Nezávislé vlastnictví jako zvláštní paradigma v quebeckém a českém právu

6. 1. 2023 Eva Dvořáková Žádné komentáře

Následující článek si klade za cíl ukázat, že personifikace svěřenského fondu nemá oporu v právní úpravě a je pouhou kamufláží jeho opravdové právní povahy. Snaží se především vyvrátit závěr o odlišném výchozím koncepčním nastavení quebecké úpravy, jejíž svérázné pojetí myšlenky trustu je svěřenskému fondu vzorem. K tomu je nutné se důkladně seznámit s funkčními principy quebecké předlohy a okolnostmi, které ovlivnily její formování.

Deset let od zavedení svěřenského fondu do českého právního řádu se kolem tohoto svébytného instrumentu, v němž je spatřována obdoba tradičního institutu trustu, totiž stále diskutuje o řadě otázek týkajících se zejména jeho systémového uchopení a vztahu k dalším právním institutům.

Svěřenský fond je však ve skutečnosti anomálním a nezařaditelným úkazem v právu. Jakýkoliv pokus vidět v něm některý z obvyklých právních institutů ztroskotá na jeho zásadní neslučitelnosti s ustálenými soukromoprávními mechanismy. Přesto se vynořil názor, že je vhodné a správné spojovat pojem svěřenský fond s právnickou osobou, resp. s právní osobností.

Svěřenský fond jako unikátní právní zařízení

Svěřenský fond je nejen v českém, ale i v celoevropském měřítku unikátem, jehož pochopení podléhá novému řádu myšlenek a vyžaduje citlivé zacházení. Je samostatným právním organismem s vlastními pravidly a zákonitostmi, které se jen nezřetelně prolínají s tradičními juristickými kategoriemi. Mlhavé ohraničení styčných ploch svěřenského fondu a jiných občanskoprávních institutů způsobuje, že navzdory zvídavosti a rostoucí poptávce soukromých osob o využití svěřenského fondu jako efektivního prostředku ochrany majetku zůstává prozatím marginálním a napříč právní obcí spíše rezervovaně nahlíženým právním institutem.

Abnormálnost právních důsledků spojených se vznikem svěřenského fondu, absence očekávatelných řešení a nekompatibilita konceptu odděleného a nezávislého vlastnictví se všeobecně nastaveným paradigmatem, že právní soustavě dominuje subjekt práva se svými subjektivními právy, však logicky přináší nejistotu, rozčarování a někdy i nutkání zasadit svěřenský fond do zaužívaných právních šablon a schémat.

Nekompatibilita s angloamerickým trustem

Máme-li zodpovědět otázky související s určením místa svěřenského fondu v českém soukromém právu, musíme nevyhnutelně zohlednit fakt, že svěřenský fond se technicky neslučuje s common law trustem. I když česká právní úprava svěřenského fondu není zcela přesnou kopií své quebecké předlohy a v obou zmíněných úpravách nalezneme některé odlišnosti, zdá se, že fiducie a svěřenský fond jsou postaveny na totožném ideovém a strukturálním základě. Platný quebecký občanský zákoník[1] myšlenku trustu staví na kontinentálním konceptu patrimoine, který je neznámý angloamerickému právu[2] a který byl vytvořen francouzskou právní vědou k podepření principu rovnosti věřitelů dlužníka a k připomenutí povahy osoby jako právně odpovědného subjektu.[3] Jeho nejbližším českým pojmovým ekvivalentem je jmění. Nejedná se ovšem o jmění v našem obvyklém chápání, neboť výraz patrimoine má v quebeckém občanském zákoníku (srov. zejm. čl. 2, 302, 1260 a 1261 CcQ) poněkud širší význam, který si český právník nemusí uvědomovat. Tímto „jměním“ se nerozumí jen soubor majetku a dluhů existujících v určitém čase, ale jde o abstraktní představu jakési schránky či nádoby, která existuje nezávisle na jejím vnitřním obsahu,[4] resp. přetrvává bez ohledu na fluktuaci jednotlivých komponent, které do ní průběžně vstupují nebo z ní naopak vystupují.[5]

Použití právně-teoretického konstruktu patrimoine jakožto základního stavebního elementu pro fiducii vylučuje jakoukoliv domněnku, že do quebeckého práva byla importována koncepce vlastnictví rozděleného mezi dvě různé osoby, na níž je postaven common law trust.[6] To je velmi důležitý poznatek, zvlášť pokud v quebecké právní teorii a judikatuře byla vyjádřena jistá skepse ohledně využitelnosti pramenů týkajících se fungování common law trustu ve vztahu k trustu quebeckému a jestliže bylo zdůrazněno, že „nová“ fiducie a angloamerický trust jsou dva různé instituty.[7] Rovněž John E. C. Brierley ještě před přijetím platného quebeckého občanského zákoníku uvedl, že nová quebecká fiducie se z hlediska koncepční struktury liší od anglického trustu natolik, že bude napříště nezávislá na zdrojích anglického práva, které byly někdy právní naukou uznávány jako doplňkové prameny dřívější právní úpravy.[8]

Podle Johna B. Claxtona principy „nového“ fiduciárního práva nesmí být směšovány s principy common law a nesmí docházet ani k jejich vzájemnému připodobňování. Precedenty common law by mohly ukázat, jak se k podobným problémům přistupuje v jiných oblastech, ale nemohou se stát autoritativním vodítkem při interpretaci quebeckého práva.[9] Také Peter E. Graham poukázal na to, že i když „nové“ články týkající se fiducie přinášejí do quebecké právní úpravy některé aspekty angloamerického trustového práva, které v ní dříve neexistovaly, neumožňují v Quebecu obecně použít koncept common law trustu.[10] André Morrissette hovořil krátce po provedené reformě práva fiducií v Quebecu o tom, že příležitostně bude možné čerpat z řešení v anglickém právu, avšak bez slepého importu celého institutu trustu.[11]

Cílem quebeckého zákonodárce při rekodifikaci bylo rozšířit oblast použití fiducie i na jiné způsoby než jen bezúplatné dispozice s majetkem na základě darovací smlouvy či pořízení pro případ smrti, a povýšit ji tak na právní nástroj funkčně srovnatelný s trustem existujícím v bezprostředně sousedících common law jurisdikcích.[12] Strukturálně se však fiducie od trustu zcela odklonila. V tomto smyslu je zapotřebí velice opatrně operovat s představou, že fiducii v platném quebeckém občanském zákoníku zformoval angloamerický trust. Quebecké právo fiducií zná navíc různá omezení, která neexistují v common law ve vztahu k trustu. Např. nepřipouští, aby fiducie vznikla jinak než na základě výslovného prohlášení zakladatele a přijetí správy pověřeným správcem (srov. čl. 1260 CcQ), tj. nepřejalo doktrínu constructive ani resulting trusts.[13]

Majetkové paradigma v quebeckém občanském zákoníku

Quebecká fiducie je postavena na odvážné a revoluční myšlence, že majetek nemusí nutně někomu patřit (pertinere ad aliquem), ale může také existovat jen pro něco, pro určitý účel a nebýt vůbec vlastnictvím osoby (pertinere ad aliquid). Již v úvodních ustanoveních quebeckého občanského zákoníku zákonodárce deklaroval záměr zavést do soukromého práva tzv. objektivní neboli moderní teorii „jmění“ (la théorie moderne du patrimoine), resp. sladit ji s tzv. klasickou teorií, která ve „jmění“ vidí ekonomický obraz právní osobnosti.[14] A rovněž z čl. 915 CcQ je zjevné, že quebecké majetkové právo stojí nyní na dvou souběžných (lépe řečeno navzájem si konkurujících) modelech, tj. modelu subjektivním a modelu „bezsubjektovém“, který generuje zvláštní typ účelově určených práv. V české úpravě naopak chybí ustanovení, která by na obecnější úrovni právní regulace potvrdila integraci paralelního majetkového modelu do soukromého práva.

