V následujícím článku se zabývám odlišnými názory obviněného a jeho obhájce na sjednání dohody o vině a trestu, které se nezřídka objevují v praxi. Zejména se zaměřuji na to, zda obhájce pouze musí vzít na vědomí, že obviněný chce sjednat dohodu o vině a trestu se státním zástupcem, nebo zda je nezbytné, aby vyjádřil svůj odlišný názor v případech, kdy je schopen se znalostí věci zdůvodnit, že uzavření této dohody není v zájmu jeho klienta.

V článku reaguji na příspěvek JUDr. Tomáše Sokola uveřejněný v Bulletinu advokacie č. 3/2023 a nazvaný Dohoda o vině a trestu jako kvadratura kruhu. Autor v něm nejdříve rozebral protikladné názory na možnost uzavírání dohody o vině a trestu. Uvedl, že dle jedné části odborné veřejnosti je možné uzavřít tuto dohodu, jen pokud výsledky vyšetřování dostatečně prokazují závěr, že se skutek stal, že tento skutek je trestným činem a že jej spáchal obviněný, tedy po splnění podmínek dle § 175a tr. řádu. Další odborníci ale usuzují, že ze stejné legislativní úpravy lze dojít k závěru, že tuto dohodu lze uzavřít již dříve. V závěru doktor Sokol uvedl, že „pokud někdo může zcela svobodně rozhodnout o svém osudu tak, že odmítne lékařskou péči a raději zemře, nevidím naprosto žádný důvod, proč by nemohl podobným způsobem rozhodnout o tom, jaký bude jeho další osud v trestním řízení“.[1]

Lze zahájit jednání o dohodě o vině a trestu dle poznatků obviněného?

Možnosti pro uzavírání dohody o vině a trestu (dále také „DOVT“) jsou legislativně upraveny v § 175a odst. 1 větě první tr. řádu: „Jestliže výsledky vyšetřování dostatečně prokazují závěr, že se skutek stal, že tento skutek je trestným činem a že jej spáchal obviněný, může státní zástupce zahájit jednání o dohodě o vině a trestu na návrh obviněného nebo i bez takového návrhu.“ Proto de lege lata jakýkoli jiný výklad, který umožňuje nebo doporučuje sjednání dohody o vině a trestu v průběhu vyšetřování nebo na jeho počátku, v době, kdy nejsou známy výsledky vyšetřování, není v souladu s § 175a tr. řádu.

Autoři Beckova komentáře k trestnímu řádu uvedli: „Obviněný a obhájce před sjednáním dohody o vině a trestu musejí mít možnost seznámit se se všemi důkazy svědčícími v jejich neprospěch, aby věděli, jak závažné usvědčující důkazy orgány činné v přípravném řízení vyhledaly a zajistily, nakolik je pozice obviněného v případném hlavním líčení za takové důkazní situace beznadějná ve vztahu k možnému zprošťujícímu rozsudku. Tím se zajišťuje, aby obviněný mohl učinit skutečně kvalifikovaný informovaný souhlas s dohodou o vině a trestu, a to nejen pokud jde o otázky viny, ale též výběru druhu trestu a jeho výměry, výroku o náhradě škody, odčinění nemajetkové újmy či vydání bezdůvodného obohacení, či výroku o ochranném opatření. Není možno části spisu skrývat, důležité informace, které mohou ovlivnit rozhodování obviněného, zda přistoupí na sjednání dohody o vině a trestu, zamlčovat, zamlžovat, či dokonce pouze jimi hrozit, aniž by byly obsaženy ve spise.“[2]

S výše uvedeným názorem se ztotožňuji, protože se opírá o § 175a  odst. 1 větu první tr. řádu a po splnění zde uvedených podmínek může obviněný podle výsledků vyšetřování kvalifikovaně souhlasit s jednáním o dohodě o vině a trestu. To by však neměl učinit na počátku vyšetřování, kdy má k dispozici zásadně jen usnesení o zahájení trestního stíhání, v němž jsou jen nebo převážně pouze důkazy a další skutečnosti v jeho neprospěch, zjištěné šetřením dle § 158 a násl. tr. řádu.

Není-li vyhověno žádosti obhajoby o nahlédnutí do spisu, je obviněný výrazně znevýhodněn před orgány činnými v přípravném řízení, neboť na rozdíl od nich nezná obsah spisu. V důsledku toho nezná usvědčující důkazy, které vyhledaly policejní orgány postupem před zahájením trestního stíhání. V této situaci, kdy obviněný z usnesení o zahájení trestního stíhání zná jen důkazy ve svůj neprospěch, tak netuší, jaké budou výsledky vyšetřování. Proto by neměl souhlasit s jednáním o dohodě o vině a trestu, a to ani když mu to navrhuje státní zástupce a nezřídka také policejní orgán. Takový souhlas s jednáním o DOVT by měl dát až poté, co budou ve vyšetřování provedeny všechny dostupné důkazy, tedy budou známy výsledky vyšetřování, které by odůvodňovaly podání obžaloby a v hlavním líčení by znemožňovaly, aby soud dospěl ke zprošťujícímu rozsudku. To plyne z § 175a odst. 1 tr. řádu, i z citovaného Beckova komentáře k trestnímu řádu.

Dříve než státní zástupce vyzve obviněného k jednání o DOVT, měl by posoudit, zda policejní orgán opatřil ve vyšetřování všechny nezbytné důkazy, a vyhodnotit je v souladu s § 2 odst. 6 tr. řádu, tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Pokud státní zástupce navrhuje jednání o DOVT na počátku vyšetřování, pak své vnitřní přesvědčení může prokázat jen na základě šetření, tzn. postupu před zahájením trestního stíhání dle hlavy deváté, nikoli podle výsledků vyšetřování dle hlavy desáté, jak mu ukládá § 175a odst. 1 tr. řádu.

