Ústavní soud zveřejnil dne 6. prosince 2022 svůj nález sp. zn. IV. ÚS 412/22, podle kterého platí, že v případě, že soud rozhoduje o umístění nezletilého dítěte do zařízení ochranné výchovy, je povinen zkoumat jak zákonné předpoklady, tak nejlepší zájem nezletilého dítěte. V opačném případě jde o porušení zmíněných základních práv, jakož i práva na soudní ochranu (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny). Zjišťuje-li soud nejlepší zájem dítěte, nelze jej posoudit řádně bez provedení výslechu nezletilého před soudem a zjištění jeho postoje, je-li dítě schopno formulovat svůj názor.

Stěžovatel je otcem nezletilého dítěte. Jeho syn byl od 1. 9. 2018 svěřen do péče matky poté, co soud shledal střídavou péči rodičů za nevyhovující. Otci bylo stanoveno výživné ve výši 3 000 Kč měsíčně, byl upraven jeho styk s nezletilým tzv. širokým způsobem a byl stanoven dohled nad výchovou nezletilého. Stěžovatel podal v reakci na toto rozhodnutí žádost o vydání předběžného opatření, kterou okresní soud zamítl. Proto stěžovatel podal dne 12. 6. 2020 návrh na změnu úpravy poměrů k nezletilému a žádal o svěření nezletilého do své péče. Okresní soud v Českých Budějovicích však návrh stěžovatele na změnu úpravy poměrů k nezletilému zamítl (I. výrok), nařídil výkon rozhodnutí uložením pokuty stěžovateli ve výši 20 000 Kč (II. výrok), přičemž návrh kolizního opatrovníka na umístění nezletilého do neutrálního a stabilního prostředí v dětském diagnostickém ústavu zamítl (III. výrok).

Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem částečně potvrdil prvostupňové rozhodnutí, avšak změnil je tak, že se nezletilý umísťuje do dětského diagnostického ústavu. Otci uložil, aby sem nezletilého předal. Podle krajského soudu oba rodiče trvale nerespektují soudní rozhodnutí. I když je nezletilý pravomocným rozhodnutím soudu svěřen do péče matky, je fakticky od dubna 2021 v péči stěžovatele a doposud nebyl uskutečněn jediný styk matky s nezletilým. S ohledem na chování rodičů, kteří nejsou schopni vzájemně se domluvit, soud umístil nezletilého ve věku 11 let do neutrálního prostředí dětského diagnostického ústavu, kde podle soudu nebude ovlivňován a stresován jejich konfliktem.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení práva na soudní ochranu obecnými soudy, nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu a neprovedení důkazů potřebných k rozhodnutí. Umístění jedenáctiletého chlapce do dětského diagnostického ústavu pro neshody rodičů představuje podle stěžovatele zásah do soukromého a rodinného života.

Obecné soudy se ve svém vyjádření před Ústavním soudem hájily tím, že je to stěžovatel jako otec dítěte, kdo neplní rozhodnutí soudu o předávání nezletilého matce a neprojevuje úctu k právům a oprávněným zájmům jiných. Matka nezletilého (vedlejší účastnice) sice ve vyjádření k ústavní stížnosti připouštěla neshody se stěžovatelem na předávání syna, avšak požadovala svěření do vlastní péče. Samotnou ústavní stížnost považovala za přínosnou, pokud by v jejím důsledku nebyl syn umístěn do dětského diagnostického ústavu. Podle kolizního opatrovníka nezletilého bylo rozhodnutí krajského soudu zcela nepřiměřené. Navíc měl podle něj soud vzhledem k jeho věku zjistit jeho nejlepší zájem a vlastní názor na prožívání celé věci. Podle opatrovníka krajský soud neučinil vše pro ochranu nezletilého, když nevyužil mírnějších donucovacích prostředků, jako je nařízení rodinné terapie, psychoterapie či nařízeného asistovaného setkání.

Ústavní soud nejprve odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kterým bylo dítě umístěno do zařízení ochranné výchovy, do vykonatelnosti rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti. Poté rozhodl ve věci samé, stížnosti stěžovatele vyhověl a částečně zrušil rozsudek krajského soudu. 

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůraznil význam práva na ochranu rodinného života (podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy). Základním prvkem tohoto práva je soužití rodičů a dětí, v jehož rámci se má uskutečňovat péče o děti a jejich výchova rodiči. Právo na výchovu a péči v rodinném prostředí mají přitom jak děti, tak i rodiče (podle čl. 32 odst. 4 Listiny). V případě, že soud rozhoduje o umístění nezletilého dítěte do zařízení ochranné výchovy, je povinen zkoumat jak zákonné předpoklady, tak nejlepší zájem nezletilého dítěte. V opačném případě jde o porušení zmíněných základních práv, jakož i práva na soudní ochranu (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny). Zjišťuje-li soud nejlepší zájem dítěte, nelze jej posoudit řádně bez provedení výslechu nezletilého před soudem a zjištění jeho postoje, je-li dítě schopno formulovat svůj názor. Soud musí rovněž nezletilého poučit o všech procesních aspektech řízení.

