Aleš Čeněk, Plzeň 2023, 633 stran

 

Na pultech knihkupectví se nedávno objevila knížka s názvem „Občanské právo. Souhrnný výklad“. Jejími autory jsou Milan Kindl, Aleš Rozehnal, Tomáš Kindl a David Šmíd (před vydáním ji odborně posoudili Peter Vojčík a Jan Dvořák). Publikace je anoncována jako vysokoškolská učebnice (tři z autorů též pedagogicky působí), když „text je určen převážně studentům“, má být však „zcela jistě užitečným pomocníkem i pro praxi právníků, ale i neprávníků, kteří s daným odvětvím přicházejí do styku“. Recenzí, která vyznívá spíše jako reklamní text, její vydání doprovodil Martin Vychopeň v tištěném vydání Bulletinu advokacie (11/2023) i na stránkách Advokátního deníku ZDE. Právě jeho text mne ke knize přivedl, když o ní píše jako o „výtečném díle pro základní pochopení občanského práva“, přičemž podle jeho názoru „učit se z takové učebnice bude jistě radost“.

Hned z kraje proto raději uvádím, že moje recenze je naopak důrazným varováním pro každého, kdo by snad uvažoval nad pořízením zmíněné knihy. Ta je totiž esencí toho nejhoršího, na co lze v české právnické literatuře natrefit. Toto prohlašuji s plnou odpovědností a dokládám v textu níže.

 

Systematika (rozčlenění) textu a jeho vyváženost

Výklad celého rozsahu občanského práva je podán na 591 stranách a je strukturován do 8 částí (nedrží se tak zcela pandektní struktury):

• obecná část
• věcná práva
• závazkové právo
• závazkové právo smluvní – obecná část
• závazkové právo – zvláštní část
• závazkové právo deliktní
• dědické právo
• rodinné právo

Tyto části se dělí na jednotlivé kapitoly. Rozčlenění jistě záleží na vkusu toho či onoho autora, ale je vždy dobré, když v něm lze nalézt nějakou logiku a je prosto chyb. S velkým otazníkem je např. zařazení odpovědnosti za vady a odpovědnosti za prodlení do deliktního práva – autoři se zřejmě domnívají, že když jde o odpovědnost, jde též o delikt (tento svůj postoj však nijak nevysvětlují, když deliktní právo se tradičně chápe jako právní oblast zabývající se následky porušení zákona). Překvapí zařazení problematiky vydržení do obecné části (byť příbuznost s promlčením nelze popřít) nebo pojednání o úrocích v rámci výkladu o úvěru, když jde jistě o obecnou regulaci, která se uplatní i v jiných případech.

Na každou z osmi částí vychází v průměru necelých 74 tiskových stran; to uvádím čistě pro ilustraci, neboť např. o obecné části je popsáno 186 stran, naproti tomu dědickému právu je věnováno pouhých 21 stran. Z toho je patrné, že autoři na sebe dobrovolně uvalili neskutečnou zátěž, když musí v tak omezeném rozsahu vysvětlit to podstatné z občanského práva, a navíc formou, která bude učebnicovým textem. Předpokládá to zvážit, co je podstatné a co je naopak zbytné. To autoři neučinili, když se snaží zmínit naprosto vše; někdy určitou informaci opakují vícekrát za sebou, jakoby měli prostoru nadbytek – viz výklad o věcných břemenech na str. 274–275, kde se čtyřikrát (sic!) uvádí rozdíl mezi služebností a reálným břemenem. Text tak není vyvážený, např. závazkům ze zaopatřovacích smluv (které jsou v praxi spíše raritní) jsou věnovány více než dvě stránky, zatímco koupě je společně se směnou popsána na necelé straně a půl (srovnejte to s tím, že např. o úrocích autoři píší na celých šesti stránkách: 322–325 a 397–400!). Takových případů lze nalézt celou řadu.

