Následující článek se zaměřuje na konsenzuální způsoby řešení trestních věcí, které jsou stejně jako trestní odpovědnost právnických osob v českém právním řádu stále relativně novými fenomény, jejichž společné zkoumání zasluhuje zvláštní pozornost.

Za konsenzuální způsob či formu řešení trestních věcí považujeme postup v trestním řízení, jenž je založen na souhlasném vyjádření několika stran, resp. subjektů trestního řízení, u nichž se vyžaduje s ohledem na jejich postavení větší či menší míra participace v trestním procesu. Zatímco konsenzuální způsoby řešení trestních věcí, mezi které lze zařadit zejména podmíněné zastavení trestního stíhání, narovnání či dohodu o vině a trestu, tak jako trestní odpovědnost právnických osob byly v odborné literatuře již podrobeny vcelku podrobnému zkoumání, tak právě spojení obou těchto jevů není věnována dostatečná pozornost.

Úprava zák. č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o trestní odpovědnosti právnických osob“ či „ZTOPO“), speciálním způsobem problematiku konsenzuálních způsobů vyřešení trestní věci či odklonů neupravuje, proto se dle dikce ust. § 1 odst. 2 ZTOPO užijí normy trestního řádu. Nebrání tomu ani názor prezentovaný v literatuře,[1] že odklony v trestním řízení proti právnickým osobám nelze v aplikační praxi užívat, neboť tento názor je nesprávný a aplikační praxí překonaný.

V příspěvku se věnujeme třem důležitým aspektům:

a) vymezení účelu trestní odpovědnosti právnických osob a jejich trestání;

b) přiblížení možných východisek de lege ferenda ohledně konsenzuálního řešení trestních věcí v trestním řízení proti právnickým osobám;

c) vyjádření souhlasného stanoviska za právnickou osobu v trestním řízení ohledně konsenzuálního vyřízení věci.

Vymezení účelu trestní odpovědnosti právnických osob a jejich trestání

Pokud hovoříme o propojení trestní odpovědnosti právnických osob a konsenzuálního způsobu řešení trestních věcí, v první řadě je třeba si vymezit účel zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a účel trestání právnických osob. Ty však v textu zákona nejsou žádným způsobem stanoveny či vymezeny. Právní úprava je v tomto směru poplatná době svého vzniku, kdy bylo úspěchem institut trestní odpovědnosti právnických osob do českého právního řádu vůbec inkorporovat. Nedošlo tak k důkladnému a dostatečnému zamyšlení se především nad některými důsledky úpravy trestů, které lze právnickým osobám uložit.

Účel zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a trestání právnických osob je tak třeba dovozovat. V této souvislosti je relevantní uvažovat nad tím, zda právní úprava nevyžaduje revizi a zvolení specifičtějšího přístupu k trestání právnických osob.

Účel zákona o trestní odpovědnosti právnických osob spatřujeme zejména v důrazu na preventivní přístup právnické osoby, aby přijala opatření nastíněná v ust. § 8 odst. 2 písm. b) a odst. 5 ZTOPO. Jedná se o opatření, jejichž přijetí lze po právnické osobě spravedlivě požadovat, aby předešla spáchání trestného činu, za který by dle zásad přičitatelnosti mohla být následně trestně odpovědná. V případě, že na tato opatření právnická osoba rezignuje, nevěnuje se jim a nezáleží jí na zásadách dobré správy, společenské odpovědnosti a kvalitě řádného podnikání, nelze čekat nic jiného než odezvu ve formě spravedlivé represe ze strany orgánů činných v trestním řízení. Na základě progresu přístupu firem, zejména těch velkých, se však dříve mnohdy rezignační přístup k trestní odpovědnosti právnických osob mění. Právnické osoby jsou často schopny osvědčit přijetí opatření se zaměřením na spáchaný trestný čin, prokázat dostatečný přístup k řízení compliance rizik, stejně jako k plnění dalších závazků zejména vůči státu.[2] Právnická osoba však nikdy nedokáže zcela zabránit excesu ze strany fyzické osoby. Pokud neprokáže existenci v zásadě dokonalého compliance programu, pak je odsouzena a je jí uložen trest. V ust. § 14 ZTOPO nalezneme kritéria a okolnosti důležité pro stanovení druhu trestu a jeho výměry, včetně důsledků spojených s uložením trestu pro budoucí činnost právnické osoby, stejně jako pro třetí osoby. Tyto předpoklady jsou spojeny s ukládáním trestu právnické osobě, bylo by však vhodné takovou konstrukci ve větší míře zvažovat i při užití odklonů v trestním řízení, resp. konsenzuálního způsobu řešení trestní věci. Konkrétním projevem by pak mělo být jejich širší uplatnění v trestním řízení, aby právnická osoba byla dostatečně potrestána, ale aby zároveň byly reflektovány důsledky, které pro právnickou osobu plynou z trestního řízení pro její budoucí činnost.

