V následujícím článku využívám etiku jakožto vědní obor při hodnocení právní úpravy, která někdy může vést ke kontroverzním výsledkům a morálním dilematům. V článku je etickou analýzou pomocí utilitarismu pravidel posuzována právní úprava úředního záznamu o podaném vysvětlení, která reálně může vést k nesprávným rozhodnutím při posuzování viny obžalovaného.

Právo při hodnocení posuzované situace užívá vysoce odborné pojmy a zásady, za které lze umně skrývat stanoviska právníků, kteří z toho či onoho důvodu prosazují svůj záměr na požadovanou interpretaci daného institutu. Běžně se používají pojmy jako právo na spravedlivý proces, právní jistota, práva obviněného. Jakmile dojde na tzv. „hard case“, tj. na složitý případ, na který právo jednoznačně nemyslí, zkušený právník dokáže těmito pojmy a zásadami velice erudovaně obhajovat zcela opačná stanoviska dle svých či klientových potřeb.

Je možné setkat se s výkladem právního institutu aplikovaného na konkrétní situaci, který dovodí, že nebylo porušeno právo na obhajobu či zasaženo do práva na spravedlivý proces, přestože adresát tohoto výkladu bude jednoznačně pociťovat nespravedlnost a nechápavě pozorovat, proč rozhodující soudce lpí na gramatickém znění právní normy, která na posuzovanou situaci v době svého vzniku zjevně nemyslela.

V takovém případě přistupuje oblíbené rčení, že je takový postup proti selskému rozumu. Osobně nemám tento slovní obrat pro jeho nadužívání v oblibě, ale pokud bychom toto rčení pojmenovali lépe, mohlo by být v mnoha případech užitečné a dát právnímu řádu cennou zpětnou vazbu.

Dle mého názoru by bylo vhodné v některých případech jednoduše vznášet otázku: „Je daná právní norma správná?“,[1] namísto její komparace s výše označenými právními zásadami. Jistě, kdekdo může namítnout, že se jedná o naivní otázku, kterou zvládne vznést i pětileté dítě, a bude mít pravdu. To nemění nic na tom, že tato základní otázka může být zcela namístě. Nejedná se pouze o otázku zvídavého dítěte, ale také o zcela relevantní otázku týkající se etického posouzení právní normy.

Vznesení otázky na „správnost“ posuzované právní normy může představovat interdisciplinární úkrok stranou, kdy etický vědní obor poskytuje právní vědě cenné informace. Zároveň právní vědě připomíná, že je součástí velké rodiny humanitních věd a není pro ni dobré, aby se zacyklila do sebe a zapomněla na okolní svět.

V nedávné době mě velmi zaujala situace ohledně úředního záznamu o podaném vysvětlení (dále jen „úřední záznam“). Jedná se právě o jeden z případů, kdy příliš odborných znalostí pro objektivní uchopení správnosti tohoto institutu škodí a posouzení problematiky selským rozumem by podle mě mohlo být prospěšnější. Odborná diskuse v právní teorii však málokdy naslouchá jednoduchým argumentům, proto si beru na pomoc etiku, která coby vědní obor je způsobilá úvahu selským rozumem podložit a dodat jí potřebnou vážnost.

Vždy, když zvažujeme etickou analýzu určité problematiky, narazíme na problém, který etický směr zvolit. Na volbě objektivně správné etiky nepanuje shoda a co odpovídá morálním preferencím jednoho, nemusí vyhovovat morálním preferencím druhého. V daném případě nemusí být volba etického směru až tak složitá. Z jednoho z nejvýznamnějších etických směrů, utilitarismu, se vyvinul etický směr, který našim potřebám hodnocení právní normy plně odpovídá. Jedná se o utilitarismus pravidel.

Než se dostanu k samotnému utilitarismu pravidel, načrtnu obecné základní obrysy utilitarismu jako samostatného etického směru. Utilitarismus se obecně zabývá následky. Jednání či pravidlo nebudeme dle zásad utilitarismu hodnotit jako dobré či špatné samo o sobě, ale musíme se nejprve zaměřit na následky, které přinese. Teprve až poté, co zjistíme, zda jednání či pravidlo přinese pozitivní, či negativní následky,[2] budeme hodnotit „správnost“ daného jednání či pravidla. Utilitarismus si můžeme představit jako matematickou úlohu, kdy nejprve sepíšeme všechny pozitivní a negativní následky, sečteme je a následně nám porovnáním „větší – menší“ vyjde, zda převážily pozitivní, či negativní následky.[3]

