Ombudsmanka a advokáti zastupující oběti diskriminace sdíleli své zkušenosti

Praktický seminář nabitý užitečnými informacemi a určený pro advokáty či advokátky, kteří zastupují či chtějí v budoucnu zastupovat oběti diskriminace, uspořádali dne 23. září 2019 v Praze společně Kancelář veřejného ochránce práv, Pro bono aliance a Advokátní kancelář Havel & Partners, v jejíž prostorách se také seminář konal.  

Jak uvedla ve svém úvodním slově ombudsmanka Mgr. Anna Šabatová, Ph.D., úřad veřejného ochránce práv sbírá již deset let, od nabytí účinnosti antidiskriminačního zákona 1. září 2009, zkušenosti s pomocí obětem diskriminace, ale tato pomoc není myslitelná bez spolupráce s advokáty, kteří jediní mohou oběti diskriminace zastupovat před soudem.

„Vážím si každého advokáta či advokátky, kdo je k tomu ochoten, a o to více, pokud tak činí pro bono,“ uvedla Šabatová. Ocenila zároveň mnohaletou spolupráci kanceláře ombudsmana s Pro bono aliancí. Ředitelka aliance Mgr. Veronika Ježková v navazujícím vystoupení vysvětlila, že zprostředkovatelem bezplatných právních služeb je Pro bono centrum, jedna z mnoha součástí aliance. V současné době s centrem spolupracuje 85 advokátů, za léta spolupráce zprostředkovalo Pro bono centrum v devatenácti kauzách bezplatně advokáta oběti diskriminace, jejíž případ šetřil veřejný ochránce práv.

Odbornou část semináře zahájil přehledem klíčové judikatury v oblasti diskriminace z let 2009 až 2010 vedoucí odboru rovného zacházení Kanceláře veřejného ochránce práv Mgr. Petr Polák. Představil jak judikaturu evropskou, především Soudního dvora EU, ale i Evropského soudu pro lidská práva, tak judikaturu českou, a to nejen obou nejvyšších soudů a soudu Ústavního, ale i některých soudů okresních. Povzbudivé bylo závěrečné Polákovo konstatování, že antidiskriminační judikatury je dostatek, a to i té české, jen je třeba ji dobře zmapovat a kriticky číst. Jak Polák ale zároveň zdůraznil, u všech soudů včetně SDEU, ESLP i českého Ústavního soudu lze nalézt rozhodnutí, která jsou překvapivá či argumentačně nepropracovaná. Upozornil též, že v případě rozsudků Soudního dvora EU je vždy žádoucí číst i stanovisko generálního advokáta.

Zajímavé bylo i navazující vystoupení vedoucí úseku výzkumu odboru metodiky a analýzy Kanceláře veřejného ochránce práv a odborné asistentky na Fakulty sociálních studií brněnské Masarykovy univerzity, socioložky Mgr. et Mgr. Mariny Urbánikové, Ph.D., nazvané Poučení z antidiskriminační judikatury a neb jak (ne)pracovat s čísly, které se snažilo přesvědčit přítomné právníky o využitelnosti statistiky v „diskriminačních“ sporech. Jak úvodem Urbániková konstatovala, statistické údaje se postupem let staly jak pro ESLP, tak pro český Ústavní soud právě v těch to typech kauz akceptovatelnými důkazy. Užitečné jsou podle jejích slov především v těch případech, kdy diskriminace spočívá v úmyslném nerovném aplikování neutrálního a legitimního pravidla, nebo  pokud diskriminace plyne z rovného uplatňování navenek neutrálního pravidla, které ale ve výsledku hůře dopadá na určitou skupinu, a také pokud je diskriminace výsledkem volné úvahy určité osoby.

Soudy ale podle Urbánikové potenciálu empirických dat nevyužívají. Jako názorného příkladu Urbániková použila případ pracovnice call centra, která si u soudu stěžovala na platovou diskriminaci oproti kolegovi, který nastoupil ve stejné době jako ona. Soud si vyžádal údaje o výši kolegovy mzdy i kritéria, která zaměstnavatel uplatňuje, nevyžádal si ale údaje o všech pracovnících call centra. Není tak možné zjistit, zda další zaměstnanci byli lepší či horší, ani zda jsou kritéria hodnocení uplatňována systematicky pro všechny zaměstnance.

V druhé části semináře se tři „ostřílení“ advokáti a jedna advokátka pokusili shrnout pro ostatní kolegy některé své zkušenosti ze zastupování v diskriminačních sporech.

