Francouzi, Alsasany nevyjímaje, se velice rádi sdružují, a to v mnoha formách. Když v posledních měsících v České republice proběhlo nezvykle mnoho demonstrací, ihned počalo porovnávání. Nikoliv se sousedním Německem anebo Polskem, ale s Francií, která je svými manifestacemi a stávkami oproti čemukoli pověstná. Porovnávání se odehrávalo ve dvou liniích. Jedna hovořila o tom, že Češi a Moravané by si měli vzít příklad z Francouzů a demonstrovat daleko více a aktivněji. Ta druhá se naopak nesla v duchu, přece nebudeme jako Francouzi, stejně ono vykřikování hesel na náměstích k ničemu nevede. Život „sdružovací“ a příhody s ním jsou však daleko pestřejší než ony dvě linie.

Moderní svobodné sdružování a shromažďování má ve Francii svůj prazáklad v Deklaraci práv člověka a občana, vyhlášené Národním ústavodárným shromážděním v roce 1789. Odvíjí se od článku jedenáctého deklarace, jenž zní: „Svoboda šířeni myšlenek a názoru je jedním z nejcennějších lidských práv. Každý může tudíž svobodně mluvit, psát, tisknout, s výjimkou toho, že by se jednalo o zneužití těchto svobod v případech stanovených zákonem.“ Sice zde není o sdružování výslovně řečenonic, ale myšlenky a názory můžete těžko šířit bez lidí kolem sebe, pominu-li dnešní „sociální sítě“. Je úžasné, že Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod má svobodu sdružování a shromažďování upravenou také článkem jedenáctým. Leč to bude spíše čirá náhoda.

Na oba jedenácté články jsem si v poslední době vzpomněl v Alsasku hned několikrát. To, když jsem večer nejdříve vyvezl plnou popelnici před náš domek a druhý den ráno ji stejně plnou zase odvezl zpět. Stávkovali totiž popeláři, kterým se – podobně jako mnohým dalším profesím – nelíbila reforma francouzských důchodů. Nechtěli své bohulibé povolání provozovat do 64 let, ale chtěli si užívat důchodu již od 62 let, tak jako již činí jejich starší kolegové.

Častěji je však shromažďování a sdružovaní na alsaském venkově daleko malebnější. Stejně jako v Čechách, a hlavně na Moravě, se tu každoročně hromadně slaví vinobraní. Ale se stejným elánem, jakým je provázeno kolektivní požívání ušlechtilého moku na návsích a náměstích se oslavují třešně, květiny, chřest, nebo dokonce i šneci. Mnoha těchto slavností jsme se s manželkou zúčastnili a bez problému jsme propadli společné rozjásané náladě, když se mladí i staří radovali ze zdánlivě obyčejných darů života.

Různé hromadné protesty se ve Francii nesou velmi často v obdobném happeningovém stylu jako shora popsané slavnosti. Leč občas jsou provázeny jevy, se kterými se v Čechách a na Moravě bohudík příliš nesetkáváme. Je to už hezkých pár let, kdy mi před půlnocí volala moje paní do Čech ze Štrasburku. V té době jsme tam obývali moc hezký malý byt v poklidné rezidenční čtvrti a manželka do něj odjela z Čech na čtrnáct dní, aby absolvovala kurs komparativního práva na štrasburské univerzitě. Telefonní rozhovor se nesl v napjatém duchu. „Pod naším oknem hoří auto!“ Moje otázka: „Naše?“ Odpověď: „Ne, to stojí na ulici za rohem, co mám dělat?“ „Zavolej policii a hasiče a naše auto zaparkuj do garáže.“ „Hasiče už jsem volala, vědí o tom. Ale víš, jak je ta garáž úzká, netrefím se tam…“ Nebudu dál pokračovat v líčení manželského dialogu, neboť v mezidobí byl už na nohou celý činžovní dům a mnozí sousedé stáli na ulici. Lidská solidarita zafungovala a jeden ze sousedů manželce auto do garáže bezpečně zaparkoval. Jako odpověď na jinou, ale zvrhlou „solidaritu“, jež se pouští do podpalování automobilů.

Musím zakončit zcela jinak. Městečko Westhoffen je považováno za hlavní město alsaských třešní. Třešně se oslavují vždy v polovině června a ve Westhoffenu je umí vypěstovat opravdu excelentně. Doporučuji, zajeďte si tam a nebudete litovat.

JUDr. Aleš Pejchal, emeritní advokát a soudce ESLP
Foto: canva.com, Wikimedia a archiv redakce AD