Pokud se zaměříme na zásady pro ukládání trestů a normy o přiměřenosti trestních sankcí v trestním zákoníku a v zákoně o trestní odpovědnosti právnických osob s přihlédnutím k odlišnostem povahy právnických osob, tak ty dostatečně nereflektují předpokládaný cíl, resp. účel úpravy trestní odpovědnosti právnických osob.[3] Gobert se zamýšlí nad tím, zda teorie trestu u fyzických osob lze uplatňovat i na osoby právnické, a dochází k závěru, že „v některých případech méně či více vhodně, ale zdá se, že celkově hrají důležitější roli než u osob fyzických“. [4]

Obecně je základním účelem (úkolem) trestu ochrana společnosti před trestnými činy.[5] U právnických osob sehrává významnou úlohu účelu trestu prevence, a to jak individuální, tak generální, včetně prvku společenského odsouzení, ale rovněž represe. Tresty, které mají zejména ekonomickou povahu, se sleduje především účinnější ochrana významných společenských zájmů. Specifickým účelem potrestání právnické osoby je i ovlivnění jejího postavení s ohledem na růst a prosperitu.[6]

Účel a smysl trestu u právnických osob je obecně třeba hledat v několika rovinách. Tou první je zabránit odsouzené právnické osobě v páchání další trestné činnosti, aby se eliminovaly potenciální kriminogenní faktory, jejichž důsledkem došlo ke spáchání trestné činnosti.

Druhou rovinou je prevence, zejména generální, kterou je vysílán ve vztahu k veřejnosti (jiným právnickým osobám) signál o následcích spáchané trestné činnosti.

Třetí rovinou je represe, která mnohdy spočívá mj. ve snížení podnikatelské činnosti, a s tím souvisejícím snížením zisku podnikající právnické osoby.

V mnoha případech však právnická osoba pociťuje nejen primární trest, ale zejména jeho sekundární důsledky, které mohou přerůst v až zcela nepředpokládaný dopad spočívající ve ztrátě mnoha tisícovek pracovních míst a značný zásah do hospodářství státu. Jedná se zejména o trest zákazu činnosti (§ 20 ZTOPO) či zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži (§ 21 ZTOPO).

Jsme přesvědčeni, že trest uložený právnické osobě musí respektovat povahu účinné, přiměřené a odstrašující sankce ve smyslu mezinárodních závazků, ale je žádoucí při respektu k těmto standardům, aby byla zachována činnost jinak standardně existujících právnických osob, zejména pokud hovoříme o obchodních společnostech. Nejen u velkých právnických osob z hlediska rozsahu a objemu vykonávané činnosti nemůže být cílem pouhé jejich potrestání, aniž bychom měli zhodnotit dopad uloženého trestu v širším kontextu.

Účel trestu u právnických osob musí reflektovat maximální možnou eliminaci nebezpečí, že trestní sankcí uloženou právnické osobě budou postiženi nevinní lidé, např. věřitelé, jejichž pohledávky nebude možné v důsledku uložených sankcí uspokojit, nebo drobní akcionáři, kteří nemohli závadné chování ovlivnit.[7] Uvedené tvrzení platí rovněž pro zaměstnance právnické osoby. Dopady do oblasti sociální, hospodářské a ekonomické mohou být značné. Kruciálním faktorem tedy je, do jaké míry má uložený trest jinak řádně fungující společnosti zamezit její existenci a provozu do budoucna.