První se ujal slova JUDr. Petr Veselý, odborník na pracovní právo, který pro bono zastupoval klienty hned v pěti z devatenácti „ombudsmanovských“ kauz. Ve svém vystoupení se věnoval mimosoudnímu řešení diskriminačních sporů. Jak zdůraznil, v těch případech, kdy jde protistraně v případě smíru o její vlastní pozici (příklad: ředitelka školy, které pak hrozí odvolání ze strany zřizovatele), nemá smysl o smír usilovat. Zásadní vliv na ochotu protistrany ke smíru pak má podle jeho slov také přístup soudce, i většina jím uzavřených smíru proběhla až po zahájení soudního jednání. Klíčovým je ale podle Veselého ohled na zájem klienta a jeho rozhodnutí, zda preferuje smír nebo soudní rozsudek.

Na Veselého navázal další advokát specializující se na pracovní právo a zároveň pedagog na pražské právnické fakultě JUDr. Jakub Tomšej, Ph.D. Čeští soudci nemají podle jeho slov s diskriminačními spory zkušenosti a často vyžadují takovou úroveň důkazu, že to v praxi není možné unést, a to ani při platné úpravě sdíleného důkazního břemene v těchto typech sporů. Řešením by podle jeho názoru mohlo být zavedení specializovaných senátů u krajských soudů, anebo zvýšení počtu těchto kauz, a to i pomocí situačního testování.

Právě o situačním testování hovořil ve svém navazujícím vystoupení zkušený advokát Mgr. David Strupek, který popsal situaci v „pionýrské době“ antidiskriminačních kauz, tedy v prvním desetiletí 21. století, ještě před přijetím antidiskriminačního zákona, kdy byly tyto spory ještě podřazovány pod „ochranu osobnosti“. Jak David Strupek zdůraznil, dostat tehdy kauzu před soud a vyvolat zájem veřejnosti o určité téma nebylo možné bez testování, neboť skutečné oběti nebyly z řady důvodů vůbec ochotné či schopné jít k soudu. Jedinou možností tedy bylo testovat chování např. v hostincích či hotelích za pomoci dvou skupin osob, z nichž jedné je služba odmítnuta a druhé vzápětí nikoliv.

Vystoupení tří kolegů uzavřela Mgr. Radka Korbelová Dohnalová, Ph.D., která se věnovala tématu Diskriminační spory a média. Využila přitom svých bohatých zkušeností ze známé „šátkové kauzy“ somálské dívky, kterou zastupovala pro bono ve sporu se Střední zdravotnickou školou v Ruské ulici v Praze kvůli nošení islámského hidžábu při výuce.

Jak zdůraznila, první věcí je strategické rozhodnutí, zda případ vůbec medializovat, či nikoliv, a případně jak, které je v především rozhodnutím klienta. Čím je ale případ strategičtější a čím má širší dopad, tím je větší šance, že se případ dostane do médií, aniž o to bude mít klient zájem.

„I když advokát ani jeho klient nemá povinnost komunikovat s médii, neutečete před tím. Nereagovat není dobrá strategie, protože tím dáte prostor protistraně,“ zdůraznila advokátka. Jak dodala, média preferují komunikaci přímo s klienty, někteří z nich ale mediální tlak vůbec nemusí zvládnout, i když si jej původně třeba i přáli, a také advokátovi hrozí, že bude ztotožňován s klientem a zažije mediální útoky. Korbelová Dohnalová v této souvislosti připomněla, že se za ni v takovéto situaci postavila i Česká advokátní komora (stanovisko ČAK najdete ZDE).

Z jejích čistě praktických rad bych zdůraznila tyto: absolvovat mediální trénink, monitorovat média, což dá uprostřed ostře sledované kauzy jasný přehled, kdo a jak o ní píše, vytvořit si síť kontaktů na justiční novináře a ověřit si je, na dotazy novinářů reagovat co nejdříve, především písemně, ale krátce, srozumitelně a bez zatěžující právnické terminologie.

Na závěr semináře Mgr. Lenka Křičková z odboru rovného zacházení Kanceláře veřejného ochránce práv krátce představila nedávno vydané doporučení veřejné ochránkyně práv při zastupování oběti diskriminace, které zahrnuje mimo jiné i zkušenosti advokátů a advokátek spolupracujících s ombudsmankou. Zájemci najdou toto doporučení  ZDE.

PhDr. Ivana Cihlářová

Foto redakce

Go to TOP