Zní to až cynicky, proměnit etickou úvahu na matematickou úlohu, ale umožní nám to vymanit se z hádky osob prosazujících kaž­dá svůj nepodložený názor a přejít k myšlenkovému experimentu, který je podložen konkrétními pravidly určujícími výsledek. Je velký rozdíl vést polemiku ohledně dvou rozdílných názorů na výsledný užitek pozitivních a negativních následků, či vést polemiku dvou odlišných názorů bránících své vlastní morální city. V prvním případě je možná věcná argumentace o konkrétních dílčích výsledcích, zatímco v tom druhém bude velmi složité dospět ke shodě. Před nepodloženou argumentací založenou na morálním citu varoval už John Stuart Mill, který poukazoval na to, že se lidé obecně domnívají, že jejich subjektivní city odpovídají jakési objektivní pravdě či realitě, protože si je neumí jinak vysvětlit.[4]

Situace úředního záznamu o podaném vysvětlení

Situace ohledně úředního záznamu obsahuje dle mého názoru jednoznačný spravedlnostní deficit, kdy se ochrana slabší strany může obrátit proti jejímu adresátovi. Samotní obžalovaní, kteří jsou zároveň ve většině případů právními laiky, nemusí být vždy schopni pochopit, jak má být s úředním záznamem nakládáno při posuzování viny. Proč by soud neměl vycházet z úředního záznamu, když obsahuje důležité informace o případu? Na takovou prostou otázku se laikovi těžko odpovídá, zvlášť když obžalovaný potřebuje, aby byl záznam o podaném vysvětlení použit.

Úřední záznam, stejně jako protokol o výslechu svědka nebo obviněného v přípravném řízení, zachycuje jeho svědectví k věci, ale liší se od sebe mj. tím, že protokol o výslechu je použitelný důkaz pro úvahu o vině a trestu, zatímco úřední záznam se stane důkazem pouze tehdy, bude-li přečten se souhlasem státního zástupce i obžalovaného v hlavním líčení. I bez tohoto přečtení se úřední záznam v soudním spise nachází, ale soudce jej nesmí použít.[5]

Úřední záznam je jako papír se správnými odpověďmi, který učitel nechal ležet na lavici žáka právě píšícího test, a jediná bariéra před tím, aby jej nepoužil při vyplňování odpovědí v testu, je varování učitele, že to udělat nesmí. Pravidlo o používání úředních záznamů neříká, že se do něj žák podívat nesmí. Naopak, dotyčné pravidlo jednoznačně doporučuje, aby se do něj žák podíval a přečetl si ho, ale pak z těchto informací nevycházel při vyplňování odpovědí.[6] Učitel pak nemá žádný nástroj na to, aby zkontroloval, zda odpovědi žák použil, či nikoli, pokud to sám žák nepřizná. Dovedu si představit osoby, které by skutečně odpovědi i po přečtení vědomě nepoužily jenom pro zákaz takového postupu, ale myslím si, že každého by výsledky v úředním záznamu ovlivnily v procesu formulace vlastní odpovědi, i kdyby se tomu vědomě bránil. Toto ovlivnění je nutné, když se tato osoba musí vyrovnat s tím, že buď má stejnou odpověď na test, jako je ve výsledcích, nebo má odpověď rozdílnou.

Ustupme nyní od příkladu s žákem a učitelem a zaměřme se na odbornější popis zkoumaného institutu. Úřední záznam dle ust. § 158 odst. 6 tr. řádu slouží státnímu zástupci a obviněnému ke zvážení návrhu, aby osoba, která vysvětlení podala, byla vyslechnuta jako svědek, a slouží soudu k úvaze, zda takový důkaz provede.[7]

Skutečnost, že u tohoto účelu úředního záznamu musíme v trestním řízení setrvat, může být někdy velmi frustrující. Může nastat situace, kdy se rozhodující soudce z úředního záznamu dozví, že se obžalovaný k činu doznal, ale nejedná se o použitelný důkaz. V trestním řízení se pak žádný jiný odsuzující důkaz neobjeví a sám obžalovaný logicky odmítne, aby byl úřední záznam přečten v hlavním líčení dle ust. § 211 odst. 6 tr. řádu. Za takové situace bude muset rozhodující soudce obžalovaného zprostit viny, přestože bude přesvědčen, že skutek spáchal, ale nejsou pro takový závěr použitelné důkazy.