Ohledně sekundárních důsledků z hlediska výkonu podnikatelské činnosti některých právnických osob nelze odhlédnout od zák. č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů. Ten v ust. § 74 odst. 1 písm. a) normuje nezpůsobilost v nadlimitním režimu u dodavatele účastnit se zadávacího řízení za předpokladu, že ten byl v zemi svého sídla v posledních pěti letech před zahájením zadávacího řízení pravomocně odsouzen pro relativně široce vymezený výčet trestných činů (nebo obdobný trestný čin podle právního řádu země sídla dodavatele), přičemž k zahlazeným odsouzením se nepřihlíží. Uvedený předpis sice nabízí v ust. § 76 možnost rehabilitace právnické osoby vedoucí k obnovení způsobilosti v zadávacím řízení, tato eventualita spočívající v přijetí dostatečných nápravných opatření je však značně neurčitá a zatěžující.

Přiblížení možných východisek de lege ferenda ohledně konsenzuálního řešení trestních věcí v trestním řízení proti právnickým osobám

Cesta standardního postupu v trestním řízení proti právnické osobě a její vyústění v odsuzující rozsudek není pro zachování činnosti právnické osoby vždy dostatečným a vhodným východiskem. Je proto třeba poukázat na možnosti alternativního řešení trestních věcí právnických osob. Jako efektivní řešení potrestání právnické osoby se jeví postih majetkové i nemajetkové sféry právnické osoby, který by však skýtal možnost zachování další podnikatelské existence právnické osoby, která spáchala trestný čin.

Úprava v USA 

Inspirací může být především angloamerický přístup k postihu právnických osob. V USA, kde dohodou o vině a trestu končí 98 % všech federálních trestních věcí, se v posledních dvou dekádách objevují dva nové přístupy k trestnímu stíhání právnických osob, a to Deferred Prosecution Agreement (dále jen „DPA“) a Non Prosecution Agreement (dále jen „NPA“). Jedná se o dohody, jejichž uzavřením právnická osoba nepřiznává vinu, avšak souhlasí s uložením některého či některých postihujících opatření.

Těmi jsou především náhrada škody, propadnutí majetku, peněžitý trest a další právní a strukturální opatření ohledně řízení právnické osoby. Mezi lety 1997-2011 došlo k razantnímu růstu DPA a NPA, a to čtyřnásobně.

Uvedené dohody obsahují tyto čtyři prvky: přiznání skutečností, dohodu o spolupráci, upřesněné podmínky pro uzavření dohody o vině a trestu a dohody o náhradě škody, a dohodu o peněžitých a nepeněžitých sankcích.[8]

Stejně jako tradiční dohody o vině a trestu i NPA a DPA jsou dohodami před zahájením soudního řízení, jejichž prostřednictvím se vláda a korporace společně vyhýbají trestnímu stíhání a značným nákladům na soudní řízení. Hlavní rozdíl mezi NPA a DPA spočívá v tom, že DPA zahrnují podání obžaloby u federálního soudu, stejně jako v případě, že by státní zástupce předložil věc k projednání soudu. V případě DPA se státní zástupce a právnická osoba dohodnou na uzavření dohody, ačkoliv státní zástupce podá na právnickou osobu obžalobu u federálního soudu. Státní zástupce se však s právnickou osobou dohodne rovněž na tom, že odloží trestní stíhání až do uplynutí určitého období.[9]

Nicméně je třeba poznamenat, že DPA a NPA se nesetkávají pouze s pozitivním přijetím, neboť existuje obava, že tyto dohody omezují trestní a odstrašující hodnotu trestního stíhání a odsuzování právnických osob, které by mělo být doprovázeno snahou státu o prosazování práva. Může se velmi dobře stát, že nárůst těchto dohod představuje vítězství sil velkého byznysu, které po desetiletí usilovaly o oslabení nebo odstranění trestní odpovědnosti právnických osob. Konečně, pokud jde o rozdíly ve výsledcích urovnání, kterých dosahují státní zástupci a právnické osoby prostřednictvím NPA a DPA oproti standardním dohodám o vině a trestu, nejmarkantnější rozdíly nespočívají v peněžních částkách, které by se mohly výrazněji lišit, ale v jejich využití k získání nepeněžních ústupků od stíhané právnické osoby.[10]

Trestní stíhání a trestání právnických osob může mít hrozivé vedlejší důsledky, které mohou společnosti vyřadit z podnikání a způsobit obrovské sociální a ekonomické škody. Podle tohoto názoru, který se stal dominantním v literatuře po pádu společnosti Arthur Andersen po jejím stíhání v důsledku skandálu Enron, může být i trestní obvinění trestem smrti pro společnost. Ministerstvo spravedlnosti USA tento názor nepřímo přijalo, když odmítlo stíhat mnoho velkých společností a upřednostnilo urovnání trestních sporů pomocí institutu DPA.

