Ústav státu a práva AV ČR, v. v. i., Praha 2023, 392 stran, 835 Kč.

Bratři Doležalové tvoří stabilní a již osvědčenou autorskou dvojici české právní nauky, která pravidelně publikuje na poli medicínského práva. V roce 2023 se čtenářům dostává do rukou jejich nová publikace zabývající se informovaným souhlasem ve zdravotnictví.

Vybrané téma je zajímavé hned z několika důvodů. Tak nejprve, v oblasti zdravotnického práva snad nenajdete materii, která by více rezonovala mezi odbornými skupinami právníků a lékařů. Za druhé, předmětné disputace se objevují často právě proto, že problematika informovaného souhlasu je poměrně abstraktní otázkou. Jedná se totiž o právní konstrukt, který nabývá reálné podoby až dle subjektivních okolností. Není proto pochyb, že samotný význam souhlasu bude dělat výkladové problémy. V neposlední řadě je zajímavé sledovat, jak zájem společnosti po širokém respektu autonomie vůle jedince může mnohdy ovlivnit negativně výkon lékařského povolání. Snahou autorů recenzované publikace je pak na některé výše položené otázky odpovědět. Začněme však přiblížením samotného díla.

Co se obsahu publikace týče, autoři se pohybují výlučně v mezích vymezených názvem díla a myšlenkově z tohoto rámce nevybočují. Úvodní dvě kapitoly se proto věnují spíše terminologickému vymezení pojmu souhlas a historickým vývojovým anabázím dané problematiky (kapitola první a druhá). Eticko-filozofické pojednání nad smyslem a účelem informovaného souhlasu čtenář nalezne v kapitole třetí. Samotný závěr této části je pak věnován stejnému tématu, nyní však z právního hlediska. V další kapitole se autoři zamýšlejí nad podstatnými znaky informovaného souhlasu a jeho právní povahou. Závěrečné kapitoly jsou vedeny v praktickém duchu, a to ať už se jedná o otázku následků informovaného odmítnutí (kapitola pátá), či právní odpovědnosti a úpravy informovaného souhlasu (kapitola sedmá a osmá).

Po prvotním seznámení s obsahem knihy čtenář narazí na poměrně neobvyklý způsob předání informací. Jak vyplývá z představení obsahu knihy, právní otázky autoři zprvu částečně upozaďují, a to na úkor hlubšího porozumění významu informovaného souhlasu. Autoři tím citlivě zohledňují přesah tématu do jeho eticko-filozofické roviny. Právo sice může normativně stanovit mantinely informovaného souhlasu, samotný obsah však již bude záležet na společenském konsensu. Pro čtenáře je tak způsob výkladu, který nejprve pojednává o bio­etické straně problému, dobře stravitelný. Jednotlivé praktické nuance pak autoři podrobně rozvádějí v právní části dané kapitoly.

Zvolený způsob spolupráce více vědních oborů vytváří v čtenáři pocit celistvosti textu a činí celou publikaci mimořádně čtivou. Srozumitelnost publikace zvyšuje i skutečnost, že kapitoly obsahují na závěr přehledné grafické shrnutí.

Čtenáře na první pohled zaujme stránková obsáhlost publikace. Recenzovaná publikace obsahuje myšlenky na více než 350 stranách. Bohatý textový fond využili autoři k důkladnému propojení výše uvedeného přístupu. I přes vysokou edukaci v oblasti zdravotnické etiky autoři zůstávají především právníky, což se odráží i ve skladbě základních témat a otázek, které celé dílo provázejí. Tak např. problematika výkladu projevu vůle je pro právníky již zažitým tématem. Působí však z hlediska plynulosti textu velmi svěžím dojmem, když autoři na několika řádcích obohacují již zabředlou debatu bioetickým úhlem pohledu. Předpokládám, že s pojmy, jako je teorie objektivní manifestace či mentálního stavu, se řadový právník prakticky nesetká.

Výše uvedené v čtenáři zanechává pocit, že se autoři staví čelem ke vzniknuvším problémům a nemají problém se v někdy složité otázce přiklonit na tu či onu stranu barikády. Abychom se nepohybovali pouze v teoretické rovině, uvedu krátký příklad. Autoři v první třetině publikace vysvětlují, že jedním ze základních předpokladů informovaného rozhodnutí pacienta je porozumění obsahu poučení. Aby se pacient mohl kvalifikovaně rozhodnout, musí být řádně poučen. Je pak otázkou, co lze za dostatečné poučení považovat. Eticko-filozofický přístup k pochopení problému je jedna věc, čtenáře však bude zajímat, jaké právní východisko má situace, nerozuměl-li pacient podanému vysvětlení dostatečně. Jelikož se daná otázka týká i problematiky projevu vůle a možného omylu, autoři ponechávají výše uvedené otázky až na samotný závěr publikace, který možné přístupy shrne a přikloní se dle autorů k právně nejkomfortnějšímu přístupu.

I přestože se autoři snažili text zpřístupnit co možná nejširší odborné veřejnosti, je dle mého názoru kniha myšlenkově poměrně složitá, a aby z ní čtenář načerpal maximum, je potřeba ji číst od úvodu po závěr. Přesto, dovolím si níže jen krátce vypsat z mého osobního pohledu ta nejzajímavější témata, která by mohla oslovit každého čtenáře. Činím tak v krátkých heslech, vždy s odkazem na příslušnou část knihy. Jedná se např. o: definice souhlasu jako vnitřní vůle x projevu takové vůle navenek (str  23-27), etické přístupy k chápání autonomie člověka (str. 129- -145), hypotetický souhlas pa­cienta (str. 30-31), historický příklon k širšímu respektu autonomie pacienta (str 63- -91), podrobný popis obsahu poučení, včetně problematiky nedostatečného poučení (str. 223-241), odpovědnost za vadné poučení poskytovatelem (str. 353), principy informovaného souhlasu (str. 100-122), model sdíleného rozhodování jako východisko pro vyvážení respektu k vůli pacienta a efektivní léčbě (str. 166-167), nerespektování informovaného odmítnutí (str. 254), zpětvzetí souhlasu pacienta (str  255), udělení souhlasu nekompetentní osobou (str. 261-273), jakým způsobem mají být činěna rozhodnutí za pacienta (str. 273-278), přístup soudů k negativnímu reversu (str. 257-261), informovaný souhlas u dětí (str. 280-285), odpovědnost za služby poskytované bez souhlasu pacienta (str. 348-252).

Není sporu, že publikace svou čtivostí a úvahovou nadstavbou díla bude velmi důstojným příspěvkem k problematice informační povinnosti v medicínských vztazích. Lze jen kvitovat závěry autorů, kteří se velmi jasně hlásí k soukromoprávním základům informovaného souhlasu a jeho pevného zakotvení v rámci občanského souhlasu. Budoucí praxe ukáže, zda myšlenky autorů svým originálním pojetím najdou v českém právním světě své místo.

Mgr. RADOMIL KOČÍ, právník ve Fakultní nemocnici v Motole a doktorand na Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci