K DISKUSI. Tímto článkem navazuji na své dva předchozí články k tématu mimořádného vydržení, publikované v Advokátním deníku ve dnech 10. února 2022 a 19. září 2022.

 

ÚVOD

Vzhledem k tomu, že v komentářích k občanskému zákoníku vztahujících se k problematice mimořádného vydržení i v dosud dostupné judikatuře panuje chaos, včetně chaosu terminologického a právně institucionálního, snažím se v tomto článku systematizovat pojmosloví, včetně pojmů nepoctivý úmysl, poctivý úmysl, dobrá víra a poctivost držby. Vyjasnění a systematizace těchto pojmů přispívá k výkladu právní úpravy mimořádného vydržení.

Ust. § 1095 občanského zákoníku uvádí, že k mimořádnému vydržení dojde, i když není prokázán právní důvod, na kterém se držba zakládá, pokud uplyne dvojnásobně dlouhá doba, která je jinak třeba k řádnému vydržení podle § 1091 občanského zákoníku. Ovšem to neplatí, pokud se držiteli prokáže nepoctivý úmysl.

 

ZÁVĚRY ČLÁNKŮ A STANOVISKO NEJVYŠŠÍHO SOUDU

Závěry výše uvedených článků lze shrnout následovně: k mimořádnému vydržení se vyžaduje držba pravá (§ 993) i držba poctivá (§ 992). Nevyžaduje se držba řádná (§ 991), protože požadavek na ni je výslovně vyloučen. Na rozdíl od závěrů článků však rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky č. j. 22 Cdo 3387/2021[1] uvádí, že se kromě řádnosti držby nevyžaduje ani poctivost držby. Vyžaduje se pouze, aby držba byla pravá.

 

VÝKLAD POJMŮ A JEJICH VZÁJEMNÝ VZTAH

Na argumentaci provedenou ve výše odkazovaných článcích lze navázat také argumentací v podobě systematizace právních institutů (pojmů), které se k institutu mimořádného vydržení bezprostředně váží. V této kapitole nejdříve relevantní pojmy pro úplnost vymezuji a následně provádím jejich systematizaci a ze systematizace vyvozuji závěry.

V rámci systematizace postupuji od obecného ke specifickému.

 

Obecná ustanovení

Při výkladu institutu mimořádného vydržení je třeba vyjít z obecných ustanovení občanského zákoníku a na ně navazující judikaturu. Pro účely tohoto článku obecná ustanovení občanského zákoníku a navazující judikatura upravují (vymezují) instituty: poctivost, dobrá víra a úmysl.

• Poctivost

Požadavek na poctivé jednání je upraven v § 6 a § 7 občanského zákoníku. § 6 uvádí: (1) Každý má povinnost jednat v právním styku poctivě. (2) Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 1984/2018 k výkladu ustanovení § 6 občanského zákoníku uvádí: „… Ustanovení § 6 odst. 1 představuje generální klauzuli, která obsahuje princip poctivosti coby stěžejní princip soukromého práva. Platí, že se jej lze dovolat vždy, i když jej konkrétní ustanovení neobsahuje, to znamená i mimo případy výslovně stanovené zákonem. Nejvyšší soud již v minulosti uvedl (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4476/2016), že obecná právní zásada nemo turpitudinem suam allegare potest (srov. § 6 odst. 2 o. z.) byla součástí právního řádu již před účinnosti současného občanského zákoníku (tj. před 1. 1. 2014), a to nikoli jen jako „podpůrné“, nýbrž jako přímo aplikovatelné pravidlo pro rozhodování soudů …“ [2]

Na ustanovení § 6 odst. 1 navazuje ustanovení § 7 občanského zákoníku, které uvádí: „…Má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře…“ Podle tohoto ustanovení se tedy poctivost při jednání osob předpokládá.