Přesto neexistují žádné důkazy, které by potvrzovaly existenci „Andersenova efektu“ a tolik diskutovaného trestu smrti pro právnické osoby. Bylo zjištěno, že žádná veřejně obchodovaná společnost neutrpěla kvůli odsouzení, ke kterému došlo v letech 2001 až 2010. Kromě toho mnoho odsouzení zahrnovalo dohody o vině a trestu, které ukládaly compliance programy. Dle tohoto názoru odsouzení pro právnické osoby nemá tak fatální důsledky, jak se obecně předpokládalo. Odsouzení (dohodou o vině a trestu) lze využít k získání compliance programu stejně účinně jako DPA. DPA by tak mělo být vyhrazeno pouze pro mimořádné případy.[11]

V roce 1999 vydal náměstek federálního generálního prokurátora memorandum s názvem Bringing Criminal Charges Against Corporations, které sloužilo jako vodítko pro státní zástupce při rozhodování o tom, zda obvinit právnickou osobu z trestného činu. Obsahovalo osm faktorů, které by měl státní zástupce zvážit při rozhodování o tom, zda právnickou osobu stíhat. Navzdory několikanásobným revizím ze strany následujících náměstků generálního prokurátora byly tyto faktory v podstatě převzaty do United States Attorney’s Manual (dále jen „USAM“) z roku 2008.[12]

Podle USAM měli státní zástupci uplatňovat při rozhodování o obvinění právnické osoby stejná kritéria, která se běžně používají při rozhodování o obvinění fyzické osoby. Mezi tyto úvahy patřily tyto aspekty: dostatečnost důkazů, pravděpodobnost úspěchu u soudu, pravděpodobné odstrašující, rehabilitační a jiné účinky, které by mohly mít vliv na rozhodnutí soudu, důsledky odsouzení a přiměřenost netrestních přístupů. Státní zástupce měl podle USAM zvážit následujících devět faktorů:

1. povahu a závažnost trestného činu;
2. rozšířenost protiprávního jednání v rámci korporace, včetně spoluúčasti vedení společnosti na protiprávním jednání nebo jeho schvalování;
3. historii obdobných pochybení společnosti;
4. včasné a dobrovolné zveřejnění;
5. existenci a účinnost předchozího dodržování předpisů ze strany právnické osoby;
6. opatření k nápravě;
7. vedlejší důsledky;
8. přiměřenost trestního stíhání osob odpovědných za jednání společnosti;
9. přiměřenost nápravných opatření, jako jsou občanskoprávní nebo regulační donucovací opatření.[13]

USAM byl v roce 2018 komplexně revidován a přejmenován na Justice Manual (dále „JM“). V části 9.28 000 Principles of Federal Prosecution of Business Organizations[14] jsou stanoveny podmínky a faktory, které má prokurátor vyhodnotit při rozhodování, zda podá obžalobu, či zda bude postupovat cestou DPA nebo NPA, přičemž to jsou:

1. povaha a závažnost trestného činu, včetně rizika poškození veřejnosti, a příslušné politiky a priority, pokud existují, upravující stíhání korporací za určité kategorie trestné činnosti (viz JM 9-28.400);
2. všudypřítomnost protiprávního jednání v rámci korporace včetně spoluúčasti na protiprávním jednání jednotlivců ve vedení podniku nebo jeho přehlížení (viz JM 9-28.500);
3. historie podobného pochybení korporace, včetně předchozích trestních, občanskoprávních a regulačních vynucovacích opatření proti ní, a to jak na domácí, tak mezinárodní úrovni (viz JM 9-28.600);
4. ochota korporace spolupracovat, včetně případných pochybení ze strany jejích současných a bývalých zaměstnanců, ředitelů, úředníků a zástupců, jakož i dalších jednotlivců a subjektů, kteří se podíleli na vyšetřovaném pochybení (viz JM 9-28.700);
5. přiměřenost a účinnost programu dodržování předpisů společnosti v době spáchání trestného činu, jakož i v době rozhodnutí o obvinění (viz JM 9-28.800);
6. včasné a dobrovolné odhalení protiprávního jednání korporací (viz JM 9-28.900);
7. nápravná opatření korporace včetně úsilí o implementaci přiměřeného a účinného firemního programu dodržování předpisů, resp. vylepšení toho stávajícího, o nahrazení odpovědného vedení, o disciplinární opatření nebo propuštění viníků, o provedení opatření finanční kompenzace, která trestají protiprávní jednání, nebo zaplacení restituce (viz JM 9-28.1000);
8. vedlejší důsledky včetně toho, zda nedošlo k nepřiměřené újmě akcionářům, zaměstnancům, zákazníkům a dalším osobám, a také dopadu na veřejnost vyplývající z trestního stíhání (viz JM 9-28.1100);
9. přiměřenost nápravných opatření, jako jsou občanskoprávní nebo regulační vynucovací opatření, na vnitrostátní nebo mezinárodní úrovni, včetně nápravných opatření vyplývajících ze spolupráce korporace s příslušnými vládními agenturami (viz JM 9-28.1200);
10. přiměřenost stíhání osob odpovědných za pochybení korporace (viz JM 9-28.1300);
11. zájmy případných obětí (viz JM 9-28.1400) včetně toho, jaké kroky podnikla společnost k identifikaci potenciálních obětí nebo jiných osob nebo subjektů, které byly trestným činem významně, byť nepřímo, poškozeny, a jaké kroky podnikla ke zmírnění takové újmy.

Justice Manual uvádí, že při sjednávání dohod o vině a trestu s právnickými osobami by státní zástupci měli stejně jako v případě fyzických osob obecně usilovat o přiznání viny za odpovídající trestný čin. Kromě toho by podmínky dohody o vině a trestu měly obsahovat vhodná ustanovení, která zajistí potrestání, odstrašení, nápravu a dodržování dohody o vině a trestu v kontextu korporací (viz JM 9-28.1600).

Podle United States Sentencing Commission Guidelines Manual[15] přiznání viny před zahájením soudního řízení představuje významný důkaz o kladném přijetí odpovědnosti, pokud není převáženo jednáním společnosti, které by bylo s přijetím odpovědnosti nekonzistentní. Přijetí odpovědnosti je jedním z alternativních požadavků, jež vedou k uložení trestu právnické osobě v nižší sazbě (ust. 14 § 8C2.6).

Úprava ve Francii[16]

Určitou inspiraci, pokud jde o možnost alternativního postupu v trestním řízení proti právnickým osobám, lze najít rovněž ve francouzské právní úpravě, konkrétně v čl. 41-1 až 41-3-1 francouzského trestního řádu – Code de procédure pénale (dále jen „CPP“).

Čl. 41-1-2 CPP, který normuje úpravu odklonů výlučně ve vztahu k právnickým osobám, upravuje institut „convention judiciaire d’intérêt public“. Jedná se o formu soudní dohody ve veřejném zájmu, která byla do francouzského právního řádu inkorporována v roce 2016. Uzavření této soudní dohody může státní zástupce navrhnout obviněné právnické osobě u taxativně vymezených trestných činů. V soudní dohodě se právnická osoba musí zavázat ke splnění minimálně jedné z následujících povinností:

a) Uhrazení pokuty do veřejného rozpočtu, kdy výše takové pokuty je přímo úměrná výši prospěchu získaného zjištěnými porušeními právních předpisů, a to až do výše 30 % částky rovnající se průměrnému ročnímu obratu vypočtenému z posledních tří ročních obratů ke dni zjištění porušení právních předpisů.

b) Podrobit se na dobu maximálně tří let kontrole Francouzské protikorupční agentury.

V případě, že je znám poškozený, tak pokud právnická osoba neprokáže, že došlo k náhradě způsobené škody, stanoví soudní dohoda výši a podmínky náhrady škody, která byla trestným činem způsobena a kterou je třeba uhradit, a to ve lhůtě jednoho roku.

