Pro Mgr. Hanu Hniličkovou bylo právo a advokacie přirozenou volbou, když se jako mladá rozhodovala, čím chce být. Právo vystudovala, bavilo ji a advokacie ji dlouhé roky naplňovala. Pomoc klientům ve složitých životních situacích ji přinášela zadostiučinění. V určitý moment svého života si však uvědomila, jak těžké je skloubit tuto profesi s péčí o rodinu a kariérou manžela a rozhodla se pro restart. Absolvovala zásadní změnu, která pro ni nebyla jednoduchá, ale posunula její život dál a nyní pomáhá lidem a vlastně i bývalým kolegyním a kolegům jinak, jako body terapeutka. Se svým příběhem se svěřila v rozhovoru pro Advokátní deník.

 

Chtěla jste být odmala právničkou?

Chtěla jsem být učitelkou nebo herečkou, to byly mé dětské sny. Později, už jako studentka gymnázia, jsem měla namířeno na práva. Bavil mě dějepis a společenské vědy, právo mi přišlo jako přirozená volba. Byla jsem hodně ambiciózní, možná i proto jsem se hlásila na školu, kam nebylo úplně jednoduché se dostat. Když jsem byla přijata na pražskou právnickou fakultu, měla jsem ohromnou radost.

 

Bylo studium práv pro Vás jedinou možnou volbou?

V době před maturitou určitě. Ještě jsem uvažovala o studiu Fakulty humanitních studií UK, zajímala mě filozofie a také širší záběr oborů, se kterými se tam studenti dostali do kontaktu. Byla jsem na příjímací zkoušce, když jsem uspěla na právech, už jsem o studiu na FHS neuvažovala. Nakonec jsem ale vedle práv od 4. ročníku studovala necelé tři roky také na Filozofické fakultě jazyk a literaturu. Asi jsem přeci jen potřebovala nějaký přesah do jiného oboru.

 

Jaká byla Vaše cesta do advokacie?

Vůbec jsem nepochybovala, že pracovně chci začít v advokacii. Líbilo se mi, že je to náročné. Byla to výzva. Moje první práce byla ve velké pražské advokátní kanceláři, kde se na začátku nultých let na nějakou pracovní dobu nebral ohled. Pracovali jsme s velkým nadšením od rána do večera a často také o víkendu. Jedna věc mě na práci koncipientky překvapila. Že je to práce velice praktická, spojená se skutečnou realitou. Jako studentka dvou humanitních oborů jsem vlastně takový kontakt s reálným světem zažila poprvé. Moc mě to bavilo. Co bylo náročné, byla opravdu extenzivní pracovní doba. Nebylo možné si skoro nic naplánovat, práce měla vždycky přednost.

 

Jaké oblasti jste se věnovala?

Po celou dobu působení v advokacii jsem se věnovala civilnímu právu. Zejména občanskému, ale i obchodnímu. Po ročním podiplomovém studiu práv k duševnímu vlastnictví, které jsem absolvovala na technice ETH v Curychu, jsem pracovala často také s ochrannými známkami.

 

Byla to spíše práce za stolem, s klienty nebo jste byla denně u soudu?

Pro mě to byla zejména práce za stolem. Ještě jako koncipientka jsem změnila kancelář a vyzkoušela si práci také v menší kanceláři, kde nás bylo celkem asi osm právníků. V menší kanceláři jsem se cítila lépe, asi i proto, že jsem tam přivedla několik svých přátel ze studií. Díky tomu jsme si užili i legraci a uvolněnější atmosféru. Práce ale byla náročná, musela se zkrátka vysedět.

 

Jak jste dokázala skloubit advokacii s rodinným životem?