K odlišným názorům na sjednání DOVT

JUDr. Sokol uvedl: „Podle mého názoru je především třeba k hodnocení podmínek pro uzavření DOVT přistupovat méně formálně, protože nejde ani tak o to, zda jsou důkazy provedeny procesně relevantním způsobem, ale zda existují informace (poznatky, indicie), které mají orgány činné v trestním řízení k dispozici a na jejichž základě se, kromě jiného, již formuluje vyšetřovací plán. Takže si lze také učinit představu o možném dalším průběhu a očekávaném výsledku trestního stíhání. Díky tomu si i vytvořit dostatečný podklad pro případné jednání o DOVT. Samozřejmě, že jde o vysoce individuální záležitost, ale opět je třeba připomenout, že v řadě trestních věcí obě strany disponují celou řadou informací, které nejsou formulovány nebo prezentovány ve formě procesních důkazů. Ale z pohledu těchto zainteresovaných osob mají dostatečnou váhu a přesvědčivost.“[3]

Otázkou je, na základě jakých informací může obhájce na počátku nebo v průběhu trestního stíhání provést analýzu situace a dovodit, do jaké míry je pravděpodobné prokázání trestného činu, pro který je obviněný stíhán. V praxi má obhajoba po obvinění klienta k dispozici zásadně jen usnesení o zahájení trestního stíhání, někdy i záznam o jeho podání vysvětlení, a kromě toho reakci obviněného na obvinění. Ať již obviněný trestnou činnost popsanou v usnesení před obhájcem popírá, nebo doznává, nemůže obhájce posoudit situaci bez znalosti spisu.

Pokud policejní orgán ani státní zástupce neumožní obhájci nahlédnutí do spisu, tak nemůže analyzovat situaci, protože poznatky získané od obviněného může konfrontovat jen se sděleným obviněním, nikoli s důkazy a dalšími skutečnostmi obsaženými ve spisu v průběhu šetření konaného postupem před zahájením trestního stíhání. Na počátku trestního stíhání nemůže obhájce doporučit obviněnému uzavření dohody o vině a trestu, pokud nezná výsledky provedeného šetření, nýbrž pouze to, co z nich uvedl policejní orgán do usnesení o zahájení trestního stíhání, a to výběrově tak, aby byl schopen toto usnesení odůvodnit. Proto policejní orgán i dozorující státní zástupce v praxi většinou oddalují okamžik, kdy umožní obviněnému nebo jeho obhájci nahlédnutí do spisu, což umožní obhajobě dospět k odůvodněné analýze existující situace. Před nahlédnutím do spisu to však je možné jen výjimečně.

Netuším, jak by mohl obhájce spolehlivě zjistit, zda orgány činné v přípravném řízení mají k dispozici informace (poznatky, indicie), na jejichž základě se kromě jiného formuluje plán vyšetřování. Mnozí obhájci mají po desítkách let praxe bezproblémové vztahy s policejními orgány a státními zástupci. To však neznamená, že se jich mohou dotazovat na jejich poznatky a indicie. Bez znalosti spisu mohou vycházet jen z usnesení dle § 160 odst. 1 tr. řádu, z poznatků od klienta a z úkonů provedených v průběhu vyšetřování.

JUDr. Sokol uvádí, že „obviněný má či může mít možnost reálně posoudit svoji situaci“.[4] S tím lze souhlasit. Otázkou však je, jak může obhájce zjistit, zda obviněný posuzuje svoji situaci reálně, nebo jen podléhá pesimismu ze sděleného obvinění, v němž vesměs nejsou uvedeny skutečnosti v jeho prospěch, nýbrž jen skutečnosti, které jej usvědčují. Mnozí obvinění jsou schopni posoudit svoji situaci, problém je však v tom, že bez znalosti obsahu spisu obhájce neví, zda toto posouzení od obviněného je pravdivé, vymyšlené nebo účelově zkreslené.

V § 175a tr. řádu se neuvádí možnost, aby státní zástupce zahájil jednání o DOVT jen na základě výsledku prověřování, nýbrž až na základě výsledků vyšetřování. Pokud se při úvahách o DOVT, stejně jako i v metodickém pokynu Nejvyššího státního zastupitelství, vychází jen z výsledků první fáze přípravného řízení, potom to je v rozporu s § 175a odst. 1 tr. řádu.

JUDr. Sokol při polemice se mnou uvedl: „Věcně správná je reakce autora, podle níž, pokud se státní zástupci zaměřují na DOVT na počátku vyšetřování, potom (v rozporu s § 175a odst. 1 tr. řádu) nevycházejí z výsledků vyšetřování, nýbrž jen z poznatků z první fáze přípravného řízení, tedy z šetření konaného před zahájením trestního stíhání. Podle autora ovšem § 175a odst. 1 tr. řádu neopravňuje státního zástupce k zahájení jednání o DOVT jen na základě výsledku prověřování, nýbrž až podle výsledků vyšetřování. S tím už bych souhlasit nemohl. Znamená to, že pokud prověřování neproběhlo, není možné až do doby, kdy je důkazní situace známa z výsledků vyšetřování, DOVT uzavřít.“[5]

Takto autor citovaného názoru nesouhlasí nejen se mnou, nýbrž ani s § 175a odst. 1 větou první tr. řádu, dle něhož lze zahájit jednání o DOVT, jestliže výsledky vyšetřování dostatečně prokazují závěr, že se skutek stal, že tento skutek je trestným činem a že jej spáchal obviněný. Podstatné je, že tato právní úprava nedává státnímu zástupci možnost zahájit jednání o DOVT s obviněným pouze po posouzení postupu před zahájením trestního stíhání dle § 158 a násl. tr. řádu, o němž obhajoba, na rozdíl od orgánů činných v přípravném řízení, není informována. Ust. § 175a odst. 1 tr. řádu neopravňuje k zahájení jednání o DOVT na základě výsledku prověřování, nýbrž až podle výsledků vyšetřování.

Pokud se neuskutečnilo prověřování, není důvod, aby obviněný zahájil jednání o DOVT se státním zástupcem. V usnesení dle § 160 odst. 1 tr. řádu se nejednou u trestného činu proti životu a zdraví uvádí, že „k obvinění osoby XY došlo po jejím zadržení na místě činu s nožem v ruce…“, nebo u majetkového trestného činu „k obvinění ZŽ došlo poté, co byl zadržen s věcmi odcizenými osobě AB“. V těchto i v mnoha dalších případech, kdy dochází ke sdělení obvinění podezřelé osobě krátce po jejím zadržení, bez postupu dle hlavy deváté trestního řádu, by neměl obhájce doporučit obviněnému jednání o DOVT, protože nemusí být pachatelem, jak předpokládá policejní orgán, nýbrž svědkem, který se náhodně vyskytl na místě činu. V těchto případech je nepochybné, že se skutek stal, i to, že tento skutek je trestným činem, avšak nelze dostatečně odůvodnit podezření, že jej spáchal obviněný, i když jej policejní orgány podle prvotních poznatků považují za nezpochybnitelné. Proto obhájce nemůže doporučit obviněnému bez znalosti spisu pořízeného v průběhu prověřování, aby jednal se státním zástupcem o DOVT, protože nejsou splněny podmínky uvedené v § 175a odst. 1 tr. řádu. Obhájce také nemůže souhlasit s názorem obviněného, který chce iniciovat jednání se státním zástupcem za účelem sjednání této dohody.

