Ústavní soud zveřejnil dne 28. února 2023 nález sp. zn. ÚS 2370/22, podle něhož platí, že způsob určení výše zadostiučinění podle podzákonného právního předpisu, jehož účelem je toliko překlenout výkladové obtíže s vyčíslením peněžité hodnoty nemajetkové újmy a jímž soud není bezvýhradně vázán podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, nemůže odůvodnit závěr, že škůdce není do okamžiku rozhodnutí soudu v prodlení se svou povinností plně nahradit poškozenému jeho újmu na zdraví. Existenci nároku na náhradu újmy na zdraví nelze činit závislou ryze na vůli moci výkonné. Závazkový vztah mezi škůdcem a poškozeným vzniká ze samotného deliktu a o celkové výši nároku na přiměřené a plné odškodnění soud rozhoduje v případném soudním řízení deklaratorním rozhodnutím.

 

Stěžovatelka při dopravní nehodě zaviněné pojištěncem obchodní společnosti (žalované pojišťovny) utrpěla zranění pravého ramene, proto po žalované domáhala žalobou u obvodního soudu zaplacení celkem 866 200 Kč s příslušenstvím jako náhrady ztížení společenského uplatnění (850 000 Kč) a tzv. bolestného (16 200 Kč).

Obvodní soud rozsudkem ze dne 30. 4. 2019 č. j. 26 C 196/2016-138 uložil žalované zaplatit stěžovatelce 196 200 Kč s příslušenstvím (I. výrok), ve zbylé části (670 000 Kč) žalobu zamítl (II. výrok) a rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku (III., IV. a V. výrok).

Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky i žalované změnil rozsudek obvodního soudu tak, že se v I. výroku žaloba co do práva na úroky z prodlení z částky 90 000 Kč zamítá a v V. výroku se mění výše soudního poplatku (I. výrok), ve zbývající části týž rozsudek potvrdil (II. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (III. a IV. výrok).

Nejvyšší soud k dovolání stěžovatelky v záhlaví uvedeným rozsudkem zrušil rozsudek městského soudu v části II. výroku, kterým byl potvrzen rozsudek obvodního soudu co do částky 670 000 Kč, a v I., III. a IV. výroku o nákladech řízení a soudním poplatku, spolu s rozsudkem obvodního soudu, a v tomto rozsahu věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení (I. výrok).

Stěžovatelka zejména brojí proti zamítnutí své žaloby na zaplacení úroků z prodlení u části nároku na náhradu ztížení společenského uplatnění určené volnou úvahou soudu podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. (převyšující základní částku). Podle stěžovatelky jsou v tomto směru napadená rozhodnutí v rozporu s principem tzv. plné náhrady za újmu na zdraví.

 

…

Ústavní soud se zaměřil na to, zda obecné soudy odůvodnily odmítnutí přiznat stěžovatelce úroky z prodlení u nároku z újmy na zdraví objektivními a racionálními důvody a zda respektovaly, že nepřiznání úroků z prodlení zde představuje výjimku.

Jak ÚS v nálezu uvádí, „…proti závěrům napadených rozhodnutí svědčí jednotlivé argumenty vyslovené ÚS v nálezu sp. zn. II. ÚS 2149/17 (v podrobnostech viz sub 20 a 21). Obdobně se k závěrům napadených rozhodnutí staví i městský soud, jak plyne z vyjádření k ústavní stížnosti stěžovatelky (sub 11). V kontextu nyní posuzované věci je třeba zdůraznit, že závěry napadených rozhodnutí o konstitutivní povaze rozhodnutí ve věci stěžovatelky odporují ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle které se konstitutivním rozhodnutím rozhoduje pouze výjimečně a na základě výslovného zákonného zmocnění (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2005 sp. zn. 22 Cdo 1438/2004 a ze dne 19. 4. 2012 sp. zn. 23 Cdo 3407/2010). Občanský zákoník či jiný zákon však rozlišení nároku na náhradu ztížení společenského uplatnění podle způsobu určení jeho výše neobsahuje. Doktrinálně jde o závazek z deliktu. Výklad zastávaný obecnými soudy přitom vychází výhradně z konstrukce stanovené „bodovou vyhláškou“, tedy předpisem bez náležité právní síly.

