Během posledních osmi let udělal ukrajinský advokát Andrii Melnyk dvě zásadní životní rozhodnutí, která mu pravděpodobně zachránila život. Tím prvním bylo opuštění rodného města Horlivka na východě Ukrajiny jen několik měsíců před začátkem okupace Donbasu proruskými silami. Tím dalším pak byl v roce 2020 odchod z Kyjeva, kde po studiích charkovské Národní právnické univerzity Jaroslava Moudrého pracoval i žil. Začátek „speciální operace“, jak Rusko nazývá okupaci Ukrajiny, ho tak zastihl v Praze. I přesto byly pro něj i jeho rodinu první dva měsíce války „jednou z nejhorších nočních můr“. Od jara pomáhá svým krajanům, kteří uprchli před okupací do České republiky, a pravidelně finančně podporuje ukrajinskou armádu.

 

Advokát Andrii Melnyk přišel do České republiky před dvěma roky, jak sám říká, po vypuknutí války tu ztratil možnost pracovat. Při řešení své složité životní a pracovní situace kontaktoval i Ukrajinskou národní advokátní komoru, která mu dala tip na seznam právníků pomáhajících uprchlíkům z Ukrajiny pro bono, vytvořený Českou advokátní komorou jen pár dnů po začátku okupace v rámci projektu HELP UKRAINE – Advokáti pomáhají Ukrajině.

Ačkoliv mu několik zapojených advokátů pomoc odepřelo s odůvodněním, že není uprchlíkem, díky JUDr. Tomáši Nahodilovi našel AK Mgr. Petra Němce, která mu pomohla se získáním víza. A následně tu našel i práci a úžasné kolegy. Advokátní deník požádal Adrii Melnyka o krátký rozhovor.

 

Věřil jste, po zkušenosti s okupací Donbasu v roce 2014, že letos v únoru Rusko skutečně zaútočí na Ukrajinu?

Když v roce 2014 začala okupace Donbasu, bylo mi 22 let. Byl jsem dost mladý a naivní na to, abych se pořádně zamyslel nad důvody této události a vyvodil patřičné závěry.

Už koncem roku 2021 jsme pociťovali obrovské politické napětí, ale nikdo z nás nevěřil, že by se Rusové rozhodli pro totální invazi. Já i všichni moji přátelé jsme se domnívali, že se Putin snaží vyvíjet nátlak a s největší pravděpodobností se rozhodne podpořit samozvané republiky a nějaký druh lokálního konfliktu na Donbasu. Nejhorším scénářem, který jsme si dokázali představit, byla organizace provokace v podobě zfalšování začátku ukrajinské agrese vůči Donbasu, po které může následovat lokální konflikt. Proto neznám osobně jediného člověka, který by očekával takový plán ruského útoku na Ukrajinu, který, jak se nám už tehdy zdálo, byl absolutně mimo realitu.

 

Vy sám jste sice byl v únoru v bezpečí v České republice, ale s ohledem na to, že máte na Ukrajině hodně přátel a také část rodiny, musely pro Vás být první týdny a měsíce nepředstavitelně stresující. Měl jste zprávy o tom, co se děje?

Narodil jsem se 23. února a letos mi bylo 30 let. Rozhodli jsme se s manželkou, že moje narozeniny oslavíme v Itálii. To byla středa, na sobotu jsme naplánovali velkou oslavu, které se měli zúčastnit všichni nejbližší, včetně všech mých blízkých z Ukrajiny. 24. února v 5 hodin ráno mě probudila zpráva od kamaráda, ve které bylo napsáno: „Snažíme se utéct z Kyjeva, vypadá to, že zítra nedorazíme, doufám, že bude spojení, nevíme, kam jdeme a kde budeme.“ Potom se spustil přímo vodopád zpráv o tom, co se děje, a my jsme nemohli dělat nic jiného, než na internetu v telefonu sledovat aktuální situaci.

