Při příležitosti Mezinárodního dne žen, kdy si připomínáme ženská práva a rovnoprávnost pohlaví, oslovila redakce Advokátního deníku ženy na různých významných pozicích v oblasti justice, advokacie a legislativy s anketními otázkami, které se týkají jejich profese, zkušeností a role žen ve společnosti. Jak těžké bylo se prosadit a setkaly se s dvojím přístupem ohledně mužů a žen, nebo už je naše společnost vyzrálejší a ženy mají dostatek příležitostí se uplatnit? Jaké jsou jejich osobní zkušenosti na různých místech, která zastávají? A kde vidí místo pro zlepšení práv žen?

 

Žen, které zastávají významné pozice, jsme se zeptali:

 

JUDr. Lucie Bányaiová Dolanská, Ph.D., soudkyně ÚS

Pro studium práv jsem se rozhodla někdy na gymnáziu. Při studiu práv již bylo jasné, že ze všech možných oblastí a oborů, se vrhnu do advokacie. Maminka v té době působila jako advokátka a její práce mi přišla zajímavá a naplňující.

Mezi kolegy jsem se, myslím, s přílišným stereotypyzováním ve smyslu „tohle není pro holky“ nesetkala. Na druhou stranu, myslím, že po návratu z mateřské „na plný úvazek“ mě stálo asi více úsilí, než bych čekala, přesvědčit kolegy, resp. nadřízené, že to, že mám dítě není překážka v práci, a tedy ani v profesním postupu a že se mnou mohou (měli by) počítat jako s plnohodnotným členem týmu. Myslím, že v rámci diskusí jsem slyšela absurdní argumenty typu „máš dítě, nemůžeš tu být 24/7“ (24 hodin denně, sedm dní v týdnu, pozn. redakce).

Řekla bych, že to je o přístupu konkrétních lidí. Přístup „máš malé dítě, nemůžeš tu být 24/7,“ ženy velmi poškozuje, protože obyčejně se tento argument ve vztahu k mužům nejenže neobjeví, ale často nikoho ani nenapadne. Na druhou stranu, upřímně, pravidelný pobyt v práci 24/7, nebo pracovní nasazení, které, tato, snad, nadsázka představuje, je problémem téměř pro každého bez ohledu na pohlaví či věk. Toto by vůbec nemělo být nastaveno jako hodnotící kritérium, ani v nadsázce. Takový přístup bude vždy alespoň podvědomě pokřivovat optiku, jakou se díváme na daného pracovníka a díky zde zakořeněným stereotypům, že o dítě se stará primárně žena, ženy znevýhodňovat.

Předpisy zakazující jakoukoliv formu diskriminace máme, problém je spíš někde jinde a nevím, zda lze nastavením kvót přenastavit přemýšlení lidí a změnit jejich předsudky, změnit např. poměr žen a mužů ve vedoucích pozicích. Obávám se, zda kvóty nakonec nebudou jen další překážkou v rozletu a postupu pro mnohé ženy a brzdou dalšího rozvoje, příčinou vzniku nových či ukotvení stávajících předsudků. Řekla bych, že je zde velké riziko, že kvóty v mnoha ženách zbytečně budou vyvolávat tzv. „impostor syndorme“, pocit, že na danou pozici nepatří, že si to nezaslouží a jen naplňuji nějakou kvótu, bez níž by na dané pozici nebyly. Zároveň nad tím bude přinejmenším podvědomě přemýšlet velká část jejich profesního okolí, bude to předmětem mnoha diskusí a ublížených narážek méně úspěšných kandidátů, to jistě ovlivní pracovní prostředí a morálku. Obávám se, že se za takové situace jen těžko může dostavovat pocit uspokojení z dobře odvedené práce a celkově radost z práce. Jistě lze takové počáteční nesnáze překonat, ale překonávání takové překážky bude patrně vyžadovat opravdu silnou osobnost, silnější, než mají mnozí, kteří jsou na stejné pozici bez kvóty. Nevím, zda to pak nepovede paradoxně k tomu, že ženy, nebo jakákoliv jiná kvótovaná skupina, nebudou ochotné dlouhodobě s tímto pocitem fungovat a budou spíše takové pozice opouštět.

