Tento článek se zabývá problematikou znaleckých posudků v insolvenčních řízeních, konkrétně v procesu reorganizace. Jeho cílem je na příkladu vybraného insolvenčního řízení identifikovat faktory, které ovlivňují kvalitu znaleckého posudku, analyzovat jejich vliv na průběh řízení a nastínit možnosti omezení jejich negativního vlivu, které přináší nová právní úprava znalecké činnosti účinná od 1. 1. 2021. V první části jsou rozebrány jednotlivé faktory, které měly v daném řízení vliv na kvalitu znaleckých posudků, konkrétně osoba soudce, osoba znalce, formulace znaleckého úkolu, lhůta k vypracování znaleckého posudku, samotné zpracování znaleckého posudku, přístup dlužníka a osoba insolvenčního správce. Společně s identifikací významných faktorů je ukázán jejich praktický vliv na průběh vybraného řízení. Druhá část textu je věnována hlavním možnostem omezení rizik plynoucích z těchto faktorů, které nabízí nový zákon č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, spolu s příslušným prováděcím předpisem.

Průběh insolvenčního řízení, ve kterém je či má být způsobem řešení úpadku reorganizace, je zásadně ovlivněn kvalitou a rychlostí ocenění majetkové podstaty. Kvalita a z ní vyplývající důkazní hodnota znaleckého posudku, kterým je oceněna majetková podstata dlužníka, je ovlivněna celou řadou faktorů, přičemž pochybení ve vztahu ke kterémukoli z nich může zapříčinit nepoužitelnost znaleckého posudku, a tím významně znesnadnit či dokonce zmařit účel reorganizace, potažmo celého insolvenčního řízení.

Cílem tohoto článku je na příkladu vybraného insolven­čního řízení tyto faktory identifikovat, analyzovat jejich vliv na průběh řízení a nastínit možnosti omezení jejich negativního vlivu, jak vyplývají z nového zák. č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech (dále jen „nový zákon o znalcích“), účinného od 1. 1. 2021. Článek naopak nemá hodnotit (ne)vhodnost úpravy v zákoně č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále pouze „ins. zák.“).[1]

Insolvenční řízení pro tento text bylo vybráno tak, aby ilustrovalo pestrost faktorů ovlivňujících kvalitu oceňování majetkové podstaty v reorganizaci. Jedná se o skutečné řízení, které bylo pro účely tohoto článku anonymizováno. Autoři tohoto textu totiž profesně působí na odboru insolvenčním a soudních znalců Ministerstva spravedlnosti, v jehož působnosti je mimo jiné dohled nad činností insolvenčních správců i dohled nad činností znalců. Vzhledem k pravomocem vykonávaným tímto odborem nepovažují autoři za vhodné se touto formou vyjadřovat ke konkrétnímu (jednoznačně identifikovatelnému) případu, zejména když se jedná o stále běžící řízení. Vzhledem k uvedenému je namístě také podotknout, že dané řízení bylo zvoleno na základě autorské rešerše insolvenčního rejstříku činěné výhradně pro účely sepsání tohoto článku, tedy v žádné jeho části se nejedná o reakci na jakýkoli podnět dosud podaný k ministerstvu.

Předmětné insolvenční řízení bylo zahájeno již před několika lety, avšak dosud nebylo pravomocně rozhodnuto o (ne)schválení reorganizace (první rozhodnutí o reorganizačním plánu bylo vydáno teprve před několika týdny). Podle rozvahy přiložené k insolvenčnímu návrhu měl dlužník disponovat aktivy v hodnotě necelých 40 milionů korun (net­to), z toho zhruba jednu polovinu tvořil dlouhodobý hmotný majetek (pozemky, stavby a samostatné movité věci) a druhou polovinu krátkodobé pohledávky (především z obchodních vztahů). Podle autorů se tedy nejedná o nadprůměrně rozsáhlou či obtížně ocenitelnou majetkovou podstatu, přesto byly v řízení zpracovány celkem čtyři (!) znalecké posudky. Čtvrtý znalecký posudek však článek ponechává stranou, neboť některé otázky, které se k němu pojí, budou rozebrány již při zkoumání předcházejících posudků. Jeho samostatnou analýzu tak autoři vzhledem k rozsahu tohoto článku nepovažují za účelnou.

