První čtvrtletí roku 2023 bylo co do množství nově komunikovaných stížností od Evropského soudu pro lidská práva opět bohaté – celkem jich česká vláda obdržela devět. Jde o pestrý koktejl nejrůznějších témat, jako jsou nepřímá diskriminace otců při rozhodování opatrovnických soudů, inkluzivní vzdělávání, policejní zákroky, soudní poplatky a další. V jednom případě pak ESLP vydal předběžné opatření, jímž dočasně zakázal vystěhování stěžovatele, kvadruplegika trpícího roztroušenou sklerózou, z centra sociálních služeb. Také od Evropského výboru pro sociální práva obdržela vláda ČR novou kolektivní stížnost. Týká se diskriminace romských a sociálně znevýhodněných dětí v přístupu k předškolnímu vzdělávání. Zvýšenou aktivitu kontrolních orgánů Rady Evropy kompenzuje útlum na frontě lidskoprávních výborů OSN, od nichž nedorazilo žádné nové oznámení.

 

Inkluzivní vzdělávání

Souchopovi (č. 37614/22) – rovný přístup ke vzdělání dítěte s poruchou autistického spektra a jeho participační práva

První stěžovatel (* 2004) má vrozenou poruchu autistického spektra. Ve školním roce 2011/2012 (před tzv. inkluzivní reformou) začal od října navštěvovat první třídu základní školy. Spolu se svou matkou, druhou stěžovatelkou, tvrdí, že mu škola během školního roku nezajistila plnohodnotnou účast na vzdělávání a ve využívání družiny. Namítají, že prvnímu stěžovateli během jeho docházky do první třídy nebyla poskytnuta nezbytná podpora umožňující jeho účinné zapojení do výuky, když mu nebyl včas upraven individuální studijní plán ani poskytnut asistent pedagoga. Upozorňují přitom na nevhodná výchovná a disciplinární opatření používaná ze strany učitelů, jakož i na údajné vyloučení stěžovatele z družiny. Z důvodu nepřijetí přiměřených úprav tak mělo dojít k porušení zákazu diskriminace v přístupu ke vzdělání kvůli zdravotnímu postižení prvního stěžovatele, to vše v rozporu s článkem 14 Úmluvy ve spojení s článkem 2 Protokolu č. 1 k Úmluvě.

Stěžovatelé rovněž namítají, že první stěžovatel, kterému bylo v době řízení o antidiskriminační žalobě 15 let, nebyl navzdory své žádosti vyslechnut, a nebylo mu tak umožněno účinně participovat na daném řízení v rozporu s článkem 14 ve spojení s články 6 a 8 Úmluvy, které zaručují práva na spravedlivý proces a na respektování soukromého života. Druhá stěžovatelka rovněž namítá, že diskriminační jednání vůči prvnímu stěžovateli mělo na ni jako matku negativní dopady, a že i ona se tím pádem stala nepřímou obětí diskriminace.

Stručné shrnutí podané stížnosti a otázky, které ESLP vládě položil, jsou k dispozici zde.

 

Znevýhodněných dětí v přístupu k předškolnímu vzdělávání

European Roma Rights Centre (ERRC) (č. 220/2023) – kolektivní stížnost k Evropskému výboru pro sociální práva na diskriminaci romských a sociálně znevýhodněných dětí v přístupu k předškolnímu vzdělávání

Stěžovatelská organizace ERRC podala k Evropskému výboru pro sociální práva kolektivní stížnost namítaje porušení článku 16 Evropské sociální charty chránící právo rodin na sociální, právní a hospodářskou ochranu. Tvrdí, že Česká republika nenaplňuje svou povinnost poskytnout romským dětem a dětem ohroženým chudobou a sociálním vyloučením fakticky i finančně dostupné předškolní vzdělávání. Tyto děti tak nemohou využívat svého práva na přístup do mateřských škol na rovnoprávném základě s ostatními.