Někteří autoři proto zastávají pevné přesvědčení, že v našem soukromém právu nelze dovodit existenci majetku bez vlastníka a že svěřenský fond splňuje předpoklady k tomu být právnickou osobou.[15] Na podporu svého názoru argumentují mj. právě tím, že český občanský zákoník postrádá obdobné základní normy, jakými jsou čl. 2, 911 a 915 CcQ.[16] Poukazují přitom rovněž na „rozdíl mezi tzv. smíšeným právním řádem (mixed legal system) Quebecu a zcela odlišnou tradici, na níž spočívá české občanské právo“.[17] Dále uvádějí, že „při automatické transplantaci institutu quebecké fiducie dochází k zásadnímu rozporu s koncepcí českého vlastnického práva“.[18] K tomu je nutné uvést několik následujících poznámek.

Není přesné tvrzení, že quebecká úprava kodifikuje v předmětných ustanoveních (tedy zejm. pokud jde o čl. 2 CcQ) „vlastnické druhy či typy“ nebo že tato ustanovení „formují koncepci vlastnictví v quebeckém soukromém právu“.[19] Nesprávné je především mluvit o tom, že podle čl. 2 al. 1 „každá osoba má vlastnické právo“ a že podle čl. 2 odst. 2 CcQ „vlastnické právo může být rozděleno či vyděleno“,[20] a dovozovat z toho závěr o odlišném režimu samé podstaty vlastnického práva v českém a quebeckém občanském právu.[21] Jak bude ještě vysvětleno, v příslušné nejzákladnější normě quebeckého soukromého práva se popravdě řečeno nehovoří o vlastnickém právu a už vůbec se v jejím druhém odstavci nepřipouští jeho rozdělení. Naopak, snahou quebeckého zákonodárce při rekodifikaci a s tím úzce spojeným hledáním nového, optimálnějšího způsobu uchopení angloamerického trustu bylo zabránit nežádoucí denaturaci a překrucování kontinentálního chápání pojmu vlastnické právo.[22]

I když je pravda, že quebecký právní systém patří do rodiny tzv. smíšených právních řádů, čl. 2 CcQ dokládá, že zákonodárce se v Quebecu výslovně přihlásil k francouzské, a tedy kontinentální právní tradici, která právní prostředí v této kanadské provincii vždy silně ovlivňovala. Přestože se smíšené právní řády vyznačují tím, že v některých aspektech podléhají blízkému působení angloamerického práva, je pro ně zároveň typické, že majetkové právo má v těchto oblastech vždy kontinentální charakter.[23] Stejně jako v českém, tak i v quebeckém právu se uplatňuje nepřekročitelné kontinentální dogma, že k jedné věci existuje pouze jedno vlastnické právo, a to je nerozdělitelné. Idea rozděleného či rozdvojeného vlastnictví je s quebeckým právem neslučitelná.[24]

Zavedení „bezsubjektového“ majetkového módu do platného quebeckého občanského zákoníku znamenalo přijetí nového, v quebeckém právním prostředí dříve neznámého právního konceptu, který se slučuje s kontinentálními principy do té míry, že umožňuje naplnění bezpodmínečného požadavku, aby vlastnické právo, pokud jde o majetek v trustu, zůstalo „absolutní“, tedy rozuměj celistvé a nerozdělené.[25] Právnická obec tak byla v Quebecu na počátku 90. let minulého století konfrontována s naprosto identickým problémem, který se objevil v českém právu po integraci institutu svěřenského fondu do českého občanského zákoníku. Problém spočíval v určitém narušení koncepčního nastavení quebecké právní úpravy, která se tradičně opírala o klasické pojetí „jmění“ a vlastnického práva. Podle této koncepce, kterou v 19. století zformulovali významní francouzští civilisté Charles Aubry a Fréderic-Charles Rau, je „jmění“ i vlastnické právo vždy spojeno s určitelnou fyzickou nebo právnickou osobou a nemůže být bez nositele, resp. bez pána, protože tyto fundamentální pojmy jsou vždy antropocentrické.[26]

Bez ohledu na specifický vývoj, geografický kontext a smíšený charakter quebeckého práva, které se utvářelo pod bezprostředním vlivem okolních common law jurisdikcí, se zdá být příliš zjednodušené a paušalizované tvrzení, že české občanské právo je v porovnání s quebeckou úpravou postaveno na zcela odlišné právní tradici. Majetkové právo v historické oblasti Dolní Kanady navazuje na odkaz římského práva a odrážejí se v něm stopy francouzské právní tradice.[27] Je vystavěno na stejných, tj. kontinentálních, základech a navzdory kodifikaci tzv. moderní teorie „jmění“ je nadále ovládáno všeprostupujícím subjektivistickým paradigmatem. Ačkoliv se uznává, že společně s „novou“ fiducií se do quebeckého občanského zákoníku dostala nová kategorie práv, tzv. práva „bezsubjektová“,[28] a že také úloha subjektu práva na právní scéně se v jistém ohledu rozdvojila,[29] přímým úmyslem zákonodárce v Quebecu zjevně nebylo zrelativizovat, resp. potlačit, ústřední význam subjektu práva, a rozbořit tak ustálený logický vzorec, podle kterého se majetek a dluhy propojují skrze osobu jako základní soukromoprávní stavební a funkcionální jednotku.[30]

Konstrukt patrimoine a jeho fundamentální právní význam

Máme-li se dobrat bezchybného poznání, co je současný quebecký trust a na jakých principech je zorganizováno quebecké majetkové právo, musíme se ze všeho nejdříve zaměřit na pojem patrimoine a důsledně prozkoumat, co se pod ním skrývá, a zejména co jím rozumí platný quebecký občanský zákoník. Jeho správné chápání a interpretování je pro nás kruciální nejen proto, že tvoří strukturální východisko quebeckého trustu, předlohy českého svěřenského fondu, ale také proto, že z tohoto původně doktrinálního a pedagogického konstruktu se v quebeckém soukromém právu stal fundamentální legální pojem blízký pojmům osoba, subjektivní práva, majetek, smlouva a odpovědnost.[31] Není už pouhou deskripcí vysvětlující základní principy fungování majetkového práva, ale pro pozitivní právo získal zásadní preskriptivní význam.

Ukrývá se v něm klíčová veličina, která stojí za radikální přestavbou quebeckého trustu a za provedením revoluční změny v quebeckém soukromém právu připouštějícím nyní dvojí způsob existence práv, tedy jednak práv, která patří osobě, jednak práv patřících účelu.[32] Záleží však na přístupu zákonodárce k obsahu tohoto pojmu, který je v zahraniční právní teorii nejednoznačný a je předmětem doposud neukončené diskuse a kontroverze. Je ostatně pozoruhodné a problematické, že quebecký občanský zákoník tento koncept nevymezuje s poukazem na to, že pro tak komplexní skutečnost je těžké nalézt jednoduchou definici, jež by pokryla všechny s ním související teoretické otázky.[33] Přistupme nyní k podrobnější analýze čl. 2 CcQ, abychom mohli následně posoudit a porovnat, nakolik se koncepční rámec českého občanského zákoníku shoduje se svým quebeckým protějškem.

Limity klasické teorie „jmění“ v současném soukromém právu

K čl. 2 CcQ je někdy přirovnáváno, resp. je k němu minimálně dáváno do souvislosti, ust. § 1011 o. z.,[34] nicméně blíže k němu má ust. § 15 odst. 1. o. z. Článek 2 CcQ v prvním odstavci neříká, že každá osoba má majetek, ani že každá osoba má vlastnické právo, ale vyjadřuje obecně způsobilost každé osoby mít majetek, tj. být nositelem majetkových práv, a zároveň její způsobilost nést dluhy a být k jejich splnění skrze svůj majetek zavázána.[35] Na první pohled je tedy zřejmé, že „nový“ quebecký občanský zákoník se nadále principiálně přiklání k personalistické teorii, která nedovoluje, aby „jmění“ existovalo nezávisle na osobě, ani aby bylo rozděleno, v duchu myšlenky, že má-li osoba jednu právní osobnost, pak může mít jen jedno nerozdělitelné „jmění“.[36] Vzápětí ovšem tento ortodoxní postulát klasické teorie relativizuje a zeslabuje, neboť připouští, aby v případech stanovených zákonem bylo „jmění“ osoby rozděleno nebo aby z něho byl určitý majetek vyčleněn pro určitý účel.[37] Druhý odstavec čl. 2 výslovně předvídá dvě zákonné výjimky z proklamované jednoty osoby a „jmění“, které jsou v přímé kontradikci s obecným principem vyjádřeným v prvním odstavci. Tím reaguje na některé jevy v platném právu, které klasická teorie nedokáže přesvědčivě vysvětlit a je pro tyto své praktické nedostatky zpochybňována.