Z hlediska systematiky odborníky jistě zaskočí, že zmínka o nezbytné cestě je obsažena na str. 229 pod rubrikou „Zákonná (legální) břemena“, což je samozřejmě nesmysl. Systematicky vadné je i zařazení části o spoluvlastnictví jednotky (str. 263–264) do pojednání o bytovém spoluvlastnictví, když se však týká spoluvlastnictví podílového (ty samé informace jsou přitom obsaženy i na str. 248–249 v části o podílovém spoluvlastnictví).

 

Vyhovuje text nárokům kladeným na učebnici?

Míra obtížnosti právního textu je velmi vysoká a učebnice jsou většinou prvním textem, se kterým přicházejí studenti do styku. Na učebnice proto máme vysoké nároky s ohledem na schopnost vyložit právní pravidla nejen srozumitelně, ale též pochopitelnou formou (nic na tom nemění skutečnost, že takových učebnic je na českém trhu jako šafránu). Autoři by proto měli vážit každou formulaci a mít na paměti, že učebnice, aby splnila svůj účel, musí být přizpůsobena kognitivním schopnostem studentů, kteří se teprve seznamují s právní regulací.

Učebnice není monografií ani komentářem, v nichž autor rozebírá veškeré podrobnosti traktované problematiky. Učebnice má být strukturovaný systém, který je složený z řady rozmanitých komponentů. Jejich přítomnost pak zajišťuje její didaktickou vybavenost. Dnes již víme, že nestačí učivo prezentovat pouze verbálním textem bez obrazových prostředků (taková učebnice zaujme studenty pravděpodobně méně, navíc studenti se učí nejen vlastním čtením textu, obrazový vjem musí být komplexní). Je-li učebnice doplněna např. přehledovými schématy, naukovými ilustracemi (diagramy) nebo komponenty, kterými se řídí učení studenta (podněty k zamyšlení, otázky za jednotlivými tématy, odkazy na další zdroje), je to zpravidla ku prospěchu.

Takovou učebnicí však recenzovaná kniha není. Obsahuje pouze prostý text, autoři neužívají ani zvýraznění pomocí ztučnění (výjimkou je jedna stránka – č. 385) či podtržení, nepřistupují ke strukturování textu za pomoci dílčích nadpisů, odrážek apod. Je velmi obtížené se v textu orientovat. Za příklad může sloužit část označená „Náležitosti právních jednání, jejich nedostatky a následky jejich nedostatků“ (str. 97 an.) – jde o 8 stran souvislého textu, který je zachycením myšlenkového toku autora, který se nesnaží napsat učebnici, ale prostě jen zaplnit papír různě relevantními informacemi na dané téma.

Poznámku je třeba učinit k použitému jazyku. Každý autor je ve svém výrazivu jedinečný a je jistě dobře, je-li učebnice nejen srozumitelným, ale i čtivým textem. Čtivost by však neměla přerůst v autorovu exhibici, což se, bohužel, minimálně jednomu ze spoluautorů stalo. A tak se sice dozvíte, že pustých ostrovů je dnes výrazně méně nežli v časech Robinsona Crusoa (str. 19), že nesmíte na chodníku střílet ze samopalu (str. 21), ve kterých letech žil Brahmagupta a že nulu nelze dělit (str. 42), že indické ministerstvo životního prostředí povýšilo status velryb, delfínů a kosatek na subjekty právních vztahů a newyorský soud odmítl přidělit status osoby orangutanovi (str. 119), že Karel IV. byl vášnivý sběratel (str. 180), že krtek není slepý (str. 181), že číslo 4 bylo považováno za výraz sekulární struktury světa, na rozdíl od čísla 3, které mělo význam božský (str. 309), ale nejsou to informace, které by měly pro čtenáře jakýkoli význam.