Označovat tento stav za „nepředstavitelně stresující“ rozhodně není zcela vypovídající. Byli jsme šokováni, že naši přátelé nevědí, co mají dělat, kam běžet, co bude zítra… Někdo napsal, jak mu v Kyjevě před dům vjel ruský tank, někdo zase, že v Charkově celá jeho rodina už pár dní sedí v metru, někdo se za zvuků výstřelů z kulometů snažil utéct na nádraží a jel ve zcela přeplněném vlaku z východu na západ Ukrajiny. Přitom jsme jim nemohli nijak pomoci. Tento stav lze popsat jako jednu z nejhorších nočních můr vašeho života, z níž se nemůžete probudit. Od prvních dnů války jsme se snažili svým přátelům morálně pomáhat. Instagram se stal platformou pro pomoc, kde lidé sdíleli své problémy – někdo v Mariupolu potřebuje inzulín, někde v Charkově potřebují pomoct s evakuací starých lidí, kteří nemohou chodit… Někdo tyto problémy přeposílal, někdo hledal lidi, kteří mohou pomoci, každý dělal, co mohl. Celá naše rodina tady v Čechách, když mluvíme o těch dnech, říká, že je velmi těžké si přesně vzpomenout, co jsme dělali – celá ta doba je jakoby v mlze.

 

Česká advokátní komora jen pár dnů po začátku okupace spustila projekt HELP UKRAINE – Advokáti pomáhají Ukrajině, díky němuž jste také získal kontakt na advokátní kancelář, ve které nyní působíte. V rámci projektu se jednak mohli přihlásit advokáti ochotní pomáhat Ukrajincům, kteří přišli do České republiky, jednak byl otevřen speciální účet, kam mohli přispívat na pomoc pro své ukrajinské kolegy. Oslovil jste některého z advokátů zapojených do projektu s žádostí o pomoc pro své krajany, příp. doporučoval jste projekt v rámci ukrajinské komunity?

Můj příběh s tímto projektem je opravdu zajímavý. Jelikož moje manželka má v ČR trvalý pobyt, přijel jsem do Česka v roce 2020 na základě dlouhodobého víza na sloučení rodiny. Tento typ víz je velmi omezený v právech, která mohu mít v ČR – například jsem neměl přístup na trh práce, proto jsem nemohl být zaměstnán. Proto jsem v roce 2021 požádal o dlouhodobý pobyt za účelem sloučení rodiny.

V únoru 2022, po vypuknutí války, jsem ztratil možnost pracovat a cestovat na Ukrajinu, přičemž vzhledem k tomu, že jsem do České republiky přijel před začátkem války, legálně jsem nemohl jednoduše změnit typ víza a stát se uprchlíkem. Ve skutečnosti jsem byl před projednáním mého případu na Ministerstvu vnitra ve vzduchoprázdnu a nemohl jsem plně existovat a pracovat.

Při projednávání mého případu na tomto ministerstvu jsem pak měl nějaké právní otázky, které jsem sám nezvládl řešit. Pomocí informací od Ukrajinské advokátní komory jsem našel seznam právníků, kteří pomáhají uprchlíkům z Ukrajiny pro bono, což je součást výše uvedené iniciativy.

Během procesu hledání pomoci mi řada právníků odepřela základní bezplatnou právní pomoc s odůvodněním, že nejsem legálně uprchlíkem. Jsem však této iniciativě velmi vděčný, protože díky JUDr. Tomáši Nahodilovi jsem našel AK Petra Němce, kde mi kolegové projevili velkou empatii a pomohli mi s vízem. A díky této komunikaci jsem našel novou práci v kanceláři s úžasnými kolegy.

Projekt ČAK jsem pak opakovaně doporučoval všem svým ukrajinským přátelům a příbuzným, kteří potřebovali právní pomoc.

 

Zapojil jste se Vy osobně do této iniciativy ČAK?