Poukazuje přitom na několik překážek, kterým tyto děti čelí. Zaprvé uvádí, že poplatky spojené s předškolním vzděláváním, ať již přímé nebo nepřímé, hrají důležitou roli při rozhodování rodiny čelící chudobě a sociálnímu vyloučení, včetně romských rodin, zda své děti k předškolnímu vzdělávání zapsat, či nikoli. Zadruhé má za to, že právní nárok dítěte na přijetí do předškolního zařízení od 3 let věku je podmíněn neadekvátním kritériem, a to trvalým pobytem, které mnohdy neodpovídá skutečnému bydlišti romských a sociálně znevýhodněných rodin. Tato podmínka spolu s nedostatečnou kapacitou mateřských škol vede k vyčleňování těchto dětí z předškolního vzdělávání, případně k nahrazování povinné předškolní docházky domácím vzděláváním. V neposlední řadě stěžovatelská organizace namítá, že tyto děti nejsou dostatečně chráněny před svévolí a diskriminací ze strany ředitelů mateřských škol, kteří požívají široké míry diskrece při rozhodování o přijetí dětí do předškolního vzdělávacího zařízení.

Celé znění kolektivní stížnosti i s jejím stručným shrnutím jsou k dispozici zde.

 

Odškodnění újmy na zdraví

Hanuša (č. 15983/21) – výše náhrady za újmu na zdraví způsobenou nepřiměřeným policejním zásahem

V roce 1995 policejní zásahová jednotka provedla zásah za účelem zajištění stěžovatele. Ten během zásahu utrpěl velmi vážná zranění (byl postřelen 14 kulkami), která si vyžádala jeho hospitalizaci, řadu operací a dlouhodobě ho omezovala v řadě oblastí. Stěžovatel se proto domáhal před vnitrostátními soudy odškodnění z titulu škody na zdraví (mj. náhrada bolesti a ztížení společenského uplatnění) a za ztrátu na výdělku. Vnitrostátní soudy mu na základě vyhlášky č. 32/1965 Sb. přiznaly částky 50 340 Kč (bolestné) a 100 125 Kč (náhrada za ztížení společenského uplatnění). Ústavní soud ve vztahu ke ztížení společenského uplatnění poukázal na to, že se stěžovatel v roce 1998 dopustil trestného jednání, za které mu byl mimo jiné uložen výjimečný trest odnětí svobody v trvání dvaceti pěti let. V důsledku svého úmyslného protiprávního jednání tedy sám způsobil, že se po zbytek produktivního věku nemohl nalézt plnohodnotné společenské uplatnění. V důsledku toho Ústavnímu soudu přišla přiznaná náhrada z tohoto titulu přiměřená.

Stěžovatel před Soudem namítá porušení článků 2 a 3 Úmluvy. Brojí jednak proti tomu, že mu vnitrostátní soudy nepřiznaly žádné odškodnění za ztrátu na výdělku, přestože mu zdravotní stav po zásahu policie ne-umožňoval dále podnikat. Současně stěžovatel nesouhlasí s výší náhrady újmy, kterou mu vnitrostátní soudy přiznaly, jelikož ji považuje za nepřiměřeně nízkou. Dle stěžovatele výše zadostiučinění neodpovídá okolnostem případu, ani není srovnatelná s jinými obdobnými případy, ve kterých Soud shledal porušení daných článků Úmluvy.

Stručné shrnutí podané stížnosti a otázky, kterou ESLP vládě položil, jsou k dispozici zde.

 

Nepřímá diskriminace otců v řízeních o úpravě péče

Tojner (č. 5400/23) – nevyhovění návrhu otce na snížení výživného a svěření dětí do střídavé péče

Podaná stížnost se týká v pořadí druhého zamítnutí návrhu stěžovatele na snížení výživného a svěření dětí do střídavé péče, kterou stěžovatel již de facto vykonává, neboť mu byl předchozím rozhodnutím soudů stanoven kontakt s dětmi v rozsahu 12 dní v měsíci. Soudy ani ve druhém řízení neshledaly změnu poměrů odůvodňující odlišný rozsah stykových práv a péče. Stávající uspořádání dle soudů funguje, zajišťuje dětem řádnou péči obou rodičů v dostatečné kvalitě i míře. Syn si navíc změnu úpravy péče nepřeje. Ústavní soud uvedl, že změně výchovných poměrů brání vzájemná rivalita obou rodičů. S námitkou tvrzené diskriminace se nevypořádal.