Pokud jde o vztah § 6 a § 7 pak lze uzavřít, že v § 6 je upravena obecná povinnost jednat poctivě, zatímco § 7 navazuje na § 6 a předchozí úpravu doplňuje tak, že zavádí vyvratitelnou domněnku presumpce poctivosti v jednání osob. Názory na vztah § 6 a § 7 však nejsou jednotné a v jednom z komentářů se uvádí, že presumpce poctivosti v § 7 nedává smysl a odkaz na poctivost je třeba z presumpce vypustit.[3] V jiných komentářích se však podobná úvaha neobjevuje.

I kdybychom vyšli z argumentace uvedené ve výše zmíněném komentáři z ASPI, tedy vyšli bychom z toho, že v obecné rovině se poctivost nepresumuje, pak stále platí povinnost každého jednat v právním styku poctivě podle § 6. O tom žádná pochybnost není.

• Dobrá víra

S pojmem poctivost souvisí pojem dobrá víra. Souvislost vyplývá mimo jiné i z toho, že s oběma pojmy je společně nakládáno v ustanovení § 7, který zavádí vyvratitelnou domněnku jednání poctivého a v dobré víře.

Občanský zákoník pojem dobrá víra neupravuje, ale pro vymezení tohoto základního pojmu můžeme vyjít z některého z judikátu Nejvyššího soudu a např. rozhodnutí č.j. 21 Cdo 4540/2018 uvádí:„…Dobrá víra je – obecně vzato – vnitřní přesvědčení osoby, že nejedná bezprávně. Jde o psychický stav jednající osoby, který sám o sobě nemůže být předmětem dokazování. Na dobrou víru lze usuzovat z konkrétních vnějších skutečností, jejichž prostřednictvím se toto vnitřní přesvědčení projevuje navenek a které dokazovány být mohou. Otázku dobré víry je třeba posuzovat nejen ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) smluvní strany, ale především se zřetelem k objektivním okolnostem…“[4]

• Úmysl

Občanský zákoník neupravuje ani pojem úmysl. Rovněž vymezení tohoto základního pojmu můžeme nalézt v rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. rozhodnutí č. j. 21 Cdo 61/2017 uvádí: „… Úmysl je vymezen jako skutečná vůle jednajícího. Základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje § 556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje) jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním). … Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a § 556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám…“[5]

 

Poctivá držba jako speciální ustanovení v občanském zákoníku, nepoctivý úmysl a poctivý úmysl

Pro účely tohoto článku dále odkazuji na speciální ustanovení občanského zákoníku, které upravuje poctivou držbu. Předmětné ustanovení navazuje na obecná ustanovení. Vedle toho v rámci speciálních ustanovení odkazuji na vymezení pojmů nepoctivý úmysl a poctivý úmysl v literatuře, které se vztahují k speciálním ustanovením upraveným v § 992 (poctivá držba) a § 1095 (mimořádné vydržení) a § 1096 (započtení vydržecí doby).

• Poctivá držba

Obecná povinnost jednat poctivě se mimo jiné promítá výslovně do úpravy institutu poctivá držba. Poctivá držba je vymezena v § 992 občanského zákoníku následovně: „… Kdo má z přesvědčivého důvodu za to, že mu náleží právo, které vykonává, je poctivý držitel. Nepoctivě drží ten, kdo ví nebo komu musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží…“   

• Nepoctivý úmysl

Pro účely tohoto článku potřebujeme vymezit mimo jiné také pojem nepoctivý úmysl. Jeho vymezení provedl např. prof. Ivo Telec  v jednom z jeho článků následovně: „… zlý úmysl (lat. dolus malus), resp. nepoctivý úmysl, přímý či nepřímý, který se – oproti nedbalosti – vyznačuje chtěním zla v právním smyslu, a to alespoň nepřímo v podobě srozumění se způsobením zla…“[6]

Na druhé straně v jednom z komentářů se uvádí: „… Obrat „nepoctivý úmysl“ je dokonalé novum v našem soukromém právu, přičemž jde o zřejmý záměr zákonodárce odlišit tento druh úmyslu od nepoctivé držby, a změkčit tím kritéria mimořádného vydržení. Nepochybně nejde o totéž, co zlý úmysl…“[7]

Výše uvedený rozpor ve výkladu jen dokresluje terminologický zmatek mimo jiné i pro výklad krátkého a zdánlivě jednoduchého ustanovení upravujícího institut mimořádného vydržení. Osobně se kloním spíše k názoru, že pojem nepoctivý úmysl nemá zcela týž význam jako pojem zlý úmysl. Rozdílem mezi oběma pojmy se pro účely tohoto článku nezabývám.