Osobně jsem se nepodílel na poskytování právní pomoci svým krajanům přímo přes tuto iniciativu. Ale nyní jsme – spolu s českým právníkem Alexandrem Vovchukem a Petrem Němcem – spustili projekt https://advokatua.cz/. V rámci něj poskytujeme právní pomoc občanům Ukrajiny. V současné době jsme pravděpodobně jedinou advokátní kanceláří v ČR, kde poskytují Ukrajincům své služby ukrajinští právníci.

 

Na Štědrý den uplyne už deset měsíců od začátku okupace, pokračujete stále v pomoci Ukrajině? 

A co Vaši blízcí – rodina, přátelé, podařilo se jim odejít ze země do bezpečí?

Neznám žádného Ukrajince, který by Ukrajině přestal pomáhat. Každý z nás každý měsíc převede určitou částku na pomoc ukrajinské armádě. Dnes je to naše národní myšlenka, protože naše armáda, to jsou naši superhrdinové, díky kterým jsme všichni relativně v bezpečí. Například z iniciativy Petra Němce se podařilo vybrat finanční prostředky a zakoupit termokameru, která byla dodána mému bratrovi, který v rámci ukrajinské armády bojuje v Chersonské oblasti. Za to jsem já osobně i všichni moji ukrajinští přátelé velmi vděční. Takové iniciativy jsou základem našeho odporu.

Moje rodné město Gorlovka je od roku 2014 okupováno. Kvůli tomu jsem byl nucen město opustit a přestěhovat se do Kyjeva, který se stal mým druhým domovem. Od roku 2014 jsem snil o návratu do rodného města, chci se podívat do své školky, školy, starého domu. Přibližně podobné pocity zažívám ve vztahu ke Kyjevu.

Od začátku totální války mají podle zákona všichni muži ve věku 18 až 60 let zakázáno opustit Ukrajinu. Existuje řada výjimek, ale většina mých přátel pod ně nespadá. Nemají tedy možnost ani na krátkou dobu opustit zemi a setkat se s námi.

 

V současné době pracujete v AK Mgr. Petra Němce. Kde a na jaké pozici jste působil před tím? A jak obtížné bylo nastudovat náš právní řád, jak moc je rozdílný od toho ukrajinského? Liší se problémy, které řešíte pro české klienty, od těch, které řešíte s Ukrajinci? 

Na Ukrajině mám vlastní advokátní kancelář, kde jsem jednatelem i ředitelem. Tato kancelář poskytovala právní služby zejména v oblasti korporátního práva a daní pro podnikatele. Starali jsme se o řadu velkých výrobních podniků, kterým jsem byl schopen poskytovat komplexní právní podporu, jak to v jiných firmách dělal celý tým právníků na plný úvazek.

Vzhledem k tomu, že Ukrajina i Česká republika používají „římský“ systém práva, je většina právních norem totožná. Rozdíly samozřejmě existují, ale díky devíti letům praxe v advokacii je celkem snadné nastudovat rozdíly – zejména v oblastech, které jsou pro mě stěžejní. Například studium daňového systému České republiky mi zabralo skutečně jen pár hodin.

V rámci našeho projektu nás oslovují především Ukrajinci, takže mohu jen předpokládat, že jejich dotazy se mohou výrazně lišit od dotazů, se kterými se na kancelář obracejí čeští klienti. Přitom v takových věcech je dost často nutné znát legislativu jak Ukrajiny, tak České republiky. Dobrým příkladem je rodinné právo pro občany Ukrajiny – mezi Českou republikou a Ukrajinou existuje mezinárodní smlouva, která upravuje řadu otázek souvisejících s jurisdikcí a určováním toho, zda při řešení konkrétního rodinného sporu bude použita legislativa té či druhé země. Pokud se tedy například manželé s dětmi, kteří žijí v České republice a mají ukrajinské občanství, rozhodnou podstoupit rozvodové řízení, lze tak učinit jak v České republice, tak na Ukrajině, v obou případech je však nutné použít ukrajinskou legislativu, jejíž znalost je v takových případech vyžadována.