Závěry pro českou právní úpravu 

V českých podmínkách lze možná řešení naplňující především účel trestání právnických osob pro běžně fungující společnosti hledat v postihu právnické osoby, který by dostatečně respektoval dosavadní řádnou existenci právnické osoby, zohlednil překročení trestních předpisů a zároveň jí umožnil se ze spáchaného trestného činu ponaučit. Dle našeho názoru by měla být zohledněna především následující kritéria a opatření:

a) obecný zájem na zachování činnosti právnické osoby,

b) zaplacení významné peněžité částky, která bude plynout do státního rozpočtu či na jinak strukturovaný legislativně stanovený účet či účel,

c) obligatorní (soudní) dohled nad činností právnické osoby profuturo,

d) nutnost prokázání účinnosti přijatých opatření po spáchání trestného činu za současného stanovení zkušební doby, jinak řečeno, obligatorní přijetí opatření, která jsou podstatou compliance programu, a

e) efektivní odškodnění poškozeného.

Aplikace uvedených aspektů by nabyla na významu právě při konsenzuálním způsobu řešení trestních věcí, kdy de lege ferenda nelze opomíjet institut, který lze nazvat dohodou o trestu, neboť právnická osoba, resp. její představitelé, kteří za ni v trestním řízení vystupují (srov. další část), si mnohdy trestné činnosti nejenže nemusí být vědomi, ale následně nejsou schopni se k ní přiléhavým způsobem v trestním řízení vyjádřit. Trest by pak měl spočívat především v zaplacení dohodnuté peněžní částky a přijetí výše uvedených opatření nebo některého z nich. Takovou formu trestu pak nelze interpretovat jako vykoupení se z trestné činnosti, ale jako předejití způsobení násobně mnohem větších škod, které hrozí v případě uložení trestu zákazu činnosti (§ 20 ZTOPO) či zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži (§ 21 ZTOPO). Sekundární důsledky uloženého trestu totiž mohou být fatální pro právnickou osobu a značně komplikující i pro řádný chod státu s ohledem na zaměstnanost, hospodářství či placení obligatorních plateb, které jsou příjmem státu.

Je třeba mít na zřeteli, že obchodní společnosti, které se dopustily závažného prohřešku, jsou ochotny zaplatit z českého pohledu závratné peněžité částky[17] směřující do státního rozpočtu, aby zachovaly svou činnost. Takové právnické osoby zároveň disponují precizními a efektivními compliance programy pro futuro. Považujeme za žádoucí vyvolat diskusi o nových formách konsen­zuálního řešení trestních věcí proti právnickým osobám, které by respektovaly specifika institutu trestní odpovědnosti s důrazem na zachování činnosti právnických osob.

Vyjádření souhlasného stanoviska za právnickou osobu v trestním řízení ohledně konsenzuálního vyřízení věci

Krátkou pozornost je třeba věnovat rovněž důležité procesní záležitosti v trestním řízení proti právnické osobě. Jedná se o otázku, kdo je oprávněn za právnickou osobu vyjádřit souhlas (doznat se) s podmíněným zastavením trestního stíhání (§ 307 tr. řádu) či prohlásit, že právnická osoba spáchala skutek, pro který je trestně stíhána, u dohody o vině a trestu (§ 175a tr. řádu), resp. narovnání (§ 309 tr. řádu).

Dle ust. § 34 odst. 1 ZTOPO je zřejmé, že za právnickou osobu činí v řízení úkony ten, kdo je k tomu oprávněn v řízení před soudem podle občanského soudního řádu. Ten v § 21 odst. 1 upravuje, že se jedná o člena statutárního orgánu, resp. jeho předsedu, zaměstnance (člena), který tím byl statutárním orgánem pověřen, či vedoucího odštěpného závodu ohledně tohoto závodu a prokuristu, pokud je oprávněn jednat podle prokury samostatně. Za právnickou osobu může činit úkony v trestním řízení dále zvolený zmocněnec (§ 34 odst. 2 ZTOPO) či opatrovník (§ 34 odst. 5 ZTOPO). Nicméně platí, že vždy se může jednat jen o jednu osobu (§ 34 odst. 3 ZTOPO).