V první řadě jde o případy existence určité masy majetku uvnitř obecného „jmění“ osoby (le patrimoine général), která je oddělena od ostatního jejího majetku, neboť slouží určitému specifickému účelu a vztahují se na ni zvláštní zákonná pravidla a omezení (le patrimoine de division).[38] Ani v českém soukromém právu by nemohl beze zbytku obstát klasický závěr o celistvosti a nerozdělitelnosti „jmění“ s ohledem na skutečnost, že – podobně jako quebecký občanský zákoník – i náš zákon toleruje a upravuje některé případy oddělených souborů majetku, který sice zůstává vlastnictvím osoby, resp. spoluvlastnictvím osob, ale podléhá zvláštnímu režimu nakládání, popř. je vyhrazen jen určitému okruhu privilegovaných věřitelů. Realita pozitivního práva, které v určitých situacích počítá s výskytem menších právních či faktických univerzalit, jejichž jednota a soudržnost nereflektuje jednotu právní osobnosti jejich nositele, ale nějaký účel společný jejich vnitřním elementům, naznačuje, že klasická teorie není nepropustná a je změkčována stále se zintenzivňujícími a praktickými potřebami vyvolávanými sklony k objektivistickému vnímání práv a povinností. Právě na to chtěli zjevně upozornit autoři v příspěvku zasvěceném mýtům a omylům o svěřenských fondech, když uvedli, že „subjektivistická teorie jmění není ve středoevropském právním prostoru dogmaticky sledována“.[39]

Zatímco teze, že „jmění“ osoby nemůže být rozděleno, je s největší pravděpodobností již překonána, náročnější výzvou, které čelí dnešní soukromé právo, se zdá být určení, do jaké míry subjektivistická teorie vydrží být ohýbána, resp. určení, zda je únosné, aby byla zcela rozlomena. Těmito úvahami by se měl řídit každý zákonodárce, který se rozhodne koncept rozděleného „jmění“ osoby posunout ještě o něco dále, tedy připustit, aby osoba mohla na základě vlastní vůle vyčlenit všechen svůj majetek nebo jeho část pro určitý účel způsobem, že takto vyčleněná masa majetku se vydělí z jejího obecného „jmění“ a stane se napříště součástí „jmění“ autonomního, na osobě nezávislého (le patrimoine d’affectation). Kodifikace doktrinální představy, že majetek může existovat i bez vlastníka jako subjektu, který je nadán příznačnou vlastnickou svobodou, je už natolik radikálním řezem do zažitého subjektivistického paradigmatu, způsobilým nabourat naše nazírání na soukromé právo, že vyžaduje, aby normotvůrce jasně manifestoval svůj postoj k tomu, jakou roli hraje v soukromém právu subjekt práva, a aby odůvodnil přítomnost tzv. bezsubjektových práv v zákoně, zejm. v relaci k tradičním subjektivním právům. Musí přitom vzít v potaz, že pojem „práva bez subjektu“ lze uspokojivě vyložit jen skrze moderní teorii „jmění“, která vychází z idey, že „jmění“ nepotřebuje být spojeno se subjektem práva k tomu, aby tvořilo právní univerzalitu, a stalo se tak bodem přičitatelnosti.[40]

Moderní teorie „jmění“ a úskalí její kodifikace

Navazujíc na Jheringovo učení o účelovém určení práv, moderní neboli objektivistická teorie předpokládá, že práva se neshlukují ve „jmění“ proto, že jsou vyjádřením jedné a té samé volní moci osoby nad objektivní realitou vnějšího světa, nýbrž proto, že slouží stejnému účelu, k němuž jsou přičleněna. V tomto chápání je osoba nanejvýš jedním z mnoha možných účelů, pro který práva existují a koncentrují se ve „jmění“, nikoliv zdrojem těchto práv a prostředkem jejich spojení.[41]

Článek 2 CcQ ve svém souhrnu znázorňuje určité kompromisní řešení sledující vyvážení a zmírnění absolutního charakteru obou velkých teorií soukromého práva. Ve shodě s tvrzením, že i moderní teorie „jmění“ má své místo v quebeckém právu a může ve vymezených případech doplňovat klasickou teorii,[42] se v čl. 2 promítá cíl zákonodárce redefinovat koncept „jmění“ v návaznosti na potřebu odstranit nevyhovující rigiditu klasické teorie, která svým úzkostlivým lpěním na propojení „jmění“ s osobou neumí racionálně vysvětlit různé případy oddělených právních univerzalit a brání zavádění progresivních právních institutů. Jinými slovy, značí se v něm idea, že klasická teorie může být efektivně obohacena o prvky moderní teorie, aniž by však mělo dojít globálně, tj. pro všechny situace, k odloučení pojmu „jmění“ od pojmu právní osobnost a k ponížení významu osoby v právu na pouhý účel existence majetku.[43] Výslovné uznání, že v rozsahu stanoveném zákonem může být „jmění“ osoby rozděleno anebo může být přiděleno účelu, je výrazem očividné snahy legitimizovat prostor pro integraci Lepaulleovy vize trustu s předpokladem, že postuláty klasické a moderní teorie mohou být vhodně zkombinovány a jejich nedostatky účinně eliminovány.

Byla to především potřeba připravit lepší podmínky pro fiducii, která přiměla quebeckého zákonodárce poukázat na meze klasické teorie a pootevřít dveře moderní teorii. Dříve neotřesitelné dogma, že majetek musí někomu patřit, přinášelo dlouhodobě neřešitelné potíže s určením, které osobě svědčí vlastnické právo k majetku vloženému do fiducie, a bylo v Quebecu považováno za nezdolnou překážku pro plné přizpůsobení fiducie mechanismu common law trustu. Stanovení výjimky, že v zákonem posvěcených případech může být vyčleněním majetku pro určitý účel vytvořeno autonomní „jmění“,[44] bylo proto vyústěním naléhavé snahy nalézt juristický koncept, který by umožnil lépe začlenit fiducii do systému s kontinentální právní tradicí a který by zvýšil její potenciál na poli praktického využití.[45] Je evidentní, že pojem „účelově určené jmění“ byl do quebeckého občanského zákoníku zaveden jako prostředek, který se s odkazem na původní Lepaulleovu teorii nejvíce hodí pro vysvětlení právní povahy fiducie a šetří tradiční vlastnické právo. Podle oficiálního komentáře k čl. 1261 CcQ má přijaté řešení ukončit diskusi týkající se osudu vlastnictví majetku převedeného do fiducie. Oproti jiným možným variantám, konformním klasické teorii, má být jeho výhodou to, že se nedotýká konceptu vlastnického práva.[46]

