Právník a někdejší disident docent JUDr. Petr Pithart, dr. h. c. to dotáhl v české polistopadové politice k metám nejvyšším. Více než dva roky byl předsedou české vlády a šest let předsedou Senátu. Nyní již politolog, historik a publicista Pithart, který dnes, 2. ledna 2021, oslaví osmdesátiny, vrcholnou politiku opustil a věnuje se psaní a pedagogické práci.

Muž ne se „dvěma P“, které tvoří iniciály jeho jména, ale dokonce se sedmi – právník, politik, politolog, pedagog, překladatel, první porevoluční český premiér a předseda Senátu. Mohl mít i osmé P – jako prezident, ale v roce 2003, kdy kandidoval na tento post, nakonec poslanci zvolili Václava Klause. Přesto je Petr Pithart člověkem těsně svázaným s posledními padesáti lety historie naší země.

Petr Pithart se narodil v Kladně na samém počátku války, 2. ledna 1941. Postupně pak bydlel se svojí matkou, učitelkou odborných ženských povolání a malou sestrou Alenkou u různých příbuzných i nepříbuzných, když jejich otce Viléma, doktora práv, gestapo zavřelo. Otec byl advokátním koncipientem v kanceláři JUDr. Anzenbachera a jako Žid a komunista skončil pochopitelně v koncentrácích. Když se vrátil domů, malý Petr ho vůbec nepoznal, jak byl zbídačený a vyhublý. Po uzdravení otec pracoval jako právník v Pražské železářské, pak na ministerstvu průmyslu a zahraničí. Posléze byl velvyslancem v Bělehradě a v Paříži. Jeho kariéru ukončil protest proti okupaci a prosba o pomoc Československu u generála de Gaulla 22. srpna 1968. Byl to ale právě on, který byl svému synovi vzorem, ať už jako člověk, právník a politik.

Gymnázium, dnes Keplerovo, ukončil Petr Pithart v roce 1953 a poté byl přijat na pražská práva, kde už v pátém ročníku na půl úvazku vedl semináře z teorie státu a práva. Studium zakončil s červeným diplomem. Po dvouleté vojenské základní službě se vrátil na svoji alma mater jako odborný asistent katedry obecné teorie státu a práva a zároveň už pracoval jako redaktor Literárních novin.

V roce 1969 se mu splnil jeho sen – odletěl na postgraduální studium na prestižní Saint Anthony’s College v Oxfordu, kde obdržel dvouleté stipendium. Jenže už po třech měsících pobytu přestaly platit výjezdní doložky a schylovalo se k následnému uzavření státních hranic. Tehdy se rozhodoval, zda zůstat emigrantem ve Velké Británii, nebo se vrátit domů. Nakonec nasedl do letadla, kde s hrůzou zjistil, že je v něm sám, protože nikdo se z Londýna do obsazené vlasti nevracel. Věděl, že jde proti proudu, ale rozhodl se!  A svého rozhodnutí v životě ani na vteřinu nelitoval, byť věděl, že se vrací bez perspektivy zaměstnání ve svém oboru.

Jeho předtuchy se naplnily beze zbytku – vrátil se domů, musel odejít z právnické fakulty a čekaly ho pomocné práce. Nastoupil do maringotky Vodních zdrojů jako dělník – čerpač. On humanista zde dokonce pak získal odměnu za zlepšovací návrh na odvíjení ocelových lan a dodnes je na to patřičně hrdý! Jeho členství v KSČ, kam vstoupil už v roce 1960, bylo zrušeno, což se přihodilo těm, kteří odevzdali legitimaci KSČ sami, dříve, než se začalo vylučovat. A tak se na dlouhou dobu musel s výkonem
jakékoliv právnické profese rozloučit.

Po podpisu Charty 77 se navíc nuceně stěhoval z podniku do podniku, kde střídal nejrůznější zaměstnání, od nočního hlídače přes skladového referenta až po knihovníka. Vzpomíná třeba na dobu, kdy působil jako zahradní dělník v městských sadech na Petříně a coby chartista s odebraným řidičským průkazem nesměl řídit ani multikáru, jako aprobace mu tedy zbylo pouze sekání trávy.