• Poctivý úmysl

Pojem poctivý úmysl se mi překvapivě nepodařilo nalézt ani v komentářích ani v soudní judikatuře. Např. rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 3387/2021 zmiňované v úvodu tohoto článku uvádí: „…Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Posouzení této otázky je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny…“[8]

Pro účely tohoto článku můžeme pojem poctivý úmysl vymezit jako skutečnou vůli jednat v souladu s pravidlem upraveným v § 6 občanského zákoníku, to znamená skutečnou vůli jednat poctivě.

 

VÝKLADOVÉ ZÁVĚRY

Na základě terminologického vymezení, systematizace pojmů a systematického a logického výkladu lze učinit níže uvedené závěry:

• Poctivost představuje stěžejní princip soukromého práva a pravidlo upravené v § 6 občanského zákoníku je přímo aplikovatelné pro rozhodování soudů (viz výše).
• Vzhledem k tomu, že se obecně vyžaduje, aby každý jednal poctivě, pak i každá držba, která je vykonávaná po právu musí být poctivá. To platí i pro držbu, která je kvalifikovaná pro účely mimořádného vydržení.
• Na základě systematického a logického výkladu se ustanovení § 6 a § 7 občanského zákoníku projektují v podstatě do celého občanského zákoníku, a to i do ustanovení § 1095 a § 1096. Současně se do § 1095 a § 1096 projektuje i ustanovení § 992 (poctivá držba) občanského zákoníku. To znamená, že i v případě mimořádného vydržení se vyžaduje poctivost držby.
• Podle § 1095 občanského zákoníku se prokazuje nepoctivý úmysl. Skutečnost, že se podle § 1095 prokazuje nepoctivý úmysl nevylučuje závěr, že se předpokládá, že držitel musí být poctivým držitelem. Nepodaří-li se nepoctivý úmysl prokázat, pak se má za to, že u držitele existuje poctivý úmysl a jeho držba je kvalifikovaná k mimořádnému vydržení.
• Prokázání nepoctivého úmyslu držiteli má za následek logický závěr, že držitel má skutečnou vůli jednat v rozporu s pravidlem upraveným v § 6 občanského zákoníku a že tedy nejedná poctivě. I z této úvahy vyplývá, že poctivost držby je nutným předpokladem pro mimořádné vydržení podle § 1095 občanského zákoníku.
• Pokud by zákonodárce měl na mysli, že k řádnému vydržení není třeba poctivá držba a stačí pouze pravá držba, pak by se to projevilo v ustanovení § 1095. Pro účely jednoho předmětného ustanovení občanského zákoníku by zákonodárce nezaváděl zcela nový pojem „nepoctivý úmysl“. Ze systematického a logického hlediska by ustanovení § 1095 neodkazovalo na nepoctivý úmysl, ale na požadavky pro splnění pravé držby. Ustanovení § 1095 by pak znělo např. následovně: Uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se prokáže, že jeho držba není pravá. Oproti aktuálnímu zákonnému znění je změněna pouze druhá věta. Druhá věta by mohla být alternativně změněna také např. následovně: To neplatí, pokud se prokáže, že nejsou splněny podmínky vyžadované pro pravou držbu.[9]
• Poctivý držitel je v dobré víře, že jedná poctivě. Dobrá víra i poctivost se předpokládají, a to i pro účely § 1095 a § 1096.
• I v případě mimořádného vydržení se předpokládá, že držitel je v dobré víře, konkrétně v tzv. negativní dobré víře. To znamená, že držitel musí být minimálně v přesvědčení, že svou držbou nepůsobí nespravedlnost, újmu nebo škodu jinému. „…Mimořádnému vydržení tedy brání vnitřní přesvědčení držitele, že svou držbou jedná protiprávně nebo že jeho držba působí škodu nebo újmu ….“[10]

Stručně shrnuto: poctivost jako základní princip soukromého práva se promítá do jakékoliv legální držby, včetně poctivé držby pro účely řádného vydržení vlastnického práva (podle § 1089 a násl.) i pro účely mimořádného vydržení vlastnického práva (podle § 1095 a § 1096). To znamená, že i pro mimořádné vydržení musí být držba poctivá, kromě toho, že musí být také pravá.

