Následující článek získal 2. místo v kategorii Talent roku soutěže Právník roku 2022 a v Bulletinu advokacie jej publikujeme tradičně v souladu se statutem soutěže. Autor se v článku zamýšlí nad úlohou státního zastupitelství ve zvláštních řízeních soudních a nad tím, zda je v této souvislosti správně pojata právní úprava, anebo by naopak bylo vhodné související právní předpisy novelizovat. Je role státního zástupce ve zvláštních řízeních soudních jasně vymezena, jako je tomu např. v trestním řízení, kde je státní zástupce pánem sporu v přípravném řízení (dominus litis) a stranou v řízení před soudem, anebo tato role naopak není jednoznačně ohraničena?

Předkládaný text pracuje nejprve s teoretickými poznatky a s analýzou právních předpisů a doktríny. Za tímto teo­retickým úvodem pak následují dvě kazuistiky z vlastní zkušenosti autora coby státního zástupce. Závěrem se pak syntézou teoretické a kazuistické části autor snaží odpovědět na položenou akademickou otázku a svůj pohled na věc náležitě odůvodnit.

Předkládaný článek pak nehodnotí pouze úlohu státního zastupitelství ve zvláštních řízeních soudních, ale i koncepční vymezení této úlohy a to, zda k jejímu naplnění zákonodárce dal státnímu zastupitelství potřebné nástroje. Text tak pojímá zadané téma komplexně a ve vzájemných souvislostech hodnotí jednotlivá dílčí podtémata, blíže rozvedená postupně v celém článku.

Přínos předmětného textu může být pak právě v kombinaci akademického a praktického pohledu, kdy vlastní zkušenost autora obohacená o prvky akademické práce umožňuje relativně komplexní vyhodnocení uvedené problematiky s možným dopadem do praxe i činnosti zákonodárné.

Dotčená řízení

Zvláštní řízení soudní, do kterých státní zastupitelství může vstoupit, jsou taxativně vyjmenována v ust. § 8 odst. 1 zák. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.“).

Konkrétně jde pak o řízení:

(i.)  ve věcech osvojení, a to do části, ve které je rozhodováno o tom, zda je třeba souhlasu rodičů k osvojení,

(ii.) ve věcech péče soudu o nezletilé, jde-li o uložení zvláštního opatření při výchově dítěte, o ústavní výchovu, o určení data narození nebo jde-li o pozastavení, omezení nebo zbavení rodičovské odpovědnosti nebo jejího výkonu,

(iii.) ve věci ochrany proti domácímu násilí,

(iv.) o svéprávnosti,

(v.)  o prohlášení za mrtvého,

(vi.) o určení data smrti,

(vii.) ve věcech vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče (dále jen „zdravotní ústav“) nebo vyslovení nepřípustnosti držení v zařízení sociálních služeb,

(viii.) o umoření listin, a

(ix.) o některých otázkách týkajících se právnických osob.

Podle ust. § 8 odst. 2 z. ř. s. pak platí, že v řízeních: (i) ve věcech péče soudu o nezletilé, jde-li o uložení zvláštního opatření při výchově dítěte, o ústavní výchovu, o určení data narození nebo jde-li o pozastavení, omezení nebo zbavení rodičovské odpovědnosti nebo jejího výkonu, (ii) ve věci ochrany proti domácímu násilí, (iii) o svéprávnosti, (iv) o prohlášení za mrtvého a (v) ve věcech vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení ve zdravotním ústavu nebo vyslovení nepřípustnosti držení v zařízení sociálních služeb, může státní zastupitelství podat i návrh na zahájení řízení, jinými slovy, státní zastupitelství může takové řízení též iniciovat.

Úloha státního zastupitelství ve zvláštních řízeních soudních

Jakých zvláštních řízení soudních se působnost státního zastupitelství týká, je poměrně jasné. Složitější může být otázka, jaká má být v předmětných řízeních úloha státního zastupitelství. Podle čl. 80 odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Ústava“), platí, že státní zastupitelství zastupuje veřejnou žalobu v trestním řízení a vykonává i další úkoly, stanoví-li tak zákon. Z pohledu ústavního práva působnost státního zastupitelství ve zvláštních řízeních soudních patří tak do kategorie „dalších úkolů podle zákona“. Bližší vodítko nám ovšem ústavní právo nedává.

Zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státním zastupitelství“), ve svém ust. § 4 na Ústavu navazuje, avšak nikterak zvlášť otázku úlohy státního zastupitelství ve zvláštních řízeních soudních nerozvádí. Konkrétně zákon o státním zastupitelství ve zmíněném zákonném ustanovení uvádí, že státní zastupitelství v rozsahu, za podmínek a způsobem stanoveným zákonem působí v jiném než trestním řízení a vykonává další úkoly, stanoví-li tak zvláštní zákon.

Ust. § 5 zákona o státním zastupitelství pak stanoví, že státní zastupitelství je oprávněno podat návrh na zahájení občanského soudního řízení nebo vstoupit do již zahájeného občanského soudního řízení jen v případech, které stanoví zákon. Procesní postavení, oprávnění a povinnosti státního zastupitelství, které podalo návrh na zahájení řízení nebo vstoupilo do řízení, stanoví občanský soudní řád nebo zákon o zvláštních řízeních soudních. Ani toto ustanovení nad rámec odkazu na z. ř. s. ovšem nepřináší bližší popis úlohy státního zastupitelství ve zvláštních řízeních soudních.

Dosud zmíněné právní předpisy pak ve vztahu k úloze státního zastupitelství ve zvláštních řízeních dále nerozvíjí ani vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli, ve znění pozdějších předpisů.

Nakonec výraznější nápovědou pro samotné státní zástupce není ani pokyn obecné povahy nejvyšší státní zástupkyně č. 9/2008 v aktuálním znění, který ve větším detailu upravuje pouze určité konkrétní aspekty postupu státního zástupce v netrestních řízeních.

Z hlediska úlohy státního zastupitelství v dotčených řízeních je tak nutné vyjít zejména z obecného ust. § 1 odst. 1 zákona o státním zastupitelství, podle kterého platí, že se zřizuje státní zastupitelství, a to jako soustava úřadů státu, určených k zastupování státu při ochraně veřejného zájmu ve věcech svěřených zákonem do působnosti státního zastupitelství. Zmíněné ustanovení tedy úlohu státního zastupitelství v trestní i netrestní rovině označuje za „ochranu veřejného zájmu“. Tento pohled na věc pak přijímá i výkladová literatura týkající se čl. 80 Ústavy.[1] Odborný výklad předmětného ustanovení dále směřuje k tomu, že oproti relativně širokým oprávněním prokuratury před rokem 1989 Ústava redukuje působnost státního zastupitelství, kde v ústavní rovině se vymezení úlohy státního zastupitelství vztahuje pouze na trestní řízení. Další působnost státního zastupitelství pak výklad popisuje, nicméně nepřináší hlubší zamyšlení nad úlohou státního zastupitelství ve zvláštních řízeních soudních.[2]

Jiný, a dovolím si tvrdit, nejhlubší výklad čl. 80 Ústavy pak přináší zamyšlení nad poměrem pracovní činnosti státního zastupitelství v trestní a jiné působnosti, kdy dle autora je jiná (netrestní) působnost státního zastupitelství v celkovém penzu činnosti státního zastupitelství výrazně méně procentuálně zastoupena.[3]