Jaká je úloha obhájce při vyvažování rovnosti stran?

Autoři publikace Advokátní právo[6] uvedli, že ve věcech trestních stojí v průběhu vyšetřování na jedné straně státní zástupce a policejní orgán se všemi represivními složkami, včetně odborných útvarů, a na druhé straně obviněný (osoba, proti níž se řízení vede), jehož jedinou oporou je obhájce. Formální rovnost stran, jak vyplývá z trestního řádu, však faktickou rovností není, zejména přihlédneme-li k informační asymetrii provázející předprocesní i procesní část trestního řízení. Zásada uvedená v § 2 odst. 5 tr. řádu, dle níž orgány činné v trestním řízení objasňují i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch osoby, proti níž se řízení vede, je spíše proklamací než praxí, se kterou se advokáti pravidelně setkávají. Proto je úloha obhájce při vyvažování rovnosti stran mimořádně důležitá.

Výše uvedený názor renomovaných autorů platí nejenom na počátku trestního stíhání, nýbrž i v jeho průběhu, a to zejména v případech, kdy obviněný projeví zájem o sjednání DOVT, ať již sám, nebo na návrh státního zástupce, příp. na základě doporučení policejního orgánu konajícího vyšetřování, který má stejně jako státní zástupce zájem na urychlení vyšetřování. Pokud se shodují pro obviněného nepříznivé názory orgánů činných v přípravném řízení, pak již na počátku či v průběhu vyšetřování může obviněný považovat důkazní situaci za beznadějnou. Proto by obviněný a jeho obhájce měli mít před jednáním o DOVT možnost seznámit se nejen se všemi důkazy svědčícími v jejich neprospěch, nýbrž i s důkazy ve prospěch, aby mohli posoudit důkazní situaci. Jen za tohoto předpokladu může obviněný navrhnout státnímu zástupci jednání o DOVT nebo souhlasit s takovým návrhem státního zástupce, i když ještě nejsou známy všechny výsledky vyšetřování. Pokud obhajoba nezná kromě důkazů v neprospěch i důkazy ve prospěch, nemůže obhájce podpořit názor obviněného, který chce navrhnout státnímu zástupci sjednání DOVT.

K uzavření DOVT a vztahu obhájce a obviněného

Podle názoru JUDr. Sokola „klient může dospět k závěru, že z celé řady důvodů, které ani nemusí sdělovat svému obhájci, protože není jeho povinností mu cokoli vysvětlovat, že pro něj bude výhodnější uzavřít DOVT“.[7] Dále autor opakovaně připomíná právo pacienta rozhodnout, zda se bude léčit nebo ne, a to včetně fatálního důsledku.[8] V této souvislosti pokládá otázku, proč by přes veškerá rizika DOVT, která je uzavírána dříve, nemělo být především právem obviněného rozhodnout se, jak dál ve své trestní věci postupovat.

Citovaný autor dále uvedl: „Za sebe již nyní mohu říci, že i s vědomím rizik, která jsou či mohou být spojena s DOVT uzavřenou v rané fázi trestního řízení, jsem přesvědčen, že prioritu by měla mít vůle obviněného. Samozřejmě vůle svobodná, neovlivněná nátlakem a projevená na základě informací, které obviněný považuje za dostatečné. V tom je zřejmě jedna z podstat problému. Tvrzení, že k DOVT nelze přistoupit dříve, než je, zjednodušeně řečeno, důkazní situace jasná, preferuje objektivně zjistitelnou situaci. Podle mne je ale zásadní to, jak na věc nahlíží obviněný. A samozřejmě i státní zástupce. Soud by měl, až na výjimky zjevně extrémních ujednání, tento fakt dohody respektovat. V této souvislosti poznamenávám, že zmíněná informovanost, anebo též informovaný souhlas s uzavřením DOVT, by se s jistou dávkou fantazie dala přirovnat k informovanému souhlasu, který je významným instrumentem ve zdravotnickém právu a ve zdravotnické praxi.“[9]

Podle autora citovaného názoru je podstatné, jak na věc nahlíží obviněný, a to i v případě, že důkazní situace není obhajobě jasná, třeba jen proto, že jí nebylo umožněno nahlédnutí do spisu, a proto neví, zda kromě důkazů v neprospěch obviněného, uvedených v usnesení dle § 160 odst. 1 tr. řádu, ve spisu jsou či naopak nejsou také důkazy ve prospěch obviněného. Proto považuje za možné, aby obviněný uzavřel DOVT se státním zástupcem dříve, než řízení dospěje do stadia alespoň základní sumarizace důkazů, přičemž nemá povinnost svému obhájci cokoli vysvětlovat, a to jen proto, že si to sám přeje.

Kdy je rozhodující vůle obviněného?

S výše citovaným názorem, že při rozhodování o DOVT by měla mít prioritu vůle obviněného, lze souhlasit, pokud se obviněný hájí sám, tedy nejde-li o případ nutné obhajoby (nebo o případ, kdy obviněný využije možnost vzdát se obhájce dle § 36b tr. řádu).[10] Pak může obviněný vycházet jen ze svého názoru.

Pokud se obviněný hájí sám, pak je výlučně na něm, zda sjedná se státním zástupcem DOVT a prohlásí, že spáchal skutek, pro který je stíhán, jak požaduje podmínka stanovená v § 175a odst. 1 tr. řádu, a to třeba i v případě, že tento skutek nespáchal.

Nepochybně je právem obviněného rozhodnout se, jak ve své trestní věci postupovat. Hájí-li se obviněný sám, ani nevyužije poradu ad hoc s advokátem, tak vesměs vychází jen z usnesení o zahájení trestního stíhání a z poučení o DOVT poskytnutého vyslýchajícím policejním orgánem, příp. z návrhu státního zástupce.