 

ZÁVĚR

Ustanovení § 6, § 7 a § 992 občanského zákoníku se projektují do ustanovení § 1095 a § 1096 občanského zákoníku a v důsledku toho i institut mimořádného vydržení v sobě zahrnuje poctivou držbu.

Neprokáže-li se držiteli nepoctivý úmysl, má se za to, že jeho držba je poctivá. Neprokáže-li se držiteli nepoctivý úmysl, má se za to, že je v dobré víře, a to minimálně v míře, že nepůsobí nespravedlnost, újmu nebo škodu jinému (v tzv. negativní dobré víře).

Problémy s výkladem ustanovení upravujícího mimořádné vydržení patrně vyplývají z terminologického chaosu v literatuře, komentářích i v rozhodnutích soudů.

 

Dr. Zdeněk Rosický, autor působí jako advokát v Praze
Foto: canva.com

 

---

[1] Rozhodnutí Nejvyššího soudu  ČR č. j. 22 Cdo 3387/2021 ze dne  19. 4. 2022.

[2] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR č. j. 26 Cdo 1984/2018 ze dne 18. 3. 2019.

[3] Komentář k § 7 uvedený v ASPI, autorů Pelikánová I. a Pelikán R., stav k listopadu 2022 uvádí, že není na první pohled jasná kontinuita ustanovení § 6 a § 7 a „… není legislativně vhodné posunout terminologii ve dvou po sobě následujících ustanovení …“ Podle stejného komentáře: „… Výkladem tedy musíme opravit terminologický omyl a z presumpce § 7 poctivost vypustit, neboť taková domněnka o pravidlech v objektivním pojetí by nedávala smysl. Zbývá tedy pravidlo, podle kterého se vždy presumuje dobrá víra chápaná subjektivně jako vůle a přesvědčení jednající osoby o tom, že se chová v souladu s pravidly dobré víry. Popření této domněnky vyžaduje provedení důkazu tím, kdo dobrou víru chování právního subjektu popírá…“

[4] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR č. j. 21 Cdo 4540/2018 ze dne 25. 6. 2019.

[5] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR č. j. 29 Cdo 61/2017 ze dne 31. 10. 2017.

[6] Telec, I.: Zlá víra, Bulletin advokacie, online, 13. 8. 2018.

[7] Spáčíl, J., Králík M. a kol.: Občanský zákoník III, komentář, C. H. Beck, 2. vydání, 2021, str. 377.

[8] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR č. j. 22 Cdo 3387/2021 ze dne 19. 4. 2022.

[9] K systematickému a logickému výkladu institutu mimořádného vydržení bohužel nepřispívá ani zdánlivé vysvětlení nesouladu mezi § 1095 a § 1096, provedené v komentáři k § 1096 autorů Petrov, Výtisk, Beran a kol.: Občanský zákoník, 2. vydání, 2019, str. 1167, kde se uvádí: „… v dřívější verzi návrhu ObčZ ….  se pro mimořádné vydržení vyžadovala poctivá držba …., za to v pozdější verzi návrhu ObčZ … se nově stanovilo, že k mimořádnému vydržení postačí absence nepoctivého úmyslu. Tato změna se však nepromítla … do § 1096 o započtení vydržecí doby….“  Předmětná část komentáře spíše svědčí o chaosu a zmatku při úpravě institutu mimořádného vydržení než že by vyvracela závěry provedené v tomto článku. Problém je totiž hlubší a nespočívá pouze v nesouladu mezi ustanoveními uvedených paragrafů, jak z tohoto článku vyplývá.

[10] Zvára M.: Komentář k § 992 občanského zákoníku, str. 3, ASPI, stav k 8. 9. 2022.