 

JUDr. Lenka Bradáčová, Ph.D., vrchní státní zástupkyně v Praze

Nejsem z právnické rodiny a celý svůj dětský život jsem chtěla být učitelkou historie a českého jazyka. Zvrat přišel na konci gymnaziálních studií. Zásadní vliv na změnu mého rozhodnutí měl v devadesátých letech nově příchozí učitel občanské nauky. Sedmdesátník, vitální inženýr chemie s velkou životní zkušeností, který prošel koncentračním táborem. Během svého krátkého angažmá nás zformoval daleko více než mnozí další. Především díky němu jsem si dala přihlášku na právnickou fakultu.

Ano, stereotypy se i v justici tu a tam objeví, ale pokud jsou vyslovovány, tak tiše a většinou v nepřítomnosti žen. Bude to ještě nějaký čas trvat a musíme si uvědomit, že první Češka získala titul doktora práv až v roce 1922. A nevím, zda jsem musela vynaložit větší úsilí než muži, ale s úspěchem mám spojenu pracovitost, profesionalitu a nekončící zaujetí, pro to, co dělám.

S nerovným přístupem jsem se nepotkala, ale možná proto, že působím v rámci justice, kde zákony zajišťují rovné podmínky. A nerovnost v odměňování, o níž se často v souvislosti s diskriminací žen mluví, ta nepřichází v úvahu. A respekt? To je především úcta k druhému, mravní princip. Přirozený respekt si však musíme zasloužit, ovšem podotýkám, jedním z předpokladů jsou rovná pravidla a fair play přístup.

Nepovažuji za správné hledat mechanismy, jak obsadit funkce ženami jen proto, abychom se mohli vykázat genderovou vyvážeností.  Ano je možné, že bez různých kvót nikdy stejných počtů nedosáhneme, ale pro mne je podstatné, aby tomu tak nebylo z důvodu nerovných příležitostí. Úkolem je nastavit pravidla, zajišťující rovné šance, tak aby ženy rozhodovaly, zda jim vyhovují pozice nižší nebo zaměří svoji kariéru úplně jiným směrem či obsadí stejný či dokonce vyšší podíl ve funkcích nejvyšších, protože chtějí, mají stejné podmínky a jejich schopnosti jsou srovnatelné s mužskou konkurencí, nikoli pouze proto, že jsou ženy.

 

JUDr. Klára Kořínková, Ph.D., LL.M., advokátka, jedna ze zakladatelek CWLA

Moje rozhodnutí studovat práva se zrodilo v době, kdy mi bylo 15 let. Tehdy jsem studovala gymnázium v Jihlavě a zde učili i profesoři z okruhu disidentů. Byla to i moje třídní učitelka, která nás měla na dějepis a český jazyk. Její přístup k výuce byl již v té době velmi progresivní. Tehdy jsem si více uvědomila, že i můj dědeček nebyl uvězněn jen díky skvělé práci advokáta v době, která nepřála svobodnému projevu. I přesto byl 10 dní ve vazbě za jedinou větu, kterou pronesl při pravidelném nedělním posezení s kamarády.

Stereotypy jsou v nás velmi zakódovány a jen stěží se s nimi bojuje. Stereotypy spolu nesou pozitivní, ale bohužel i negativní věci. Domnívám se, že každý člověk si zaslouží respekt, a ženy obzvlášť. Ženám byla v minulosti přisuzována pouze role dárkyně života či matky. Postupem doby jsme se ale z takové škatulky vymanily a některé z žen se úspěšně etablovaly i v té profesní sféře, kde převládá maskulinní prostředí. Ženy dokázaly, že mají na výběr. Je důležité, že je jejich volbou, zda budou matkami, manažerkami či zda skloubí vše dohromady. Ženy jsou stejně schopné jako muži a společnost by je tak měla vnímat. Osobně mám to štěstí, že se nepohybuji v prostředí, kde dominují muži, a byť se se zažitými stereotypy setkávám, se svými kolegy a kolegyněmi si maximálně rozumím.