Na první pohled v tuto chvíli soudce řeší etické dilema, jak postupovat, ale ve skutečnosti nemá jinou možnost než pachatele zprostit viny. Právní řád má jasně daná pravidla a nesmí se stát, že bude stíhaná osoba uznána vinnou jiným než zákonným způsobem. Je nevyhnutelné, že čas od času nebude odsouzena vinná osoba pro nedostatek důkazů, ale to je daň za garanci spravedlivého trestního procesu. V takovém případě soudce musí zatnout zuby, a přestože odpověď zná z úředního záznamu, rozhodne o zproštění obžaloby, přestože bude přesvědčen, že takový výsledek není s největší pravděpodobností správný. Je to cena za to, že trestní řízení bude možné i v budoucnu nazývat spravedlivým procesem.[8]

Může nastat i opačná situace, která je podle mě mnohem kontroverznější. Úřední záznam může obsahovat informaci, která zcela zpochybňuje odsuzující důkazy v trestním řízení, které se kromě této kolize s úředním záznamem jeví jako zcela bezvadné. Soudce by se ocitl v situaci, kdy by měl v trestním řízení rozhodnout o vině obžalovaného, přestože z úředního záznamu ví, že provedené důkazy svými výsledky klamou a poskytují pouze zdánlivé informace o vině. Typicky se může jednat o podstatné rozpory ve výpovědi poškozeného, který tvrdí vinu obžalovaného. Ač se výpovědi na protokol v přípravném řízení a v hlavním líčení jeví jako zcela koherentní a vnitřně nerozporné, při komparaci s úředním záznamem bude zřejmé, že se nejedná o pravdivé výpovědi. Zde se soudce dostává do morálně obtížnější situace, neboť se musí rozhodnout mezi procesně správným postupem a odsouzením nevinného člověka na straně jedné nebo rozhodnutím, které bude v rozporu s normami trestního práva, ale ochrání nevinného člověka.

Jedná se ještě o spravedlivý proces, když procesem vyhovujícím všem kritériím stanoveným Listinou základních práv a svobod a dalšími právními předpisy, jež zajišťují práva obviněného, má dojít k odsouzení nevinného člověka? Dle mého názoru se v tomto druhém případě již nelze utěšovat tím, že výsledek rozporný se skutečným stavem je pouze cenou za to, že ctíme spravedlivý proces, neboť jeho výsledkem by nikdy nemělo být odsouzení nevinného člověka. Jako námitku nejen proti utilitarismu, ale proti jakékoli morální teorii zabývající se spravedlností soudního procesu, lze vznést argument, že jakýkoli přístup, který otevřeně zvažuje či připouští možnost trestání nevinného, je pomýlený.[9]

Důvody nepoužití úředního záznamu

Považuji za vhodné v kontextu obou příkladů vysvětlit, proč informace uvedené v úředních záznamech nemohou být bez dalšího použity při zvažování otázky viny. Ústavní soud k tomu ve svém rozhodnutí ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 3432/11, uvádí: „Důvodem nepoužitelnosti úředního záznamu jako důkazu v řízení před soudem je nedostatek procesních záruk práv obhajoby v okamžiku, kdy ještě nebylo zahájeno trestní stíhání určitého obviněného a věc je toliko ve stadiu tzv. prověřování.“[10]

V příkladu s vinným obžalovaným, kterého není možné odsoudit, je tento důvod nepoužitelnosti úředního záznamu zachován. Obžalovanému nebylo umožněno, aby uplatnil svá práva při podání vysvětlení. Neměl možnost osobu podávající vysvětlení konfrontovat, klást jí otázky a přímo zpochybnit pravost uváděných informací.

Ve druhém případě nevinného obžalovaného tento důvod absentuje. Nepoužitelnost úředního záznamu je stanovena z důvodu, který má obžalovaného chránit, umožnit mu maximalizovat realizaci svých práv. Nijak jej neochrání, pokud nebude možné použít úřední záznam pro zpochybnění odsuzujícího důkazu. V takovém případě již nechráníme obžalovaného, ale sveřepě trváme na dodržení procesních pravidel jdoucím proti samotnému účelu trestního řízení, který definuje Jelínek následovně: „Základním účelem trestního řízení je ochrana veřejného zájmu na spravedlivém potrestání pachatele ústavně souladným postupem a tím zabezpečení principu panství práva.“[11] Pokud procesní pravidlo neumožní ospravedlnění nevinného pachatele, nelze hovořit o spravedlivém potrestání, a vlastně ani o pachateli.