Ani v nyní posuzované věci se obecné soudy s těmito argumenty náležitě nevypořádaly, a to ani odkazy na judikaturu. Nejvyšší soud sice v napadeném rozsudku odkázal na bod 48 nálezu sp. zn. II. ÚS 2149/17, z něhož údajně lze dovodit důvody svědčící pro nepřiznání úroků z prodlení u dalšího zvýšení odškodnění újmy na zdraví. Ústavní soud však v této části odůvodnění uvedeného nálezu poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu o výjimečné povaze konstitutivních rozhodnutí a nutné podmínce jejich existence spočívající ve výslovném zákonném zmocnění. To však, jak se podává se shora uvedeného, v nyní posuzované věci neplatí. Stejně tak se z odkazované části odůvodnění nálezu podává, že nároky z osobnostních práv vznikají z deliktu samotného, což vskutku není argument svědčící pro závěry zastávané Nejvyšším soudem.

Neobstojí přitom tvrzení Nejvyššího soudu v napadeném rozsudku, že se judikatura Ústavního soudu odkazovaná stěžovatelkou v nyní posuzované věci neuplatní. Neexistuje totiž relevantní důvod činit doktrinální rozdíly mezi jednotlivými peněžitými nároky z újmy na osobnostních právech…“

…

První senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj prof. JUDr. Pavel Šámal Ph.D.) zrušil výrok II. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022 č. j. 25 Cdo 1728/2020-175 a výrok I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2020 č. j. 55 Co 323/2019-161. Rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatelky na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí zaručené v čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

 

Právní věta:

Nárok na náhradu ztížení společenského uplatnění je jedním z množiny prostředků ochrany zdraví, jež je jako součást fyzické integrity člověka chráněno čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Předpoklady uplatnění nároku na náhradu ztížení společenského uplatnění před soudem je proto třeba vykládat v souladu s principem přiměřenosti a tzv. plné náhrady újmy, a to i z hlediska plynutí času.

Nepřiznání úroků z prodlení s povinností škůdce nahradit ztížení společenského uplatnění při újmě na zdraví poškozeného musí být opodstatněno objektivními a racionálními důvody, protože úroky z prodlení motivují škůdce plnit jeho povinnost řádně a včas, a zajišťují tak účinnou ochranu ústavně chráněného statku. Takovými objektivními a racionálními důvody není rozlišení nároku na náhradu ztížení společenského uplatnění podle způsobu výpočtu výše odškodnění podzákonným právním předpisem, tedy jednak bodovým ohodnocením, a jednak volnou úvahou soudu.

Způsob určení výše zadostiučinění podle podzákonného právního předpisu, jehož účelem je toliko překlenout výkladové obtíže s vyčíslením peněžité hodnoty nemajetkové újmy a jímž soud není bezvýhradně vázán podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, nemůže odůvodnit závěr, že škůdce není do okamžiku rozhodnutí soudu v prodlení se svou povinností plně nahradit poškozenému jeho újmu na zdraví. Existenci nároku na náhradu újmy na zdraví nelze činit závislou ryze na vůli moci výkonné. Závazkový vztah mezi škůdcem a poškozeným vzniká ze samotného deliktu a o celkové výši nároku na přiměřené a plné odškodnění soud rozhoduje v případném soudním řízení deklaratorním rozhodnutím.

Opačný závěr odporuje právu poškozeného na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, protože bez náležitého důvodu znemožňuje účinnou soudní ochranu jeho práva na zdraví.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2370/22 je dostupný ZDE.

 

Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com