Značný vliv na obviněné mají i informace z českých sdělovacích prostředků, na jejichž základě považují mnozí obvinění DOVT se státním zástupcem za zcela běžnou. Také z řady filmů a televizních seriálů z USA i z dalších států mnozí obvinění v ČR dovozují, že jim v podstatě nic nebrání v uzavření DOVT, pokud si ji sami přejí. Přitom v současnosti sjednává DOVT v průběhu vyšetřování méně než jedno procento obviněných.[11]

V roce 2022 dosáhl počet stíhaných osob a osob, proti nimž bylo vedeno zkrácené přípravné řízení, 68 421 a z nich 632 sjednalo se státním zástupcem DOVT, což činí 0,9 % stíhaných osob a osob, proti nimž bylo vedeno zkrácené přípravné řízení. Tzn., že DOVT sjednala v roce 2022 se státním zástupcem jedna ze 100 stíhaných osob a osob, proti nimž bylo vedeno zkrácené přípravné řízení. Z toho plyne, že sjednání DOVT není v praxi běžné, nýbrž spíše výjimečné.

Právem obviněného, který se hájí bez obhájce, je rozhodnout se sám, jak dál ve své trestní věci postupovat, tedy zda sjednat DOVT, přestože mu nejsou známy výsledky vyšetřování, a proto není dostatečně prokázán závěr, že se skutek stal, že tento skutek je trestným činem a že jej spáchal právě on jako obviněný (§ 175a odst. 1 věta první tr. řádu).

Může mít prioritu vůle obviněného, který má obhájce?

Pokud obviněného obhajuje v průběhu vyšetřování obhájce, pak je před skončením vyšetřování (§ 175a odst. 1 věta první tr. řádu), či alespoň bez základní sumarizace důkazů v průběhu vyšetřování situace výrazně složitější. Na rozdíl od obviněného nemůže obhájce pominout dvě podmínky sjednání DOVT, tedy že obviněný prohlásí, že spáchal skutek, pro který je stíhán, a na základě dosud opatřených důkazů a dalších výsledků přípravného řízení nejsou důvodné pochybnosti o pravdivosti jeho prohlášení (§ 175a odst. 3 věta první tr. řádu). Obhájce nemůže pouze vzít na vědomí, jak svoji situaci posuzuje obviněný. Je potřebné, aby obhájce vycházel z objektivně zjistitelné situace, kterou pak musí nastínit obviněnému. Na základě dosud opatřených důkazů a dalších výsledků vyšetřování přitom o pravdivosti prohlášení obviněného o spáchání skutku nesmí vznikat důvodné pochybnosti, které by neměl mít zejména obhájce. Pokud obviněný chce již po přečtení usnesení o zahájení trestního stíhání jednat se státním zástupcem o DOVT, i když obhajoba nezná obsah spisu ani důkazy ve prospěch obviněného, měl by obhájce reagovat na klientův názor i na jeho výslovný pokyn s respektem. Následně by však měl vyjádřit svůj názor, včetně pochybností nad unáhlenou a nepromyšlenou snahou obviněného o sjednání DOVT.

Nelze pominout, že DOVT sjednává státní zástupce s obviněným, a pokud jde o nutnou obhajobu, také za přítomnosti obhájce (§ 175a odst. 3 věta druhá tr. řádu). Pokud má obhájce pochybnosti o prohlášení obviněného, že spáchal skutek, pro který je stíhán, neměl by vzít na vědomí vůli obviněného ani jeho pokyn bez své reakce a vyjádření kvalifikovaného názoru, stejně jako lékař nemůže ponechat bez reakce rozhodnutí pacienta, že se nechce léčit, a musí znovu uvést názory zdůvodňující potřebu léčby.

Klíčovou otázkou je, co má činit obhájce, když má pochybnosti o prospěšnosti sjednání DOVT obviněným. Odpověď na tuto otázku poskytuje § 16 odst. 2 zák. o advokacii a komentář k němu.

Podle § 16 odst. 2 zák. o advokacii je advokát při výkonu advokacie povinen jednat čestně a svědomitě; je povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné.

Beckův komentář k zákonu o advokacii pak uvádí: „V mezích právních předpisů je advokát povinen důsledně uplatňovat ve prospěch klienta a k prosazení jeho oprávněných zájmů veškeré zákonné prostředky, které v konkrétním případě považuje za prospěšné. I v tomto případě může docházet k jistému rozporu mezi požadavky klienta a záměry advokáta při postupu v klientské věci. Pokyn klien­ta k uplatnění určitého procesního kroku sice není v rozporu s právním nebo stavovským předpisem, avšak advokát má za to, že z taktických či jiných důvodů není momentálně takový krok pro klienta prospěšný. V takové situaci bude záležet na advokátovi, aby kvalifikovaně a srozumitelně vysvětlil klientovi důvody, proč jím požadovaný krok nedoporučuje použít a jaké následky pro klientovu věc to může mít. Trvá-li v tomto případě klient i nadále na svém pokynu, může to být v některých případech považováno za narušení nezbytné důvěry mezi advokátem a klien­tem, tedy rovněž za důvod pro vypovězení smlouvy o poskytování právních služeb advokátem nebo pro žádost advokáta o zrušení jeho ustanovení či určení k poskytování právních služeb (§ 20 odst. 1 věta první zák. o advokacii). Pokud však rozpor mezi pohledem advokáta a klienta na věc není takové intenzity, aby šlo o narušení nezbytné důvěry mezi nimi, je advokát povinen pokyn klienta respektovat. Měl by však prokazatelně klienta výše uvedeným způsobem poučit a mít potvrzené stanovisko klienta, že přes uvedené poučení na svém pokynu trvá.“[12]

Vzhledem k tomu, že dle § 16 odst. 2 zák. o advokacii je obhájce při výkonu obhajoby povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné, je žádoucí, aby vyjádřil svůj vlastní názor i na sjednání DOVT. Nejednou je v praxi obviněný pro urychlené sjednání této dohody se státním zástupcem, i když důkazní situace není jasná. Obhájce by neměl podpořit ani akceptovat klientův názor, zejména má-li pochybnosti o tom, zda obviněný spáchal skutek, pro který je stíhán. Pak nemůže mít bezmeznou prioritu vůle obviněného, i když je projevená na základě jemu dostupných či poskytnutých informací, které ze svého subjektivního pohledu považuje za dostatečné. Obhájce by neměl v této situaci preferovat názor obviněného před objektivně zjištěnou situací. Dříve než obhájce splní pokyn klienta a začne jednat se státním zástupcem o DOVT, měl by sdělit klientovi svůj názor vycházející z § 175a tr. řádu.