Ve společnosti doposud přetrvává dvojí přístup vůči ženám a vůči mužům. Nadále ženy bojují za to, aby měly stejné mzdové podmínky.  Každý rok však mám pocit, že se posunujeme a že dochází k větší rovnoprávnosti.

Je nepochybné, že ženy jsou vzdělané a v mnoha směrech uvažují jinak než muži. Jsou schopné najít více variant řešení a jsou schopny vložit do rozhodování ženský prvek. Díky dlouhodobé usilovnosti si ženy vybudovaly ve společnosti přirozenou autoritu a respekt. Pokud jde o kvóty na rovné zastoupení, jako advokátka musím konstatovat, že vše je otázkou regulace. Názory na tuto problematiku se velmi různí. Ze statistických dat vyplývá, že v České republice je podíl žen ve vedoucích pozicích velmi nízký. Zavedení povinných kvót může být i na úkor přirozené autority, kterou si ženy za dlouhá léta vybudovaly. Společnost by měla dospět do stádia, aby vnímala zavedení kvót jako potvrzení přirozeného vývoje. Nadále jsem přesvědčena o tom, že ženy ještě mají o co usilovat, aby jejich postavení ve společnosti bylo rovnoprávné s muži.

 

Mgr. Markéta Chudáčková, advokátka, zakladatelka Forum Iuris

Popravdě jsem advokátkou, protože se mi to stalo. Milovala jsem dějiny umění a chtěla je studovat, ale ke studiu práv jsem měla zřejmě větší vlohy. Svého času jsem z toho nebyla nijak nadšená, což bylo v té době velmi rebelské. Až život mi pomocí praxe v advokátní kanceláři a přednášek římského práva pana profesora Valentina Urfuse, přednášek občanského práva pana profesora Jiřího Švestky a paní profesorky Marty Knappové a přednášek některých pánů z katedry ústavního práva citlivě naznačoval, že by mi ta práce měla a mohla dávat smysl. Ano, zní to trochu lehkovážně, ale k právu a jeho uplatňování jsem se musela přes určité systémové a osobní výhrady propracovat. Proto jsem asi zakotvila v samostatné advokacii, ta mi dává prostor a svobodu být sama sebou a zároveň se pokoušet své práci dávat smysl.

Obecně má téma zažitých stereotypů v pohledu na ženy a muže dvě roviny, jak to člověk vnímá osobně a jak je to vnímáno společností. Obě roviny se pak v jednotlivých konkrétních případech prolínají. Co se mé osobní roviny týče, necítila jsem se jakkoli omezována. To zpětně přičítám výchově rodičů, ve které jsem nikterak nevnímala zažité stereotypy. Jsem z generace Husákových dětí, takže ani v obecné rovině mě společnost neomezovala. Ženy zvesela rodily, nebo sundaly lodičky a fáraly v dolech, jezdily traktorem. Tam však podle mě nastal problém, který vidím v české společnosti dodnes. Nevnímám jakýsi genderismus, spíše zvláštní devalvaci žen, spoléhání na superwomenství. Klasická diskriminace muž-žena podle mě v naší společnosti není takové téma jako třeba … v Indii (má indická klientka utekla do Čech jako v tomto směru do ráje na zemi), i když je vždy co vylepšovat.

Co je podle mě v české společnosti do nebe volající a málo se o tom mluví, je nerespekt mužů vůči matkám svých dětí, mateřství a rodině jako takové. Nevím, zda generace Husákových dětí dospívá do fází rozchodů a rozvodů a říká se, že až při rozvodu/rozchodu se ukáže, s kým jsi žil/a. Ale je to alarmující a smutné. Myslím, že je to důsledek špatné normalizační výchovy a celkové komunistické devalvace základních hodnot společnosti. Můžeme se bavit o jakýchkoli modelech rodinného práva do budoucna, v tomto směru jsem velmi tolerantní a myslím, že klasická rodina na celý život je za zenitem. Nicméně společnost, která si necení matek, je odsouzena k zániku. Pokud společnosti nezáleží na matkách, které jsou ze své podstaty slabší stranou, nemohou mít všeobecný respekt, pak nemají ani právní respekt, pak ani respekt mužů-otců není automatický, protože jejich nerespekt není společensky odsuzován. Chybí pokora ke vzniku a ochraně života.