Idea quebeckého zákonodárce byla uvést obě koncepce do souladu tak, že základní subjektivistický přístup se uplatní jako všeobecné paradigma objasňující logiku spojení majetku a dluhů s osobou (fyzickou nebo právnickou), zatímco objektivistická teorie tento princip jen oslabí a ospravedlní případy, ve kterých je určitý soubor majetku podřízen zvláštnímu režimu nakládání či distribuce věřitelů a buď zůstává ve jmění osoby, anebo je ze jmění osoby zcela vyňat.[47] Ve skutečnosti je však v tomto pokusu o zkombinování subjektivistického a objektivistického přístupu spatřováno úskalí quebecké úpravy. Kritizován je způsob, jakým byly obě velké teorie, které jsou ze své podstaty kontradiktorní, vedle sebe v občanském zákoníku postaveny. Jelikož je moderní teorie vytěsněna až do druhého sledu na úroveň zákonem uznané odchylky z převládající personalistické teorie, tyto dva protipólné přístupy nebyly reálně asimilovány.[48] K plnému zasazení Lepaulleovy vize majetku bez vlastníka do jednotného a koherentního právního rámce by bývalo bylo třeba, aby zákonodárce kromě definice majetku změnil také další související fundamentální civilistické kategorie, zejm. aby přetransformoval, tj. odosobnil pojem závazek.[49]

Postoj quebecké právní vědy

Hlubší poznání historických souvislostí, motivů a důsledků přijetí revidované úpravy fiducie v Quebecu není samoúčelné. Je naopak vysoce žádoucí pro pochopení podstaty svěřenského fondu a mělo by být samozřejmou povinností při eventuálním zvažování záměru jeho budoucí právní přestavby. Předpokládá nicméně, aby jakémukoliv kritickému hodnocení stávající české právní úpravy předcházela svědomitá práce se zdroji a jejich řádná interpretace. V této souvislosti je na prvním místě nutné korigovat tvrzení o zásadním odporu představitelů quebecké právní nauky ke konceptu „bezsubjektového“ vlastnictví.[50] Je pochopitelné, že reforma fiduciárního práva spojená se zavedením „účelově určeného jmění“ byla v Quebecu vnímána jako jedna z nejradikálnějších změn občanského zákoníku, a je pravda, že se v teorii vyrojily rozpaky nad skutečným přínosem přijatého řešení.

Určitou výhradu proti návrhu integrovat do právní úpravy fiducii na bázi existence majetku bez vlastníka vznesl např. Frenette, který ovšem v podstatě jen předestřel obavu z toho, že realizace takového typu změny by se musela opírat o silnou fikci, aby nenarušila základní principy práva.[51] Jiní autoři rozvířili své pochybnosti týkající se uplatnitelnosti nové fiducie a jejího případného uznání z hlediska mezinárodního práva soukromého: na riziko určité zdrženlivosti k používání fiducie v oblastech za hranicemi quebecké provincie poukázali jednak Morrissette,[52] jednak Talpis a McAuley.[53] Ve svých textech publikovaných krátce po přijetí nové právní úpravy prezentovali určitou skepsi, pokud jde o dosažení potřebné symbiózy fiducie s trustem v oblastech s tradicí angloamerického práva, a svou nedůvěru směřovali také k aplikovatelnosti Haagské úmluvy o právu rozhodném pro trust a o jeho uznání z r. 1985 na fiducii. Posledně jmenovaný autor však později přehodnotil svůj postoj k možnému konfliktu mezi common law a kontinentálním právem, když konstatoval, že vlastnictví nemusí být nezbytným výchozím bodem pro zavedení trustu do systému kontinentálního práva.[54]

Pochybnosti a obavy v těchto případech neatakovaly přímo samotnou myšlenku odosobněného majetku přiděleného pro určitý účel. Byly namířeny spíše vůči tomu, zda quebecká fiducie postavená na tomto konceptu bude schopna připoutat pozornost a fungovat v kontextu celé Severní Ameriky a zda vyhoví požadavku Haagské úmluvy být institutem analogickým common law trustu. Na problém spočívající v absenci vlastníka majetku ve fiducii upozornil dále McClean, který nejprve vytkl připravovanému návrhu občanského zákoníku, že nevyřešil zapeklitou otázku vlastnictví majetku v quebeckém trustu, a v důsledku toho ani jeho právní povahu,[55] aby následně dospěl k názoru, že koncept majetku bez vlastníka se lépe slučuje s klasickými základy kontinentálního práva než doktrína vlastnictví fiduciáře.[56] Podobně Oosterhoff nesdílel nadšení z toho, že se tvůrcům nového kodexu nepodařilo v souvislosti s trustem adekvátně vypořádat s beneficiálním rozměrem vlastnictví, ale připustil, že koncept účelově určeného majetku je inovativní ideou, která zapadá lépe do kontinentálních právních konceptů a je lepším řešením než konstituovat trust jako právnickou osobu.[57] Hovoří-li se proto o výše uvedených autorech (Talpis a McAuley, resp. Oosterhoff) jako o kriticích quebeckého modelu fiducie bez vlastníka, je takové tvrzení přinejmenším zkreslené a neúplné.

Rozpačitě a nepodloženě vyznívá dále i závěr, že kritiky konceptu „bezsubjektového“ vlastnictví byli Macdonald a Brierley. V textech těchto významných představitelů quebecké právní vědy se pro jejich odmítavý postoj těžko hledá jasný argumentační podklad. Prvně jmenovaný, profesor Macdonald, poukázal na výkladové nesnáze vyvolané formulační nedokonalostí čl. 2 CcQ,[58] ale nekonstatoval, že „výjimka obsažená v čl. 1261 v zásadě ničí koncept vlastnictví obsažený v čl. 2 CcQ“. Taková věta ani nedává smysl, protože čl. 2 CcQ výjimku (z obecného subjektivistického pojetí „jmění“) upravenou v čl. 1260 a násl. výslovně předpokládá. Profesor Brierley, který byl členem pracovní skupiny pro revizi právní úpravy fiducie v quebeckém občanském zákoníku a podílel se na přípravě jeho předběžných návrhů, označil nové právo fiducií dokonce za přitažlivé.[59] Ačkoliv uznal, že koncept existence majetku bez vlastníka je řešením, které může překvapovat, nepoukazoval na jeho neudržitelnost. Za nemyslitelné naopak považoval přijetí konceptu vlastnictví fiduciárního správce po vzoru trustu v common law.[60]

Integrace „účelově určeného jmění“ a odpor tradičních subjektivních práv

Rozhodně bychom se neměli držet představy, že se proti novému fiduciárnímu právu v Quebecu strhla lavina nesouhlasných stanovisek a spustilo naléhavé volání akademiků, aby fiducie byla zasazena do jiných, obvyklejších právních kontur. Za zmínku stojí jistě fakt, že dva ze série předběžných návrhů textu quebeckého občanského zákoníku pokládaly fiducii za právnickou osobu a za vlastníka do ní vloženého majetku se zdůvodněním, že z kontinentálního pohledu se personalizace trustu zdá být nejlogičtějším a nejnormálnějším přístupem.[61] Tento záměr byl však rychle odložen stranou vzhledem k resistentnímu postoji zástupců obchodní sféry, která ho odmítla podpořit s poukazem na to, že až příliš vzdaluje fiducii od jejího angloamerického protějšku.[62] Přestože měl formální návrh učinit z fiducie právnickou osobu zastání u části právní teorie, hrozilo riziko, že s ohledem na geografický kontext quebeckého práva se jeho přijetí nesetká s přívětivým ohlasem, a celá reforma tak bude zdiskreditována.[63]

Na druhou stranu výsledná volba, která fiducii proměnila v autonomní právní entitu bez právní osobnosti, není bezproblémová. I když dal quebecký zákonodárce jasně najevo, že majetek může existovat ve dvojím rozdílném módu, tj. buď má vlastníka, anebo má přidělený účel („affectation“), obecný právní rámec ponechal subjektivistický.

Quebecká zkušenost ukazuje, že zkoncipování nástroje, který by se v podmínkách kontinentální právní tradice funkčně co možná nejvíce přiblížil angloamerickému trustu a současně si podržel kvalitu fundamentálního právního institutu, se neobjede bez jeho poměřování s jinými právními kategoriemi a bez úvah o nezbytnosti uskutečnit, přinejmenším v dogmatické rovině, jejich pojmovou transformaci. Čím méně však budou tyto kategorie novátorskému řešení přizpůsobeny, tím více bude v teorii, a především v praxi sílit tendence ho s nimi přímo asociovat. Fiducii zradilo místo, které je jejím konstrukčním východiskem a symbolem její celkové proměny. Ambivalentnost pojmu „jmění“ opírajícího se v rámci quebeckého občanského zákoníku o dvouhlavou definici ve spojení se zachováním základního principu, že zdrojem práv jsou osoby a že závazky mohou vznikat jen mezi osobami, vede k přirozené snaze fiducii subjektivizovat, a uvést ji tak do souladu s tradičními soukromoprávními instituty.