Recentní možnosti řešení situace

Výše uvedený případ s nevinným obžalovaným má částečné řešení. Se souhlasem státního zástupce a obžalovaného může být přečten úřední záznam dle ust. § 211 odst. 6 tr. řádu, resp. dle ust. § 314d odst. 2 tr. řádu, ve zjednodušeném řízení navazujícím na zkrácené přípravné řízení. V takovém případě se z úředního záznamu stane listinný důkaz a bude použitelný v hlavním líčení. Tento postup nemusí být ze strany státního zástupce akceptován, ačkoli se takové procesní jednání může promítnout do úvahy soudu o prokázání viny bez důvodných pochybností.[12] Důvodů, proč v hlavním líčení nepřečíst úřední záznam, je celá řada. Snadno může dojít k situaci, že k jeho přečtení v hlavním líčení nedojde, i když by to bylo obžalovanému ku prospěchu. To může být způsobeno jednoduše tím, že o takové možnosti obžalovaný nemající obhájce nebude vědět, a tak nikdo přečtení úředního záznamu nenavrhne.

I v případě přečtení úředního záznamu panuje limitace tohoto důkazu. Úřední záznam lze pouze přečíst, svědek s jeho obsahem nesmí být konfrontován za účelem vysvětlení případných rozporů s výpovědí u soudu v hlavním líčení. Takový postup trestní řád nezná.[13] Pokud by ke konfrontaci svědka s obsahem úředního záznamu přesto došlo, představovaly by veškeré zjištěné informace nepoužitelné důkazy.[14]

Samozřejmě kromě výše uvedeného i v případě nesouhlasu s přečtením úředního záznamu mohou být svědkovi kladeny otázky mířící na obsah podaného vysvětlení, ale to k odstranění pochybností o věrohodnosti svědka založených obsahem úředního záznamu vést nemusí. Pokud bude svědek trvat na své rozdílné verzi výpovědi prezentované během hlavního líčení, minou se tyto otázky účinkem. Některá odborná literatura přímo apeluje, aby soud či obhajoba otázkami během hlavního líčení objasňovaly skutečnosti uvedené v úředním záznamu a související věrohodnost svědka, ale jedná se o maximum možného.[15] Stejně se k této problematice staví i Ústavní soud, který uvedl: „Tyto záznamy jsou procesně nepoužitelné, mají pouze informativní charakter a nemohou se stát podkladem pro rozhodnutí soudu. Ústavní soud však konstatuje, že procesní nepoužitelnost úředních záznamů dle ust. § 158 odst. 5 in fine tr. řádu vyplývá především z práva obviněného na obhajobu a kontradiktornost důkazního řízení. Nelze tudíž tento zákaz vykládat jakkoli v neprospěch obviněného (srov. i § 314d odst. 2 tr. řádu). Zásadní rozpory mezi výpovědí svědka v řízení před soudem a obsahem podaných vysvětlení nelze ignorovat s pouhým mechanickým odkazem na dikci prve citovaného ustanovení trestního řádu. S ohledem na základní zásady dle § 2 odst. 5, 6 tr. řádu i ústavněprávní záruky je v takovém případě nutné, aby při výslechu svědka před soudem došlo k podrobnému objasnění skutečností v úředním záznamu obsažených, aby mohla být posouzena věrohodnost výpovědi svědka.“[16]

Ústavní soud potvrzuje výše specifikovaný smysl nepoužitelnosti úředního záznamu, který spočívá v ochraně obžalovaného. Sice zdůrazňuje, že problematické rozpory nelze ignorovat, ale končí pouhým apelem na precizní výslech svědka.

Lze shrnout, že stávající rozhodovací praxe a znění trestněprávních předpisů neumožňuje použít bez dalšího samotný úřední záznam jako argument pro zproštění obžaloby ani pro odsouzení obžalovaného. Rozhodně nelze hovořit o tom, že by obžalovaný byl pánem situace a použití úředního záznamu v jeho prospěch by záviselo pouze na jeho uvážení. Rozhodovací praxe pouze apeluje, aby se soudy snažily takový následek zvrátit svojí procesní činností při výslechu v hlavním líčení. Takový apel je jistě chvályhodný, leč nelze jím ve všech případech předejít rozhodnutí neodpovídajícímu skutečnému stavu, ať už je obžalovaný vinen, či nevinen.