 

Obsah knihy

Obsahově jsou některé pasáže naprosto odbyté a jsou jen karikaturou na text, po kterém byste alespoň zdánlivě požadovali, aby se blížil textu učebnímu. Podívejme se např. na text o odpovědnosti za škodu, který autoři vměstnali na 40 stran… Např. mezi stranami 462 až 476 jsou představeny zvláštní skutkové podstaty náhrady škody. Nejsou ale vysvětleny nebo nějakým přístupným způsobem představeny tomu, kdo se poprvé seznamuje s touto regulací. Jen je tam opsán zákonný text, často ani ne celý, takže řada tvrzení vyznívá zavádějícím způsobem. To samé lze uvést o textu mezi stranami 488 až 490, kde se postupně opisují § 2914 až § 2918 o. z. Pro koho to je užitečné? Pro nikoho.

Domnívám se, že na učebnicový text musíme klást mnohem vyšší nároky, než že dojde k pouhému opsání textu zákona (byť někdy trochu jinými slovy či s obohacením o nějaký oslí můstek). Podívejme se např. na text o zástavním právu, str. 281 an. Autor začíná čtyřmi odstavci povídání o věcných právech k věci cizí (což je podivné, když obecné výklady o nich jsou obsaženy jinde). Pak jsou popsány dvě funkce zástavního práva (krkolomně, ale jsou tu) a zmíněn jeden aspekt akcesority (jiné zásady, kterými je zástavní právo ovládáno, absentují). A pak už následuje opis či parafráze jednotlivých paragrafů občanského zákoníku: § 1309, § 1311, § 1313, § 1315, § 1310, § 1346, § 1347, § 1348, § 1350, § 1351, § 1352, § 1335, § 1336, § 1337, § 1338 atd. Učebnice se opravdu nevyznačuje tím, že za sebe poskládáte právní věty jednotlivých paragrafů, navíc v jednolitém textu, který není strukturován žádnými nadpisy apod. Bohužel, příklad textu o zástavním právu není výjimkou, ale pravidlem (stačí v podstatě náhodně nalistovat do jakékoli části publikace – namátkou: vznik smlouvy, splnění, nájem, omezení vlastnického práva,…).

 

Zásadní obsahové chyby

Nechci předstírat, že jsem tuto knihu přečetl od první do poslední stránky. Ale i při náhodném výběru různých pasáží lze odhalit řadu velmi zásadních nedostatků, které kdyby studenti prezentovali např. při zkoušce, se zlou by se potázali. Čistě ze statistického hlediska je pravděpodobné, že v publikaci se vyskytuje obdobných chyb daleko více:

Str. 21 – občanský zákoník nemodifikuje zásadu „co není zakázáno, je dovoleno“ tím, že nestanoví neplatnost právního jednání při jakémkoli rozporu se zákonem (to, že takové jednání není neplatné, neznamená, že je dovolené).

Str. 38 – princip autonomie vůle rozhodně nelze zužovat pouze na rozhodnutí, zda s někým uzavřete nějakou smlouvu, jaká smlouva to bude a jaká bude její forma. To je pouze jeden z projevů této zásady (smluvní svoboda), leč autonomie vůle má i další projevy – vlastnickou svobodu, testovací svobodu, spolčovací svobodu…

Str. 95 – autoři tvrdí, že výkladová pravidla stanovená v občanském zákoníku pro výklad právních norem platí i pro výklad právních jednání. To skutečně ne! Výklad právních předpisů je zcela něco jiného než výklad právního jednání. Je to patrné i přímo z o. z. (viz § 2 vs. § 555 an.). Vůbec text o výkladu právního jednání je plný chyb a nepřesností, když směšuje výklad empirický a normativní (aniž by mezi nimi vůbec vymezil základní rozdíl).

Str. 106 (ale i jinde) – pojem „zjevně“ (ve spojení s porušením dobrých mravů či veřejného pořádku) je v knize vykládán ve smyslu intenzity, což je již překonaný názor, který odmítá drtivá většina doktríny i Nejvyšší soud ve své judikatuře (viz R 104/2020).

Str. 183 – napsat, že věc druhově určená je totéž, co věc zastupitelná, a věc určená individuálně je věcí nezastupitelnou, chce velkou dávku fantazie, neboť věci určené druhově/individuálně neexistují – jde totiž o pojem obligačního práva, o vymezení předmětu závazku podle míry obecnosti/konkrétnosti, nikoli o věc v právním slova smyslu.