Ženu, která se jako matka malým dětem věnuje na full time, je třeba chránit, ať je manželka, nebo samostatná matka. Tady české právo selhává, ženu matku, která děti porodila, vytvářela jim dnes tolik skloňovanou bezpečnou vazbu do 3 let věku, neochrání v případě konfliktu s otcem, pokud se předem pro tuto situaci finančně nezajistila. Pokud otec škodit chce, škodit může, právo mu to v podstatě umožní, respektive nemá rychlé účinné řešení. Není na místě, aby české rodinné právo umožňovalo i v manželství, aby otec v případě, že spravuje rodinné finance mohl okamžitě utnou zdroj rodinných peněz a začal matku zastrašovat judikaturou Ústavního soudu o střídavé péči, i když se dosud o dítě nestaral. Taková matka, pokud to vše nějak ustojí, se k vypořádání společného majetku dostane i třeba až po 5-7 letech sporu, za předpokladu, že měla z čeho žít, platit advokáty, psychology pro sebe, i pro děti atd. Výživné nerozvedené manželky nikterak významně nepomáhá, naopak eskaluje spor o děti. Proto říkám, pokud je někdo v Čechách diskriminovaný, jsou to matky, které se dostanou do konfliktu s otci svých často malých dětí a musí je řešit cestou práva. U nás nemáme ani tak základní institut jako zmrazení společného jmění manželů a zdá se, že se dosud vlastně vůbec nikdo nezamýšlel nad vymahatelností a praktickou funkčností vynálezu, kterému říkáme SJM. A to mluvím pouze o manželkách, tedy o dnes již teoretické polovině matek. Matky mimo manželství hrají v podstatě v takovém případě vabank.

Co se týká dvojího přístupu v profesích ohledně mužů a žen, celkově zastávám spíše přirozený přístup k chodu věcí. Myslím, že celoplošné a příliš vymezující zjednodušování nepomáhá. Ano, otevřená diskriminace je špatně (nerovnost v ohodnocení za stejnou práci atd..). Všichni lidé jsou si rovni, ovšem otevřená pozitivní diskriminace a genderové vymezování nebo vymezování se jakkoli navzájem ve své jinakosti, podle mě není cesta. Respekt, pokora a ochrana slabších stran je cesta. Genderové otázky dnes vnímám spíš už jako za zenitem, i když se české právo a česká společnost ještě ani nerozkoukaly, celkově společnost míří už jinam. V době, kdy se řeší témata jako změna pohlaví u dospívajícího dítěte, v USA mají zákony pro fox people a cat people, včetně práv na vlastní toalety, připouští se diskuse o tom, kdo je vlastně žena a kdo je muž, se stavíme do tak labilního prostředí a destabilizujeme určité základní jistoty, že tříštivost těchto dopadů pro budoucí generace může být fatální, matoucí.

Pokud společnost nemá odpovědi na základní otázky, nemůže měnit právo. Proto z tohoto podle mě vycházejí lépe „společnosti Desatera“, protože se mají o co opřít, jde o neměnné hodnoty. Některé společnosti jsou historicky „proženské“ např. severské země, jiné konzervativnější. Právo v České republice, respektive ústavní právo, má odpovědi v Listině základních práv a svobod. Kdybychom se jí řídili a vykládali ji s pokorou, respektem a v rámci funkčního soudního systému od prvního stupně a poctivě, umí základní práva ochránit. Jinou otázkou je, že tím by se měli řídit i legislativci a mohli by konat prospěšně, věcně. Bohužel statusové otázky jsou vesměs politický boj odtržený od reality, řízený utilitárním honem na voliče. Jinak by se nemohlo stát, že ryba v rybníce má v občanském zákoníku (s nadsázkou) více práv než dítě, že naše rodinné majetkové právo je v pravěku (ovšem bez respektu k matkám, který byl v pravěku neoddiskutovatelný), že radši trápíme děti v ústavech, než bychom je dali do péče dvěma milujícím lidem, jedno jakého pohlaví, kteří by jim vytvořili bezpečnou vazbu atd… Ano, to je má profesní zkušenost. Ústavní právo máme, kdyby byla vůle, máme i prostor a schopnost mít lepší zákony. Nekončící politické debaty nedávají smysl, chybí dlouhodobá koncepce, strategie a klasická rodina je v současné době za zenitem, rodiče řeší s dětmi změnu pohlaví před pubertou atd… Možná tento chaos povede dle principu kyvadla k návratu konzervativního přístupu k hodnotám, vztahům i rodině v budoucnu, to nevím. Udržet mezilidský balanc je těžké a těžko spolu vyjdou dva superiorní jedinci. Dalo by se říci, že když někde něco uměle přidáme, na druhé straně něco uměle ubereme. Tak abych to trochu odlehčila na závěr, ať si každá žena odpoví, zda by radši chtěla superiorního nebo submisivního muže. Každá odpoví jinak, některá možná odpoví i tak, že by nechtěla ani jednoho a některá odpoví, že by chtěla oba. Takže takhle pestré to je, a tak by to podle mě mělo zůstat. Není myslím univerzální cesta, která zafunguje plošně pro všechny stejně.