V praxi většina obhájců vysvětlí obviněnému, který chce sjednat DOVT na počátku či v průběhu vyšetřování, že ještě nezačaly nebo dosud probíhají výslechy svědků a konají se další úkony, a proto je jednání o dohodě předčasné. Zásadní význam má přístup obhájce k obviněnému. Obhájce by neměl odmítat názor klienta, který chce sjednat DOVT, nýbrž by se k němu měl kvalifikovaně vyjádřit se znalostí věci. Pokud obhájce srozumitelně a trpělivě vysvětlí klientovi, že nezná obsah spisu, že důkazy dosud neprokazují, že spáchal skutek, pro který je stíhán, a proto mu nedoporučuje jednat o dohodě se státním zástupcem, nezřídka se obviněný zamyslí nad názorem obhájce a přehodnotí svůj postoj, a to po zvážení skutečností, jež by bez objasnění od obhájce nevěděl.

Mnohdy klient tvrdí obhájci, že o možnostech i důsledcích sjednání DOVT se státním zástupcem ví vše potřebné, protože před prvním výslechem, k němuž se dostavil sám, byl podrobně poučen vyslýchajícím policejním orgánem (§ 91 odst. 1 tr. řádu). Při poradě obhajoby se pak ukáže, že obviněný se chce vyhnout projednávání věci v hlavním líčení. Proto jej zaujala možnost, že po sjednání DOVT se státním zástupcem a jejím schválení soudem se vzdá práva na projednání věci v hlavním líčení. To je důvodem, proč chce prohlásit, že spáchal skutek, pro který je stíhán, i když to důkazy dosud neprokazují, nebo to prokazují jen některé důkazy, které byly provedeny.

Zásluhou srozumitelných argumentů od obhájce se obviněný nezřídka zamyslí nad skutečnou důkazní situací, a proto přehodnotí svůj postoj a vyčká, zda v souladu s § 175a odst. 1 tr. řádu výsledky vyšetřování prokážou závěr, že se skutek stal, že je trestným činem a že jej spáchal právě on jako obviněný.

Jindy obviněný sdělí obhájci, že od vyslýchajícího policejního orgánu ví, že státní zástupce „je ochoten“ sjednat DOVT, a proto chce využít této možnosti, která je pro něj podle sdělení policejního orgánu velmi výhodná. Proto zvažuje souhlas s dohodou, aby se nemusel podrobit pro něj nepříjemnému a časově náročnému vyšetřování a následně i hlavnímu líčení za účasti veřejnosti, avšak nehovoří o tom, zda spáchal skutek, pro který je stíhán.

Existuje také mnoho dalších subjektivních důvodů, které obviněnému dávají impulz k jednání o dohodě na počátku či v průběhu vyšetřování, a to bez ohledu na úpravu obsaženou v § 175a odst. 1 větě první tr. řádu.

DOVT bez přítomnosti obhájce 

Od 1. 9. 2012 až do 31. 8. 2020 mohl obviněný sjednat DOVT vždy jen za přítomnosti obhájce. Po novele trestního řádu provedené zákonem č. 333/2020 Sb. má od 1. 9. 2020 ust. § 175a odst. 3 věta druhá toto znění: „Dohodu o vině a trestu sjednává státní zástupce s obviněným. Jde-li o případ nutné obhajoby, sjednává státní zástupce dohodu o vině a trestu s obviněným také za přítomnosti obhájce.“

Důsledkem této úpravy je stav, že nejde-li o nutnou obhajobu, může s účinností od 1. 9. 2020 státní zástupce sjednat s obviněným DOVT bez přítomnosti obhájce, a není v tom spatřováno porušení práva obviněného na obhajobu.[13] V důsledku této úpravy se stává, že obviněný, i když má obhájce a nejedná se o nutnou obhajobu, sjednává DOVT nejen bez přítomnosti obhájce, nýbrž i bez porady s ním o možnosti tohoto alternativního řešení věci.

Má obhájce zaznamenat nesouhlas s názorem obviněného?

Když obviněný souhlasí s jednáním o DOVT, příp. je sám navrhl, pak není vhodné, aby obhájce přítomný jednání o dohodě, jde-li o nutnou obhajobu, vyjadřoval v průběhu jednání nesouhlas s jejím sjednáním. Svůj názor měl obhájce vyjádřit jen při poradách s klientem. Někteří obvinění však i po pečlivém vysvětlení od obhájce trvají na sjednání DOVT se státním zástupcem, i když zatím neznají výsledky dokazování a netuší, kdy skončí vyšetřování. Pak podle obhájce došlo k narušení důvěry mezi ním a klientem, a proto mu obhájce vypoví smlouvu o poskytování právních služeb.[14] Následně, jde-li o nutnou obhajobu, si pak musí obviněný zvolit jiného obhájce nebo mu musí být ustanoven, příp. určen Komorou.

Obhájce nejednou vypoví klientovi smlouvu o poskytování právních služeb i tehdy, když nejde o nutnou obhajobu, protože není ochoten účastnit se jednání o DOVT se státním zástupcem, s jejímž sjednáním nesouhlasí, zejména pokud se opírá o nepravdivé nebo diskutabilní prohlášení obviněného o spáchání skutku, pro který je stíhán. V takových případech nechce obhájce asistovat u sjednávání dohody, protože ji nechce kritizovat, i když s jejím uzavřením nesouhlasí.

Obhájci ale vesměs respektují právo obviněného jednat způsobem, který podle svého přesvědčení považuje za prospěšný, a nadále jej obhajují, i když se na postupu obhajoby neshodli. Pak je však vhodné, když rozpor mezi pohledem obhájce a obviněného, včetně poučení klienta o předčasnosti nebo nevhodnosti uzavření DOVT na počátku či v průběhu vyšetřování, obhájce zadokumentuje záznamem v klientském spisu. V něm by nemělo chybět ani stanovisko klienta, že i po podrobném poučení od obhájce chce se státním zástupcem sjednat DOVT, i když nejsou známy výsledky vyšetřování.

Obhájce nemůže pominout problematický vztah institutu DOVT k zásadě zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. řádu). „Není možno dosáhnout dohody o vině a trestu na základě pouhého doznání obviněného, aniž by zde byla základní skutková zjištění prokazující, že se stal skutek, pro nějž je obviněný stíhán (resp. z jehož spáchání je podezříván), že jej spáchal obviněný (resp. podezřelý), že má veškeré znaky trestného činu a že je za něj obviněný (podezřelý) trestně odpovědný.“[15] Pokud obviněný prohlásí, že spáchal skutek, pro který je stíhán, pak stejně, jako když se dozná ke spáchání trestného činu, lze mít důvodné pochybnosti o tom, že policejní orgán učinil základní skutková zjištění prokazující, že obviněný spáchal skutek, pro který je stíhán.