Navzdory tomu, že ustanovení o závazcích zcela pomíjejí koncept „účelově určeného jmění“ a popisují tyto právní vztahy jako poměry osob (srov. zejm. čl. 1371 a 1378 CcQ a dále např. čl. 1708, 1806, 1842 nebo 1851 CcQ), existuje přesvědčení, že fiducie může být stranou smlouvy (uzavřené prostřednictvím fiduciáře) nebo jiného závazkového poměru, a může být tedy věřitelem a dlužníkem.[64] Určitý neklid, který vyvolává styl, jakým jsou formulovány články v úpravě obligací (konformně s personalistickou teorií práv a povinností), podnítil i myšlenku kvalifikovat quebeckou fiducii jako nový druh subjektu práva vedle fyzické a právnické osoby.[65]

Projevuje se okolnost, že quebecký zákonodárce při zavádění teorie „účelově určeného jmění“ do občanského zákoníku nebral ohled na všechny dopady, které by tento krok mohl mít na soustavu soukromého práva jako celek. Od Lepaullea si v podstatě pouze vypůjčil slova o autonomním majetku bez vlastníka, aby unikl ze slepé uličky při rozhodování mezi koncepty omezeného vlastnictví fiduciáře a fiducie – právnické osoby, ale sám nebyl dostatečně tvořivý (nebo spíše odvážný), aby na tuto průkopnickou myšlenku adaptoval celé organizační schéma. Důsledné provedení Lepaulleovy idey by bývalo vyžadovalo přijmout novou generální definici zobrazující „jmění“ jako prostou univerzalitu právem chráněných zájmů a pojímající subjekt práva jen jako jeden z mnoha účelů existence práv.[66]

Bylo ovšem vůbec reálné odstranit osobu z pojmu „jmění“ prostupujícího napříč quebeckým občanským zákoníkem, nevyjímaje jeho závazkovou část? Bylo proveditelné degradovat význam subjektu práva na právní scéně zpochybněním jeho esenciální role jako vlastníka, věřitele a dlužníka? Z doktrinálního úhlu pohledu je bezesporu relevantní otázkou, jestli má teorie „účelově určeného jmění“ prostor v současném soukromém právu a může do něho být úspěšně integrována. Z praktického hlediska se nicméně zdá, že zavedení „účelově určeného jmění“ do pozitivního práva nevytváří vážnější problémy, neboť „nová“ fiducie se v quebeckém právním prostředí osvědčila, je využívána k rozmanitým cílům a také soudní praxí byla akceptována.

Hledání identity svěřenského fondu v českém soukromém právu

V českém soukromém právu je nalezení identity svěřenského fondu o to těžší, že občanský zákoník nejenže nevymezuje, co se rozumí nezávislým a odděleným vlastnictvím,[67] ale ani jasně neindikuje, zda majetek může existovat jen pro určitý účel, aniž by někomu patřil a zároveň nebyl věcí ničí, kterou si kdokoli může libovolně přisvojit. Absenci základních norem, které by na obecnější úrovni manifestovaly záměr zákonodárce zasadit do systému soukromého práva ideu odosobněného vlastnictví, však není třeba hodnotit jako fatální nedostatek a vyvozovat z ní hned závěr o elementární odlišnosti v koncepci české a quebecké úpravy. Kategorickým prohlášením v zákoně, že majetek buď patří osobě, anebo je vyčleněn pro určitý účel, by se jistě bývalo dalo jednoduše předejít tendencím svěřenský fond personifikovat, tedy snahám vnuknout mu tvář právnické osoby. Dalo by se jím odvrátit dohady, zda skutečně podle quebeckého vzoru byla do českého právního rámce integrována tzv. moderní teorie „bezsubjektových“ práv předpokládající oddělení vůle subjektu od právem chráněného zájmu. Ani explicitním normativním vyjádřením, že majetek ve svěřenském fondu není vlastnictvím žádné osoby, by se ale zřejmě nepředešlo teoretickým spekulacím o tom, jakou má svěřenský fond právní povahu, a jeho přirovnávání k právnímu subjektu.

České soukromé právo je rovněž postaveno na modelu, ve kterém se práva a povinnosti připínají k fyzické nebo právnické osobě jako subjektu práva, a ctí dogma, že vše, co se v soukromém, zejména závazkovém právu děje, se odehrává ve vzájemné interakci mezi osobami.[68] A faktem je, že ani na majetek ve svěřenském fondu nelze pohlížet jako na majetek bez pána, resp. bez subjektu, protože podléhá moci svěřenského správce, který je nositelem širokých správcovských výsad umožňujících mu plnit jeho poslání, tedy výkon účelově určených práv. V případě těchto práv nejde v pravém slova smyslu o práva bezsubjektová, protože k tomu, aby tato práva nebyla paralyzována, musí nad nimi stát subjektivní vůle, která je nasměruje k předurčenému účelu použití. Znamená to ovšem, že musí něčí vůli sloužit?

V ust. § 17 odst. 1 o. z. je stanoveno, že práva může mít a vykonávat jen osoba, ale neříká se, že práva musí bezpodmínečně nějaké osobě patřit. Jinak řečeno, co se týče výkonu jakýchkoliv práv, je vůle osoby nezastupitelná. Plyne však z občanského zákoníku, že práva (u nichž to připouští jejich povaha) musí být majetkem někoho, resp. něčím vlastnictvím? Nedalo by se přemýšlet o tom, že i česká právní úprava připouští existenci práv, jejichž podstatou je neoddělitelné spojení s určitým zájmem, a nikoliv s volní mocí konkrétního subjektu?

Občanský zákoník jejich přítomnost výslovně nepotvrzuje, ale ani nepopírá. Ačkoliv se obecněji vyjadřuje k pojmům vlastnictví a majetek, zdá se, že tyto pojmy definuje jen částečně, neúplně. V ust. § 495 a 1011 pouze určuje, co je majetkem, resp. vlastnictvím, osoby – tedy jde o souhrn toho, co osobě patří, všechny její věci hmotné i nehmotné, neboli toho, co osoba nabyla na základě své způsobilosti mít práva, resp. majetek. Jelikož stejně přistupuje i k pojmu jmění, lze mít za to, že v kombinaci s ust. § 15 odst. 1 o. z. uvedené normy vyjadřují totéž, co formuluje čl. 2 CcQ ve svém prvním odstavci, tedy klasický princip spojení majetku, resp. jmění, s právní osobností. K otázce, zda je tento princip zakotven v občanském zákoníku jako bezvýjimečný, se ovšem staví spíše vyhýbavě. Ponechávají tak reálný prostor pro úvahu, že v jednom zvláštním případě stanoveném zákonem dochází k jeho prolomení. Není-li majetek ve svěřenském fondu podle ust. § 1448 odst. 3 o. z. vlastnictvím správce, zakladatele ani vlastnictvím osoby, které má být ze svěřenského fondu plněno, pak evidentně žádné z těchto osob nepatří a jako kandidát na vlastníka zbývá už jenom svěřenský fond. Je však pádný důvod se domnívat, že svěřenský fond je vybaven právní subjektivitou, a negovat možnost jakéhokoliv jiného, alternativního vysvětlení?