S názorem, že působnost státního zastupitelství v trestním řízení jednoznačně převažuje nad jinou agendou, pak souzní i judikatura Ústavního soudu, viz: „Obiter dictum Ústavní soud přes výše uvedené připomíná, že zákonodárce zákonem č. 283/1993 Sb. ukládá státnímu zastupitelství (a tím tedy státním zástupcům, jejichž úkony dle jsou dle § 23 odst. 2 téhož zákona považovány za úkony státního zastupitelství) řadu významných a jiným orgánem nezastupitelných úkolů zejména v trestním řízení, kdy zajišťuje ochranu veřejného zájmu jako orgán veřejné žaloby, nezastupitelná je také role státního zastupitelství při prevenci a postihování trestné činnosti, např. korupce a hospodářské kriminality.“[4]

Výkladově tedy lze dovodit, že jiná (netrestní) činnost státního zastupitelství, a to včetně účasti na zvláštních řízeních soudních, je činností doplňkovou k hlavní činnosti, kterou představuje trestní řízení. Není ovšem jasné, jakou má mít v rámci zmíněné vedlejší role státní zastupitelství konkrétní úlohu.

Výklad ust. § 8 z. ř. s. je z hlediska vymezení úlohy státního zastupitelství rovněž zaměřen zejména na zastupování veřejného zájmu, tj. i tento výklad se odkazuje zejména na ust. § 1 odst. 1 zákona o státním zastupitelství, viz: „Státní zastupitelství může do civilního řízení vstoupit jen výjimečně, aby hájilo veřejné (státní) zájmy.“[5] K účasti státního zastupitelství ve zvláštních řízeních soudních bylo dále judikaturou potvrzeno, že právo na vstup či podání návrhu na zahájení řízení nemá státní zastupitelství pouze v těch věcech, které se jej jakkoliv (jinak) týkají, ale ve všech věcech na základě vlastního uvážení.[6]

V případě úlohy státního zastupitelství ve zvláštních řízeních soudních lze tak jednoznačně uzavřít, že jde o ochranu veřejného zájmu. Ten je pak možné podle mého názoru vnímat ve dvou rovinách, resp. je podle mého názoru možné jej pojmout restriktivně či extenzivně.

Restriktivní výklad podle mého názoru souvisí s hlavní úlohou státního zastupitelství, která se týká trestního řízení. Svojí účastí ve zvláštních řízeních soudních tak státní zastupitelství aktivně kontroluje jinou státní činnost, kdy zjištěné poznatky jej mohou vést v odůvodněných případech k iniciování trestního řízení. Tento pohled na věc tedy skutečně vnímá účast státního zastupitelství ve zvláštních řízeních soudních jako zástupnou činnost v rámci hlavní trestní působnosti. Ke správnosti této úvahy pak vyzývá i jednoznačné vyvýšení trestní působnosti státního zastupitelství nad působností ostatní.

Extenzivní výklad dané problematiky pak klade důraz na konkrétní zvláštní řízení soudní. Z tohoto úhlu pohledu státní zastupitelství odděluje svoji trestní a netrestní působnost, kdy sice v odůvodněných případech může dojít k propojení netrestní věci s trestní a naopak, a to včetně iniciace nového řízení, nejde však o koncepční úmysl. Jinými slovy, státní zástupce nezastupuje pouze veřejný zájem na odhalení trestné činnosti a dopadení pachatele (k čemuž směřuje výrazně výše popsaný restriktivní výklad), nýbrž veřejný zájem výrazně širší. Do jeho činnosti pak tedy může spadat kontrola zdravotních ústavů, kontrola činnosti soudu, kontrola, zda nedochází k nedůvodným zásahům do práv jedinců při omezování osobní svobody, dohled nad respektováním práv nezletilých apod. Ke správnosti tohoto výkladu se pak dle mého soudu dílčím způsobem přiklání soudní judikatura, a to usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 44/2004, neboť právě oprávněnost vstupu do zvláštního řízení soudního neváže na jinou souvislost s činností státního zastupitelství, ale čistě na vlastní uvážení státního zastupitelství.

