Pocházel z právnické rodiny, on sám působil v advokacii od roku 1962, i když jeho cesta k vytoužené profesi byla poměrně trnitá – po roce studia na Právnické fakultě UK v Praze, kdy bylo patrné, že jeho setrvání na fakultě je nežádoucí, odešel, o čtyři roky později se však vrátil a studia dokončil. V roce 1964 složil advokátní zkoušku a až do konce svých advokátských dnů v roce 2000 působil v Ostravě. Den před koncem roku 2022 odešel JUDr. Matyáš Bratter, nestor české advokacie, do advokátního nebe. Čest jeho památce!

 

Poslední rozloučení s JUDr. Matyášem Bratterem se uskuteční v pátek 13. ledna 2023 ve smuteční obřadní síni v Brušperku.

 

Připomeňte si tuto výjimečnou osobnost české advokacie rozhovorem, který s doktorem Braterrem vedl pro knihu „Nestoři české advokacie“ Petr Toman.

 

---

 

Pane doktore, slyšeli jsme o Vás, že pocházíte z právnické rodiny?

To je pravda. Otec studoval již před první světovou válkou právnickou fakultu na vídeňské univerzitě. Po vzniku Československé republiky pokračoval ve studiu v Praze. Mezitím v roce 1915 narukoval, ale po válce se zase vrátil ke studiu. Po dokončení fakulty byl nejprve advokátem a v roce 1930 odešel k soudu v Kyjově. Po Mnichově 1938 na soudcovskou funkci rezignoval a všichni jsme se odstěhovali do Prostějova.

 

Zde se vrátil k advokacii?

Ne, advokáta dělat nemohl, protože byl židovského původu. Matka židovka nebyla, ale přesto jsem za války nesměl chodit do školy. Kvůli židovskému původu mého otce nás poslali na začátku roku 1945 s otcem a bratrem do Terezína. Oba jsme bydleli v tzv. německém domě, kde byla po válce pošta. Jak se blížil konec války, tak to chtěli Němci všechno zlikvidovat. Pro některé z nás to dobře dopadlo. Pikantní je, že moje máma se jmenovala za svobodna Führerová. Můj nežidovský dědeček se kvůli tomu málem dostal do koncentráku. Na jednom úřadě se představil, vedle stál nějaký Němec a dědeček mu řekl, že on se na rozdíl od Adolfa už jako Führer narodil a jako Führer taky zemře. Po skončení války se můj otec ještě nakrátko vrátil k soudu do Kyjova. Já jsem začal před válkou chodit do školy v Kyjově, kde můj otec působil ještě před začátkem války jako soudce. Později jsem nastoupil na prostějovské gymnázium, kde jsem v roce 1951 maturoval.

 

A přihlásil se na pražskou právnickou fakultu. Jaké to tam bylo?

Velmi podivné. Dlouho jsem tam nevydržel. Nastoupil jsem v roce 1951 a v roce 1952 jsem musel odejít.

 

Oni Vás vyhodili?

Ne, odešel jsem sám. Dali mi jasně na srozuměnou, že zkoušku z marxismu-leninismu (já tomu říkal posměšně „náboženství“) prostě neudělám. V tehdejší době to nikdo veřejně říci nemohl, ale později mi jeden z bývalých stranických funkcionářů přiznal, že to bylo kvůli mému židovskému původu. V té době probíhal proces se Slánským a dalšími třinácti lidmi, z nichž jedenáct byli židé. A prokurátor to nezapomněl zdůrazňovat. Když potom padl rozsudek, tak tam bylo jedenáct špagátů. Hádejte pro koho.

 

Co jste dělal po odchodu z fakulty?

Nastoupil jsem 1. listopadu 1953 základní vojenskou službu. Vrátil jsem se v roce 1956 a dělal u stavebního podniku. Do toho přišel známý XX. sjezd KSSS a já jsem si řekl: „Kruci, já to přeci jenom zkusím znovu.“ Přijali mě v roce 1956 a právnickou fakultu jsem dokončil 28.  února 1962. Hned 1. dubna 1962 jsem nastoupil jako koncipient v Advokátní poradně č. 1 v Brně. Tam jsem zůstal 11 měsíců a potom z osobních důvodů odešel do Ostravy. 1. března 1963 jsem nastoupil jako advokátní koncipient do Advokátní poradny č. 2 v Ostravě.

 

Kdy jste se stal advokátem?

Advokátní zkoušku jsem složil 2. července 1964 s prospěchem výborným a advokátem se stal 14. července 1964. Až do konce svých advokátských dnů v roce 2000 jsem byl advokátem v Ostravě.

 

Vzpomenete si na některé z Vašich tehdejších kolegů či školitelů?

Když jsem nastoupil, tak tam byla spousta advokátů, kteří přišli do socialistické advokacie ze soukromé sféry. Na to nemám nějaké zvláštní vzpomínky, to byla jiná generace. Z mé generace tam byli JUDr. Milan Skalník a JUDr. Jaromír Honus. Vzpomínám i na JUDr. Otu Pechana, který byl vedoucím advokátní poradny, ale po roce 1968 ho vyhodili z funkce. Zemřel na infarkt už někdy v devadesátých letech. Vzpomínám i na JUDr. Vlastimila Ševčíka, který byl od roku 1990 místopředsedou Ústavního soudu ČSFR.

 

Jakým věcem jste se tehdy v advokacii věnovali? 

Já jsem byl svým založením civilista, ale měl jsem mnoho úspěchů i v trestních věcech. Klienti mě stále chtěli, a tak jsem jich měl opravdu hodně. To se mi trochu „vymstilo“, byli jsme odměňováni podle příjmů a já měl za měsíc třeba 22 věcí a z toho dvacet ustanovení.

 

Vzpomínáte si na některé kauzy z té doby?

V paměti mi zůstal klient Augustýn Ocásek. Koncem dubna 1965 došlo v psychiatrické léčebně ve Šternberku k ublížení na zdraví podle § 221 odst. 4 trestního zákona v tom absolutně původním znění z roku 1961. Obhájcem byl JUDr. Michal Slovák, který mě požádal, abych to vzal, že hlavní líčení bude probíhat v Olomouci. Tehdy se vraždy řešily na okresních soudech. „To se ti bude hodit,“ říkal. Já do toho šel, protože jsem nevěděl, co z toho bude. Moji rodiče bydleli tenkrát v Prostějově a hlavní líčení bylo nařízeno na deset dní. Obžaloba byla podána někdy v dubnu 1967 pro trestný čin vraždy. Bylo nařízeno hlavní líčení a můj klient byl odsouzen k trestu smrti. Říkal jsem si, že tady končí sranda. Šli jsme do odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. září 1967 byl zmíněný Augustýn Ocásek obžaloby zproštěn.

 

To byl úspěch!

Budete-li se o to zajímat, najdete to ve Sbírce rozhodnutích trestních pod číslem 38/68. Ten případ totiž policajti vyloženě „zmršili“. Okresní soud v Olomouci na to nebral zřetel. Krajský soud to nechtěl akceptovat, nechtěli si to vzít na svědomí, a tak to dopadlo, jak to dopadlo. Já jsem zcela jistě nemohl prokázat nevinu klienta, ale oni nemohli prokázat jeho vinu. Účast obhájců ve vyšetřování byla ustanovena v tehdy platném zákonu č. 141 z roku 1961 a upravena až s účinností od 1. srpna 1965. Když se dělal úkon ohledání na místě činu, tak mě přizvali, tomu se vyhnout nemohli. Jenže den předtím, než ten úkon provedli, navštívil vyšetřovatel klienta ve věznici. 12. srpna byl ten úkon a 11. srpna odpoledne za ním přišli policajti a vykládali mu, co má říkat, a když jsem se pídil po protokolu, tak neexistoval. Ještě jedna věc mi utkvěla v paměti: vyšetřovatelé našli na vnitřní straně kalhot dvě krevní skvrny skupiny nula, kterou měla poškozená a kterou měl taky obžalovaný. Tak to dali zkoumat a zjistili, že ty dvě skvrny nejsou totožného stáří. Byly tam ještě nějaké další věci, ale já už si nevzpomínám.

 

Dostal jste za takový úspěch nějakou odměnu?

Za to jsem dostal 1 500 Kč od Krajského sdružení advokátů v Ostravě a pak myslím 1 000 nebo 1 200 korun mi přidalo ještě Ústředí. V tehdejší době to bylo hodně, vždyť kilo chleba bylo za dvě koruny deset a kilo cukru za osm korun.

 

Byl jste členem KSČ?

Ano, byl jsem v KSČ od roku 1959. V březnu nebo dubnu 1969, když už byl Husák generálním tajemníkem, jsem jim legitimaci vrátil. Myslel jsem si, že po mně budou chtít, abych plivnul na svoji minulost, a tak jsem si řekl, že na to nejsem zvědavý. Když potom přišly stranické prověrky v roce 1972, tak krajský výbor KSČ trval na tom, aby mě neprověřili a vyhodili z advokacie. Moji kolegové se ale vehementně bránili proti mému vyhazovu. V protokolu z prověrky je zaznamenáno, že dva členové komise jsou proti mému vyhození z advokacie a jsou toho názoru, že „s. Dr. Bratterovi má být poskytnuta lhůta k osvědčení jeho změn v názorech.“ Ti, co se zachovali skutečně odvážně, byli doktor Otto Měšťan, původně předseda krajského senátu, který musel odejít od soudu, a doktorka Blažena Sázelová, pozdější předsedkyně Krajského sdružení advokátů v Ostravě. Ti se za mě postavili. Ostatní členové prověrkové komise doporučili, abych byl z advokacie vyhozen. Podal jsem proti tomu odvolání. Chtěl bych jmenovitě poděkovat JUDr. Milanovi Skalníkovi a též předsedovi Ústředí české advokacie JUDr. Zdeňkovi Hrazdirovi, kteří se mě zastali a pomohli mi odvolat se a tím změnit rozhodnutí prověrkové komise.

 

Členem prověrkové komise byl i JUDr. Adolf Polášek, tehdejší předseda Krajského sdružení advokátů v Ostravě?

Ano. Já mám tady ta jím podepsaná doporučení. Stále mi říkal „a ven“, pořád to opakoval.

 

Jak se Vám s ním později spolupracovalo?

On už tady potom dlouho nebyl. Bylo nám to nepříjemné, když jsme se měli setkat, ale on dělal jako by se nic nestalo, tak jsem to dělal také. Já jsem nikdy v životě nebyl mstivý. V roce 1976 šel do důchodu a pak už jsme se neviděli.

 

Jak probíhal Váš život v advokacii dále?

Zůstal jsem pod drobnohledem. Ta vlastní štvanice skončila až o Velikonocích v roce 1973. Nakonec mě nevyhodili.

 

Věnoval jste se dále trestnímu právu?

Jestliže vás někdo ustanoví znovu a znovu, tak co máte dělat. Nemohl jsem říct, že to dělat nebudu. Aspoň tak to tehdy bylo. Když jsem to musel převzít, tak jsem to převzal. Stal se ze mě odborník na obhajobu v trestních věcech. Napočítal jsem, že jsem obhajoval třicet jedna klientů obžalovaných z vraždy. Třikrát jsem chytil špagát, ale nevykonali mi ani jeden.

 

Co to bylo za případy?

V jednom z nich šlo o nešťastné manželství a vyústění manželských rozbrojů. Obžalovaný a mohu říci i pachatel, protože to ani nepopíral, zabil starší dítě, které bylo jeho manželky z prvního manželství. Zabil je sekyrou do lebky. Ženu těžce poranil. Bylo tam ještě jedno dítě, které útok přežilo. V trestním zákoně stálo: „kdo jiného úmyslně usmrtí, bude potrestán odnětím svobody na deset až patnáct let nebo trestem smrti“. Vezměte si tu příšernou propast mezi patnácti lety a trestem smrti! Soudilo se to na Krajském soudu v Ostravě. Potom ještě na Nejvyšším soudu České socialistické republiky. Tam došli k názoru, že je to příliš přísné. Já se přiznám osobně, nikoliv jako obhájce, že kdyby tam byl trest do dvaceti a oni mu dali osmnáct, tak to bylo namístě. Ale dát trest smrti netrestanému chlapovi?

 

Ve kterém roce se to stalo?

To bylo v roce 1969 nebo 1970. Už jsem měl napsanou žádost o milost, protože veřejné zasedání bylo v pátek a my jsme s manželkou v neděli odlétali na dovolenou. Tak jsem nechal žádost o milost na stole, aby to sekretářka odeslala hned po mém odjezdu. Nebylo to zapotřebí, Nejvyšší soud to shodil sám.

 

A další případ, na který si vzpomínáte?