Třebaže svěřenský fond vykazuje několik znaků shodných s pojmovými atributy právnické osoby, český normotvůrce neklasifikoval svěřenský fond jako právnickou osobu, což odpovídá oficiálnímu provolání v důvodové zprávě, že svěřenský fond nemá mít právní osobnost.[69] Kromě odlišného systematického zařazení v právní úpravě svěřenské fondy od právnických osob diferencoval tím, že je zpočátku nezatížil břemenem zápisu do veřejného rejstříku. Teprve dodatečné zavedení povinnosti veřejné evidence novelou z r. 2016 sebralo svěřenskému fondu určitou výhodu, kterou se mohl původně pyšnit oproti právnickým osobám, ale v právní subjekt ho nepřevtělilo. Subjektem, za kterým stojí svěřenský fond a se kterým se pojí práva a povinnosti týkající se majetku ve svěřenském fondu, je svěřenský správce. Specifikem těchto práv a povinností je to, že tato práva nikomu, a to ani „jejich“ subjektu – správci, nepatří, a že tyto povinnosti nikoho, ani „svůj“ subjekt – správce, v jeho osobní majetkové sféře nezavazují. Svěřenský správce je osobou, která navenek pouze symbolizuje vlastníka majetku ve svěřenském fondu (srov. ust. § 1456 o. z.) a v „závazcích“ se třetími osobami vytváří domnělý obraz věřitele nebo dlužníka. Přestože je mu uložena povinnost plnit a lze po něm plnění převzatých povinností požadovat (srov. ust. § 17 odst. 1 věta druhá o. z.), dluhy ze smluv uzavřených svěřenským správcem v zájmu účelu fondu nepostihují jeho vlastní majetek. Ten zůstává oddělený od majetku ve svěřenském fondu a je úkojnou masou dostupnou výhradně jeho osobním věřitelům. Nejde přitom jenom o aspekt oddělenosti majetku, který je důležitý i z hlediska ochrany obmyšlených. Zákon charakterizuje majetek ve svěřenském fondu také jako nezávislý majetek.

Co se ale rozumí tímto nezávislým vlastnictvím? Proč se v zákoně, pokud jde o majetek ve svěřenském fondu, nikde jednoduše nemluví o vlastnictví fondu? Není to snad proto, že svěřenský fond není osobou v právním smyslu a že pojem vlastnictví není nutně závislý na právní osobnosti?

Chybějící legální vymezení pojmu svěřenský fond nahrává závěru, že v českém soukromém právu máme co dočinění s novým a obtížně popsatelným právním mechanismem, který se zákonodárce odvážil integrovat, nikoliv však definovat, protože s ohledem na jeho složitou a nestandardní právní konstrukci a originální vztah k jiným institutům by se jakákoliv definice jevila krátká a mezerovitá.

Mluvíme-li ve spojení se svěřenským fondem o existenci autonomního jmění, je tomuto jmění potřeba přiřadit určitý širší, abstraktnější význam. Na jedné straně si při definování svěřenského fondu nevystačíme s prostým konstatováním, že svěřenský fond tvoří seskupení věcí bez korelujících dluhů vznikajících za trvání fondu a týkajících se tohoto majetku. Na druhé straně, řekneme-li, že vytvořením svěřenského fondu vzniká nové jmění, musíme upřesnit, že máme na mysli vznik nové právní univerzality jako samostatné právní jednotky fungující na principu tzv. věcné subrogace. Není-li tím ohroženo dosažení účelu fondu, může být majetek ve svěřenském fondu nahrazen jiným majetkem, a co se týče dluhů, teoreticky nemusí být ve fondu vůbec žádné, resp. jejich stav se také může za trvání fondu proměňovat. Navenek se tedy svěřenský fond skutečně chová jako právnická osoba, pouze s rozdílem, že vlastník se schoval za účel, neboť ten je důvodem existence jeho majetku. I když se toto nezávislé vlastnictví neodvozuje z právní osobnosti, může zahrnovat v zásadě cokoliv, co může tvořit majetek osoby, jinými slovy, zásadně vše, co osoba může mít, co jí může patřit a s čím může volně právně disponovat. Věc vyčleněná do svěřenského fondu však přestává být v režimu vlastnictví osoby. Není věcí bez pána, ale nikomu nepatří, a nikdo proto nemá moc s ní libovolně, zejm. ke svému vlastnímu užitku, nakládat a svévolně rozhodovat o jejím dalším právním osudu.

Právní jednání, kterým se zřizuje svěřenský fond, nelze ztotožňovat s běžným převodním titulem, protože svěřenský správce ani obmyšlený nenabývá k věcem ve svěřenském fondu pro sebe vlastnické ani žádné jiné věcné právo. Pokud jde o věcněprávní účinky, zakladateli se ruší vlastnické právo k věci, kterou vyčlenil ze svého vlastnictví. Vlastnické právo samo o sobě ovšem nezaniká a ani se nijak nerozděluje a neztenčuje. Nadále na věci lpí, ale je se všemi svými tradičními komponenty obsaženo v nově konstituovaném účelově určeném jmění.[70] Jeho podstata by tak měla být šetřena více, než kdyby se svěřenský fond snažil bezbřeze imitovat strukturu angloamerického trustu a byl založen na iluzorní myšlence, že svěřenský správce je držitelem jakéhosi nekompletního vlastnického práva sui generis.

Svěřenský fond a vlastnické právo

Vlastnickým právem se v našem soukromém právu i po rekodifikaci rozumí nejrozsáhlejší věcné právo, které se od jiných druhů věcných práv liší svým téměř neomezeným, výlučným a trvalým charakterem. Nejinak tomu je s jeho pojetím v quebeckém občanském zákoníku, který vlastnické právo rovněž chápe tak, jak ho znalo římské právo, tedy jako vyjádření nejúplnější moci nad věcí (pleina in re potestas) zahrnující všechna typická oprávnění vlastníka, včetně nejdůležitějšího – beneficiálního oprávnění.[71] Je vhodné si také povšimnout, že v čl. 947 CcQ, který se obsahově shoduje s ust. § 1012 o. z., se hovoří o vlastnickém právu (la propriété), nikoliv o „jmění“ (le patrimoine), což je jasným signálem, že jde v quebecké úpravě o dva různé, byť blízké, pojmy. Podobně z textu českého občanského zákoníku se dá vycítit, že pojmy vlastnictví a vlastnické právo mají mít rozdílnou významovou náplň, ačkoliv jsou v právní řeči pravidelně zaměňovány. Jestliže vlastnictví je označením předmětu subjektivního vlastnického práva,[72] dobereme se snadno k interpretaci, že nezávislé vlastnictví tvoří předměty – věci, které subjektivnímu vlastnickému právu osoby nepodléhají. Jejich užívání, požívání a jiné nakládání s nimi není podřízeno libovolné moci vlastníka, nýbrž je usměrňováno účelem. To do jisté míry platí i o dalších účelově určených souborech majetku upravených v platném právu. V těchto situacích jde však pouze o určité podskupiny věcí, k nimž jinak určitá osoba drží subjektivní vlastnické právo. Tedy jde o oddělené, většinou statické majetkové masy, které jsou případně garantovány vybranému segmentu věřitelů, ale nejsou vyjmuty z obecného módu vlastnictví osoby.