Za sporné lze považovat závěry plynoucí z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 5 Tz 41/2014, publikovaného pod č. 28/2015 Sb. rozh. tr., které se věnovalo doznání ze strany právnické osoby u podmíněného zastavení trestního stíhání. Právní věta tohoto rozhodnutí zní: „Doznání požadované ust. § 307 odst. 1 písm. a) tr. řádu bude v řízení o přečinu vedeném jak proti fyzické osobě, tak i proti právnické osobě, jejímž jménem obviněná fyzická osoba měla přečin spáchat, naplněno tím, že doznání učiní tato obviněná fyzická osoba (§ 8 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob). Souhlas s podmíněným zastavením trestního stíhání takové právnické osoby nemůže vyjádřit obviněná fyzická osoba (§ 34 odst. 4 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob), nýbrž osoba oprávněná v trestním řízení vedeném proti právnické osobě činit úkony ve smyslu § 34 odst. 1, 2 nebo 5 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, resp. § 21 odst. 1, 2, 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.“

V dané trestní věci státní zástupce rozhodl o podmíněném zastavení trestního stíhání dvou právnických osob, kdy jednatelé těchto společností jako osoby oprávněné činit úkony za obviněné právnické osoby v trestním řízení souhlasili s podmíněným zastavením trestního stíhání svých společností poté, co doznání učinily fyzické osoby, které trestný čin spáchaly. Nejvyšší soud konstatoval, že takové doznání nemohla učinit právnická osoba, zjednodušeně řečeno, s odůvodněním, že zástupci právnické osoby o trestné činnosti nic nevěděli, a proto se k ní nemohli doznat.

Dle našeho názoru nemůže obstát argumentace, že pokud zástupce právnické osoby pro úkony v trestním řízení, jenž o samotné situaci v právnické osobě, skutku a trestném činu, přijatých opatřeních, vnitřním fungování apod. v podstatě nic neví, je dosazený v zásadě formálně, tak nemůže projevit vůli za právnickou osobu a učinit požadované doznání.[18] Bylo by tak žádoucí, aby doznání ve smyslu ust. § 307 odst. 1 tr. řádu učinila právnická osoba, za niž v trestním řízení jedná její zástupce, neboť je to on, kdo přirozeně hájí zájmy právnické osoby v trestním řízení. Interpretaci uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, která by doznání fyzické osoby učinila podmínkou sine qua non podmíněného zastavení trestního stíhání právnické osoby, rovněž nelze považovat za správnou. Řešením je legislativní změna, která by vyhověla praktickým požadavkům vyplývajícím z aplikační praxe a učinila doznání ohledně podmíněného zastavení trestního stíhání právnické osoby souladné s ust. § 307 odst. 1 písm. a) tr. řádu. Forma vyjádření souhlasného stanoviska pak už spočívá pouze v legislativně-technické úpravě. Je třeba vycházet ze zákonné premisy, že právnická osoba je samostatným subjektem trestního řízení, který se musí rozhodnout a vyjádřit své stanovisko, ať už to bude prostřednictvím zástupce, zmocněnce, či opatrovníka. Zájmy právnické osoby mohou být naprosto odlišné od zájmů fyzické osoby, jejíž trestný čin je právnické osobě přičítán.

Obdobné závěry platí pro prohlášení skutku, pro který je právnická osoba stíhána, u dohody o vině a trestu a narovnání.

Závěr

Současná úprava trestání právnických osob vyžaduje vyvolání důkladné a hlubší diskuse, která by reflektovala účel trestní odpovědnosti právnických osob a účel trestání právnických osob. V příspěvku byly tyto pojmy a jejich některé aspekty vyloženy. Vstupním argumentem do této diskuse, která by uvedené účely reflektovala, může být inspirace vymezení konsenzuálního způsobu řešení trestních věci u právnických osob zejména v USA.

Lze uvažovat především o zakotvení dohody o trestu s možností uložení specifických opatření (např. soudní dohled nad právnickou osobou či přijetí compliance programu), jež by právnická osoba musela dodržet. Jsme přesvědčeni, že taková úprava by přiléhavěji odpovídala samotné podstatě institutu trestní odpovědnosti právnických osob a zároveň by z procesního hlediska korelovala s vyjádřením stanoviska právnické osoby k jejímu trestnímu stíhání. V neposlední řadě by se jednalo o symbiotické prolnutí konsenzuálního řešení trestních věcí a trestní odpovědnosti právnických osob.[19]

 

Prof. JUDr. Bc. Tomáš Gřivna, Ph.D., je advokátem a vedoucím Katedry trestního práva PF UK v Praze.

Doc. JUDr. Lukáš Bohuslav, Ph.D., je advokátem a docentem na Katedře trestního práva PF UK v Praze.