Taky jsem dělal v osmdesátých letech jeden případ se sexuálním motivem. Spáchán byl na ženě o třicet let starší, než byl pachatel. Ona byla ročník 1909 a on ročník 1939. Ten muž už byl předtím trestán taky za zločin na ženě o třicet roků starší. Odpykal si 15 let. Byl zařazen do třetí nápravné skupiny a domů šel s tím, že měl za těch 15 let 60 kázeňských odměn a jeden jediný kázeňský trest. Dal sedm let pokoj a po sedmi letech to zase provedl. Tak mu v Ostravě uložili trest smrti. My jsme se odvolali a Nejvyšší soud to vrátil zpátky Krajskému soudu v Ostravě, který mu dal napodruhé už jen 28 roků. On ale ve výkonu trestu brzy zemřel, nebylo mu ani padesát let.

 

Zajímalo Vás při obhajobě, jestli to Vaši klienti provedli?

Ptal jsem se toho prvního A. Ocáska a vždycky to popřel. Nemám důkaz, že byl nevinen, ale mám-li to vyjádřit v procentech, tak na 95 % věřím tomu, že to nespáchal.

 

Je pro obhájce lepší vědět od klienta pravdu?

Popravdě není. Pokud to víte, tak zkušený psycholog, možná i zkušený předseda senátu pozná, že to, co přednášíte, nemyslíte zcela vážně.

 

Ale zase tomu můžete přizpůsobit způsob obhajoby.

To samozřejmě můžu, ale třeba v tom konkrétním případě tam bylo tolik pochybností a tolik nezákonností, že se to dalo prezentovat s klidným svědomím.

 

V roce 1990 byla advokacie zprivatizována. Jak na tuto dobu vzpomínáte?

V roce 1989 mi bylo 58 let. Manželka byla o 12 let mladší a ještě chodila do práce, tak jsem dál pracoval. Až do roku 2000. Do důchodu mě přivedly dvě věci. Jednak jsem měl sekretářku, která už také přesluhovala. Byla ročník 1944, takže jí bylo 56 let, když odcházela, měla doma invalidního manžela. Mně se v té době už nechtělo zacvičovat někoho jiného a navíc se také zhoršil můj zdravotní stav.

 

Vaše manželka byla taky právnička?

Ne, manželka byla zdravotní sestra, ale poznali jsme se u soudu. Nastoupila tehdy na úřadě na Odbor zdravotnictví a sociálních věcí a občas chodila k soudu. Byli jsme spolu přes 45 let. Bohužel v roce 2013 zemřela na mozkovou příhodu.

 

Zmínil jste případy, které jste vyhrál. Je nějaký případ, který jste nevyhrál, a těžce se s tím dosud smiřujete?

Těžko říct. Ve velkých věcech ne. I když jsem dělal těch vražd hodně, tak musím uznat, že justice měla většinou pravdu. Ale mám jeden takový případ zdánlivě nicotný, který bral můj klient jako dosti osobní křivdu. Obrátil se na mě až po odsouzení v Karviné. Už si nepamatuji, jestli to bylo pobuřování nebo hanobení ústavního činitele. Gustáv Husák ještě nebyl prezidentem, ale jen generálním tajemníkem KSČ. Můj klient měl údajně v hospodě tohoto největšího žijícího současníka urazit. Zcela to popíral a tvrdil, že si na svědkyni, nějakou servírku, která ho usvědčovala, vůbec nevzpomíná. Říkal, že ten výraz byl vytržen z kontextu a servírka slyšela jen část rozhovoru. Já jsem si tam dělal nějaká zjištění sám a nikdo nepotvrdil, že by se takto hanlivě o Husákovi vyjadřoval. U soudu byl vyslechnut nějaký operativec od Státní bezpečnosti. Přesto Krajský soud v Ostravě (jak jsem se potom dozvěděl, v poměru hlasů 2:1) moje odvolání zamítl. Dostal deset měsíců nepodmíněně. Obrátil jsem se na prezidenta Svobodu o milost a ten mu ji udělil. I tak jsme to považovali za křivdu, protože bylo rozhodnuto na základě výpovědi jediného svědka. Navíc ten, co ho udal, měl jít na směnu, a pravděpodobně proto, že se mu jít nechtělo, tak šel podat trestní oznámení na Veřejnou bezpečnost. Příslušník Veřejné bezpečnosti říkal: „Prosím vás, co jsem měl dělat, to mělo politický podtext a podle interních předpisů jsme povinni to předat Státní bezpečnosti.“

 

Jaké byly vztahy advokátů se soudci a prokurátory? Znali jste se i soukromě?