 

Prof. JUDr. Kateřina Ronovská, Ph.D., soudkyně, místopředsedkyně Ústavního soudu

Nejsem z právnické rodiny, po kariéře v oboru práva jsem nijak netoužila. Nejdříve jsem chtěla poznat svět, naučit se jazyky a získat životní zkušenosti. To, že se věnuji právu, které mě baví, byla spíše náhoda a shoda řady okolností.

Se „zažitými stereotypy“ v pohledu na muže a ženy se potýkám spíše výjimečně. Nevím, jaké úsilí musí vynaložit muži, nejsem muž… 😊

Myslím, že jsme se (jako společnost) za posledních dvacet let zásadním způsobem posunuli, ale stále existují jedinci, kteří tuto změnu buď nezaregistrovali, nebo neakceptovali.

Nejsem příznivcem kvót a snahy o jakoukoli „pozitivní diskriminaci“ považuji za nežádoucí projev sociálního inženýrství, který nikde ve světě nic dobrého nepřinesl.

 

JUDr. Jarmila Veselá, jednatelka společnosti Insolcentrum, původně advokátka a insolvenční správkyně, v letech 2002–2008 prezidentka Komory pro krizové řízení a insolvenci v ČR

Pro profesi právničky jsem se rozhodla na gymnáziu poté, co jsme jako studenti měli možnost navštívit okresní soud a sledovat soudní jednání. Pro mladou holku to v té době byla extrémně zajímavá zkušenost, a už jsem se viděla, jak řeším klíčové kauzy (podobně jako ve filmech herecké hvězdy).

Domnívám se, že stále existují různorodé pohledy na práci mužů a žen. Velkou část své profesní kariéry jsem vykonávala funkci konkursní správkyně. Při této činnosti jsem průběžně prokazovala schopnost konkurenceschopnosti vůči mužům. Pravděpodobně jsem zejména v počátcích kariéry musela ukazovat větší odolnost, názorovou pevnost a vytrvalost než kolegové muži ve stejné profesi, od kterých se tyto vlastnosti automaticky očekávaly. Měla jsem možnost se v průběhu let profesně utkat s podvodníky divoké doby devadesátých let, a bez těchto vlastností by se člověk v této době profesně zhroutil.

Společnost se v posuzování kvality vykonávání profese ze strany žen v porovnání s muži velmi posunula. Zcela jistě však stále existuje dvojí přístup, různé ohodnocení atd. Nejsem si však úplně jistá, zda bychom vždy a za jakýchkoliv okolností měli požadovat úplně stejnorodý přístup. Myslím si, že ženy mají schopnost postupovat trochu jinak než muži, což vůbec nemusí vést k horším výsledkům.

Nejsem příznivcem kvót. Podle mého názoru regulatorní přístup k řešení jakéhokoliv problému k ničemu nevedl. Je potřeba ženám vytvářet příležitosti a dát jim možnost ukázat schopnosti. Koneckonců dobré výsledky vykazují smíšené pracovní kolektivy, kde jsou schopni spolupráce muži se ženami, starší pracovníci s mladými (a to v jednom celku bez ohledu na barvu pleti, pohlaví, národnost či dokonce i politické preference).

