Příspěvek rozebírá trestný čin šíření poplašné zprávy podle § 357 zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále „tr. zákoník“). Nejdříve se autor věnuje jednotlivým pojmovým znakům skutkové podstaty, které obsahově rozebírá s důrazem na pečlivou konkretizaci a aktuální kazuistiku. Závěrem se autor věnuje zásadě subsidiarity trestní represe a její maximalizaci u tohoto trestného činu a neblahým důsledkům jejího nerespektování.

 

Pokud budeme parafrázovat „hlášku“ z oblíbeného českého filmu, že se nám tady rozmohl takový nešvar, je možné uvést, že zejména od března 2020 narostl počet trestních stíhání u trestného činu šíření poplašné zprávy podle § 357 tr. zákoníku. Dalším časovým předělem byl poté únor 2022. Státní moc představovaná orgány činnými v trestním řízení začala hojně využívat při stíhání verbálních trestných činů skutkovou podstatu tohoto trestného činu s tím, že zřetelně upozadila pečlivé zkoumání pojmových znaků tohoto trestného činu a základní zásady trestního řízení, kterými jsou povinny se tyto orgány beze zbytku řídit.

K trestnímu postihu šíření poplašné zprávy (nejen o koronaviru) se v roce 2020 vyjádřil prof. JUDr. Jiří Jelínek, CSc., na stránkách Advokátního deníku.[1] Aplikace trestního práva u tohoto trestného činu postoupila v rámci výkladu naplnění skutkových znaků neblaze dále, a tudíž stojí za zmínku se tomuto trestnému činu nadále věnovat.

Zákonodárce vnesl tento trestný čin do trestního zákoníku, aby bylo možné reagovat zejména na výskyt nebezpečných jednání spočívající v tom, že je oznámeno, zpravidla anonymně, že na určitém místě je umístěno výbušné zařízení, které bude aktivováno, navzdory tomu, že tato zpráva je objektivně nepravdivá.

První základní skutková podstata tohoto trestného činu uvedená v odstavci 1 spočívá v úmyslném způsobení nebezpečí vážného znepokojení alespoň části obyvatelstva nějakého místa tím, že je rozšiřována poplašná zpráva, která je nepravdivá. Druhá základní skutková podstata v odstavci 2 spočívá v tom, že pachatel zprávu uvedenou v odstavci 1 nebo jinou nepravdivou zprávu, která je způsobilá vyvolat opatření vedoucí k nebezpečí vážného znepokojení alespoň části obyvatelstva nějakého místa anebo bezdůvodnou záchrannou práci integrovaného záchranného systému, sdělí soudu, orgánu Policie České republiky, orgánu státní správy, územní samosprávy, nebo jinému orgánu veřejné moci, právnické osobě, fyzické osobě, která je podnikatelem, anebo hromadnému informačnímu prostředku.[2]

Sluší se detailně vyjádřit k pojmovým znakům skutkové podstaty § 357 odst. 1, kterými jsou: „rozšiřování zprávy“, „objektivně nepravdivé“, „poplašnost zprávy“,[3] „vážné znepokojení“, „způsobení nebezpečí“ a „část obyvatelstva“.

Pojmový znak rozšiřování nečiní velké problémy, když se jedná o zpřístupnění blíže neurčenému okruhu osob, v konkrétním případě obyvatelstvu nějakého místa, a to jakýmkoliv technickým způsobem. Za zprávu lze považovat jakoukoliv informaci, který je určena k předání člověku či skupině lidí, přičemž je nerozhodná vlastnost takové zprávy.

Pojmový znak objektivní nepravdivost je třeba hodnotit velmi uvážlivě. Jako objektivní nelze v tomto kontextu označit informaci názorově neutrální, tedy nezávislou na postoji a hodnotách člověka či skupiny lidí, ale spíše založenou na reálných ověřitelných faktech, nikoliv na domněnkách či individuálním postoji. Nepravdivost můžeme snadno definovat jako opak pravdivosti. Definice pravdivosti znamená shodu mezi poznáním a skutečností (blíže se této problematice věnuje Aristoteles nebo Tomáš Akvinský), nebo výrok, který nejúplněji popisuje předmětný jev (kohereční teorie pravdy), nebo jako shodu určité skupiny lidí na daném jevu (konsensuální teorie pravdy). Otázkou je, zda je člověk schopen v důsledku omezení poznání popsat daný jev tak, že jej plně považuje za pravdivý, když člověk disponuje limitujícími smysly, limitujícím jazykovým kódem jev popsat a vyjádřit jej v jazykovém kódu a učinit přenos kódu bez interferenčních šumů, které zkreslují daný jev. Shoda skupiny lidí na daném jevu, např. odborníků v daném oboru, nezaručuje pravdivost jevu absolutně s vývojem poznání. Přičemž není ani zřejmé, jak velká shoda těchto odborníků musí být. Objektivní nepravdivost musí být pečlivě zkoumána, neboť ne každá zpráva, která je v daném místě a čase v rozporu s většinovým názorem, který je přijat za skutečný stav, musí tento znak bez dalšího naplnit.[4]

Lze tedy vůbec např. v době probíhajícího vojenského konfliktu ověřit objektivnost výsledku konkrétní vojenské operace, na rozdíl od zprávy o nástraze výbušného systému v budově v České republice? Jak pak posuzovat tvrzení pronesené ve veřejném prostoru předsedou vlády České republiky: „Jsme ve válce“, které je následně vysvětleno právním odborem Úřadu vlády České republiky tak, že je nutné jej chápat jako jedno z metaforických vyjádření, jež jsou užívána veřejnými osobnostmi při různých krizových momentech?[5]

Další pojmovým znakem tohoto trestného činu je poplašnost zprávy. Poplašná zpráva je zpráva, která je nejen schopna vyvolat alespoň u části obyvatel obavu zejména o život, zdraví, majetek, ale i obavu z ohrožení základních práv a svobod dle Listiny základních práv a svobod v důsledku událostí, které zasahují negativně do jejich života.[6] Takovým důsledkem je emoční výkyv spočívající v projevu strachu, úzkosti, paniky, nadměrných obav. Zajisté ale jistý emoční výkyv postihne diváka i při sledování zpráv např. o nedostatku zubních lékařů, neboť bude mít obavu, že nebude moci být ošetřen. V takovém případě ale nebudou naplněny další znaky poplašné zprávy. Proto je zcela zásadní zkoumat kontext zprávy, poměr osoby a sdělovaného obsahu zprávy, dobu, v niž zpráva vznikla, dobu, do které je zpráva zasazena, důvěryhodnost a spolehlivost osoby, která ji podává, či místo jejího šíření. Pokud bychom trvali na tom, že poplašnost bude výhradně spočívat ve vyvolání vnitřního zmatku či unáhleného jednání,[7] byť se vše může projevit somatickými příznaky, ocitáme se v pasti.

Asi není pochyb o tom, že pokud osoba uvede, že se v budově nachází výbušné zařízení, má tato zpráva poplašný charakter, pokud jde o zprávu nepravdivou. Pokud ale osoba uvede, že nová vláda bude navyšovat daňovou zátěž obyvatelstva, přičemž u občanů zajisté vytváří pocit vnitřní nepohody, nelze ji považovat bez dalšího za zprávu poplašnou, pokud je rozpočet státu v červených číslech a následně po několika měsících dojde k navýšení daňové zátěže obyvatelstva.

Pojmový znak část obyvatelstva výkladová ustanovení trestního zákoníku postrádají, ale znamená podstatně větší okruh osob, než jak je definována skupina obyvatel u trestného činu násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle § 353 tr. zákoníku, a to počtem nejméně tří osob. Pojem obyvatelstvo je pojmem širším než občanstvo, když není nutně vymezen územními jednotkami katastrálních území, okresů či územně samosprávných jednotek. Vždy tak ale musí být naplněno místní a časové hledisko, tedy část obyvatelstva v daném místě a rozhodné době.