To záleželo na tom, jaký byl advokát, jaký byl soudce a jaký byl prokurátor. Někteří soudci byli kamarádští a docela poctiví. Jiní ne. Měl jsem klienta na plnou moc v trestní věci, soudil se ve Frýdku-Místku. Bylo nařízeno soudní jednání v době, kdy jsem byl nemocný s páteří, neměl jsem ani vycházky. Tak jsem měl aspoň důkaz, že páteř mám. (úsměv) Soudce mi volal, abych přijel, já jsem říkal, že jsem nemocný, že skutečně nemůžu, nemám auto, musel bych jet vlakem. A on to neodročil. Tak to jsou takové věci, které se mi nelíbily. Stejně tak prokurátoři. Stala se mi taková věc. Jedna prokurátorka uložila vyšetřovateli, aby zahájil trestní stíhání. Při výslechu jsem zjistil, že šlo o pokračování téže věci, za kterou už byl klient předtím obžalován a následně pravomocně zproštěn. Tak jsem jí říkal, zastavte to, to nemůžete odsoudit, protože o tom skutku už bylo rozhodnuto. Soudkyně mi dala za pravdu, ale ta prokurátorka se na mě zlobila, že jsem to nemusel dělat. Tvrdila, že když jí na to přijde komise, tak nepochybně bude mít disciplinární řízení.

 

Dnes by jí to prošlo. Zasahovala politika do trestních řízení?

Zasahovala. Obhajoval jsem redaktora Otu Filipa. V roce 1970 byl stíhán za pobuřování, pak se z toho stalo podvracení republiky. Také jsem obhajoval členy ostravského amatérského divadla Waterloo, kde hráli mimo jiné Luděk Nekuda, Tomáš Sláma a Ivan Binar. Byl to tehdy jeden z prvních velkých politických procesů. Čtyři členové divadla byli v roce 1972 odsouzeni dokonce k nepodmíněným trestům od devíti měsíců do dvou let za pobuřování, další čtyři včetně Tomáše Slámy k trestům podmíněným.

 

Za co byli odsouzeni?

Za účinkování v divadelní hře, která prý svým vyzněním znevažovala armádu Sovětského svazu a jeho občany.

 

Jaké vlastnosti by měl mít podle Vás dobrý advokát?

Těžko říct. Každý jsme jiný. Na takovou věc může mít každý odlišný názor. V první řadě se domnívám, že by si měl advokát stát za svým názorem, měl by být neústupný. Já to říkám z toho důvodu, že jsem měl zkušenosti z dob toho, čemu se říkalo socialismus. Měl by být neústupný a jít si za svým názorem, i kdyby z toho měl mít nějaké nepříjemnosti. Měl by být také klidný. Neměl by být drzý, to jsem zažil ze strany některých kolegů, zejména zpočátku po roce 1989, kdy jim najednou narostla křídla. Ti mladí začali být odvážní a někdy to hraničilo z drzostí. To se mi nikdy nelíbilo, to by advokát dělat neměl, protože on tím nejenom shazuje důstojnost soudu, on tím shazuje především důstojnost vlastní. Také by se advokát neměl propůjčit k tomu, že by klientovi napomáhal například tím, že by mu zprostředkoval nějaké uplácení. Takové věci se také staly. Měl by být sečtělý. Měl by vědět, jak zacházet s jazykem. Jednou jsem musel svou koncipientku mezi čtyřma očima napomenout, protože napsala do odvolání nesmysl.

 

Šel byste znovu advokacie? Líbil se Vám ten život v advokacii nebo byste chtěl dělat něco jiného?

Já nemám zkušenosti s tím, jaké je to teď. Kdybych se měl vrátit do těch let, kdy jsem začínal, tedy do roku 1962, tak bych asi nechtěl dělat nic jiného. Nechci říct, že to bylo ideální a že to dnes nestojí za nic. Byli jsme tehdy zahnáni do kouta, až na nepatrné výjimky. Drželi jsme při sobě a vedení nás podporovalo. Některé věci se mi dnes nelíbí. Někdy na sebe chodí advokáti žalovat, dokonce se i žalují u soudu. Tehdejší noblesu už naše povolání ztratilo. Ale do advokacie, když jsem začínal, bych šel hned.

 

Redakce AD; Petr Toman; Ondřej Šebesta – Nestoři české advokacie
Foto: ČAK, canva.com