, státu a společnosti.

 

JUDr. ICLic. Ronald Němec, Ph.D., působí jako advokát a vysokoškolský pedagog.

---

[1] https://www.cirkev.cz/cs/aktuality/211025pandemie-pripravila-katolickou-cirkev-o-stovky-milionu-vydaje-na-sluzby-pro-verejnost-presto-udrzela.

[2] Srov. III. ÚS 3591/16.

[3] Pl. ÚS 6/02, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1487/2003 [ASPI ID: JUD80316CZ].

[4] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1571/2020 [ASPI ID: JUD454441CZ].

[5] Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 22 Co 137/2021.

[6] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 21 Cdo 566/2019 [ASPI ID: JUD440840CZ].

[7] https://www.law.muni.cz/sborniky/cirkevastat/2021/cirkevastat2021.pdf.

[8] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1224/2006 [ASPI ID: JUD38497CZ].

[9] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 1262/2006 [ASPI ID: JUD144029CZ].

[10] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 5 Tdo 809/2019 [ASPI ID: JUD440656CZ].

[11] Vzhledem k tomu, že není ještě autorizovaný překlad z angličtiny do češtiny, nejde o přesnou citaci novely.

[12] Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1571/2020 [ASPI ID: JUD454441CZ].