Identifikace faktorů ovlivňujících kvalitu znaleckého posudku a jejich vliv na průběh řízení 

Průběh zkoumaného insolvenčního řízení zásadním způsobem negativně ovlivnila kvalita znalecké činnosti a s ní související postup některých subjektů řízení. Z tohoto důvodu se text nejprve zaměří na identifikaci základních faktorů týkajících se znalecké činnosti, které přispěly k zásahu do řádného průběhu řízení či ho přímo zapříčinily.

Podle § 153 odst. 1 ins. zák. platí, že „jestliže insolven­ční soud rozhodne, že způsobem řešení úpadku je reorganizace, spojí s tímto rozhodnutím i rozhodnutí o ustanovení znalce za účelem ocenění majetkové podstaty […]“ – což je případ vybraného insolvenčního řízení. Pro účely provedení takového ocenění stanovuje ins. zák. fikci, dle které se na dlužníkův podnik hledí, jako by jeho provoz skončil ke dni podání znaleckého posudku (§ 155 odst. 1 věta první ins. zák.). Zároveň zákon vyžaduje oddělené ocenění těch částí majetkové podstaty, ke kterým je uplatněno právo na uspokojení ze zajištění (§ 155 odst. 1 věta druhá ins. zák.).

1. faktor – osoba insolvenčního soudce 

Vzhledem k absenci podrobnější zákonné úpravy tak klíčovou roli hraje osoba insolvenčního soudce. Ten totiž ve většině případů[2] určuje základní parametry znaleckého zkoumání – vybírá osobu znalce, formuluje znalecký úkol a kontroluje jeho splnění, při absenci potřebných náležitostí vyzývá znalce k nápravě,[3] určuje lhůtu k vypracování a předložení znaleckého posudku a dbá na její dodržení atd. Nešťastná volba byť jen jednoho parametru může mít významný dopad na rychlost řízení, která je v případě reorganizace zásadní – v případě časové prodlevy se problémy poctivého dlužníka prohlubují a nepoctivý dlužník má k dispozici delší období, po které mu zůstávají dispoziční oprávnění k majetkové podstatě. Odborná kvalifikace a osobní vlastnosti soudce i jeho pomocného personálu tak nabývají na významu.

Jakkoli to nebývá pravidlem, konkrétně ve zkoumaném řízení tento faktor hrál bohužel spíše negativní roli, a to již při výběru znalce a stanovení znaleckého úkolu (viz dále). Zejména však celé řízení negativně poznamenal celkově nedůsledný přístup soudu v otázkách souvisejících se znaleckým posouzením. Soud totiž zjevně postupoval bez potřebné konzultace v otázkách, které neměl zcela vyjasněny, a na relevantní podněty ze strany insolvenčního správce nereagoval. A když už se dotazoval subjektů řízení na jejich názor ohledně dalšího postupu ve vztahu ke znaleckému posouzení hodnoty majetkové podstaty, bez vysvětlení a bez zjevného důvodu se rozhodl postupovat zcela opačně.

2. faktor – osoba znalce 

Ve vybraném případě soud v rámci usnesení o úpadku spojeného s povolením reorganizace rozhodl tak, že „Soud ustanovuje znalce X za účelem ocenění majetkové podstaty dlužníka.“ Znalcem určil fyzickou osobu, což je v kontextu jiných reorganizací[4] relativně neobvyklé. Z celkového počtu 39 zkoumaných reorganizací byl znalec soudem ustanoven v 35 řízeních a pouze v pěti z nich (včetně rozebíraného řízení) se jednalo o fyzickou osobu.

V průběhu týdnů následujících po ustanovení znalce se navíc ukázalo, že znalec disponuje oprávněním pouze pro obory (resp. specializace) „Ekonomika – oceňování nemovitostí“ a „Stavebnictví – stavby obytné a průmyslové“. Jinými slovy, ukázalo se, že znalec není oprávněn v mezích svého znaleckého oprávnění zpracovat ocenění celé majetkové podstaty dlužníka, což mu však nakonec při konkludentní nečinnosti insolven­čního soudu nezabránilo znalecký posudek podat. Přitom tato skutečnost musela být, vzhledem k obsahu seznamu znalců a tlumočníků, zřejmá již od začátku řízení. Sám znalec na ni však soud neupozornil, to učinil až insolvenční správce, ale stalo se tak až po uplynutí lhůty ke zpracování znaleckého posudku. Předmětný znalecký posudek tak neměl potřebnou vypovídací hodnotu, což si po zhodnocení výstupů prvního znalce zbytečně vyžádalo přibrání znalce nového.