Jak je již naznačeno výše, legislativa se blíže k úloze státního zastupitelství ve zvláštních řízeních soudních nevyjadřuje. Ale ani praxe, judikatura a doktrína nám v zásadě jasnou odpověď na to, jaký výklad je správný, nepřináší. V praxi pak zejména dochází k oběma variantám, tj. k tomu, že státní zastupitelství tzv. „vytěží“ netrestní věc do trestní, ale i k tomu, že v konkrétní věci sleduje veřejný zájem ryze odlišný od veřejného zájmu souvisejícího s trestním právem (např. zájem na tom zabránit nedůvodnému omezení svéprávnosti). To, že praxe přináší obě varianty, pak popisuji v kazuistice v další části předkládaného článku.

Osobně jsem zastáncem druhého pohledu na věc, tj. že státní zástupce zastupuje veřejný zájem v širším pojetí, nicméně tato logika může narážet na zásadu enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí a zásadu legální licence. Jak totiž naznačuje druhá kazuistika níže, v některých případech jsou nástroje státního zastupitelství k ochraně veřejného zájmu nelogicky bezzubé.

Kazuistika I. – iniciace trestního řízení 

V rámci netrestní působnosti státního zastupitelství podle § 8 odst. 1 písm. g) z. ř. s. (řízení týkající se vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení ve zdravotním ústavu) jsem se v září 2022 zúčastnil několika zhlédnutí pacientů nedobrovolně pobývajících v psychiatrické nemocnici (dále jen „PN“). Zaujal mě případ chlapce v dětském věku, který v PN pobýval z důvodu sebevražedných sklonů a nebezpečí pro své okolí, neboť měl napadnout babičku, která o něj pečovala. V rámci rozmluvy s chlapcem, u které byl příslušný soudce, já coby státní zástupce a opatrovník, chlapec s lítostí mluvil o svém chování, chtěl se babičce omluvit a sliboval, že se to nebude nikdy opakovat. K mé otázce, co tuto agresi spustilo, uvedl, že u babičky je přibližně rok, nicméně předtím byl pět let v pěstounské péči u jiných rodinných příslušníků, kde měl být často bit, měl být mlácen páskem apod., a to prakticky denně. Reaguje tak velmi přehnaně na jakékoliv násilí. Agresi vůči babičce pak spustil výchovný pohlavek.

Tento poznatek jsem po vlastní linii vyhodnotil jako možné podezření, že se chlapec mohl stát obětí přečinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1 zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), a/nebo přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku.[7] S ohledem na to jsem předal tento poznatek policejnímu orgánu, aby zahájil úkony trestního řízení a chlapce vyslechl. Ve stejném měsíci jsem byl vyrozuměn, že podezření, že delší dobu docházelo k páchání trestné činnosti, bylo výslechem chlapce zesíleno, resp. bylo potvrzeno a věc byla postoupena k dalšímu řízení místně příslušnému policejnímu orgánu dle místa spáchání trestných činů (řízení stále běží).

Kazuistika II. – zastupování veřejného zájmu bez souvislosti s trestním řízením

Rovněž v rámci netrestní působnosti státního zastupitelství podle § 8 odst. 1 písm. g) z. ř. s. (řízení týkající se vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení ve zdravotním ústavu) jsem v lednu 2022 vstoupil do řízení o přípustnosti převzetí a dalším držení pacienta v PN, kdy šlo o muže středního věku, který svojí nebezpečnou jízdou v zástavbě ohrožoval na životě a zdraví větší počet lidí. Projev pacienta byl sice na první pohled přesvědčivý, avšak nepřiléhající realitě a značně excitovaný. Ošetřující lékař uvedl, že pacient odmítá prozatím léčbu, nemá náhled a je značně nebezpečný svému okolí. I přesto soud rozhodl o tom, že další držení pacienta v PN bez jeho souhlasu je nezákonné, a nařídil jeho propuštění.