Str. 238 – rubrika nese označení „Nabytí vlastnického práva od nevlastníka“; to není přesné, protože jde o nabytí od „neoprávněného“, kterým může být v určitém případě i vlastník. Horší však je, že se pod touto rubrikou schovává i výklad k § 984 an. o. z., který se však netýká jen nabývání vlastnického práva, ale nabytí jakéhokoli věcného práva k věci zapsané ve veřejném seznamu.

Str. 263 – stanovy SVJ rozhodně nemohou určit, že jednotka nesmí být ve spoluvlastnictví (stanovy upravují fungování společenství vlastníků jednotek, práva a povinnosti členů, nemohou však upravit věcněprávní otázky ohledně jednotek).

Str. 269 – autoři uvádějí taxativní výčet věcných práv k věci cizí (pomíjím, že moderní civilistika raději užívá označení limitovaná věcná práva) a řadí mezi ně pouze právo stavby, věcná břemena, zástavní právo a právo zadržovací – přitom je jich více: např. jako věcné může být sjednáno předkupní právo, zákaz zcizení a zatížení, charakter věcného práva mohou mít i různá vedlejší ujednání u kupní smlouvy.

Str. 272 – právo stavby společně se stavbou netvoří hromadnou věc… Zákonodárce užívá právní konstrukci, když stavbu prohlašuje za součást (ve smyslu věcněprávním) práva stavby. To, že je pro někoho nezvyklé, že součástí nehmotné věci je hmotný předmět, neznamená, že pro to budeme popírat zcela jasnou právní regulaci.

Str. 275 – tvrzení, že služebnost nemůže vlastníka služebné věci nijak omezit v jeho právu věc zatížit, není pravdivé, když přímo ze zákona vyplývá, že služebnost může bránit zatížení pozemku právem stavby (§ 1241 o. z.).

Str. 275 – tvrdit, že vlastník nemůže zatížit svůj pozemek služebností ve prospěch jiného svého pozemku, je nesmysl odporující přímo § 1257 odst. 2 o. z. i současné praxi.

Str. 309 – zde se můžete dočíst, že mezi právním jednáním a deliktem není zásadního rozdílu, protože v obou případech jde o právní skutečnost… To je jak tvrdit, že není zásadního rozdílu mezi planetou a hvězdou, protože obě jsou kosmická tělesa. Uznávám, jde o úhel pohledu, leč pro učebnici je autorem zvolený úhel velmi nevhodný.

Str. 313 – autor tvrdí, že ne každý rozpor s dobrými mravy způsobuje absolutní neplatnost (v čemž se nejspíš odráží jeho přesvědčení, že „zjevnost“ rozporu je otázkou intenzity); tak tomu ale není, jak potvrzuje panující doktrína i judikatura.

Str. 338 – obecný pojem jistota (§ 2012 o. z.) nelze označovat jakou kauci. Je rozdíl mezi jistotou dle § 2012 o. z. a jistotou (kaucí) u nájmu bytu (§ 2254 o. z.).

Str. 343 – věřitel se při zajišťovacím převodu vlastnického práva nestává „neomezeným vlastníkem tohoto práva“, jak tvrdí autor, což už vyplývá z účelu samotného zajišťovacího převodu.

Str. 380 – smlouvy uzavírané adhezním způsobem rozhodně nepatří mezi spotřebitelské smlouvy, jak tvrdí autor, a neplatí ani to, že všechny smluvní podmínky jsou základními podmínkami smlouvy.

Str. 456 – nevím, co může autora vést k tvrzení, že předpokladem vzniku sankce v rámci deliktního práva je existence závazku. V jakém závazku je člověk jdoucí po chodníku k vlastníkovi nemovitosti, z níž na něj spadne omítka a zraní ho? V žádném, závazek vzniká až způsobením škody.