3. faktor – formulace znaleckého úkolu

Znalecký úkol byl v předmětném usnesení formulován tak, že stanovil znalci povinnost vypracovat a předložit znalecký posudek, „ve kterém za použití výnosové metody určí celkovou hodnotu majetkové podstaty dlužníka a zvlášť ocení ty části majetkové podstaty dlužníka, jež jsou zatíženy zástavními právy“.

Soud se tak téměř doslovně omezil na formulaci v ins. zák. (§ 155 odst. 1 ins. zák.), nad její rámec však určil metodu znaleckého zkoumání. Samotná snaha soudu o určení metody problematická být nemusí, avšak v konkrétním případě bylo znalci v podstatě zadáno, aby zjistil likvidační hodnotu podniku metodou, která se však používá při ocenění za předpokladu další existence podniku.[5] Tím byla od počátku významně snížena relevance posudku pro účely předmětného insolvenčního řízení.

Autoři mají za to, že zadavatel chtěl pravděpodobně dosáhnout toho, aby znalec ocenil hodnotu majetkové podstaty jak pro případ řešení úpadku konkursem, tak reorganizací, což je – vztaženo ke srovnávaným řízením – relativně běžná praxe.[6] Pokud by hypotéza o tomto záměru byla správná, pak ovšem byl záměr nedůsledně promítnut v zadání znaleckého posudku.

Autoři přitom obecně považují za žádoucí snahu soudu jít nad rámec zákonné formulace – podrobnější a propracovanější zadání znaleckého posudku než prostý odkaz na § 153 a 155 ins. zák. (resp. jejich citace) snižuje možnost jeho nepochopení a/nebo nesplnění ze strany znalce. Navíc interpretace obsahu těchto ustanovení je otázkou právní.

4. faktor – lhůta k vypracování znaleckého posudku 

Lhůtu k vypracování a předložení znaleckého posudku určil soud v předmětném usnesení na dva měsíce.

Platí, že lhůta by měla být přizpůsobena průběhu insolven­čního řízení i náročnosti ocenění[7] – soud by tedy měl přistupovat ke stanovení lhůty v každé reorganizaci individuálně. To se však podle zjištění autorů neděje – dva měsíce (resp. 60 dní) představuje zdaleka nejčetněji ukládanou lhůtu,[8] a to bez ohledu na skladbu a rozsah majetkové podstaty dlužníka.

Tato lhůta zároveň představuje průměr ze lhůt stanovovaných insolvenčními soudy ke zpracování znaleckého posudku.[9] Ačkoli se jedná ze statistického hlediska o zjevný standard, reálně jsou posudky zpracovávány v průměru až za 104 dní.[10] Nesoulad závazně stanovované lhůty pro zpracování znaleckého posudku s reálnými možnostmi jeho řádného zpracování ze strany znalců tak, jak se jeví z rešerše autorů, představuje problém. Nedodržení stanovené lhůty totiž může vést k odpovědnosti znalce za porušení jeho povinnosti. Pokud však soud (v krajním případě dokonce správní orgán v rámci své dohledové pravomoci) tyto odpovědnostní důsledky nevyvozuje, stanovovaná lhůta postrádá svůj smysl. Materiálně ji totiž lze přinejlepším připodobnit nevymahatelnému příkazu „podejte posudek podle možností co nejdříve“, což vrhá celé insolvenční řízení do nejistoty a soud nad jeho časovou chronologií ztrácí kontrolu. To může mít fatální dopady zejména v případech, kdy dlužník do celého procesu nevstupuje s poctivým záměrem. Na druhé straně nelze přehlédnout, že snaha znalce dostát své povinnosti podat znalecký posudek ve stanovené lhůtě[11] navzdory její přílišné krátkosti může mít negativní vliv na kvalitu znaleckého posudku. Právě proto je důležitá individualizace stanovené lhůty tak, aby poskytovala dostatečný prostor pro řádné zpracování znaleckého posudku a zároveň umožnila soudu dosáhnout účelu vedeného řízení.

Systémový problém paušálního stanovování lhůty bez zohledňování specifik konkrétního případu se zřejmě projevil i ve vybraném řízení, kdy znalec posudek předložil po lhůtě až za tři měsíce od svého ustanovení, bez jakékoli reakce ze strany soudu.

