Když si v roce 1937 naše babičky nebo prababičky vyrazily do kina, mohlo to klidně být na zbrusu novou komedii režiséra Martina Friče Advokátka Věra, v hlavních rolích s Trudou Grosslichtovou a Oldřichem Novým. Titulní hrdinka, mladá začínající advokátka, je ve filmu (samozřejmě s jistou komediální nadsázkou) zobrazena jako naivní děvče ze zámožné rodiny, která o skutečném životě nemá ani tušení a na kterou muži musí, aniž by o tom věděla, dohlížet a pomáhat jí.

I když se nejedná o žádné špičkové filmové veledílo, Advokátka Věra nepochybně odráží tehdejší vnímání ženy-advokátky jako něčeho, co vyvolává úsměv. Žen vykonávajících advokátní profesi bylo v té době v Čechách a na Moravě jen několik desítek; koneckonců, od června 1928, kdy dcera vysokého poštovního úředníka Matylda Wíchová, později provdaná Mocová, složila jako první žena v českých zemích advokátní zkoušku a otevřela si vlastní advokátní kancelář, neuplynulo v té době ještě ani deset let.

Film také odráží realitu v tom, že advokátkami se většinou stávaly ženy z dobře situovaných, většinou právnických rodin. To platí i o druhé české advokátce JUDr. Ludmile Kloudové Veselé, dceři benešovského advokáta a starosty Františka Veselého, která složila advokátní zkoušky v roce 1929 a stala se společnicí v advokátní kanceláři svého otce v Benešově, kterou pak po jeho smrti roku 1935 se svým manželem JUDr. Ivanem Kloudou převzala.

To ovšem neplatilo bez výjimek, jak o tom svědčí příběh Marie Maternové, provdané Mikulové, která se jako úplný sirotek živila při studiích práv prací v účtárně a studia dokončila v roce 1927 jako vdaná matka dvou dcer. Poté, co její manželství s advokátem Josefem Mikulou skončilo rozvodem, otevřela si v roce 1932 vlastní advokátní kancelář, ale stěží sebe i děti uživila. Přesto právě ona napsala a v roce 1936 vydala pozoruhodné dílo Žena v právním řádě československém, které je obrazem tehdejšího československého právního řádu z hlediska žen.

V každém případě, ani Marie Mikulová, ani spolužačka Milady Horákové Ludmila Kloudová Veselá, o jejímž neuvěřitelném životním příběhu jsme v Advokátním deníku psali ZDE, ani jejich další kolegyně z této průkopnické generace (namátkou jmenujme první absolventku pražské právnické fakulty Andělu Kozákovou-Jírovou, autorku studie Právní postavení ženy v českém právu zemském z roku 1926, která byla v roce 1938, tedy rok po premiéře filmu, jmenována první československou a zároveň i první evropskou notářkou, ale ještě před zahájením své notářské kariéry se nejdříve stala první českou advokátní koncipientkou), nebyly žádné bezmocné naivky, které si v životě bez mužů neporadí.

Necelých devadesát let od premiéry Advokátky Věry se situace v společnosti i v české advokacii nepochybně zásadně proměnila. Žena-advokátka je standardním běžným jevem, který u nikoho nevzbuzuje ani údiv, ani veselí. Ženy tvoří 40 % činných advokátů; k 1. březnu 2024 bylo na seznamu vedeném Českou advokátní komorou zapsáno 7 694 aktivních advokátů a 5 187 aktivních advokátek.

I dnes to ale mají ženy při výkonu advokátní profese obtížnější a musí řešit i věci, které jejich mužští kolegové řešit nemusí, jak o tom svědčí i výpovědi žen působících na různých významných pozicích v oblasti advokacie, ale i justice a legislativy, které v Advokátním deníku přinášíme při příležitosti letošního Mezinárodního dne žen.

A to jsme ještě nezmínili otázku advokátní samosprávy. Jistě nikoho nepřekvapí informace, že první ženy – Milada Blanková, Drahomíra Palečková-Passerová, Božena Pátková a Zdenka Zafoukalová-Müllerová do výboru a Anna Ledečová jako náhradnice kárné rady – byly do orgánů tehdejší Advokátní komory v Čechách zvoleny až na sněmu v roce 1945.

Co ale překvapí, je pohled na zastoupení žen v představenstvu ČAK v posledních třech desetiletích. Od roku 1996 dosud proběhlo již osm sněmů České advokátní komory, jejichž součástí je samozřejmě i volba představenstva a dalších orgánů Komory. Zatímco na prvních dvou sněmech byla do jedenáctičlenného představenstva zvolena vždy jediná žena, na třetím a čtvrtém sněmu nebyla do představenstva zvolena pro změnu žádná, takže když se   roce 2009 probojovala do vedení Komory opět jedna žena, bylo možné to brát jako úspěch. Ještě větším úspěchem pak byly volby v letech 2013 a 2017, kdy se počet žen v představenstvu ČAK zvedl o celých 100 % – tedy na dvě.

Na dosud posledním, osmém sněmu ČAK v roce 2021 pak byly zvoleny do představenstva historicky rekordní tři ženy – JUDr. Monika Novotná, JUDr. Michala Plachká, LL.M., a JUDr. Lucie Dolanská Bányaiová, Ph.D.; ovšem po nedávném odchodu doktorky Dolanské Bányaiové do Ústavního soudu jejich počet klesl zase na dvě.

Vzhledem k tomu, že se mílovými kroky blížíme ke konci první čtvrtiny jednadvacátého století, tak se při pohledu na dvě ženy  v jedenáctičlenném představenstvu Komory (a jednu náhradnici) dere neodbytně na jazyk Cimrmanova poznámka na adresu spisovatele Čechova, právě zabraného do psaní divadelní hry o dvou sestrách. „Není to málo, Antone Pavloviči?“

Redakce AD

Foto: redakce  AD