Podle Ústavního soudu krajský soud nedostál popsaným ústavněprávním požadavkům. Nesprávně aplikoval § 924 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, když rozhodl o umístění nezletilého do zařízení ochranné výchovy – diagnostického ústavu, aniž by v řízení prokazoval, zda je dítě bez řádné péče či zda je vážně ohrožen jeho vývoj. Podle zákonné úpravy je umístění dítěte do zařízení ochranné výchovy krajním řešením, protože odděluje dítě od jeho rodičů – byť mají právo se s nezletilým stýkat. Umístění do diagnostického ústavu nevratným způsobem předurčuje prospívání dítěte v jeho dalším životě a představuje citelný zásah soudu do jeho osobního a rodinného života. Krajský soud neprokazoval, co lze považovat za nejlepší zájem nezletilého, protože neprovedl ani nezjišťoval pohled chlapce na posuzovanou věc. Neusiloval ani o zlepšení vzájemné komunikace mezi rodiči nezletilého a vztahů v rodině obecně, což je podle Ústavního soudu nepřípustné.

Čtvrtý senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.) z výše uvedených důvodů zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 11. 2021 č. j. 6 Co 1074/2021-679 v části, kterou byl potvrzen I. výrok a změněn III. výrok rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 7. 2021 č. j. 29 P 74/2015-625, 11 P a Nc 136/2020, neboť rozhodnutím byla porušena základní práva stěžovatele a jeho nezletilého syna na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s právy na ochranu rodinného života a výchovu dětí zaručenými v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

Ústavní soud také zdůraznil, že nijak nepředjímá výsledek řízení o úpravě péče o nezletilého syna, tedy do péče kterého z rodičů má být dítě svěřeno. V dalším řízení bude muset krajský soud zkoumat nejlepší zájem dítěte. Bude si muset – s ohledem na věk dítěte a schopnosti vnímat soudní řízení – opatřit jeho vlastní vyjádření a opatřit si i neutrální znalecký posudek, který naplní zákonné a odborné požadavky.

„S publikovaným rozhodnutím se ztotožňuji, zejména s vyjádřením kolizního opatrovníka akcentujícího proporcionalitu zásahu,“ okomentovala rozhodnutí Ústavní soudu  JUDr. Renáta Šínová, Ph.D., právní expertka v rámci pražské AK Havel and Partners a odborná asistentka PF UP v Olomouci. „Právní úprava, která stanovuje možnost umístění dítěte do vhodného prostředí, musí být vždy aplikována tak, aby bylo dosaženo jejího účelu, kterou je primárně ochrana dítěte a naplnění jeho nejlepších zájmů. Odnětí dítěte z péče rodičů a jeho umístění do ústavního zařízení má být ultima ratio, pokud jiná opatření selhala. Pokud je možné dítě zanechat v péči rodičů a řešit situaci jinými prostředky, nelze sáhnout k opatření, jež je nejen nejvíce důrazné, ale především vytrhává dítě z jeho známého prostředí a od osob, ke kterým jsou jeho vazby neužší. Bohužel je však možné současně konstatovat, že o to více působí kontroverzně jiná nedávná rozhodnutí Ústavního soudu, řešená v článku v Bulletinu advokacie, která umístění dítěte do ústavní výchovy pro nesouhlas se střídavou péčí aprobovala.“

Zmíněnými problematickými rozhodnutími Ústavního soudu, jimž se JUDr. Šínová podrobně věnuje ve svém článku v Bulletinu advokacie č. 11/2022, jsou usnesení ze dne 16. 6. 2022, sp. zn. II. ÚS 1336/22, a na něj navazující usnesení ze dne 15. 7. 2022, sp. zn. III. ÚS 1575/22 – podle označení subjektů i skutkového stavu popsaného v obou rozhodnutích se jedná o tentýž případ (v rámci ÚS byla stížnostmi napadána rozdílná rozhodnutí obecných soudů). V obou případech tehdy rozhodl Ústavní soud o odmítnutí ústavní stížnosti, neboť neshledal v postupu obecných soudů porušení ústavně zaručených práv nezletilého, ani druhé stěžovatelky (jeho matky).

Jak Renáta Šínová v článku uvádí, v tomto případě vznikly pochybnosti, zda ÚS reflektoval nejlepší zájem dítěte, když rozhodl o jeho umístění v zařízení Klokánek pouze proto, aby se chlapec – který odmítal střídavou péči, resp. styk s otcem, a v reakci na rozhodnutí soudů nižších stupňů opakovaně utíkal ze školy–, „přestal proti nastavenému způsobu péče o něj protestovat“.

„Nezletilé děti by jistě neměly být odebírány rodičům a umísťovány do zařízení typu Klokánek proto, že samy nesouhlasí s nastavením péče o ně (s mírou rozložení péče mezi rodiče),“ píše ve svém článku k rozhodnutí ÚS v této kauze doktorka Šínová. „A pokud se už tak stane (např. v důsledku toho, že dítě ke sdělení nesouhlasu zvolí nepřiměřený způsob typu útěku), neměly by v takovém zařízení setrvávat jen proto, aby byl změněn jejich názor a ony se naučily „respektovat soudní rozhodnutí“ upravující jejich poměry,“ dodává.

Úpravě styku rodičů s nezletilými dětmi po rozvodu manželství a předběžnými opatřeními se Ústavní soud bohužel v poslední době zabývá opakovaně. Je to alarmující už jen proto, že základní premisou pro každé rozhodnutí, kterým soudy (všech stupňů) jeho poměry upravují, tedy včetně rozhodnutí o předběžném opatření, by měl být nejlepší zájem nezletilého. Jak sám ÚS již několikrát zdůraznil, nevyhnutelnou součástí řízení o úpravě péče o nezletilého je názor dítěte a jeho zjištění, a to s ohledem na věk dítěte a jeho rozumovou a volní vyspělost.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 412/22 je dostupný ZDE.

Redakce AD, ÚS
Foto: canva.com