Je diskutabilní, zda by také svěřenský fond mohl být „malou“ právní univerzalitou, kterou by svěřenský správce držel a spravoval separovaně v rámci svého základního – osobního jmění. Řešení, dle něhož by správce měl postavení vlastníka majetku ve svěřenském fondu, nicméně bez možnosti z něj jakkoliv benefitovat, by nebylo nejlepším koncepčním východiskem. Jeho přijetí by se rovnalo zavedení pojmu „fiduciární“ vlastnictví, který byl jednou z odmítnutých variant v předběžných návrzích nového quebeckého občanského zákoníku. Toto jakési neúplné vlastnické právo by náleželo osobě pověřené výkonem správy svěřenského fondu a existovalo by vedle „absolutního“ vlastnického práva. Vážnou slabinou této ideové koncepce by ovšem bylo složité, ne-li nemožné vypořádání otázky reziduálních vlastnických oprávnění a problém zajištění plynulé kontinuity vlastnictví správce pro případ jeho smrti, odstoupení nebo odvolání.[73] Svěřenský správce se ve vztahu k majetku ve svěřenském fondu pyšní výlučnou a přímou mocí, neboť všechna privilegia vlastníka jsou pod jeho kontrolou a mimo kontrolu kohokoliv jiného. Tato exkluzivní kontrola z něj ale ještě nečiní nositele subjektivního věcného práva, jelikož ten se svým právem nakládá typicky dle svého volného uvážení a ve svém vlastním zájmu. Svěřenský správce je ve vztahu k majetku ve svěřenském fondu nositelem pouze tzv. pouvoirs, tj. zvláštního druhu právních výsad, při jejichž výkonu je limitován povinností realizovat cíl, na kterém není a nesmí být osobně zainteresován.[74]

Závěr

Ačkoliv se metoda personifikace zdá být z právně-technického hlediska nejčistějším způsobem, jak do kontinentálního právního prostředí inkorporovat ideu trustu, svěřenský fond si musí udržet punc fundamentálního a osobitého právního zařízení se sobě vlastními výkladovými pravidly. Ve srovnání s právnickou osobou má potenciál být pružnějším právním instrumentem, po němž lze sáhnout jako po účinném prostředku ochrany majetku, a dále především v případech, ve kterých nástroje běžně používané pro převod nebo přechod majetku neumožňují naplnění všech cílů dárce nebo zůstavitele.

Je třeba odmítnout iniciativy volající po reformě stávajícího koncepčního pojetí svěřenského fondu, zvláště, opírají-li se o zkreslené představy o fungování předlohy svěřenského fondu v prostředí, ze kterého byla do českého práva přenesena. Quebecká zkušenost nám může naopak pomoci při vyplňování mezer právní úpravy, která musí zůstat do určité míry otevřená, chceme-li si svěřenský fond předcházet pro jeho unikátnost, tvárnost a flexibilitu.

Spíše než provádění unáhlených a nahodilých revizních pokusů zákonodárcem, které mohou odstranit dílčí problémový segment, ale stejně tak rozbořit stávající pojmové východisko svěřenského fondu, se očekává, že to budou soudy, které vypracují nový materiál výkladových principů přesahujících řešení přijímaná v otázkách týkajících se zaužívaných právních institutů.

Při vyztužování odkrytých míst zákona se přitom zásadně nelze inspirovat ve zdrojích angloamerického práva, které byly i v Quebecu odmítnuty jako obecně použitelný pramen ve věcech práva fiducií. I když je quebecká fiducie součástí právního řádu, který je vystaven působení vlivu prvků tradice common law, a i když se fiducie funkčně dostala téměř na roveň angloamerického trustu, po technické stránce se od něj zcela distancovala.

Je zkonstruována tak, aby co nejlépe zapadla do systému majetkového práva Quebecu, které je vystavěno na římskoprávním základě, a je tedy blízké našemu, tj. kontinentálnímu vnímání právní reality. Opírá se o ryze kontinentální koncept „jmění“ (patrimoine), původní produkt klasické francouzské civilistiky, který se nejen v dogmatické, ale skrze fiducii i v pozitivněprávní rovině objektivizuje neboli odpoutává se od právní osobnosti.

Jelikož však integrace původní Lepaulleovy teorie „účelově určeného jmění“ do quebeckého občanského zákoníku nebyla doprovozena transformací dalších fundamentálních pojmů, je quebecké soukromé právo – stejně jako české – nadále systémem, v jehož středu stojí subjekt práva s jeho subjektivními právy. I přes výslovné zákonné potvrzení existence majetku bez vlastníka v soukromém právu, není právní povaha quebecké fiducie v teorii vyjasněna, a ani fiducie se proto nevyhnula tendencím, které se ji pokoušejí subjektivizovat.

Problémem kodifikace objektivistické teorie vlastnictví je tedy to, že přirozeně naráží na odpor tradičních subjektivních práv. Transpozicí quebeckého modelu trustu zavedl také český zákonodárce do právního řádu koncept „práv bez subjektu“, předpokládající oddělení vůle od právem chráněného zájmu. V českém soukromém právu je ovšem poznání právní povahy svěřenského fondu ještě složitější, neboť český občanský zákoník výslovně nepotvrzuje přítomnost alternativního modu majetku bez vlastníka. Prolomení klasického principu spojení majetku s právní osobností je nutné dovodit především z pojmu oddělené a nezávislé vlastnictví, který se zdá být doplňkem neúplných definic vlastnictví, jmění a majetku v obecnějších ustanoveních o. z.

Stanovení jasné definice určující, co je svěřenský fond a co se rozumí nezávislým vlastnictvím, by jistě eliminovalo potřebu hledání jeho identity. Právě její absence ale napovídá, že ani český zákonodárce si netroufl vymezit specifičnost institutu, který není právnickou osobou a který zároveň překračuje obvyklé kategorie subjektivních práv věcných i obligačních.

JUDr. Vít Lederer, Ph.D., působí jako odborný asistent na Katedře občanského práva Právnické fakulty UK v Praze.

[1] Viz quebecký občanský zákoník (Code civil du Quebec, L.Q. 1991, c. 64) přijatý v prosinci 1991. V účinnost vstoupil v r. 1994.

[2] L. Smith: Trust and Patrimony, Revue générale de droit, 2008, Vol. 38, No. 2, str. 383.

[3] C. Cumyn: La fiducie, un nouveau sujet de droit? in E. Caparros a kol.: Mélanges Ernest Caparros, Wilson & Lafleur, Montréal 2002, str. 141.

[4] R. A. Macdonald: Reconceiving the Symbols of Property: Universalities, Interests and Other Heresies, McGill Law Journal, Vol. 39, 1994, str. 770 a 771.

[5] K rozsáhlé analýze významu pojmu patrimoine a k jeho genezi viz V. Lederer: Fiducie a svěřenský fond, Wolters Kluwer ČR, Praha 2021, str. 19 a násl.

[6] J. E. C. Brierley: The New Quebec Law of Trusts: The Adaptation of Common Law Thought to Civil Law Concepts, in Droit québécois et droit français: communauté, autonomie, concordance. Sous la direction de de H. Patrick Glenn, Les Éditions Yvon Blais Inc., Cowansville (Quebec), Canada 1993, str. 383.

[7] Viz např. rozhodnutí ve věci Banque Canadienne Impériale de Commerce c. Plachcinski (syndic de), J. Q. no. 3531. Viz dále B. Muir: La fiducie au Quebec, in Colloque sur les fiducies dans le Code civil du Quebec: une réforme radicale, Wilson & Lafleur, Montréal 1995, str. 4.

[8] J. E. C. Brierley: Substitutions, stipulations d’inalienábilité, fondations et fiducies, Cours de perfectionnement du notariat, 1988, No. 3, str. 270.

[9] J. B. Claxton: Colloque sur les fiducies dans le Code civil du Quebec: une réforme radicale, Wilson & Lafleur, Montréal 1995, Introduction.

[10] P. E. Graham: Evolution of Quebec Trust Law: Common Law Influence Seen from 1962 to 1992 is Likely to Continue in Relation to the New Civil Code of Quebec, Montréal, La Revue du Notariat, Vol. 96, No. 4, 1994, str. 482.

[11] A. Morrissette: Étude de la fiducie du Code civil du Quebec et comparaison ave cle trust du droit anglais, in Colloque sur les fiducies dans le Code civil du Quebec: une réforme radicale, Wilson & Lafleur Ltée, Montréal 1995, str. 17.

[12] J. E. Brierley, op. cit. sub 3, str. 384.

[13] Viz např. J. Beaulne: Droit des fiducies, 3e édition, La Collection bleue, Wilson & Lafleur, Montréal 2015, č. 49, str. 39; D. Bruneau: La fiducie et le droit civil, Revue de planification fiscale et successorale, Vol. 18, numero 4, 1996, str. 761-762.

[14] K tomu srov. čl. 2 CcQ. Viz také čl. 302 CcQ.

[15] Viz L. Tichý, T. Troup: K základním otázkám svěřenského fondu (reakce na kritiku), Bulletin advokacie č. 1-2/2022, str. 56-57.