 

JUDr. Veronika Křesťanová, Dr., soudkyně Ústavního soudu, Právník roku 2014 v kategorii Právo duševního vlastnictví

Jako dítě jsem si nehrála na soudkyni a ani na jinou právničku, ale zcela klasicky na lékařku. Zrovna nedávno jsem vzpomínala, že jsem v poměrně útlém dětství ve hře sekýrovala vzdálenou sestřenici – medičku tak, že jsem jí dávala pokyny ve stylu sestro, podejte či přineste mi to či ono, spisy to ale nebyly. Práva mi, upřímně řečeno, zbyla vylučovací metodou. V maturitním ročníku jsem vybírala mezi právy, němčinou a žurnalistikou. Žurnalistiku jsem škrtla pro nedostižnost otce, němčinu proto, že jazyk je dobré umět, ale ještě něco k tomu. Takže práva. Jako svým způsobem pokračování gymplu, otevřená cesta k řadě různých prostředí (oborů) regulovaných právem.

Stereotypy v pohledu na muže a ženy existují ve společnosti obecně, takže logicky i v právnické obci, ale nemyslím, si, že by se mě dotkly v tom směru, že bych k respektu musela vynaložit větší úsilí než muži. Spíš jsem párkrát zažila situace, kdy jsem jako žena byla podceňovaná, což ale může být, asi hlavně v advokacii, i strategická výhoda. Nechci ale nijak generalizovat.

Každopádně za mou přes 30 let dlouhou praxi určitě nastal posun. Možná to dnes někoho až zaskočí, ale mě v devadesátých letech, myslím, ani nenapadlo označovat se jako advokátka, označovala jsem se automaticky jako advokát a mám pocit, že i při vstupu do justice v dalších letech jsem ještě používala sebeoznačení soudce. Dnes by mě ani nenapadlo mluvit o sobě jinak než jako o soudkyni. Jde o formální aspekt, ale i ten svědčí o změnách ve společnosti.

Samozřejmě je pro mě důležitý rovný přístup a uznávám, že někdy se mu musí i pomoci závazným pravidlem, ale ještě donedávna jsem působila v obecné justici a zrovna prostředí krajských a obvodních či okresních soudů s rovným zastoupením žen problém nemá, respektive spíše naopak, u nižších soudů totiž ženy převažují. Důležité je, že v poslední době jsou ženy významněji zastoupeny i ve vedení těchto soudů, včetně soudů krajských.

 

Olena Maksymenko, advokátka, pověřena prezidentkou Ukrajinské národní advokátní komory (UNBA) Lydyií Izovitovou k zastupování zájmů UNBA v České republice

Pro mě byla právnická profese splněným dětským snem. Tento sen mi pomáhala živit moje babička, se kterou jsem si byla nesmírně blízká a s jejíž podporou se formovala moje osobnost.

Během studia na vysoké škole jsem začala přemýšlet o advokacii, jejich výhodách jako nástroje ochrany práv a zastupování lidských zájmů. Mým vzorem v té době byla profesorka občanského práva na mé univerzitě, která byla praktikující advokátkou a měla odvahu a talent inspirovat své studenty k dalšímu rozvoji a dosažení úspěchu v této profesi.

Historie každého specialisty je velmi individuální, protože v podstatě každý z nás zůstává především člověkem. V mém případě cesta k profesnímu uplatnění zahrnovala rovnováhu mezi kariérním růstem a pozorností k mým dětem, které jsou nepochybně na prvním místě v mém osobním hodnotovém systému.

Advokátní profese je institucí, která si uchovává své tradice a společenský systém, ale dle mého názoru se genderové stereotypy stávají minulostí a v moderní době má každý advokát možnost být v prvé řadě sám sebou, jako dobrý specialista ve zvoleném oboru práva.