V roce 2006 se mi narodila dvojčata. Do té doby jsem měla pocit, že svůj život mám pevně v rukou. Dvě miminka mě tohoto zdání velmi rychle zbavila. Péče o dvojčata byla náročná, najednou nic nebylo tak, jak si představuji. Vlastně se nic naplánovat nedalo. Pamatuji si na řadu momentů, kdy jsme se s manželem drželi svých představ o životě, přestože nám děti dávaly jasně najevo, že takhle to nefunguje. Myslím tím hlavně naše představy o trávení volného času. Přes náročnou péči doma o děti jsem se asi po dvou letech začala postupně vracet do práce. To už jsem cítila, jak moc stresu prožívám. Nejen doma s dětmi, ale také v práci, kdy nemám dost času se kauzám věnovat. Pamatuji se, že mi nebylo dobře. Už tenkrát jsem to cítila na tělesné úrovni (bolesti zad), ale i psychicky (špatná nálada, nespokojenost).

 

Kdy nastal ten moment, kdy jste se dostala do bodu, že chcete pomáhat lidem i jinak než formou právního poradenství?

To bylo až o mnoho let později. Nakonec jsem přivedla na svět ještě třetí dítě a zůstala na tři roky doma. Byla to úleva. Dovolila jsem si věnovat se rodině a dětem, na čas jsem pustila nohu z plynu vlastní kariéry. Až když jsem tímto způsobem zpomalila, všimla jsem si, že potřebuji také něco sama pro sebe. Postupně mi docházelo, že můj dosavadní život byl spíš nějakou honbou. Pořád jsem se snažila něco stihnout. A pokud možno, stihnout toho co nejvíc. Nebralo  to konce. Cestu ven mi nečekaně ukázal víkendový workshop Core Energetics.

 

Můžete jen stručně říci, do jakého oboru vedla Vaše další cesta?

Bude to znít zvláštně, ale jeden víkendový workshop mi pomohl nahlédnout na více věcí, než bych si kdy uměla představit. Uvědomila jsem si, že realitu vnímám prostřednictvím představ o tom, jak ji i mě vnímá mé okolí, a současně, že málo vnímám vlastní tělo. Tou dobou se blížil nástup nejmladšího syna do školky a já cítila, že nápor v práci v advokátní praxi nezvládnu. To bylo před 10 lety. Od té doby jsem prožila mnohá dobrodružství.

Když nastoupil syn do školky, přihlásila jsem se do neziskové organizace Post Bellum a vyhrála konkurz na vedoucí vzdělávacích projektů Paměti národa. Byla to práce snů. Povedlo se nám nastartovat skvělý projekt Příběhy našich sousedů, kdy děti ze základních a středních škol natáčejí celoživotní vzpomínky pamětníků z okolí a vyprávějí jejich příběh dál. Cítila jsem se prací zcela naplněná. Obhajovala jsem projekt, který dával hluboký smysl a v jehož přínos jsem bytostně věřila. Měla jsem také dlouho dohodu s vedením organizace, že nebudu pracovat na plný úvazek. V Post Bellum jsem nakonec s jednou pauzou pracovala skoro 10 let. Vždycky jsem si pamatovala, že mě k rozhodnutí vyzkoušet si něco nového přivedla práce metodou Core Energetics (CE). Když mi bylo 40 let, rozhodla jsem se, že nastoupím do psychoterapeutického výcviku Core Energetics a budu další 4,5 roku cestovat do Holandska, abych získala vzdělání terapeuta v této metodě. Od roku 2018 pracuji sama s klienty v individuální i skupinové terapii. V loňském roce jsem skončila svou misi pro Paměť národa, otevřela jsem vlastní prostor pro terapeuty Slunná 27 Therapy centrum (www.slunna27.cz) a věnuji se klientům jako body-psychoterapeut pod značkou Core Therapy (https://www.coretherapy.cz/).

 

Jsou Vašimi klienti i kolegyně a kolegové z advokacie?

Přicházejí lidé z velmi náročného pracovního prostředí, včetně advokacie. V období krize středního věku (někdy mezi 45. a 50. rokem života) dochází k poznání, že jejich tempo a nasazení už nemohou dlouhodobě zvládnout. Hledají pro sebe takovou cestu, na které jim bude dobře. To znamená jak psychicky – netrpím výkyvy nálad, nejsem podrážděný/á, tak fyzicky – nebolí mě záda, nepociťuji chronickou bolest či diskomfort kdekoli na těle. Život mě baví.