[16] Tamtéž, str. 59.

[17] Tamtéž, str. 52.

[18] Tamtéž.

[19] Tamtéž, str. 55.

[20] L. Tichý: Vlastnictví bez vlastníka v českém svěřenském fondu (skica na margo trustu v českém právu), Bulletin advokacie č. 3/2020, str. 19.

[21] Tamtéž, str. 18-19.

[22] Quebec (Province). Ministere de la Justice. Code civil du Quebec, Commentaires du ministre de la justice et Loi sur l’application de la réforme du Code civil du Québec (extraits), Les Publications DACFO inc., Montréal, 1993, str. 418.

[23] K. G. C. Reid: Patrimony not Equity: the trust in Scotland, European Review of Private Law, Vol. 8, Issue 3, 2000, str. 428.

[24] P. E. Graham: Some Pecularities of the Trusts in Quebec, La Revue du Barreau, Vol. 22, 1962, str. 142.

[25] Tamtéž, str. 488.

[26] J. E. C. Brierley: Titre sixieme. De certains patrimoines d’affectation. Les articles 1256-1298. La réforme du Code civil. Personnes, successions, biens. Tome I. Textes réunis par le Barreau du Quebec et la Chambre des notaires du Quebec, Quebec, Ste-Foy: Presses de l’Université Laval, 1993, str. 746-747.

[27] S. Normand: Introduction au droit des biens, 2e édition, Wilson & Lafleur, Montréal, Quebec 2014, str. 8.

[28] Tamtéž, str. 45-46.

[29] K tomu srov. čl. 911 CcQ. Viz také A. Popovici: Etres et avoirs: les droits sans sujet en droit privé actuel, Collection Minerve, Éditions Yvon Blais, Montréal 2019, str. 150.

[30] K tomu viz blíže F. Cohet-Cordey: La valeur explicative de la théorie du patrimoine en droit positif français, Revue trimestrielle de droit civil, Dalloz, Paris 1996, č. 15.

[31] A. Popovici: Trusting Patrimonies, in Trusts and Patrimonies, Edinburgh University Press, 2015, str. 207.

[32] Tamtéž, str. 200.

[33] Quebec (Province). Ministere de la Justice, op. cit. sub 22, str. 36.

[34] L. Tichý, op. cit. sub 20, str. 19.

[35] A. Popovici, op. cit. sub 31, str. 210-211.

[36] Quebec (Province). Ministere de la Justice, op. cit. sub 22, str. 36.

[37] Tamtéž.

[38] J. Beaulne, op. cit. sub 13, č. 40, str. 29.

[39] Viz V. Pihera, K. Ronovská: K některým mýtům a omylům o svěřenských fondech, Bulletin advokacie č. 7-8/2020, str. 44. Je vhodné dodat, že závěr o působení klasické teorie „jmění“ a jejích limitech není třeba omezovat na „středoevropský“ právní prostor.

[40] A. Popovici, op. cit. sub 29, str. 144.

[41] A. R. Macdonald, op. cit. sub 4, str. 775.

[42] P. Charbonneau: Les patrimoines d’affectation: vers un nouveau paradigma en droit québecois du patrimoine, Revue du Notariat, 1983, Vol. 85, No. 9-10, str. 529.

[43] Tamtéž.

[44] K tomu srov. čl. 2 al. 2 ve spojení s čl. 1260 a čl. 1261 CcQ.

[45] S. Normand, J. Gosselin: La fiducie du code Civil: un sujet d´affrontement dans la communauté juridique québecoise, Les Cahiers de droit, Vol. 31, No. 3, 1990, str. 725.

[46] Quebec (Province). Ministere de la Justice, op. cit. sub 22, str. 418. Komentář v podstatě jen přebírá úvahy, které ve výše citovaném díle vyjádřil P. Charbonneau. K tomu srov. P. Charbonneau, op. cit. sub 42, str. 527.

[47] K tomu srov. Quebec (Province). Ministere de la Justice, op. cit. sub 22, str. 36.

[48] P.-C. Lafond: Précis de droit des biens, Éditions Thémis, Montréal 1999, str. 172-173.

[49] A. Popovici: La fiducie québecoise, re-belle infidele, in A. Popovici, L. Smith, R. Tremblay, dir.: Les intraduisibles en droit civil, Les Éditions Thémis, Montréal 2014, str. 152-153.

[50] Viz L. Tichý, T. Troup, op. cit. sub 15, str. 53.

[51] F. Frenette: La propriété fiduciaire, Les Cahiers de droit, Vol. 26, No. 3, 1985, str. 737.

[52] A. Morrissette, op. cit. sub 11, str. 10.

[53] J. Talpis, M. McAuley: The Quebec Trust in the Real world, Dans: Actes des Journées louisianaises de l’Institut d’études juridiques supérieures/Conférences sur le nouveau Code civil du Quebec, Les Éditions Yvon Blais Inc., Cowansville 1992, str. 64 a násl.

[54] O změně postoje McAuleyho se ve svém díle zmínila D. Bruneau. Viz D. Bruneau, op. cit. sub 13, str. 760, pozn. 11.

[55] A. J. McClean: The Quebec Trust: Role Rich And Principle Poor? McGill Law Journal, Vol. 29, 1984, str. 317.

[56] A. J. McClean: The Trust In The Civil Code Of Quebec, Dans: Actes Des Journées Louisianaises De L’institut D’études Juridiques Supérieures/Conférences Sur Le Nouveau Code Civil Du Quebec, Les Éditions Yvon Blais Inc., Cowansville 1992, str. 108.

[57] A. H. Oosterhoff: The New Quebec Trust, Estates & Trusts Journal, Vol. 10, Issue 4, 1991, str. 333.

[58] R. A. Macdonald, op. cit. sub 4, str. 777-778.

[59] M. McAuley: La Fiducie Du Quebec Sur La Scene Internationale, Cours De Perfectionnement Du Notariat, Vol. 1, 1995, str. 317.

[60] J. E. C. Brierley, op. cit. sub 26, str. 746-747.

[61] Civil Code Revision Office: Trusts. Draft V. December 1974, str. 10-11.

[62] S. Normand: L’acculturation de la fiducie en droit civil québécois, Revue internationale de droit comparé, Vol. 66, No. 1, 2014, str. 25.

[63] C. Cumyn, op. cit. sub 3, str. 138-139.

[64] J. Beaulne, op. cit. sub 13, č. 152, str. 138. L. Payette: Fiducie pour fins de garantie et hypotheque: comparaisons, Dans: Conférence Meredith, Les sociétés, les fiducies et les entités hybrides en droit commercial contemporain, Éditions Yvon Blais, Montréal, Cowansville 1997, str. 330-331.

[65] Autorkou tohoto svérázného vysvětlení povahy fiducie je profesorka Madelaine Cantin, podle níž jsou subjekt práva, osoba a „jmění“ čistě technické kategorie, které jsou ze své povahy náchylné k modifikacím, jakmile vznikne potřeba je rozvíjet. C. Cumyn, op. cit. sub 3, str. 139-143.

[66] A. Popovici, op. cit. sub 49, str. 154.

[67] K tomu srov. ust. § 1448 odst. 2 o. z.

[68] K tomu srov. zejm. ust. § 1, § 17 odst. 1, § 1012, § 1724 odst. 2, § 1759, 1767, 1879 o. z.

[69] K tomu srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 89/2012 Sb., k § 1448 až 1452, str. 353.

[70] J. E. C. Brierley, op. cit. sub 26, str. 749.

[71] S. Normand, op. cit. sub 36, str. 84 a 87. K tomu srov. dále čl. 947 CcQ: „Ownership is the right to use, enjoy and dispose of property fully and freely, subject to the limits and conditions for doing so determined by law.“

[72] Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., k § 1012, str. 260.

[73] K tomu srov. Office of Revision of the Civil Code: Trusts (Fiduciary ownership), Draft, Avant-Projet IV. August 1974, str. 8.

[74] K tomu srov. C. Cumyn, op. cit. sub 3, str. 134.