Etické zhodnocení stávající právní úpravy a rozhodovací praxe

Nyní se pokusím vyhodnotit výše uvedenou situaci s použitelností úředních záznamů zásadami utilitarismu. Etický směr následující klasický utilitarismus se nazývá utilitarismus činu. Podle něj je správný takový čin nebo jednání, které přináší nejvíce dobra, tedy že pozitivní následky převáží nad těmi negativními. Tento směr je pro hodnocení právních norem poněkud nešťastný. Dle tohoto směru je i krádež subjektivní a může být správná. Je správné ukrást bochník chleba, aby pachatel nakrmil hladovějící rodinu, je ale špatné ukrást láhev alkoholu pro vlastní povyražení. V tomto příspěvku se zaobírám etickým hodnocením pravidla, nikoli konkrétního činu nebo jednání. Tento etický směr nelze považovat za vhodný pro posuzování pravidla o úředním záznamu, neboť by jeho aplikací mohlo docházet k absurdním závěrům podkopávajícím celý právní řád a právní jistotu.[17]

Jako alternativa k utilitarismu činu vznikl další směr zvaný utilitarismus pravidel. Tento směr považuje hodnocení správnosti konkrétního jednání za dvoustupňový proces. Jednání se posuzuje jako správné nebo špatné podle toho, zda je v souladu s předmětným pravidlem regulujícím posuzovanou situaci. Následně se posuzuje samotné pravidlo regulující posuzované jednání podle toho, zda existence a jeho dodržování přinese z hlediska pozitivních a negativních následků nejlepší možný výsledek. Tento etický směr lépe odpovídá podmínkám právního řádu, kdy i nejlepší možné jednání z hlediska následků v konkrétní situaci může být zakázáno proto, že je v rozporu s existujícím pravidlem. Existence takového pravidla však v důsledku generuje větší množství pozitivních následků, než je umožnění nejlepšího jednání v jednom konkrétním případě. Tímto zdůvodněním vlastně lze obájit samotnou existenci právního řádu. U příkladu se zlodějem chleba, který chce nakrmit svou hladovou rodinu, se jedná o ojedinělou výjimku, kdy je úvahou utilitarismu činu lepší krást než dodržet pravidlo. V drtivé většině případů je nejlepší možný následek dodržení pravidla zakazujícího krást. Z celkového hlediska je vhodnější dodržet pravidlo i u člověka kradoucího z omluvitelných pohnutek, neboť exis­tence obecně platného pravidla je z hlediska následků lepší než osvobození nebožáka, který jedná zakázaným způsobem z obavy o svou rodinu. Pravidlo je nutné hodnotit i z druhého úhlu pohledu. Pokud dodržením pravidla zakládáme podstatné negativní následky, aniž by dodržování pravidla zakládalo pozitivní následky, pak bychom z pravidla učinili modlu, kterou bychom nekritickým dodržováním uctívali. Pravidlo, které nepomáhá, ale pouze škodí, nemá být dodržováno a nemá ani existovat, neboť dle utilitarismu pravidel negeneruje dostatek pozitivních následků.[18]

Utilitarismus pravidel by pravidlo týkající se našich případů s nevinným odsouzeným a vinným zproštěným hodnotil tak, že oba případy jsou v souladu s pravidlem. V obou případech, kdy soudce nepoužije úřední záznam jako důkaz, jedná v souladu s pravidlem.

První krok úvahy utilitarismu pravidel je splněn. Následně přistupujeme ke druhému kroku a zvažujeme, zda dodržování pravidla přináší nejvyšší možný užitek. Jak je uvedeno výše, posuzovaná právní norma primárně chrání práva obviněného, aby jako důkaz nebyl použit prostředek získaný v době, kdy se ještě nemohl účinně bránit. V případě zproštěného vinného obžalovaného je tento smysl beze zbytku dodržen. Užitek v podobě dodržení standardů spravedlivého procesu převažuje jednotlivý případ, kdy není možné vinného obžalovaného odsoudit.