Ani tím represe nekončily – odebrali mu pas, odpojili telefon… I přesto se jeho byt IV. kategorie v centru Prahy, kde bydlel dlouhých 39 let, stal „překladištěm“ samizdatů.
V disentu velmi čile rozvíjel publikační činnost, a to především v samizdatovém, exilovém a západním tisku zprvu pod pseudonymem Podiven, později pod vlastním jménem. Vydával časopisy, sborníky, pašoval literaturu ze zahraničí a organizoval bytové semináře. Arkýřový pokoj jeho bytu byl častým místem setkání disidentů. Dokázalo se v něm usadit i 45 kamarádů – chartistů. Tehdy – lidí na okraji společnosti, po listopadu 1989 mnoho poradců, ministrů, velvyslanců, a dokonce jeden prezident – Václav Havel, s nímž ho pojilo celoživotní přátelství.

Po 17. listopadu 1989 a později se Petr Pithart stal členem Havlova týmu vyjednávajícího předání moci na vládních místech a 15. prosince pak představitelem Koordinačního centra OF – od chvíle, kdy Václav Havel oznámil svoji kandidaturu na funkci prezidenta. Byl kooptován i do tehdejšího Federálního shromáždění.

Jak sám říká, všichni, kteří na začátku 90. let do politiky přišli, neměli žádnou závratnou touhu po moci, a proto si sami zkrátili mandát na dva roky. A tak i Petr Pithart byl prvním předsedou české vlády „jen“ v letech 1990 až 1992. Ale byla to přelomová léta, stavěly se základní kameny právního státu, a na jejich položení má Petr Pithart nedocenitelný podíl. V roli českého premiéra vedl i jednání s představiteli slovenské vlády, na kterých se mělo dospět ke shodě o rozdělení kompetencí mezi národními republikami a federálními orgány. „Začali jsme se věcně dohadovat o možnosti volnějšího soužití, než je federativní stát, pracovně jsme tomu říkali „dvojdomek“, vzpomíná Petr Pithart na vznik tohoto známého pojmu a dodnes je přesvědčen, že kdyby se k tomuto řešení dospělo ústavní cestou, mohlo být přijatelné pro nás, Slováky i pro celý svět.

Rozdělení republiky Petr Pithart už neasistoval – ve volbách v červnu 1992 jeho nově založené Občanské hnutí neuspělo a nezískalo ani zastoupení v zákonodárných sborech. Opustil premiérský post, na přechodnou dobu se stáhl dokonce i z politiky a působil na Středoevropské univerzitě v Praze.

Tehdy mu také znovu pootevřela dveře Právnická fakulta v Praze. Po skončení své politické dráhy se chtěl vrátit naplno ke svému oboru i ke studentům. A také se vrátil. Pedagogické činnosti se věnuje dodnes.

Do vrcholné politiky však vstoupil ještě jednou – ve 2. polovině 90. let, kdy byl ve třech volebních obdobích zvolen předsedou a v pěti volebních obdobích místopředsedou Senátu, a to až do roku 2012. Paralelně působil stále jako docent Právnické fakulty Univerzity Karlovy, do roku 2011 i jako vedoucí katedry politologie a sociologie.

Petr Pithart je stále velmi aktivní, zejména publicisticky, čímž rozšiřuje sbírku svých vydaných knih, spisů, pojednání a článků do denního tisku i odborných časopisů. Bohatá je pořád i jeho lektorská činnost.

Za své občanské i politické aktivity získal mnohá ocenění – například cenu Františka Kriegla „Za občanskou statečnost“ od Nadace Charty 77, Čestnou medaili T. G. Masaryka (s exprezidentem Václavem Havlem na snímku z předání), zlatou medaili Univerzity Karlovy, nebo Řád Bílého dvojkříže, který mu udělil slovenský prezident Andrej Kiska. Je také držitelem stříbrné medaile Antonína Randy, kterou mu v roce 2018 udělila Jednota českých právníků za zásluhy o rozvoj demokracie a práva. A v roce 2019 se stal také 14. členem Právnické síně slávy ankety Právník roku.

Za redakci Advokátního deníku i Českou advokátní komoru přejeme panu docentu Pithartovi ke kulatinám hlavně hodně zdraví, životního optimismu a další bohatou publikační i pedagogickou činnost. 

Redakce AD
Foto: AD; epravo.cz; archiv JUDr. Petra Pitharta