Často za mnou přicházejí také lidé, kteří pracují s jinými lidmi. Zejména koučové či terapeuti jiných směrů včetně fyzioterapeutů. Jsou to lidé, kteří už toho o sobě vědí hodně, přesto potřebují pomoc při propojení těla mentálního s tím fyzickým. To je asi největší přínos na tělo zaměřených psychoterapeutických přístupů. Integrace mysli s naším tělem.

 

S jakými obtížemi přicházejí?

Často přicházejí lidé, kteří mají chronické zdravotní potíže, které lékaři označí za psychosomatické. Hledáme s klienty odpověď na otázku, co tělo demonstruje opakujícími se obtížemi.

Lidé také přicházejí v momentu, kdy jsou na životní křižovatce. Zemřel jim rodič, odcházejí od partnera, v životě dochází k velkému posunu a potřebují si srovnat priority, utřídit myšlenky a uvědomit si, co v daný moment potřebují.

 

Jak jim pomáháte?

V první řadě jim pomáhám, aby se na sebe dokázali nacítit. To samo o sobě může trval docela dlouho. Pokud jsme celý život zvyklí poslouchat jen svůj rozum a nevěnovat pozornost signálům těla, nezměníme to ze dne na den. Mezi signály těla patří i emoce. Jsou to pohyby procházející naším tělem, které mozek nějak vyhodnotí. Často chybně. Pomáhám klientům zorientovat se právě v emocích. Co znamenají, jak je vyhodnotit, jak s nimi pracovat? Emoce jsou výborným průvodcem, pokud se jimi nenecháme zahltit. Takže práce s emocemi.

Díky lepšímu porozumění svým emocím se lidé pomalu začnou dostávat do kontaktu se svými pravými potřebami. Často v životě uspokojujeme zcela falešné potřeby. Když porozumíme našim pravým potřebám, není už většinou cesta k jejich naplnění tak těžká. Nejtěžší je ale přiznat si, co opravu potřebuji. Čeho se mi opravdu nedostává a bez čeho je můj život neuspokojivý.

 

V čem vidíte u svých klientů největší přínos Vaší praxe?

Ptala jsem se na konci kalendářního roku svých klientů a klientek, co jim v terapii pomáhá, co pro ně funguje, proč má pro ně terapie smysl? Dostala jsem celou řadu různých odpovědí, ale všichni se shodli, že nejvíc jim pomáhá prožitek skrz tělo. Že své pocity a hluboká uvědomění můžou prožít, procítit, že projdou doslova jejich tělem a zanechají v nich otisk. Na ten pak můžou dál navázat. Pokud dochází k uvědomění pouze na úrovni mysli, je lehčí zapomenout a o vhled přijít.

Dotýkáme se s klienty často nepříjemných míst. Pokud si dodají odvahy a jsou ochotni na takovém místě chvíli setrvat a snést s tím spojený diskomfort či frustraci, něco se pohne. Dostaví se pocit hlubšího klidu, který je v nás. Takový vnitřní klid je pro mnohé vzácností. V terapii se doslova učíme, jak k němu proniknout, jak procítit, že na určité úrovni je vše, jak má být.

 

Kde se vidíte za pár let, je možná i varianta, že se vrátíte někdy zase zpět do kanceláře a k paragrafům?

Dlouho jsem se držela představy, že všechny mé aktivity mimo advokacii jsou jen odskočením si, že se k práci advokátky jednou vrátím. Proto jsem zůstávala dlouhé roky zapsaná v seznamu advokátů, platila příspěvky ČAK a měla jen pozastavenou činnost. Loni v listopadu jsem po 13 letech mimo advokacii požádala o vyškrtnutí. Nikdy neříkej nikdy, říká se. Mám teď ale silný vnitřní pocit, že právě terapeutická práce si mě přitáhla, že metoda Core Energetics je to, co chci ve svém životě rozvíjet a čemu se chci věnovat.

 

Děkujeme za rozhovor!

 

Redakce AD
Foto: archiv Hany Hniličkové