 

JUDr. Mgr. Barbora Vlachová, Ph.D., LL.M., advokátka

Má cesta k advokacii a právu jako takovému byla celkem přirozená, jelikož jsme ryzím příkladem „právnické rodiny“ – maminka působila jako soudce a později jako exekutorka. K advokacii mě pak přivedl zejména tatínek, který v ní působí od začátku devadesátých let dodnes. Advokacii bych neoznačila za svůj dětský sen, ale za pragmatickou volbu povolání, a tak trochu „cestu nejmenšího odporu“.

Nemám pocit, že bych se v advokacii potýkala se stereotypy, ani že bych musela k dosažení úspěchu ve svém povolání vynaložit více úsilí než moji kolegové. Je ale pravdou, že ženy obvykle musí dělat více kompromisů, pokud chtějí skloubit pracovní a rodinný život. Vzhledem ke své specializaci – právu informačních technologií – se však někdy setkávám ani ne tak se stereotypy, jako spíše s překvapením, protože se přeci jen jedná o obor, který si volí spíše muži. Nemám ale pocit, že by to někdy bylo překážkou. V momentě, kdy máte potřebné znalosti, si poměrně rychle získáte respekt i v případě, že má druhá strana předsudky.

Nerada v tomto směru paušalizuji. Jistě existují profese, kde dvojí přístup přetrvává. Nemám ale pocit, že by advokacie byla jednou z nich.

Pro většinu pracovních kolektivů je určitě přínosné kombinovat ženský i mužský element. Nedomnívám se ale, že by kvóty byly správným řešením. V některých případech samozřejmě mohou mít ženy větší obtíže dosáhnout v kariéře úspěchu, ale věřím, že nakonec vždy rozhodují znalosti a kompetence dané osoby nezávisle na pohlaví.

 

Mgr. Veronika Sluka, MBA, advokátka a zakladatelka AK SLUKA

K profesi advokátky jsem se rozhodla až na konci střední školy. Zpočátku jsem vnímala úlohu advokáta jako někoho, kdo hájí jen zájmy jedné strany bez ohledu na spravedlnost. O etice a možnostech výkonu advokacie se ctí jsem se dozvídala až postupně.

Pracovala jsem zpočátku jako podniková právnička ve společnosti s korejským prvkem, tam jsem musela dokazovat, že si zasloužím postavení vedoucího pracovníka mezi samými muži. Také v Paříži, kde jsem pracovala krátce před ukončením vysokoškolského studia, mi bylo naznačováno, že si mám oblékat krátké oblečení a podobně. Nebylo to příjemné a jsem ráda, že se časy mění.

Ano. Mám za to, že se situace lepší, ale není vyřešena, stále je třeba bojovat za rovnost žen a mužů z hlediska profesního. Muž je důrazný, žena je agresivní nebo hysterická. Muž živí rodinu a podobně. Ale, jak říkám, cítím, že se situace lepší, je třeba se nespokojit se zlepšením a vytrvat až do vyrovnání misek vah rovnoprávnosti a rovného přístupu.

Kvóty pomáhají otevřít dveře do společností, kam by se žena za normálních okolností nedostala, tím myslím zejména vedoucí pozice. Tj. je běžné vídat ženy na pozicích ředitelky HR, ale méně běžné je vídat na pozici technické, výkonné, provozní nebo obchodní ředitelky. Nemluví se o tom, ale je tam velmi těžké prorazit. Jsem zastáncem kvót v tom smyslu, že jestliže podobné kvality a vzdělání má žena a muž a ženy nejsou v dané společnosti zastoupeny, jeví se mi správné upřednostnit ženu. Nesouhlasím ale s kvótami v tom smyslu, že i kdyby muž měl daleko lepší vzdělání, praxi a dovednosti než žena, která je ve výběrovém řízení druhá kandidátka, upřednostní se žena. V tomto má personální oddělení i management nelehký úkol.

 

Ing. Barbora Urbanová, poslankyně PČR, aktivně se podílí na změnách legislativy v oblasti domácího a sexuálního násilí a pomoci obětem, je spoluzakladatelka Iniciativy Pod svícnem, jejíž cílem je edukace společnosti a změny legislativy v oblasti domácího násilí.