V případě s nevinným odsouzeným je situace složitější. Situa­cí, kdy obžalovaný bude potřebovat užít úřední záznam jako rozhodující a nenahraditelný důkaz, nebude mnoho, přestože takové případy nepochybně nastanou. Jedná se však o natolik zanedbatelný počet případů, že celkový užitek z právního pravidla upravujícího úřední záznam převáží. Narážíme však v tomto případě na maximu, kdy již vážně zvažujeme postup vedoucí k odsouzení nevinného člověka, byť v nikoli vysokém počtu případů. Přestože lze utilitarismus obecně posoudit jako užitečný etický směr, je potřeba připomenout, že jeho slepé dodržování může vést k absurdním závěrům.[19] Odsuzování nevinných obžalovaných osob může být právě takovým absurdním závěrem. Pokud jsme dospěli k závěru, že pravidlo generuje dostatek pozitivních následků, kvůli čemuž utilitarismus pravidel nepovolí jeho zrušení, ale zároveň jsme si vědomi toho, že umožní odsouzení nevinných osob, je namístě hledat kompromisní řešení.

V takovém případě se logicky nabízí úvaha, zda není vhodné pravidlo upravit tak, aby zůstalo zachováno, ale zároveň umožnilo v takto mimořádném případě postupovat způsobem, kdy nevinný obžalovaný nebude odsouzen. K dosažení takového výsledku by stačilo, aby k provedení úředního záznamu v hlavním líčení postačoval souhlas obžalovaného bez zapojení státního zástupce alespoň v případech, kdy bude mít provedený úřední záznam povahu ospravedlňujícího důkazu. Utilitarismus pravidel však úpravy pravidel za účelem prevence konkrétní situace nečiní rád.

Dle utilitarismu pravidel musí být pravidlo především jednoduché, aby bylo obecně srozumitelné a přístupné. Stanovením výjimek a úprav dospějeme pouze k tomu, že budeme pravidlo rozšiřovat do takových rovin, kdy již bude možné použít utilitarismus činu, neboť bude pravidlo ve výjimkách myslet na všechny možné případy. Pro představu bychom takovým postupem museli pravidlo „nepokradeš“ dle výše uvedeného příkladu rozšířit na pravidlo „nepokradeš, pokud tím nebráníš rodinu před hladem“. Pak bychom museli rozšířit pravidlo „nepokradeš“ na další případy, kdy jednáme natolik morálně, že se obecný zákaz krádeže jeví jako příliš přísný. Jednoduché a jednoslovné pravidlo zakazující krádež by vzápětí nabylo ohromných rozměrů, které svým rozsahem může vydat na celou knihu plnou obsáhlých morálních úvah.[20]^{, [21]}

V daném případě se domnívám, že úpravou pravidla zákazu použití úředního záznamu jako důkazu bychom nejednali proti smyslu utilitarismu pravidel z jednoho prostého důvodu. Toto pravidlo je složité a obtížně srozumitelné již nyní. Nijak jej neučiní složitějším možnost, že namísto souhlasu státního zástupce a obžalovaného bude užití úředního záznamu plně v rukou obžalovaného. Taková úprava není výjimkou ani nevnáší zmatek do jeho obecného užívání. Naopak se mi taková formulace pravidla jeví jako mnohem logičtější. Pokud pravidlo slouží k ochraně dané osoby, je rozumné, aby jeho použití bylo plně v jejích rukou. Ona by se měla rozhodnout, zda svou ochranu chce či nechce využít. Již nyní dle výše citovaného nálezu má být případné veto státního zástupce se čtením úředního záznamu promítnuto ve prospěch obžalovaného do úvahy soudu o důvodných pochybnostech. Změnou pravidla o použitelnosti úředního záznamu nijak neohrozíme spravedlivý proces a zároveň zvýšíme počet případů, kdy bude rozsudek soudu o vině obžalovaného v souladu se skutečným stavem, byť o nijak vysoký počet případů. Přesto dojde k nárůstu pozitivních následků, aniž by přibyly ty negativní. Kromě toho se není třeba obávat negativního důsledku ze změny pravidla, neboť úprava jej nečiní složitějším, ale spíše naopak.

Závěr

Již na samém začátku jsem byl při své úvaze o morálním citu či selském rozumu ohledně zkoumaných právních norem o úředním záznamu na pochybách, zda je tato právní úprava vhodná. Nicméně jsem měl na zřeteli především možnost, že dojde k odsouzení nevinné osoby, což i nyní považuji za následek, kterému bychom se měli snažit vyhýbat. Zkoumané právní normy upravující úřední záznam jsou však komplexnější a nelze je automaticky zatracovat pouze z důvodu, že vinou formulace těchto norem může takový následek nastat. Etická analýza pomocí utilitarismu pravidel umožnila na situaci pohlédnout ze širší perspektivy.