S tímto názorem jsem se neztotožnil a proti uvedenému rozhodnutí jsem podal odvolání. Zde je ovšem nutné poukázat na nelogičnost z. ř. s. ve vztahu k účasti státního zastupitelství a jeho nástrojů na zastupování veřejného zájmu.

Podle § 78 odst. 2 z. ř. s. totiž platí, že dojde-li soud k závěru, že k převzetí nedošlo ze zákonných důvodů nebo že tyto důvody již netrvají, nařídí propuštění člověka ze zdravotního ústavu. Nařídil-li soud propuštění, je zdravotní ústav po doručení rozhodnutí povinen člověka neprodleně propustit. Podle § 73 z. ř. s. mimo jiné platí, že odvolání proti rozhodnutí nemá odkladný účinek.

Jinými slovy, i přes varování lékařů, že jde o pacienta, který může být svému okolí velmi nebezpečný v důsledku neléčeného psychia­trického onemocnění, soud rozhodl o propuštění takového pacienta a povinnosti pacienta okamžitě propustit nezabránilo ani včasné podání odvolání ze strany státního zastupitelství.

Pacient byl skutečně propuštěn, ale přibližně během týdne byl do PN opětovně přivezen ze stejných důvodů, neboť své okolí ohrožoval nožem. Pacienta pak musela zpacifikovat až přivolaná policie a záchranná služba. Podle rozvrhu práce další posouzení pobytu téhož pacienta připadlo jinému soudci, který dospěl k závěru zcela odlišnému než soudce původní, a rozhodl o nedobrovolné hospitalizaci tohoto pacienta.

V předmětné věci tak státní zástupce jednoznačně sledoval veřejný zájem na ochraně společnosti a ochraně života a zdraví lidí, kteří se v okolí takového pacienta mohli vyskytnout. Šlo tedy o zájem předstižný, kdy zde byla dána vysoká míra pravděpodobnosti, že k trestnému či jinak trestnému jednání může dojít, avšak nešlo o řízení trestní. Byť se postup státního zastupitelství a hodnocení lékařů PN ukázaly jako správné, legislativní nastavení umožnilo, že chybné rozhodnutí jediného soudce vystavilo nebezpečí nemalý počet osob. Nástroje státního zastupitelství jsou v uvedeném řízení tedy zcela bezzubé a neumožnují státnímu zastupitelství efektivně chránit veřejný zájem, ke kterému je však ust. § 1 odst. 1 zákona o státním zastupitelství povoláno.

Úvahy de lege ferenda a závěr 

Podle mého názoru lze tak učinit závěr, že praxe, legislativa ani odborná veřejnost nejsou jednotné v tom, jaká je úloha státního zastupitelství ve zvláštních řízeních soudních. Současné nastavení pak jednak může vést k nekonzistentnosti postupu, pokud úloha státního zastupitelství ve zvláštních řízeních soudních není jednoznačně definována, a jednak vede dle mého soudu k neefektivitě, pokud pro zastupování veřejného zájmu ve zvláštních řízeních soudních nemá státní zastupitelství dostatečné nástroje, jak naznačuje kazuistika II. výše.

Závěr předkládaného textu by pak měl vést zejména zákonodárce k zamyšlení, jak chce úlohu státního zastupitelství pro zvláštní řízení soudní vymezit.

Je dost možné, že by bylo vhodnější, pokud by konkrétnější úprava byla nabídnuta již v rovině ústavního práva a státní zastupitelství mělo např. v rámci Ústavy svoji vlastní hlavu, která by nejméně základní kontury celkové úlohy státního zastupitelství vymezila pro jeho veškerou působnost (trestní řízení, zvláštní řízení soudní, dohled v místech, kde je omezována svoboda, insolvenční řízení apod.). Tato konkrétnější úprava v rovině ústavního práva by pak samozřejmě byla následně dotvořena právními prameny nižší právní síly.