Lze tedy uzavřít, že soud při stanovení lhůty k vypracování znaleckého posudku sice postupoval standardně, avšak jeho postup nereflektoval potřebu individualizace lhůty a reálné časové možnosti ve znalecké komunitě.

Důležité je také uvést, že znalec soud na zpoždění se zpracováním znaleckého posudku neupozornil, resp. nepožádal o prodloužení lhůty – což se také ukazuje jako relativně četný problém, který podle názoru autorů svědčí o klesajícím respektu znalců k orgánům veřejné moci v pozici zadavatele a potřebám insolvenčního řízení.[12]

5. faktor – zpracování znaleckého posudku

Předně si je třeba uvědomit, že znalecká činnost má za cíl poskytnutí odborně korektních, objektivních a verifikovatelných závěrů o zkoumané otázce a že se znaleckým posudkem následně pracují osoby, které nejsou primárně odborníky na problematiku oceňování. Naplnění tohoto cíle vyžaduje správný metodický postup znalce a strukturování posudku tak, aby bylo možné zkontrolovat, jakým způsobem a z jakých důvodů znalec dospěl ke znaleckému závěru.

Znalecký posudek vypracovaný znalcem ustanoveným v rozhodnutí o úpadku spojeném s povolením reorganizace však těmto požadavkům nevyhověl. Znalec např. tvrdil, že splnil znalecký úkol, ovšem ocenil pouze nemovitosti, nikoli celou majetkovou podstatu. Dále rezignoval na uvedení zdrojů informací (např.: „nemovitost X tvoří pozemek malé výměry, kde bylo na základě informací shledáno, že prohlídku není nutné provést“) a dat (znalec pro účely srovnání vybral několik jiných nemovitostí, avšak nikde neuvedl, z jakého zdroje jím prezentovaná data pocházejí). V posudku se také objevilo, že „kapitalizační míra pro výrobní objekty se pohybuje u srovnatelných ploch v rozmezí cca 9-12 %. S uvážením rizik dané nemovitosti je kapitalizační míra stanovena na 9,5 %“, aniž by bylo zřejmé, o jaká rizika se jedná, jakým způsobem se promítla do úvahy znalce, co z toho vlastně vůbec představuje vlastní (subjektivní) úvahu znalce a na základě jakého myšlenkového pochodu došel k uvedeným závěrům.

Problémy ve vlastním odůvodnění znaleckého posudku se objevovaly i v ostatních posudcích – např. druhý znalec na jedné straně hovořil o metodě věcné hodnoty, aby na další straně uváděl metodu likvidační hodnoty. Tento znalec se pak u části nemovitostí bez jakéhokoli odůvodnění přiklonil k závěrům prvního znalce, který ale nemovitosti oceňoval na základě jiné metody. U části nemovitostí však navzdory tomu provedl vlastní ocenění, aniž by tento vnitřně nekonzistentní postup ospravedlnil.

6. faktor – přístup dlužníka 

Vzhledem ke skutečnosti, že znalec při identifikaci předmětu ocenění a vlastním ocenění vychází primárně z podkladů dodaných dlužníkem (zejm. účetnictví),[13] je rychlost a kvalita znaleckého zkoumání značně ovlivněna přístupem dlužníka.

Ve vybraném případě soud znalci při zadávání třetího (!) znaleckého posudku uložil, aby tak ve lhůtě dvou měsíců učinil „dle účetní závěrky dlužníka sestavené ke dni X“. Tu však znalec obdržel až po uplynutí lhůty k vypracování posudku. Posudek tak byl předložen až po čtyřech měsících namísto dvou, čímž se již tak zdlouhavé insolvenční řízení dále zdrželo.

Obecně postoj dlužníka ve vybraném řízení (opakované žádosti o prodloužení lhůty k předložení reorganizačního plánu, neposkytování řádné součinnosti znalci ani insolven­čnímu správci a další) vyvolává u autorů pochybnosti o jeho poctivém záměru.

7. faktor – osoba insolvenčního správce 

Insolvenční správce je ten, kdo se řízením zabývá na denní bázi. Spolu s dlužníkem má také největší přehled o majetkové situaci dlužníka a možných úskalích spojených (nejen) s oceněním majetkové podstaty.

Pokud by insolvenční soud ve vybraném řízení reflektoval informace od insolvenčního správce, mohl průběh řízení vypadat zcela jinak – např. by nemuselo dojít k předložení prvního znaleckého posudku, který vůbec nemohl sloužit pro účely rozhodnutí o (ne)schválení reorganizace, a v důsledku toho ke zdržení v délce minimálně devět měsíců. Zkoumání také mohl být podroben poctivý záměr dlužníka, neboť insolven­ční správce je v řízení zcela správně aktivní a vede několik sporů o neúčinnost právních úkonů dlužníka.

Nový zákon o znalcích a jeho možný přínos 

Nová právní úprava znalecké činnosti účinná od ledna 2021 se pokouší eliminovat známé negativní jevy provázející využívání znaleckých posudků v soudních či jiných řízeních. Vzhledem k předmětu úpravy je však zřejmé, že nový zákon o znalcích nemá prostředky, kterými by bylo možné přímo řešit problémy na straně subjektů insolvenčního řízení. Nová konstrukce zákona však může poskytnout subjektům insolvenčního řízení vodítko pro práci se znaleckým posudkem, neboť vychází z metodického rozčlenění postupu předcházejícího podání znaleckého posudku na jednotlivé kroky, které mají potenciál zásadně ovlivnit znalecké závěry.[14]

Metodické rozčlenění postupu předcházejícího podání znaleckého posudku je založeno na uvědomění, že znalecká činnost nespočívá v instinktivním či jinak nekvalifikovaném reagování na podněty tak, jak je běžné u laického hodnocení, ale že naopak znalecká činnost musí být při zpracování znaleckého posudku organizovaná, předem plánovaná a promyšlená. Ostatně činnost znalce ve svém jádru představuje odbornou činnost pro potřeby soudu či jiných orgánů veřejné moci, jejíž smysl spočívá v kompenzaci nedostatečné odborné znalosti a zkušenosti orgánů veřejné moci ve specifickém oboru a odvětví. Metodické rozčlenění postupu znalce při zpracování znaleckého posudku a z něj plynoucí pravidla a principy pak byly ve své podstatě vytvořeny zevšeobecněním zkušeností, které se při zkoumání jevů, objektů zkoumání a událostí nashromáždily a osvědčily. Aplikování těchto pravidel by mělo chránit znalce a jejich prostřednictvím také celý justiční systém před závažnými chybami v přípravě, realizaci a vyhodnocování výsledků znaleckého zkoumání. Jak již bylo uvedeno výše, znalecká činnost má totiž za cíl poskytnutí odborně korektních, objektivních a verifikovatelných závěrů o zkoumané otázce. Protože shodný cíl je obecně sledován také vědeckým poznáním, nová právní úprava se jistou mírou poučila a inspirovala v metodických postupech popsaných metodologií vědy.

Prvním takovým krokem majícím potenciál zásadním způsobem ovlivnit znalecké závěry je samotné zadání znaleckého posudku. V jeho rámci totiž dochází k závaznému stanovení znaleckého úkolu, tedy položení otázek, které mají vést ke zjištění odpovědi na odbornou skutkovou otázku. Význam tohoto kroku byl rozpoznán i právní naukou: „Znalecký úkol proto musí být zadán srozumitelně a otázky je nutno formulovat tak, aby je bylo možno posoudit z oblasti odbornosti, ve které znalec činnost vykonává (a pro kterou je v seznamu zapsán).“[15] Jak již bylo popsáno výše, zadavatel (soud) ve vybraném řízení pochybil již v tomto (iniciačním) kroku a toto pochybení mělo pro průběh insolvenčního řízení zásadní následky v podobě jeho zbytečného a nikoli zanedbatelného prodloužení a zbytečného navýšení nákladů na činnost znalce.

Nová právní úprava se pokouší předcházet nevhodným zadáním znaleckého posudku tím, že v § 25 odst. 1 větě druhé nového zákona o znalcích nově ukládá orgánům veřejné moci povinnost se znalcem předem projednat zadání znaleckého posudku stejně jako lhůtu pro jeho podání. Tímto jednoduchým způsobem lze po vzoru současné nejlepší praxe[16] předejít řadě nepřesností a vad znaleckého posudku. Zároveň by jím měl zadavatel ověřit možnosti daného znaleckého oboru vůbec sporné otázky objasnit. Z analýzy vybraného případu vyplývá, že tento postup by býval soudu poskytl možnost eliminovat rizikovost řady identifikovaných faktorů (osoby znalce, formulace znaleckého úkolu i lhůty k vypracování posudku).