 

Trochu historické kazuistiky

Měnová reforma v roce 1953. Prezident republiky Antonín Zápotocký ujišťoval v rozhlasovém projevu, že „naše měna je pevná a měnová reforma nebude, všechno jsou to fámy, které šíří třídní nepřátelé“. Po několika dnech, a to dne 1. 6. 1953, měnová reforma nastala.[8] Původně nepravdivá zpráva, která se ve společnosti v oné době několik dnů před 1. 6. 1953 šířila, se stala objektivně pravdivou. Anebo novější kauza týkající se covidu-19, kdy výrok mikrobioložky MUDr. Soni Pekové, Ph.D., že covid-19 má laboratorní původ,[9] byla majoritní společností považován za zprávu ryze nepravdivou. Následně po zveřejnění zahraničních odborných studií epidemiolog Roman Prymula přiznal, že covid-19 vzešel z laboratoře a nějakým nedopatřením se dostal ven.[10] Anebo „nepravdivá“ zpráva, že prosazení korespondenčního hlasování nezaručuje naplnění ústavního principu o uplatnění všeobecného, aktivního, rovného, přímého volebního práva občanů, přičemž tuto „nepravdivost“ následně vyvrací ústavní právník Jan Kudrna.[11]

Další podmínkou trestní odpovědnosti za trestný čin podle § 357 odst. 1 tr. zákoníku je, že musí vzniknout následek ve formě vzbuzení nebezpečí vážného znepokojení alespoň části obyvatel nějakého místa, přičemž toto musí být objektivně zjevné. Pojmový znak vážné znepokojení nemusí nutně znamenat provedení aktivních opatření, aby ohrožení bylo minimalizováno. Pokud je částí obyvatelstva tak činěno, je vážnost znepokojení, je-li to v příčinné souvislosti se zprávou, zřejmá. Pokud taková aktivní opatření nikdo nečiní, je třeba pečlivě vážit, zda vůbec vážné znepokojení u obyvatelstva nastalo.

Další podmínkou, která přistupuje k výše uvedenému znaku, je bezprostřednost tohoto nebezpečí vážného znepokojení alespoň části obyvatel určitého místa. Bezprostřednost je nutné chápat jako velmi těsnou místní a časovou blízkost, nikoliv jako vlastnost ve formě spontánnosti. Proto je nutné posoudit konkrétní podobu a charakter zprávy, která je předpokladem vyvolání vážného znepokojení. Klasickým případem je run na banku v rámci zprávy o nesolventnosti bankovní instituce, která je nepravdivá a zapříčiní jednání střadatelů. Jak ale posuzovat, když whisteblower rozšíří zprávu o finanční nezpůsobilosti banky, která z účetních dokladů bude zjištěna, tedy nebude se jednat o zprávu nepravdivou, ale v důsledku takové zprávy dojde k runu na banku a jejímu krachu?

Subjektivní stránka tohoto trestného činu zahrnuje úmysl přímý či nepřímý. Tedy subjekt si musí být vědom, že jde o nepravdivou zprávu, která je poplašnou zprávou, a současně, že zpráva může vyvolat znepokojení alespoň části obyvatelstva nějakého místa, případně s tím musí být srozuměn.

Shora uvedené pojmové znaky trestného činu musí být za všech okolností prosvětleny stěžejní zásadou trestního práva, a to zásadou subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, a s ní spojeným principem ultima ratio. Tato zásada má stěžejní význam pro interpretaci trestněprávních norem. O to více tato zdrženlivost orgánů činných v trestním řízení, která musí nabýt maximální možné míry, platí pro všechny verbální trestné činy. Obecně každé trestní stíhání, které je způsobilé ohrozit sociální existenci dotčené osoby, o to více pak v případě verbálních trestních činů, má být použito teprve tehdy, kdy ostatní právní prostředky selhávají.

Úkol zákonodárce nebylo postavit trestný čin poplašné zprávy naroveň „gumovému“ trestnému činu pobuřování § 100 zákona č 140/1961 Sb., trestní zákon, který postihoval tzv. nepřátelský verbální projev proti socialistickému společenskému a státnímu zřízení republiky.[12] Pokud jej na roveň chceme postavit, budeme tedy trestně stíhat i za zprávu: „Milá Markéto, optimismus je opium lidstva. Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij. Tvůj Ludvík.“[13] Nepochybně tato zpráva může vyvolat u někoho znepokojení, ale lze vůbec ověřit, že je zprávou nepravdivou a poplašnou? Jinak řečeno, je společensky škodlivé tvrzení, že zdravý duch páchne blbostí? Odpověď průměrného logicky uvažujícího jednotlivce zní, že nikoliv.