Obhájce nemůže pominout ani zásadu vyhledávací (§ 2 odst. 5 tr. řádu), dle níž doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. Proto orgány činné v přípravném řízení musejí objasňovat způsobem uvedeným v tomto zákoně, a to i bez návrhu stran, stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. Vzhledem k tomu je doznání obviněného k trestné činnosti nezbavuje povinnosti přezkoumat všechny okolnosti případu. Pokud však obviněný učiní prohlášení, že spáchal skutek, pro který je stíhán, tak policejní orgán vesměs neověřuje pravdivost tohoto prohlášení, a proto také nevyhledává a neprovádí důkazy tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí.

Nejčastěji obhájci uvedou do klientského spisu pouze stručný záznam o poučení klienta, jemuž nedoporučili uzavření DOVT, avšak klient toto doporučení neakceptoval a sám navrhl sjednání této dohody nebo souhlasil s návrhem státního zástupce na její sjednání. Pokud v takovém záznamu chybí odůvodnění doporučení daného obhájcem, nevylučuje to pozdější kontroverze mezi obhájcem a obviněným, příp. i stížnost klienta ke Komoře, jejíž šance na úspěch je tím větší, čím je záznam obhájce v klientském spisu stručnější a s nedostatečným odůvodněním.

Osvědčuje se, když obhájce v záznamu do klientského spisu uvede alespoň obsah doporučení, které dal klientovi, stejně jako stanovisko klienta, že i po poučení od obhájce chce se státním zástupcem sjednat DOVT, i když nejsou známy výsledky dokazování (nebo ještě nejsou známy výsledky vyšetřování, jak to vyžaduje § 175a odst. 1 tr. řádu, nebo ještě neproběhly výslechy navrhovaných svědků ani další úkony). Kromě toho by v záznamu obhájce nemělo chybět ani stanovisko klienta, že i po poučení od obhájce chce se státním zástupcem sjednat DOVT, a to přesto, že dosud nejsou známy výsledky vyšetřování. Nejvhodnější je, když toto stanovisko napíše klient vlastní rukou s podpisem i datem.

Může obviněný navrhnout DOVT bez obhájce?

Za podmínek uvedených v § 175a odst. 1 tr. řádu může státní zástupce zahájit jednání o DOVT na návrh obviněného nebo i bez takového návrhu. Podstatné je, že „návrh na sjednání dohody o vině a trestu může obviněný učinit i bez obhájce“.[16] Ust. § 175a tr. řádu nestanoví, co přesně by mělo být součástí takového návrhu, a proto s jeho formulováním má obviněný mnohdy problémy.

„Obviněný by se přitom měl nejprve informovat o možnostech své obhajoby a tomu pak následně přizpůsobit svůj návrh, jehož obsah by měl z taktických důvodů pečlivě zvažovat, jelikož musí nalézt kompromis mezi tím, aby státního zástupce k uzavření dohody o vině a trestu přiměl (resp. alespoň k jednání o ní), ale aby si zároveň zachoval také určitý prostor pro případné další vyjednávání.“[17]

Pokud obviněný nejednal s obhájcem ani ad hoc s advokátem, pak v návrhu státnímu zástupci mnohdy neuvádí ani prohlášení, že spáchal skutek, pro který je stíhán, i když jde o základní podmínku sjednání dohody. Nemá-li obviněný obhájce, a přesto v návrhu adresovaném státnímu zástupci uvede, že spáchal skutek, pro který je stíhán, a to výslovně s odkazem na § 175a odst. 3 větu první tr. řádu, pak je v této správné formulaci patrný vliv policejního orgánu konajícího vyšetřování na návrh podaný obviněným. Tak je tomu přesto, že praxe připouští, aby policejní orgán navrhl státnímu zástupci též sjednání DOVT (a to alespoň alternativně k návrhu na podání obžaloby).[18]

Má-li obviněný obhájce, který jménem klienta sepíše návrh na sjednání DOVT, pak obhájce zásadně respektuje podmínky dohody uvedené v § 175a odst. 3 tr. řádu a vychází z možností obhajoby obviněného.

Může obviněný sjednat DOVT před základní sumarizací důkazů?

JUDr. Sokol položil tuto otázku: „Proč by DOVT nemohl obviněný uzavřít dříve, než řízení dospěje do stadia alespoň základní sumarizace důkazů, prostě proto, že on chce? A státní zástupce s tím souhlasí. Přitom k tomu mohou obě strany mít velmi racionální důvody, mj. plynoucí ze značného a oprávněného zájmu o to, aby vyšetřování dále nepokračovalo.“[19]

De lege lata je při odpovědi na výše uvedenou otázku třeba vyjít z § 175a odst. 1 tr. řádu, kde se uvádí, cit.: „Jestliže výsledky vyšetřování dostatečně prokazují závěr, že se skutek stal, že tento skutek je trestným činem a že jej spáchal obviněný, může státní zástupce zahájit jednání o dohodě o vině a trestu na návrh obviněného nebo i bez takového návrhu.“ Tak je tomu proto, že DOVT představuje další možný alternativní způsob zjednodušeného vyřízení některých trestních věcí. Při jejím využití dochází k významnému odchýlení od standardní podoby trestního řízení, a to zejména ve vztahu k obvyklému projednání věci v hlavním líčení, a to od 1. 9. 2012, kdy nabyla účinnosti novela trestního řádu provedená zákonem č. 193/2012 Sb. Aplikace tohoto institutu je pouze fakultativní a na sjednání DOVT tak ani při splnění všech nezbytných podmínek nemá obviněný nárok. Vždy tak bude záviset pouze na uvážení státního zástupce, zda s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednotlivých případů takový postup zvolí, či nikoli. To platí při skončení vyšetřování, stejně jako v jeho průběhu, pokud dosavadní výsledky ještě neskončeného vyšetřování dostatečně prokazují závěr, že se skutek stal, že tento skutek je trestným činem a že jej spáchal obviněný, jinými slovy, pokud byla provedena základní sumarizace již provedených důkazů. Pak může obviněný chtít uzavřít DOVT se státním zástupcem a v takových případech je reálné, že ke sjednání dohody dojde. Výše jsem odůvodnil, že v případech, kdy se neuskutečnilo prověřování postupem dle § 158 a násl. tr. řádu, není důvod, aby obviněný zahájil jednání o DOVT se státním zástupcem, což v případě, že má obhájce, platí dvojnásob.

Neshledávám důvod k legislativní úpravě, která by dávala větší prostor pro uzavírání DOVT, což výše také odůvodňuji. Dříve než jsou známy výsledky vyšetřování, než je provedena sumarizace provedených důkazů, by neměl obviněný navrhovat sjednání DOVT ani dávat souhlas k jejímu sjednání. Pokud se hájí sám, tak to může učinit jen proto, že to záleží na jeho názoru. Má-li obviněný obhájce, pak by měl vždy objasnit klientovi úpravu obsaženou v § 175a odst. 1 tr. řádu, stejně jako podmínky stanovení dohody uvedené v § 175a odst. 3 tr. řádu a obviněný by to měl respektovat.

JUDr. Tomáš Sokol opakovaně vyjádřil „své přesvědčení, podle něhož pokud někdo může zcela svobodně rozhodnout o svém osudu tak, že odmítne lékařskou péči a raději zemře, nevidím naprosto žádný důvod, proč by nemohl podobným způsobem rozhodnout o tom, jaký bude jeho další osud v trestním řízení“.[20]

Pokud však nejsou splněny podmínky DOVT uvedené v § 175a odst. 1, 3 tr. řádu, pak by její sjednání neměl obviněnému doporučit obhájce. Nelze pominout, že obviněný zmocňuje obhájce k tomu, aby mu v trestním řízení poskytl potřebnou odbornou právní pomoc a aby k tomu využíval všechny zákonné prostředky a způsoby obhajoby tak, aby byly v řízení náležitě a včas objasněny skutečnosti, které obviněného zbavují viny nebo jeho vinu zmírňují, a tím aby přispíval ke správnému objasnění věci (§ 26 odst. 1 zák. o advokacii). To platí přesto, že existuje možnost sjednání DOVT.

Beckův komentář k trestnímu řádu uvedl významné výhrady proti institutu DOVT: „Jde především o nebezpečí zneužití institutu orgány činnými v trestním řízení, které by mohly chtít si zjednodušit práci za každou cenu… Obviněný, který ve skutečnosti žádný trestný čin nespáchal, tak může být pod předestřenou tíhou usvědčujících důkazů nucen k doznání viny, stojí před obtížnou volbou setrvání na plnohodnotném projednání s úhradou veškerých s tím spojených nákladů a s rizikem přísného potrestání, pokud se svou obhajobou neuspěje, nebo doznání něčeho, co nespáchal, avšak s vidinou mírného trestu.“[21]

Trestní řád a resortní předpis

V článku se zabývám odlišnými názory obviněného a obhájce na sjednání DOVT. Nemohu však pominout důvody, proč se v praxi v otázce sjednávání DOVT v současnosti zásadně odlišují postoje obhájců od postojů státních zástupců.

Dřívější nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman vydal dne 3. 9. 2019 sjednocující Pokyn č. 9/2019 obecné povahy o postupu státních zástupců v trestním řízení, ve kterém jsou čl. 61 až 63 zaměřeny na DOVT. Čl. 61 odst. 2 tohoto pokynu uvádí: „Před zahájením jednání o dohodě o vině a trestu státní zástupce přezkoumá, zda výsledky přípravného řízení dostatečně prokazují, že se skutek stal, že tento skutek je trestným činem a že jej spáchal obviněný.“ Zde je v pokynu uveden odkaz na § 175a odst. 1 větu první tr. řádu, kde se však používá pojem výsledky vyšetřování. Z cit. pokynu však lze dovodit, že státní zástupce může vyjít i z výsledků šetření postupem před zahájením trestního stíhání.

Dne 15. 7. 2021 pak nejvyšší státní zástupce Igor Stříž uvedl: „Dohoda o vině a trestu by měla být uzavírána na samém počátku vyšetřování, aby ušetřila čas, prostředky.“[22] Tento názor měl zcela mimořádnou publicitu ve všech sdělovacích prostředcích a mnozí obvinění jím odůvodňovali před obhájci návrhy na sjednání dohody na počátku vyšetřování.

Dne 27. 1. 2023 zveřejnilo Nejvyšší státní zastupitelství Metodiku k postupu státních zástupců při sjednávání dohod o vině a trestu, sp. zn. 1 SL 111/2022,[23] která si stanovila za cíl rozšířit jejich používání v aplikační praxi a sjednotit postup státních zástupců a obviněných při využívání těchto dohod. Na str. 10 metodiky je uvedeno: „Dohodu o vině a trestu lze fakticky sjednat již bezprostředně po zahájení trestního stíhání. S ohledem na právo obviněného seznámit se s podstatou obvinění a vyjádřit se k němu je nezbytné, aby sjednání dohody předcházel standardní výslech obviněného podle § 90 a násl. tr. řádu.“

Na str. 14-15 metodiky se pak uvádí: „Dohodu v přípravném řízení lze sjednat v jakémkoli okamžiku po zahájení trestního stíhání až do skončení této fáze trestního řízení. Ke sjednání dohody může tedy dojít i ve fázi vyšetřování, které dosud nebylo skončeno a není úplné. V takovém případě je věc předložena státnímu zástupci, aniž by proběhly úkony související se skončením vyšetřování podle § 166 tr. řádu. Musí však být v dostatečné míře zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Také není dotčeno právo obviněného nahlížet do spisu podle § 65 tr. řádu.“

Metodika k postupu státních zástupců při sjednávání dohod o vině a trestu umožňuje státním zástupcům od 27. 1. 2023 sjednání DOVT s obviněným kdykoli po zahájení trestního stíhání, a to v případě, že je v dostatečné míře zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, poté co je obviněnému umožněno nahlédnutí do spisu.

Cit. metodika umožnila státnímu zástupci zahájit jednání o DOVT kdykoli po zahájení trestního stíhání, což státní zástupci mnohdy využívají, nikoli až na základě výsledků vyšetřování, jak stanoví § 175a odst. 1 tr. řádu.

Otázkou je, zda lze při sjednávání DOVT vycházet z § 175a tr. řádu, nebo z metodiky k postupu státních zástupců. V praxi státní zástupci převážně vycházejí ze zmíněné resortní metodiky, byť nadále často neumožňují obhajobě nahlédnutí do spisu před sjednáním dohody, nýbrž až při jejím sjednání, což je nedostačující. Obhajoba, jak obvinění, tak obhájci, musejí při sjednávání DOVT vycházet z § 175a tr. řádu.

