Wolters Kluwer ČR, Praha 2022, 320 stran, 750 Kč.

Nakladatelství Wolters Kluwer vydalo v závěru roku 2022 monografii autorky JUDr. Dity Frintové, Ph.D., o mezitímních a částečných rozhodnutích. Dlužno poznamenat, že tato problematika zůstávala doposud stranou zájmu tuzemské doktríny, byť ani v zahraničí nejde o téma jakkoli hluboce zpracované, resp. jde spíše o materii opomíjenou. Důvodem je skutečnost, že s takovými rozhodnutími se naše praxe přece jen setkává méně, ačkoli jde o instituty praktické a praxe po nich právem volá. Monografie Dity Frintové pojednává o předmětné problematice podrobně a komplexně.

Publikace se zaměřuje především na civilněprávní rovinu, byť v některých částech se neopomíjí ani srovnání s jinými řízeními. Instituty mezitímního a částečného rozhodnutí jsou pojednány od jejich historických prvopočátků, které jsou významné i z praktického hlediska, tj. co do pochopení podstaty takových rozhodnutí, když autorka i v historických exkurzech srovnává s aktuální úpravou. Nelze nevidět, že aktuální úprava občanského soudního řízení vlastně předmětným institutům věnuje menší pozornost, než tomu bylo v dřívějších kodexech. V každém případě je nutné konstatovat, že pojmy částečný a mezitímní rozsudek nejsou nijak definovány. Pouze v roce 1968 přistoupil Nejvyšší soud k přijetí směrnice pléna o předpokladech pro zvýšení úrovně soudních rozhodnutí, která obsahuje též definiční vymezení situací, v nichž je možné rozhodnout o některých aspektech předmětu řízení ještě před vynesením konečného rozhodnutí.

Základem nároku, o němž se rozhoduje mezitímním rozsudkem, jsou tak všechny sporné otázky vyplývající z uplatňovaného nároku, které musí soud posoudit, má-li o věci rozhodnout, s výjimkou výše nároku. Mezitímní rozsudek tak nepředstavuje předběžné rozhodnutí, které by následně mohlo být korigováno na základě projednání dalších okolností v pozdějším stupni řízení. Mezitímní rozsudek totiž nabývá právní moci a vytváří překážku rei iudicatae. Předpokladem jeho vydání je tak úplné projednání věci, kdy jedinou spornou otázkou zůstane výše nároku.

Autorka se věnuje i takovým případům, jako částečný a mezitímní rozsudek pro uznání. Občanský soudní řád totiž rozsudky pro uznání (včetně částečných a mezitímních) vymezuje samostatně, s nikoli zanedbatelnými odchylkami od obecné úpravy částečných a mezitímních rozsudků. Uznáním se ve smyslu § 153a odst. 1 o. s. ř. rozumí dispozitivní úkon směřující vůči soudu, jehož prostřednictvím se účastník (žalovaný) ztotožní s nárokem, který je předmětem řízení. Nemusí se tak jednat o uznání nároku v jeho komplexnosti. Právě v souvislosti s případným „uznáním“ nároku tak problematika mezitímních a částečných rozhodnutí nabývá zvlášť významného rozměru. Publikace přirozeně neopomíjí ani situace, kdy pouze vůči některému ze žalovaných nastane např. „fikce“ uznání apod.

Principy vymezující předpoklady pro vydání částečného a mezitímního rozsudku v zásadě nedoznaly po celou dobu existence občanského soudního řádu zásadních změn. Nanejvýše docházelo k jejich upřesnění v závislosti na vývoji rozhodovací praxe, byť nikdy se nejednalo o změny doktrinálního pojetí, nýbrž o reakci na výklad a aplikaci některých hmotněprávních institutů. Tomu odpovídá i poměrně nízká pozornost, která se v porovnání s jinými instituty dané problematice věnovala, a to i přesto, že v souvislosti s danou materií lze nalézt řadu problematických otázek. Lze si možná položit jakousi řečnickou otázku, zda to není právě nedostatek právních názorů ke sporným situacím v souvislosti s možnostmi vydávání mezitímních a částečných rozhodnutí, který nakonec vede k tomu, že rozhodovací praxe těchto institutů využívá spíše v omezené míře, nikoli výjimečně však ke škodě stran i samostatných řízení. Přitom z obecného hlediska se naopak význam vydávání částečných a mezitímních rozhodnutí zdůrazňuje jako postup, který ve většině případů slouží účinné ochraně práv osob ve smyslu § 6 o. s. ř., mj. v souvislosti se zájmem účastníka na uspokojení alespoň té části nároku, ohledně níž již byl spolehlivě zjištěn skutkový základ.

S ohledem na aktuální úpravu není překvapivé, že autorka věnuje zvýšenou pozornost otázce účelnosti vydání částečného nebo mezitímního rozhodnutí, která je základní podmínkou pro to, aby fórum k vydání tohoto druhu rozhodnutí přistoupilo. Z hlediska de lege ferenda věnuje autorka oprávněně pozornost i problematice věcného záměru nového civilního řádu soudního, který se v plném rozsahu snaží o návrat k dispoziční zásadě, kdy účastníci sporného řízení uplatňují právo na soudní ochranu a sledují své soukromé zájmy, a proto musí záležet výhradně na jejich vůli, zda a o čem se řízení bude konat. Právě proto, jakož i s ohledem na to, že věcný záměr počítá s koncepcí větší procesní autonomie, nabývá problematika částečných a mezitímních rozhodnutí značného významu. Nově navrhovanou úpravu je totiž nezbytné chápat i ve smyslu snahy o urychlení civilního řízení a zajištění vydání rozhodnutí v co nejkratším čase.

Současná úprava totiž principiálně vychází ze zásadní role soudu, který byl podle své vůle oprávněný posoudit a rozhodnout, jestli je vydání částečného či mezitímního rozsudku v dané procesní situaci vhodné, či nikoli. Autorka vyjadřuje přesvědčení, že ani § 152 o. s. ř. nezbavuje soud povinnosti zohlednit zájmy účastníků řízení a jejich názor. Sporné ovšem podle autorky je to, zda tato povinnost představuje dostatečný podklad pro závěr, že tam, kde jsou pro to splněny podmínky, je soud povinen k návrhu účastníka částečný či mezitímní rozsudek vydat. Podle autorky takový závěr dovodit lze, v praxi však může být problematické se takového rozhodnutí domoci. O to větší prostor pro to by měl být v rámci případně v budoucnu rekodifikované úpravy civilního řízení soudního.

Monografie neopomíjí ani srovnávací rovinu, a to především pokud jde o komparaci s úpravami a praxí okolních států. V každém případě jde o publikaci významnou jak tématem, tak způsobem zpracování a její přínos pro teorii a zejména pro praxi je nezanedbatelný.

prof. Dr. ALEXANDER J. BĚLOHLÁVEK, advokát, rozhodce a pedagog