Dílem to bylo o mém dětství a zájmech, které jsem tehdy měla, dílem to byla souhra náhod a mého vývoje. Tatínek ze mě chtěl mít ekonomku, druhý tatínek právničku, dneska jsem politička, protože ze všeho, co jsem na vysoké škole studovala, mě politologie bavila nejvíc. A pak už jen zbývalo rozhodnutí, zda se pustím do politiky aktivně, nebo ji budu jen zpovzdálí komentovat. Velkou roli v mém rozhodování hrálo i to, že možná naivně a idealisticky pořád věřím, že právě skrze politiku můžeme skutečně pomáhat lidem. V tom soukolí, kterým ale vysoká politika také je, je občas poměrně těžké si toto přesvědčení udržet a já sama sobě slíbila, že v politice budu jen do chvíle, kdy tomuhle ještě já sama budu věřit.

Se stereotypy jsem se bezpochyby potýkala. U mě hrál roli i věk, v době zvolení mi bylo teprve 30 let a jsem jedna z nejmladších poslankyň, a dále moje bývalé zaměstnání, byla jsem asistentka poslance. Tendence mě stále posílat pro kafe nebo mě považovat za tu asistentku, která jen s poslanci chodí hlasovat, tady byla na začátku velmi přítomná. Musela jsem o to víc prokázat, že mám ve své funkci co dělat, nemohla jsem se nijak schovat. Mě to nicméně motivovalo pracovat ve své agendě a na sobě o to víc. Jen si nemyslím, že je správné začínat s takovým handicapem a jedním z mých cílů v politice je tyhle startovní podmínky srovnat, aby už žádná další Bára Urbanová nemusela projít tak těžkým obdobím, které to pro mě na začátku bylo. Ne všichni mají takové zázemí, jako já, ne všichni by to vydrželi, a to by byla škoda.

Od doby, co já vnímám svět, posun v této oblasti jistě je, ale nemyslím, že by byl nějak závratně rychlý. Nicméně ten dvojí přístup je tu pořád. Jako politička jste na očích úplně jinak než váš mužský protějšek, vyrovnáváte se s jinými problémy. Otázky na rodinu jsou pro mě velmi citlivé, žádného mého kolegy se média neptají, kdy bude mít dítě. Že má nějaká strana místopředsedkyně je pořád něco, na co se zaměřujeme. Přeji si žít ve světě, ve kterém to nebude téma – protože nebudeme mít proč to řešit. Jen nevím, jestli je to možné.

Ve svém středu má naše strana mnoho výrazných ženských tváří. Je to přirozené, starostek je poměrně dost. Zlom nastává na krajské úrovni politiky, kde hodně žen v mnoha krajích ještě najdeme, ale do celostátu pak nechtějí. Přirozeně i já si kladu otázku proč a ve vlastním životě nacházím odpovědi. Mít například malé děti, nemohla bych zřejmě svou práci dělat tak, jak ji dnes dělám, pokud vůbec. A to mám svou rodinu kousek za Prahou, velmi blízko výkonu zaměstnání. Ve straně se snažíme vytvořit co nejpříznivější prostředí pro každou ženu, která by chtěla dělat politiku na jakékoliv úrovni, samozřejmě, že díky tomu přistupujeme k různým opatřením – k možnostem dětských koutků na sněmech, operujeme s časy jednotlivých jednání, organizujeme je kombinovaně, aby se mladí rodiče (nemusí to být pouze ženy!) mohli připojit online. Co se týče kvót, nemáme je nikde napsané, neexistuje psané pravidlo. Ale nepsané ano. Právě proto, že chceme pestřejší škálu řešení. Zatím nám to takto funguje, máme nicméně i pracovní skupinu, která by zpozorněla, pokud by přišla na to, že ne. A pak je samozřejmě otázkou, zda se nepustit do nějakých odvážnějších a tvrdších opatření. Otázkou ale je, o co bychom při jejich zvolení také přišli a co získali. Napadá mě třeba pocit „těch druhých“, že jsou diskriminováni také. Tím, že jsem bytostná liberální demokratka, bych asi nerada, aby někdo tenhle pocit měl.

 

Redakce AD
Foto: canva.com, archiv AD, ÚS a oslovených žen