 

Jak vnímáte situaci v kanceláři, resp. v České republice, změnila se od jara, přišla „únava“? Nebo jsou kolegové, a Češi vůbec, stále ještě ochotni pomáhat?

Samozřejmě přišla únava z války, Češi jako málokdo jiný chápou všechny „krásy“ ruského světa. K okupaci Československa došlo v roce 1968, což z hlediska historické paměti není až tak dávno. Český národ si je dobře vědom důležitosti toho, za co ukrajinský národ bojuje, a jsem si naprosto jistý, že Češi jsou v této otázce jednotní.

Naše kancelář je toho dokonalým příkladem. Dokonce jsem Petra Němce ani nežádal o pomoc s fundraisingem pro ukrajinskou armádu. Když se právě v polovině listopadu o tomto problému dozvěděl, byla to jeho osobní iniciativa. Naše kancelář je doslova zaplněna ukrajinskými vlajkami a dalšími ukrajinskými symboly, ačkoliv je jejím majitelem Čech.

 

Co si jako právník myslíte o vyjádření právních expertů, podle nichž současná legislativa není dostatečná k tomu, aby bylo možné vést soudní řízení ve věci ruské agrese proti Ukrajině, a o tom,  že v současné době neexistuje žádný zvláštní tribunál kompetentní k vyšetřování zločinu agrese?

V současnosti skutečně neexistuje žádný zvláštní tribunál, který by fungoval speciálně za účelem projednání případu ruské agrese proti Ukrajině. Zároveň je třeba říci, že iniciativa a odpovídající projekt z Ukrajiny na vytvoření takového tribunálu již existuje, ale partneři s jeho prozkoumáním nespěchají. Osobně bych chtěl poděkovat České republice za podporu v Radě EU a výzvu partnerům k vytvoření tribunálu.

Tribunál je však podle mého názoru nezbytný pouze jako doplněk stávajících právních mechanismů. To, co naše společnost potřebuje udělat v první řadě po vítězství Ukrajiny, je potrestání těch, kteří jsou zodpovědní za zločiny. K tomu již existují určité procesní mechanismy a příslušné orgány – národní soudy a mezinárodní trestní soud v Haagu.

Navíc, jak ukázala praxe druhé světové války, i přes všechny nedostatky tehdejších soudních systémů bude světové společenství ve správné situaci připraveno co nejdříve schválit iniciativu na vytvoření zvláštního tribunálu, a jedinou otázkou je, kdy Rusko prohraje.

 

Pokud by se podařilo v blízké budoucnosti konflikt na Ukrajině ukončit, plánujete vrátit se do místa, kde jste pracoval a žil?

Před válkou jsme s rodinou velmi často jezdili do Kyjeva a ty časy nám samozřejmě velmi chybí. Rád bych se připojil k iniciativám na obnovu Ukrajiny. Například nyní s kolegy přemýšlíme o projektu, ve kterém bych poskytl právní pomoc ohledně bezpečnosti investic investorům, kteří plánují investovat do ukrajinské ekonomiky. Také by pro mě bylo zajímavé podílet se na procesu potrestání osob odpovědných za zločiny spáchané na Ukrajině a zlepšení národního právního systému Ukrajiny. Pokud k tomu bude nutné přestěhovat se na Ukrajinu, pak budu připraven tuto variantu zvážit, ale nemohu než konstatovat, že můj přesun do Prahy nebyl vynucený. Mám Českou republiku a Prahu rád a představuji si svou budoucnost zde.

 

Blíží se konec roku a vánoční svátky, jak je budete trávit? Plánujete setkání s příbuznými?

Již 10 let se scházíme a slavíme Vánoce společně s mou rodinou u rodičů mé ženy v Praze. Díky bohu se ani letos tato tradice nezmění.

Děkujeme za rozhovor!

 

 

 

Redakce AD
Foto: Andrii Melnyk a HN – Václav Vašků