Etická analýza nám sdělila, že pozitivní následky pramenící z existence právních norem upravujících institut úředního záznamu převáží nad negativními následky, jež přinášejí situace, kdy tento institut nenabídne možnost zproštění viny nevinného obžalovaného, nebo naopak odsouzení vinného obžalovaného. Mé původní morální cítění bylo zamlženo pouze jedním aspektem v podobě nevinného odsouzeného, na který jsem se u zkoumaných norem soustředil. Utilitarismus pravidel byl v tomto směru neoblomný. Dodal jednoznačnou zpětnou vazbu, že není namístě právní úpravu úředního záznamu rušit, i když může tento následek nastat.

Tím výsledky etické analýzy zdaleka nebyly vyčerpány. Přestože je vhodné právní normy zachovat, nebyl nalezen žádný důvod pro to, aby nedošlo k jejich úpravě. Jak nabádal Michael Oakeshott, ještě před přistoupením ke změnám se musíme ujistit, že „lék není horší než nemoc“.[22] V tomto případě lék v podobě změny právní úpravy výše popsaným způsobem nepřinese žádné škodlivé následky, ale předejde několika případům, kdy nevinný obžalovaný nebude moci prokázat svoji nevinu. Řečí utilitarismu pravidel nebude pozorován žádný nárůst na straně negativních následků, pouze budeme pozorovat nárůst hodnot na straně pozitivních následků. Utilitarismus pravidel nabídl jednoznačný závěr. Nerušit zkoumané právní normy, ale částečně je upravit. Touto úpravou můžeme dosáhnout malého nárůstu celkových pozitivních následků v trestním právu, ale přesto půjde o nárůst. Nadto výsledek umožňuje řešení, které uspokojí nejenom utilitaristy, ale i zastánce jiných etických směrů, kteří si budou moci oddechnout, že došlo k odstranění potenciální situace odsouzení nevinné osoby.

Právní řád nebude nikdy dokonalý, ale nesmíme přestat usilovat o dosažení jeho ideálu. Právě etika může představovat jeden z prostředků, který na některé problémy pohlédne neotřelým způsobem a ukáže směr, kudy by se měla právní věda vydat v případech, kdy sama přešlapuje na místě.

 

JUDr. Roman Šír působí jako státní zástupce OSZ v Jablonci nad Nisou a je doktorandem na PF UK v Praze.

---

[1] „Etika se nezabývá pouze průměrnými standardy chování. Jde v ní spíš o hledání toho, co je správné, dobré a jak nejlépe žít.“ Viz M. Thompson: Přehled etiky, Portál, Praha 2004, str. 14.

[2] Co jsou nebo jak se měří pozitivní a negativní následky, je otázka, která provází celý vývoj utilitarismu od jeho vzniku až do dnešních dní. Původní Benthamův koncept byl založen na principech hédonismu. U toho však nezůstalo a časem se koncept následků podstatně vyvíjel. Pro účely tohoto článku a základní orientaci ohledně pozitivních a negativních následků je možné použít Anzenbacherův zjednodušený výklad. Úvaha, zda se jedná o pozitivní, či o negativní následky, se hodnotí na základě čtyř základních principů. Jsou jimi princip následků, podle kterého morální správnost hodnotíme dle konsekvencí, které přinese. Dále je to princip užitečnosti, podle kterého se posuzují následky optikou prospěšnosti. Princip hédonismu, podle kterého se hodnotí prospěšnost hédonisticky, tj. prospěšné je to, co je slastné či radostné. Posledním principem je sociální princip, který nezvažuje předchozí principy pouze z pohledu jednajícího, nýbrž z pohledu všech. Viz A. Anzenbacher: Úvod do etiky, Academia, Praha 1994, str. 32-33.

[3] P. Singer: Ethics, Oxford University Press, Oxford 1994, str. 306-8.

[4] J. S. Mill: Vybrané spisy o etice, společnosti a politice I., OIKOYMENH, Praha 2016, str. 49.

[5] P. Šámal, M. Růžička: § 158 [Přijímání a prověřování oznámení a jiných podnětů], in P. Šámal a kol.: Trestní řád, 7. vydání, C. H. Beck, Praha 2013, str. 1958.