Str. 461 – uvádí se, že v případě deliktu se presumuje zavinění škůdce ve formě nedbalosti. To je správně. Avšak autor pokračuje a píše, že jde o domněnku nevyvratitelnou a že je povinen k náhradě škody vždy, i když škodu nezavinil! To je naprostý nesmysl, který odhalí každý, kdo se podívá do § 2911 o. z. (domněnka je uvozena slovy „má se za to“). Autorovi je úplně jedno, že v literatuře ani judikatuře nenajde názor, který by tento pohled byť jen zdánlivě podporoval. Svůj blud ještě rozvíjí, když tvrdí, že od formy zavinění se odvíjí povinnost nahradit nemajetkovou újmu (další nesmysl). Stranou už ponechávám, že autor vůbec netuší, jaký je vztah pravidel v § 2911 a § 2912 o. z.

Str. 462 – v části věnované škodě způsobené tím, kdo nemůže posoudit následky svého jednání, vás může zaskočit, že výklad neodpovídá zákonnému textu; autor přehlédl, že byl přijat zákon č. 192/2021 Sb., který s účinností od 1. 7. 2021 tuto regulaci významně změnil. Tato chyba se opakuje i na str. 489.

Str. 476 – v části o předsmluvní odpovědnosti autor uvádí, že v § 1729 o. z. neexistuje důvod, který by subjekt zprostil odpovědnosti za to, že ukončil kontraktaci. Přitom v tom samém pravidle je zmíněno, že má-li k tomu spravedlivý důvod, odpovědnost není dána.

 

Co v učebnici nenajdete, ačkoliv by v ní být mělo…

Od učebnice očekáváte, že v ní nebude chybět to základní. S ohledem na rozsah díla je vždy třeba činit kompromisy, ale v rámci občanského práva jsou věci, s nimiž prostě studenta seznámit musíte. A autoři to nedělají.

Chtěli byste se třeba dozvědět, co v soukromém právu označujeme pojmem veřejný pořádek? Jde o docela důležitý institut, vždyť je o něm zmínka již v § 1 o. z. a je důležitý i pro regulaci platnosti právního jednání. Nedozvíte se. Pouze na str. 24 autor píše, že jde o pojem veřejného práva (opravdu?), jeho vymezení však zcela pomíjí.

Na str. 207 začíná text o věcných právech. Marně byste hledali pojednání o zásadách, která věcná práva řídí. Je tu jen pár slov o absolutních účincích. Ale co princip speciality? Princip publicity? Princip převážné kogentnosti? Přitom bez toho lze věcná práva velmi těžko uchopit a jednotlivá pravidla vykládat. Úsměvně v tomto kontextu působí, když autoři na str. 36 uvádějí, že je jen málo praktičtějších otázek nežli znalost základních zásad a že se bez jejich znalosti v právu nikam nedostaneme… Ostatně pojednání o zásadách absentuje též u textu o závazkovém právu (ať již smluvním či deliktním) či právu dědickém.

Na str. 309 začíná pasáž o závazcích. Autoři se sice obšírně věnují etymologii pojmu „obligace“, ale studenti by snad více ocenili, kdyby si mohli přečíst nejen jakými zásadami je závazkové právo ovládáno, ale též, co to vůbec závazek je, co je jeho obsahem (nejsou to pouze dluhy a pohledávky, neboť závazek je daleko komplexnější, stačí zmínit tzv. utvářecí práva nebo nepravé povinnosti; o nich autoři mlčí). Místo toho na str. 326 narazíte na velmi kuriózní větu: „Povinnosti jedné strany odpovídá právo druhé strany a naopak, a zároveň právu jednoho odpovídá jeho vlastní povinnost a jeho povinnosti odpovídá jeho vlastní právo.“ Nesmysl.

Na str. 341–342 v textu o finanční záruce se nedočtete nic o její abstraktní povaze, což je zrovna jeden z nejdůležitějších bodů, pro které jsou finanční (bankovní) záruky využívány.