Předkládaný text pak nabízí dva možné přístupy k tomu, jak lze k zastupování veřejného zájmu ze strany státního zastupitelství přistupovat. Byť jsem již výše uvedl, že osobně jsem spíše zastáncem druhého, extenzivního výkladu, a priori ani jeden z přístupů není v pravém slova smyslu „špatný“. Špatná je dle mého soudu nedůslednost zákonodárce, který si podle mého názoru nezodpověděl sám otázku, jaká tato úloha má být, a nezamyslel se důsledně nad tím, jaké nástroje pro efektivní naplnění zadaného úkolu musí státním zástupcům nabídnout.

Jak napovídá kazuistika II., tak je zcela neúnosná situace, kdy ani státní zástupce coby zástupce moci výkonné, ani odborník z oblasti medicíny není schopen zabránit propuštění nebezpečného psychiatrického pacienta, resp. toto propuštění odložit, než dojde k přezkumu odvolacím soudem. Samozřejmě, je možné, že v určitém počtu případů dojde k prodloužení pobytu ve zdravotním ústavu pacienta proti jeho vůli, kdy se následně ukáže, že tento pacient skutečně měl být propuštěn. Půjde jistě o politováníhodné případy, ke kterým je ovšem nutné přistupovat ve světle zásady proporcionality. Shodně též nezrušíme institut vazby či samotného trestního stíhání, neboť i zde se může ukázat, že vazba nebo trestní stíhání byly nakonec nezákonné. I zde jde o politováníhodné případy, avšak ve světle zásady proporcionality je stále významnější vést trestní řízení a některé pachatele stíhat vazebně i za cenu rizika justičního omylu. Osobám postiženým těmito omyly je pak nutné samozřejmě poskytnout adekvátní kompenzaci. Zájem o efektivní ochranu společnosti jako celku však musí převážit nad rizikem, že kdosi bude v důsledku nesprávného rozhodnutí omezen v řádech dnů či několika týdnů na osobní svobodě v rozporu s právem. Samozřejmě, nechť k tomu dochází co nejméně, a nejlépe vůbec, ale možnost přezkumu rozhodnutí nalézacího soudu bez propuštění pacienta by dle mého názoru měla být zachována. Jinými slovy, jakou jinou úlohu by státní zástupce v daném řízení měl mít, než pokud nemá mít právo oddálit v odůvodněných případech propuštění nebezpečného pacienta a iniciovat přezkum odvolacím soudem. A pokud má být jeho úloha vymezena restriktivně, měla by vyplynout z legislativy tak, aby o obsahu uloženého úkolu nebylo pochyb.

Pro rozšíření pravomocí státního zastupitelství, jak je uvedeno výše, hovoří i ta skutečnost, že v případě ukončení či přeměny ochranného léčení má stížnost státního zástupce odkladný účinek. Jde navíc (nejméně v naprosté většině) o skutkově podobné záležitosti, kdy jde o pacienta, který se dopustil trestného činu nebo činu jinak trestného a s ohledem na jeho (často) psychický stav je vhodné uložit mu ochranné léčení. Postrádá tedy podle mého názoru logiku, že v jednom druhu velmi blízkých řízení je odkladný účinek opravného prostředku státního zástupce zachován a ve druhém nikoliv.

Zákonodárce by tak dle mého názoru měl věnovat pečlivou úvahu analýze Ústavy, z. ř. s. a zákona o státním zastupitelství a zamyslet se nad koncepcí státního zastupitelství a jeho netrestní působností, resp. působností ve zvláštních řízeních soudních. Zákonodárce by pak měl vyhodnotit a konkrétněji vymezit, jaká úloha státního zastupitelství má být, a za účelem plnění této úlohy by měl státnímu zastupitelství stanovit adekvátní nástroje. Výše naznačený příklad pak ukazuje, že ve vztahu ke zvláštním řízením soudním není úloha státního zastupitelství zcela promyšlena. Předkládaný text pak nabízí dvě základní možné koncepce, které je možné samozřejmě i kombinovat.