Podstatné je, že pokud státní zástupce navrhuje jednání o DOVT na počátku vyšetřování, pak své vnitřní přesvědčení může prokázat jen na základě šetření (prověřování), tzn. postupu před zahájením trestního stíhání dle hlavy deváté trestního řádu, nikoli podle výsledků vyšetřování dle hlavy desáté trestního řádu, jak mu v současnosti ukládá § 175a odst. 1 tr. řádu.

Sjednocení postupu při využívání dohod o vině a trestu mezi státními zástupci a obviněnými de lege lata brání zásadní nesoulad výše uvedené resortní metodiky státního zastupitelství s § 175a odst. 1 tr. řádu.

Zákonné podmínky pro jednání o DOVT by byly splněny pouze v případě, pokud by § 175a odst. 1 věta první tr. řádu měl de lege ferenda následující znění, v němž jsem tučně uvedl slova, která jsem doplnil: „Jestliže výsledky šetření nebo vyšetřování dostatečně prokazují závěr, že se skutek stal, že tento skutek je trestným činem a že jej spáchal obviněný, může státní zástupce zahájit jednání o dohodě o vině a trestu na návrh obviněného nebo i bez takového návrhu.“

Závěr

Obhájce je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Obhájce však není vázán pokyny klienta, jsou-li v rozporu s právním nebo stavovským předpisem, a o tom je povinen klienta přiměřeně poučit (§ 16 odst. 1 zák. o advokacii). V praxi může docházet k odlišnostem i k rozporům mezi názory obviněného a postoji obhájce ohledně sjednání dohody o vině a trestu. I když pokyn obviněného klienta ke sjednání dohody není v rozporu s právním nebo stavovským předpisem, může obhájce zastávat názor, že takový krok není pro klienta prospěšný.

Pak záleží na obhájci, aby kvalifikovaně a srozumitelně vysvětlil obviněnému důvody, proč sjednání dohody o vině a trestu nedoporučuje a jaké následky pro klientovu věc může mít její uzavření. Teprve pokud obviněný odůvodněné názory obhájce vyslechne, avšak nehodlá se jimi řídit, může obviněný sjednat dohodu o vině a trestu bez ohledu na doporučení obhájce, příp. může dát obhájci pokyn ke sjednání dohody se státním zástupcem. O poradách obhájce s obviněným by měl být v klientském spisu podrobný záznam pro případ, že by obviněný po čase vytýkal obhájci, že nedokázal zabránit sjednání dohody o vině a trestu, i když s jejím uzavřením zásadně nesouhlasil.

 

Doc. JUDr. Pavel Vantuch, CSc., je expertem na trestní právo, působil jako advokát a vysokoškolský pedagog.

Ilustrační foto: pixabay

---

[1] T. Sokol: Dohoda o vině a trestu jako kvadratura kruhu, Bulletin advokacie č. 3/2023, str. 21.

[2] P. Šámal a kol.: Trestní řád II. § 157 až 314s, Komentář, 7. vyd., C. H. Beck, Praha 2013, str. 2271.

[3] Op. cit. sub 1, str. 18 a násl.

[4] Tamtéž, str. 18.

[5] Tamtéž, str. 17-18.

[6] J. Svejkovský, A. Macková, M. Vychopeň a kol.: Advokátní právo, 1. vyd., C. H. Beck, Praha 2017, str. 164.

[7] Op. cit. sub 1, str. 15.

[8] Viz § 34 a násl. zák. č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších předpisů.

[9] Op. cit. sub 1, str. 16.

[10] V praxi dochází k tomu, že se obviněný v případě nutné obhajoby vzdá obhájce dle § 36b odst. 1 tr. řádu, a to pro neshody s obhájcem, nejednou i ohledně vhodnosti jednání o dohodě o vině a trestu, přesto si následně, v řízení před soudem obhájce zvolí nebo požádá o jeho ustanovení. Takto sami obvinění dokladují, že jejich rozhodnutí o vzdání se obhájce bylo nepromyšlené, unáhlené, motivované snahou ušetřit na obhajobě, nesouhlasem s názorem obhájce na DOVT či jinými subjektivními důvody. Přesto mohou být důsledky pro obhajobu naprosto nevratné. Nic na tom nezmění tvrzení obžalovaného před soudem, že rozhodnutí o vzdání se obhájce bylo nepromyšlené, a proto nebyl schopen se sám hájit tak, jak by to činil obhájce, pokud by jej měl. Srov. blíže: P. Vantuch: Možnost obviněného vzdát se obhájce a důsledky pro obhajobu, Bulletin advokacie č. 5/2019, str. 44.

[11] Srov. blíže: Zpráva o činnosti státního zastupitelství v roce 2022, ze dne 22. 6. 2023, sp. zn. 4 NZN 501/2023, str. 31-36.

[12] J. Svejkovský, M. Vychopeň, L. Krym, A. Pejchal a kol.: Zákon o advokacii, Komentář, 1. vyd., C. H. Beck, Praha 2012, str. 107.

[13] Do 31. 8. 2020 mohl státní zástupce sjednat s obviněným DOVT pouze za přítomnosti obhájce, a to ve všech případech, i když nešlo o nutnou obhajobu dle § 36, 36a tr. řádu. Pokud se k jednání o dohodě dostavil obviněný bez obhájce, bylo v tom spatřováno porušení práva obviněného na obhajobu a k jednání nemohlo dojít.

[14] Jen výjimečně žádají obhájci soud o zrušení svého ustanovení nebo Komoru o zrušení určení k poskytování právních služeb (§ 20 odst. 1 věta první zák. o advokacii), protože soud to zásadně nepovažuje za důvod zrušení ustanovení obhájce a Komora by v tom nemusela shledat důvod ke zrušení určení advokáta.

[15] Op. cit. sub 2, str. 2264.

[16] A. Draštík, J. Fenyk a kol.: Trestní řád, Komentář, I. díl, Wolters Kluwer ČR, a. s., Praha 2017, str. 1309.

[17] Tamtéž.

[18] Op. cit. sub 2, str. 2264.

[19] Op. cit. sub  1, str. 20.

[20] Tamtéž, str. 21.

[21] Op. cit. sub 2, str. 2262-2263.

[22] ČTK: Nový šéf žalobců bude pokračovat v podporování dohod o vině trestu, 15. 7. 2021, https://advokatnidenik.cz/2021/07/15/novy-sef-zalobcu-bude-podporovat-dohody-o-vine-trestu/.

[23] Metodika k postupu státních zástupců při sjednávání dohod o vině a trestu, ze dne 27. 1. 2023, sp. zn. 1 SL 111/2022.