Část strany 462 je věnována problematice smluvní náhrady škody. Ten text je sám o sobě karikaturou, protože v něm najdete méně, než v textu § 2913 o. z., kde je pravidlo týkající se smluvní odpovědnosti zakotveno. Chtěli byste vědět, co jsou třeba smlouvy s ochrannými účinky vůči třetím osobám? Zde to nenajdete (zabrousíte-li však na str. 491, najdete tam o takových smlouvách alespoň titěrnou zmínku).

Na části str. 476 je pojednáno o předsmluvní odpovědnosti. Autor ale jen velmi zkratkovitě popisuje regulaci v § 1729 a opomíjí daleko důležitější aspekt předsmluvní odpovědnosti – porušení informační povinnosti. O ní se nedočtete ani čárku.

Začtete-li se na str. 484 do textu o příčinné souvislosti, najdete tam (s velkou dávkou fantazie) sotva postačující popis teorie podmínky (conditio sine qua non), ale nenajdete tam již nic o kritériích objektivní přičitatelnosti, např. o teorii adekvátnosti, bez které se prostě v deliktním právu neobejdete. A to nechávám stranou, že autor byl schopen v jednom odstavci napsat, že zákon nevyžaduje, aby byl vztah mezi příčinou a jejím následkem předvídatelný, aby v následujícím odstavci přesto psal o předvídatelnosti a o tom, že její míra je u různých osob různá. Co tím chtěl říci, je naprosto nejasné.

Píše-li se na str. 493 o náhradě škody na věci, nelze tak činit bez toho, aby bylo zmíněno, že peněžitá náhrada musí primárně odpovídat nákladům, kterých by bylo zapotřebí na uvedení do původního stavu; psát jen o obvyklé ceně je silně zavádějící a pro čtenáře nebezpečné.

Chtěli byste si v učebnici občanského práva, která dle obsahu zahrnuje výklad jak práva rodinného, tak i práv věcných přečíst třeba něco o společném jmění manželů? Tak to si musíte pořídit jinou knihu, tento institut autoři ignorují, nevěnují se mu (zato se ale dozvíte, že při svatebním obřadu keňského kmene Samburu oddávající promlouvá ke snoubencům s máslem na hlavě – str. 561).

 

Závěr

Autoři na zadní straně knihy uvádějí několik tvrzení. Zhodnoťme si místo závěru, nakolik jsou ve světle výše uvedeného pravdivá.

„Publikace předkládá ucelený, komplexní a kompletní výklad a co nejpodloženější úvahy o občanském právu.“ To není pravda. O výklad se nejedná, úvahy o občanském právu to též nejsou, natož čímkoli podložené.

„Publikace odráží nejen novější judikaturu…“ Ne, důležitá judikatura k novému občanskému zákoníku absentuje.

„Cílem publikace je ucelený výklad právního odvětví, ale poskytuje i návody pro právní praxi, jak jeho jednotlivé instituty používat.“ Žádné návody pro právní praxi se v ní nenacházejí, ledaže za ně autoři považují např. chybné tvrzení, že nemůžete prodat jednotlivé dílky stavebnice (na str. 185).

„I když je text určen převážně studentům, bude zcela jistě užitečným pomocníkem i pro praxi právníků, ale i neprávníkům.“ Tuto knihu nelze doporučit nikomu (vůbec ne studentům, kteří při prvotním seznámením se s probíranou materií nedokáží odhalit všechny nedostatky).

Dílo trpí tolika podstatnými vadami, že je možné po jejich zjištění knihu u prodejce reklamovat a odstoupit od smlouvy (ostatně se divím, že vady autorům nevytkl již vydavatel).

 

JUDr. Petr Bezouška Ph.D., autor působí na Katedře soukromého práva a civilního procesu na PF UPOL

 

Své hodnocení knihy „Občanské právo. Souhrnný výklad“, resp. reakci na recenzi Petra Bezoušky zaslal redakci Advokátního deníku také doc. JUDr. Petr Tégl, Ph.D., z Katedry soukromého práva a civilního procesu Právnické fakulty UP v Olomouci. Ten uvedl: „Plně souhlasím s publikovanou recenzí a sděluji, že pokud bych danou publikaci recenzoval sám, byl bych o poznání kritičtější.“