Ilustrační foto: canva.com

 

---

[1] Srov. J. Vidrna: Některé procesní aspekty zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, in J. Jelínek a kol.: Trestní odpovědnost právnických osob v České republice – bilance a perspektivy, Leges, Praha 2013, str. 238-246.

[2] K tomu srov. Nejvyšší státní zastupitelství: Aplikace § 8 odst. 5 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Průvodce právní úpravou pro státní zástupce, 3., přepracované vydání, str. 33 [cit. 2023-04-30], dostupné z www: https://verejnazaloba.cz/wp-content/uploads/2020/11/Metodika-NSZ-k-%C2%A7-8-odst.-5-ZTOPO-2020.pdf.

[3] Srov. L. Bohuslav: Sankcionování právnických osob de lege ferenda, in T. Gřivna, H. Šimánová: Trestní právo s lidskou tváří: V upomínku na Marii Vanduchovou, 1. vydání, Wolters Kluwer ČR, Praha 2021, str. 29-37.

[4] J. J. Gobert, M. Punch: Rethinking Corporate Crime, Butterworths, London 2003, str. 217.

[5] P. Šámal, T. Gřivna, L. Bohuslav, O. Novotný, J. Herczeg, M. Vanduchová a kol.: Trestní právo hmotné, 9. vyd., Wolters Kluwer ČR, Praha 2022, str. 330.

[6] Srov. P. Šámal, J. Dědič, T. Gřivna, F. Púry, J. Říha: Trestní odpovědnost právnických osob, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2018, str. 378.

[7] J. Musil: Trestní odpovědnost právnických osob – ano či ne? Trestní právo č. 7-8/2000, str. 5.

[8] C. R. Alexander, M. A. Cohen: The Evolution of Corporate Criminal Settlements: an Empirical Perspective on Non-Prosecution, Deferred Prosecution, and Plea Agreements, American Criminal Law Review č. 3/2015, str. 3.

[9] Tamtéž, str. 9.

[10] Tamtéž, str. 4.

[11] Dle G. Markoff: Arthur Andersen and the Myth of the Corporate Death Penalty: Corporate Criminal Convictions in the Twenty-First Century, University of Pennsylvania Journal of Business Law č. 3/2013, str. 797-798.

[12] Op. cit. sub 8, str. 3.

[13] Tamtéž, str. 15-16.

[14] Ministerstvo spravedlnosti USA: Principles of Federal Prosecution of Business Organizations [cit. 2023-04-30], dostupné z www: https://www.justice.gov/jm/jm-9-28000-principles-federal-prosecution-business-organizations.

[15] United States Sentencing Commission: United States Sentencing Commission Guidelines Manual 2021 [cit. 2023-04-30], dostupné z www: https://www.ussc.gov/sites/default/files/pdf/guidelines-manual/2021/GLMFull.pdf.

[16] Tato a následující kapitola (Závěry pro českou právní úpravu) částečně vycházejí z textu: L. Bohuslav: Možnosti alternativního řešení trestních věcí právnických osob, in T. Gřivna, H. Šimánová: Deset let trestní odpovědnosti právnických osob v ČR. Pohledy zpět i vpřed, 1. vydání, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, Plzeň 2021, str. 212-221.

[17] Tak např. deset největších pokut uložených podle amerického zákona proti korupčním praktikám v zahraničí z roku 1977 (FCPA – Foreign Corruption Practices Act), kdy částka je uváděna pro zjednodušení v amerických dolarech: 1. Siemens (Německo), 2008, pokuta 800 mil.; 2. Alstom (Francie), 2014, pokuta 772 mil.; 3. Telia (Švédsko), 2017, pokuta 691,6 mil.; 4. KBR/Halliburton (USA), 2009, pokuta 579 mil.; Teva Pharamceutical (Izrael), 2016, pokuta 519 mil.; 6. BAE (Spojené království), 2010, pokuta 400 mil.; 7. Total SA (Francie), 2013, pokuta 398 mil.; 8. VimpelCom (Nizozemsko), 2016, pokuta 397,6 mil.; 9. Alcoa (USA), 2014, pokuta 384 mil.; 10. Snamprogetti Netherlands B.V./ENI S.p.A (Nizozemsko/Itálie), 2010, pokuta 365 mil.

[18] Op. cit. sub 6, str. 378.

[19] Text příspěvku byl v červnu 2023 přednesen na XXX. Karlovarských právnických dnech.