Pokud orgán veřejné moci nedostojí této své nové povinnosti, vystavuje se u znalce řádně plnícího své povinnosti riziku odmítnutí provedení znaleckého úkonu podle § 19 odst. 1 písm. b) nebo c) nového zákona o znalcích. Přitom ponecháváme stranou možnost postupu podle interních odpovědnostních mechanismů veřejné správy.

Znalecký závěr může být dále negativně ovlivněn volbou odborné metody nebo postupu, což představuje pomyslný druhý krok mající potenciál zkreslit znalecké závěry. Tento problém se ostatně ve zkoumaném případě projevil již v kroku číslo jedna, neboť soud učinil z hlediska právní úpravy nevhodnou odbornou metodu přímo součástí zadání znaleckého posudku (k její nevhodnosti viz výše).

Z důvodu významu této otázky ukládá nová právní úprava znalci povinnost volit ve vztahu k zadané odborné otázce (znaleckému úkolu) vhodnou metodu či postup, což vyplývá z § 28 odst. 5 in principio nového zákona o znalcích ve spojení s § 38 odst. 2 písm. c) návrhu vyhlášky (po projednání v komisi LRV § 42) předloženého do připomínkového řízení pod č. j. 428/2020-LO-SP (dále jen „vyhláška“).

Stejně tak může být znalecký závěr ovlivněn prací s daty, která představuje pomyslný třetí krok na cestě k úplnému a pravdivému znaleckému posudku. Konkrétně znalecký závěr může být ovlivněn vybráním zdroje dat, čemuž se pokouší předejít § 51 (nyní § 53) vyhlášky. Přitom nelze pominout, že korektně zvolený zdroj dat je v rámci práce s daty pouze první z premis znaleckého závěru. Z korektně zvoleného zdroje totiž data ještě také musí být adekvátním způsobem sebrána nebo vytvořena a následně musí být odpovídajícím způsobem pro účely analýzy také zpracována, viz § 52 a § 53 (nyní § 54 a § 55) vyhlášky.

Čtvrtý krok spočívá v nutnosti na zpracovaná data řádně aplikovat zvolené metody či postupy, tj. řádně provést jejich analýzu (§ 54 – nyní § 56 – vyhlášky).

Zcela nový krok, alespoň po formální stránce, pak znalci vyplývá z § 28 odst. 5 in fine nového zákona o znalcích a § 55 (nyní § 57) vyhlášky, neboť je v nich zakotvena povinnost znalce celý svůj postup zkontrolovat z hlediska okolností, které mohou snižovat přesnost závěru znaleckého posudku. Smyslem této právní úpravy je, aby bylo již ze znaleckého posudku zřejmé, zda, případně v jakých aspektech, jsou závěry znalce pravděpodobnostní[17] a zda je případná odchylka v závěrech znaleckých posudků způsobena odchylkou v odborných postupech či odchylkou v subjektivním znalcově hodnocení[18]některých aspektů posuzované věci. Znalec tak mimo jiné musí od sebe výslovně odlišit výsledky analýzy založené na objektivních skutečnostech (evidence-based) od výsledků založených na jeho subjektivním úsudku (experience-based).

Samozřejmě nakonec musí znalec své závěry řádně zformulovat ve smyslu § 56 (nyní § 58) vyhlášky.

Znalec se při tom všem musí vyvarovat smyšlenky, zkreslení, stejně jako omylu, a nadto svůj postup úplně a srozumitelně popsat tak, aby byl přezkoumatelný, což vyplývá z § 28 odst. 1 nového zákona o znalcích.

Výňatky z posudků zpracovaných v průběhu vybraného insolvenčního řízení (viz výše) ukazují, jak moc je dodržení správné metodologie zpracování znaleckého posudku důležité a jak velké problémy v praxi činí.