[6] V ust. § 158 odst. 6 tr. řádu se předpokládá, že státní zástupce, obviněný a následně v hlavním líčení i soud budou s obsahem úředního záznamu seznámeni.

[7] Op. cit. sub 5, str. 1958.

[8] Pokud by rozhodující soudce z obsahu úředního záznamu fakticky vycházel, ale tuto skutečnost při odůvodnění svého rozhodnutí zamlčel, jedná se o formu formalismu. K tomu Sobek uvádí: „I v současné době rozlišujeme dva druhy formalismu. (…) druhý spočívá v tom, že soudce sice ve svém rozhodnutí uplatní teleologickou nebo axiologickou úvahu, což ale zamlčí a předstírá, že pravidlo aplikoval striktně.“ Viz T. Sobek: Právní myšlení. Kritika moralismu, Ústav státu a práva, Praha 2011, str. 287.

[9] Tamtéž, str. 509.

[10] Další důvody jmenuje např. Adamec jako požadavky na provedení dokazování kontradiktorním způsobem a dodržení zásad rovnosti, bezprostřednosti a ústnosti. Adamec hovoří o důvodu definovaném Ústavním soudem jako o „hlavním důvodu“ a důvody označené v této poznámce označuje za „další podstatné důvody“. Viz M. Adamec: Procesní (ne)použitelnost úředních záznamů o podání vysvětlení a právo na obhajobu, in J. Jelínek: Ochrana základních práv a svobod v trestním řízení, Leges, Praha 2020, str. 375.

[11] J. Jelínek: Trestní právo procesní, 6. vydání, Leges, Praha 2021, str. 23.

[12] Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 2884/16: „Situacím, kdy obviněný se čtením úředních záznamů souhlasí a státní zástupce nikoliv, je třeba věnovat zvýšenou pozornost. Zejména tehdy, pokud by takto úřední záznam pro nesouhlas pouze státního zástupce nebyl čten a dotyčná osoba by ani nebyla v řízení před soudem vyslechnuta, by bylo povinností soudu zohlednit tuto procesní taktiku státního zástupce při úvaze o vině obviněného. Jakkoliv totiž takto nečtený úřední záznam nemůže vůbec sloužit jako podklad pro rozhodnutí soudu o vině, může být jeho existence spolu s nesouhlasem státního zástupce s jeho přečtením podkladem při úvaze, zda je za takových okolností vina obviněného skutečně prokázána bez důvodných pochybností.“

[13] P. Zaoralová: Procesní použitelnost důkazů v trestním řízení a její meze, Leges, Praha 2018, str. 206-207.

[14] Rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 3 To 666/2002, zveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. Rt 45/2003.

[15] P. Vantuch: Obhajoba obviněného, 3. doplněné a přepracované vydání, C. H. Beck, Praha 2010, str. 454.

[16] Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 1868/10.

[17] K. de Lazari-Radek, P. Singer: Utilitarianism: A Very Short Introduction, Oxford University Press, Oxford 2017, str. 88-89.

[18] Tamtéž, str. 89-90.

[19] Jedna z nejznámějších námitek proti uplatňování utilitarismu ad absurdum pochází od Roberta Nozicka, který zkonstruoval myšlenkový experiment označovaný jako „Utility Monster“. Podle výsledků tohoto experimentu by mělo lidstvo v souladu s principy utilitarismu vyhynout, pokud se objeví příšera, která z vyhlazení lidstva bude mít v součtu větší užitek, než kolik by byl užitek všech lidských bytostí ze zachování jejich životů. Viz R. Nozick: Anarchie, stát a utopie, Academia, Praha 2015, str. 56.

[20] P. Singer: Practical Ethics, Third Edition, Cambridge University Press, Cambridge 2011, str. 233.

[21] K tomu je vhodné poznamenat, že polemika, zda mohou být pravidla formulována bez výjimek, je stále živou debatou, na kterou ani mezi zastánci utilitarismu pravidel neexistuje jednoznačná shoda. Jeden z nejslavnějších myšlenkových experimentů na toto téma se nazývá „Tikající bomba“ a jedná se o úvahu, zda porušit pravidlo zákazu mučení v případě, kdy to umožní odvrátit teroristický útok.

[22] A. Heywood: Political Ideologies: An Introduction, Seventh Edition, Bloomsbury Academic, London 2022, str. 55.