Následující článek získal 2. místo v kategorii Talent roku soutěže Právník roku 2022 a v Bulletinu advokacie jej publikujeme tradičně v souladu se statutem soutěže. Autor se v článku zamýšlí nad úlohou státního zastupitelství ve zvláštních řízeních soudních a nad tím, zda je v této souvislosti správně pojata právní úprava, anebo by naopak bylo vhodné související právní předpisy novelizovat. Je role státního zástupce ve zvláštních řízeních soudních jasně vymezena, jako je tomu např. v trestním řízení, kde je státní zástupce pánem sporu v přípravném řízení (dominus litis) a stranou v řízení před soudem, anebo tato role naopak není jednoznačně ohraničena?

 

JUDr. Jakub Sivák, Ph.D., působí jako státní zástupce a jako externí pedagog PF UK v Praze.

Ilustrační foto: canva.com 

---

[1] V. Sládeček: Ústava České republiky: komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2016, k čl. 80.

[2] L. Bahýľová a kol.: Ústava České republiky: komentář, Linde, Praha 2010, k čl. 80.

[3] P. Rychetský a kol.: Ústava České republiky: Ústavní zákon o bezpečnosti České republiky: komentář, Wolters Kluwer, Praha 2015, k čl. 80: „Část věty za středníkem vyjadřuje možnost zákonodárce stanovit státnímu zastupitelství další úkoly, zároveň i výhradu zákona pro takové určení. Jedná se o úkoly, v nichž je třeba chránit veřejný zájem jinde než v trestním řízení. Je zjevné, že tyto ,další úkoly‘ nesmí převažovat nad činností státního zastupitelství v trestním řízení, resp. nesmí hlavní poslání státního zastupitelství omezovat, a v zásadě musí představovat výjimku. Krajní modely státního zastupitelství vybaveného excesivními pravomocemi po sovětském vzoru (prokuratura) snadno vyvolávají obavy a kritiku, zvláště jsou-li realizovány v zemích, kde tomuto modelu neodpovídá ustálená politická a právní kultura. Lze rovněž vyslovit obavu, zda eventuální posilování role státního zastupitelství není na úkor významu soudů a jejich nestrannosti a nezávislosti; nelze vyloučit, že např. informační či vlivová převaha státního zastupitelství by vedla k formalizování soudního přezkumu, a tak k oslabení ochrany základních práv. K ochraně veřejného zájmu v netrestní oblasti se jako adekvátnější jeví zřizování institucí typu veřejného ochránce práv (ombudsman).“

[4] Nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 17/10.

[5] J. Jirsa: Zákon o zvláštních řízeních soudních: Soudcovský komentář, 3. vydání, Wolters Kluwer, Praha 2019, k § 8.

[6] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 44/2004: „Zásadní právní význam nezakládá ani posouzení podmínek vstupu státního zastupitelství do řízení. Především lze souhlasit s vyjádřením Městského státního zastupitelství v Praze, že ust. § 35 o. s. ř. dovolatelem tvrzenou podmínku vstupu do řízení (spočívající v tom, že se jej takové řízení jakýmkoli způsobem přímo dotýká) neklade a že právo činit podání, jimiž se vyjadřuje k průběhu řízení, přiznává státnímu zastupitelství ust. § 35 o. s. ř.“

[7] Srov. k naplnění podmínek spáchání uvedeného přečinu pěstouny P. Šámal: Trestní zákoník: komentář, 2. vyd., C. H. Beck, Praha 2012, str. 1952 a násl. Komentář k zákonu 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 960, fulsoft.cz [online], [cit. 5. 10. 2022], volně dostupné na: https://www.fulsoft.cz/33/komentar-zakona-89-2012-sb-obcansky-zakonik-960-uniqueidmRRWSbk196FNf8-jVUh4EtuvCojfP1DmnWo4O-Y18zUuzNMhRItquA/.