Závěr

V popisovaném insolvenčním řízení došlo sérií pochybení v oblasti zadávání a zpracování znaleckého posudku ke (zbytečným) průtahům. Nesprávné zadání znaleckého posudku vedlo k průtahu v délce pěti měsíců (doba mezi ustanovením prvního a druhého znalce). Neúplnost prvního i druhého znaleckého posudku spolu s benevolentním přístupem soudu pak zapříčinila nutnost zadání třetího posudku, a tedy další průtah v délce téměř 15 měsíců (doba od předložení druhého znaleckého posudku do uložení povinnosti znalci k jeho aktualizaci). To vše kombinované s obstrukcemi dlužníka vedlo k předložení třetího znaleckého posudku po dalších více než šesti měsících.

Doba prodloužení insolvenčního řízení poskytla dlužníkovi, kterému zůstala zachována dispoziční oprávnění k majetkové podstatě, dostatek času k učinění majetkových dispozic, které ohrožují majetkovou podstatu [např. zápočtu či splátce zápůjčky v celkové hodnotě několika milionů korun ve prospěch společností, jejichž (mnohdy jediným) společníkem a jednatelem je jediný společník a jednatel dlužníka]. Na tyto snahy dlužníka (i z období před podáním insolven­čního návrhu) pak musel insolvenční správce správně reagovat podáním odpůrčích žalob, což vyvolalo devět inciden­čních sporů, které nevyhnutelně v důsledku, kromě nákladů na jejich vedení, opět oddálily uspokojení věřitelů.

Z výše uvedených poznatků je tak možné celkově zobecnit, že znalecká činnost a práce se znalci může být zcela zásadní pro naplnění účelu insolvenčního řízení. Přitom situaci komplikuje skutečnost, že naplnění smyslu účasti znalce na insolvenčním řízení není v rukou pouze jednoho aktéra, ale jeho předpokladem je vzájemné pochopení a souhra několika subjektů majících odlišné postavení, znalosti i zkušenosti (typicky minimálně soudu a znalce).

Vytvoření příznivých podmínek pro vzájemnou spolupráci světa práva a znalecké oblasti je pak jedním z cílů nového zákona o znalcích a jeho prováděcí vyhlášky.

Za tímto účelem nová právní úprava nově zavádí metodické rozčlenění postupu předcházejícího podání znaleckého posudku na jednotlivé kroky, které mají potenciál zásadně ovlivnit znalecké závěry (resp. představují pro tyto závěry riziko). Tyto jednotlivé kroky byly jakožto premisy znaleckého závěru ve stručnosti představeny v samotném textu článku. Rozumí se jimi zadání znaleckého posudku, volba odborné metody nebo odborného postupu, práce s daty, řádného propojení předchozích kroků v analýze, reflexe (kontrola) postupu znalce a formulace znaleckých závěrů. Pokud jakákoli z těchto premis znaleckého závěru bude zpracována nekorektně, musí být nutně také znalecký závěr nekorektní, a tedy nespolehlivý.

Pokud by ve zkoumaném řízení bylo postupováno v souladu s pravidly normovanými novou právní úpravou, lze mít za to, že by v popisovaném insolvenčním řízení již nyní mohlo být dávno pravomocně rozhodnuto o (ne)schválení reorganizace a následných krocích. Skutečná schopnost praxe tato nová pravidla aplikovat a vytěžit jejich potenciál se však ukáže teprve v následujících letech. Přitom určitou překážkou může být nikoli jednoznačná intuitivnost při práci výhradně s textem nového zákona o znalcích, neboť jeho pravá povaha uceleně vyplývá až z prováděcího právního předpisu.[19]

JUDr. Martin Richter, Ph.D., je ředitelem odboru insolvenčního a soudních znalců Ministerstva spravedlnosti. 

Mgr. Ing. Klára Vítková je vedoucí oddělení insolvenčního Ministerstva spravedlnosti a doktorandkou na Fakultě mezinárodních vztahů VŠE v Praze.

---

 

[1] Té se věnuje řada odborných statí. Z monografií lze odkázat především na J. Schönfeld a kol.: Transformace a restrukturalizace podniku, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2018, str. 123-140. Zajímavé články k tématu napsal A. Sigmund {A. Sigmund: Specifika oceňování podniku v insolvenci, Advokátní deník [online 16. 6. 2019], dostupné z: https://advokatnidenik.cz/2019/06/16/specifika-ocenovani-podniku-v-insolvenci/ [cit. 4. 8. 2020], či A. Sigmund: Znalecký posudek v insolvenci, Epravo.cz [online 8. 10. 2014], dostupné z: https://www.epravo.cz/top/clanky/znalecky-posudek-v-insolvenci-95299.html [cit. 9. 8. 2020]}.

[2] Ne však vždy – osobu znalce mohou za určitých okolností vybrat věřitelé (§ 153 odst. 2 ins. zák.). V případě předbalených reorganizací (pre-pack) pak znalec nebývá ustanoven vůbec.

[3] P. Sprinz: § 153, in P. Sprinz, T. Jirmásek, O. Řeháček, M. Vrba, H. Zoubek a kol.: Insolvenční zákon, Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2019, str. 414.

[4] Za účelem zasazení vybraného případu do kontextu provedli autoři krátkou rešerši v insolvenčním rejstříku. Konkrétně vyhledali řízení, u kterých byl v období od 1. do 29. 7. 2020 evidován stav „povolena reorganizace“. Tento dataset tvoří 39 insolvenčních řízení (dále jen „dataset“), pokrývající období od roku 2012 do roku 2020, která autoři dále různě analyzovali.

[5] Srov. J. Schönfeld a kol., op. cit. sub 1, str. 125, či M. Mařík a kol.: Metody oceňování podniku, Proces ocenění – základní metody a postupy, 4. vydání, Ekopress, Praha 2018, str. 365-367.

[6] Z celého datasetu (39 řízení) tak soud učinil v 16 případech, z toho v šesti určil i konkrétní metodu ocenění.

[7] Srov. J. Kozák: § 153, in J. Kozák, J. Brož, A. Dadam, A. Stanislav, Z. Strnad, L. Zrůst, M. Žižlavský: Insolvenční zákon, Komentář, 4. vydání, Wolters Kluwer ČR, Praha 2018, str. 636.

[8] Z datasetu bylo pracováno s těmi řízeními, ve kterých je dlužníkem právnická osoba, znalec byl ustanoven, v průběhu řízení nedošlo k jeho změně a posudek již byl předložen. Dále byly vyloučeny extrémní hodnoty (řízení s dlužníky OLEO CHEMICAL, a. s., Správa pohledávek OKD, a. s., a INEKON GROUP, a. s.). Z 28 řízení, která vyhovují těmto kritériím, soud stanovil lhůtu dvou měsíců (resp. 60 dní) v 17.

[9] Počítáno ze stejného vzorku řízení.

[10] Počítáno ze stejných řízení z datasetu jako modus.

[11] Povinnost znalce podat posudek ve stanovené lhůtě stanovuje § 8 zák. č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, a od příštího roku § 1 odst. 3 nového zákona o znalcích.

[12] Stalo se tak ve 14 (včetně vybraného řízení) z 35 případů z datasetu, ve kterých byl ustanoven znalec.

[13] Je třeba si uvědomit, že pokud je znalec ustanoven v rozhodnutí o úpadku spojeném s povolením reorganizace, nemá při vypracovávání posudku k dispozici soupis majetkové podstaty, neboť ten ještě není sestaven (a s ohledem na standardní délku lhůty k vypracování znaleckého posudku ho insolvenční správce ani nestihne sestavit do uplynutí takové lhůty).

[14] Ve znalecké oblasti poprvé popsáno in J. Závora: Příčiny obtížné přezkoumatelnosti znaleckých posudků, Acta Iuridica Olomucensia č. 12/2017, str. 120-149.

[15] L Dörfl: Znalec a znalecký posudek v civilním procesu, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2020, str. 114.

[16] Srov. tamtéž, str. 163: „Proto je pro založení dobré praxe přípravy tohoto důkazu důležité, aby soud před zadáním odborných otázek znalci provedl se znalcem neformální konzultaci vhodnosti zvoleného oboru, zadání, lhůty k vypracování a podkladů, které bude třeba pro vypracování posudku obstarat.“

[17] Pravděpodobnostní závěr přitom sám o sobě nijak nezpochybňuje svou důkazní hodnotu. K tomu lze srov. L. Křístek: Znalectví, Wolters Kluwer ČR, Praha 2013, str. 199.

[18] Jehož pomocí znalecký posudek, ovšem příliš zjednodušeně, definuje L. Ullrich in P. Ševčík, L. Ullrich: Znalecké právo, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2015, str. 216.

[19] Článek vznikl v rámci projektu IGA „Pět let po rekodifikaci – pět let zkušeností, inspirací a otázek“, č. F2/14/2019.