Trestní postih tak musí mít své zákonné limity a široký výklad verbálních trestných činů, včetně trestného činu šíření poplašné zprávy, potlačuje ústavní kautelu svobody projevu, na které je plně demokratický, tedy bez přívlastků jako „lidový“ nebo „liberální“, právní řád založen nejen formálně, ale zejména materiálně.

Pokud budeme rezignovat na tyto kautely, ocitneme se v téže situaci jako postava doktora ztvárněného Vlastimilem Brodským ve filmu Skřivánci na niti, který říká: „Čili já se ptám, ne kam zmizela morálka, ale kam zmizel mlíkař, se ptám.“ A odpovědí nám bude replika důvěrníka ztvárněného Rudolfem Hrušínským: „Ale následky si přičti sám.“

 

Mgr. Michal Ulrich, advokát zaměstnaný u JUDr. Jaroslavy Ježkové v Nové Pace
Ilustrační foto: canva.com

 

---

[1] https://www.pravniprostor.cz/clanky/trestni-pravo/k-trestnimu-postihu-sireni-poplasne-zpravy-nejen-o-koronaviru-cast-i a https://www.pravniprostor.cz/clanky/trestni-pravo/o-k-trestnimu-postihu-sireni-poplasne-zpravy-nejen-o-koronaviru-cast-ii

[2] V ust. § 357 odst. 1 a 2 tr. zákoníku nejde o vztah základní skutkové podstaty a kvalifikované skutkové podstaty, ale o dvě samostatné základní skutkové podstaty, kdy v odstavci 2 je navíc postihována jiná nepravdivá zpráva, která je způsobilá vyvolat zde uvedená opatřeni, přičemž tato zpráva nemusí být zprávou poplašnou.

[3] V § 357 odst. 2 tr. zákoníku může jít nejen o poplašnou, ale i jinou „nepoplašnou“ zprávu, ale takovou, která musí být způsobilá vyvolat opatření vedoucí k nebezpečí vážného znepokojení alespoň části obyvatelstva nějakého místa anebo bezdůvodnou záchrannou práci integrovaného záchranného systému, byť k nim ve skutečnosti nemusí dojít.

[4] Jako příklad může posloužit až po několika desetiletích plně uznaná obecná teorie relativity Alberta Einsteina, a to vztah mezi gravitačním polem a časem tak, že gravitace hmotných objektů, jako je Země, narušuje tok času, který blíž k jejímu středu ubíhá pomaleji, nebo jeho speciální teorie relativity a tzv. paradox dvojčat a proces stárnutí ve spojení s pohybem kosmickou lodí blízkou rychlostí světla.

[5] Odpověď Úřadu vlády České republiky, odbor právní a kontrolní, ze dne 31. 1. 2023, č. j. 3298/2023-UVCR-2, SA 3298/2023-UVCR.

[6] Jelínek konstatuje, že poplašnou zprávou se rozumí taková zpráva, která je způsobilá podle svého obsahu vyvolat obavy z ohrožení života, zdraví, majetku, základních práv a svobod, a to v důsledku nějakých událostí (minulých, současných, budoucích) a alespoň u části obyvatelstva.

[7] Na vyvolání vnitřního zmatku je založena mj. i reklama.

[8] Audiozáznam ale dosud nebyl v rozhlasových archivech nalezen.

[9] https://cnn.iprima.cz/pekova-covid-je-smejd-z-laboratore-ockovani-proti-nemu-je-absurdni-29192?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu

[10] https://www.novinky.cz/clanek/domaci-koronavirus-unikl-z-laboratore-nedbalym-cinanum-domnivaji-se-hostomsky-s-prymulou-40420065

[11] https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/poslanecka-snemovna-irozhlas-radiozurnal-rozhovor_2205052038_kth

[12] Dopustil se ho ten, kdo z nepřátelství k socialistickému společenskému a státnímu zřízení republiky nejméně dvě osoby pobuřoval proti socialistickému společenskému a státnímu zřízení republiky, proti její územní celistvosti, obranyschopnosti nebo samostatnosti, nebo proti spojeneckým nebo přátelským vztahům republiky k jiným státům“, nebo kdo takovému jednání napomáhal tím, že je umožnil.

[13] Krátký text napsaný na pohlednici v románu Milana Kundery „Žert“ poznamená nadosmrti život jeho autora, hlavního hrdiny knihy.