Před ESLP stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivé řízení dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, práva na respektování rodinného života dle článku 8 Úmluvy a zákazu diskriminace dle článku 14 Úmluvy. Vnitrostátním soudům vytýká, že otázku existence změny poměrů posuzovaly nesouladně a nevysvětlily přesvědčivě, proč je péče v rozsahu 12 dní měsíčně v zájmu dětí a požadovaná střídavá péče v rozsahu 15 dní měsíčně již nikoli. Při rozhodování o snížení výživného pak nepřihlédly ke změně ve výši příjmů matky ani k rozšíření péče stěžovatele o děti. Zamítavé rozhodnutí založily na odmítavém názoru syna, aniž by přihlédly k závěru znalců o vlivu matky na něj. Rozhodnutí soudů navíc představují nepřímou diskriminaci na základě pohlaví, neboť odhalují přetrvávající předsudky vůči otcům a mají negativní dopady na jeho finanční situaci, neboť je povinen platit výživné v nezměněné výši i po rozšíření kontaktu, ale jelikož jsou děti formálně ve výlučné péči matky, nemůže využít slevu na dani z příjmu z důvodu vyživovaných dětí či jiné veřejnoprávní majetkové výhody.

Stručné shrnutí podané stížnosti a otázky, které ESLP vládě položil, jsou k dispozici zde.

 

Násilné vystěhování z obydlí

Brodilová a ostatní (č. 25387/21) – policejní zásah při vyklizení usedlosti Cibulka

Stížnost se týká policejního zákroku z roku 2015 při vyklizení památkově chráněné usedlosti Cibulka vlastněné soukromou osobou. Čtyři stěžovatelé ji obývali od roku 2012 na základě „dohody o spolupráci“, podle které v ní mohli pobývat a provozovat kulturní aktivity výměnou za základní údržbu budovy. Poté, co jim vlastník budovy sdělil, že ve spolupráci nehodlá pokračovat, se s ním snažili dohodnout na nalezení jiného vhodného řešení směřujícího k zachování a opravě zchátralé památkové budovy. Policejní zásah byl reakcí na trestní oznámení vlastníka nemovitosti, podle něhož stěžovatelé odmítali usedlost vyklidit poté, co jim uvedenou smlouvu vypověděl.

Podle stěžovatelů byl daný prostor jejich „obydlím“ ve smyslu Úmluvy a byli z něj de facto vystěhováni. Zatímco na jejich ostatní námitky vnitrostátní soudy reagovaly a Ústavní soud stěžovatelům v části námitek vyhověl a rozsudky obecných soudů zrušil, dostatečně se nezabývaly možnou nezákonností zásahu do jejich práva na respektování obydlí. V České republice přitom v soukromoprávních vztazích v oblasti bydlení platí, že pokud se osoba odmítá po skončení smluvního vztahu vystěhovat, je třeba podat občanskoprávní žalobu na vyklizení nemovité věci. Vlastní vystěhování posléze provádí pověřený exekutor. V daném případě však měli být stěžovatelé vystěhování 11 hodin po podání trestního oznámení, a to za účasti téměř 130 policistů a policejní techniky.

Stručné shrnutí podané stížnosti a otázek, které ESLP vládě položil, je k dispozici zde.

 

Projednání věci v přiměřené lhůtě

Spieler (č. 55312/22) – přiměřenost délky trestního stíhání

Stěžovatel byl stíhán pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu pojistného podvodu coby člen organizované zločinecké skupiny. Po 5 letech a 6 měsících, kdy byla věc řešena pouze na úrovni soudu první instance, byl nakonec zproštěn obžaloby se závěrem, že skutek, který mu byl kladen za vinu, není trestným činem. Soudy rozhodující o žalobě stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy z titulu soudních průtahů považovaly délku trestního stíhání za přiměřenou.

Po předběžném prostudování stížnosti a k ní přiložených příloh Soud shledal, že jí nastolené otázky jsou již předmětem ustálené judikatury (viz např. Golha proti České republice, č. 7051/06, rozsudek ze dne 26. května 2011), a proto avizoval, že zamýšlí stížnost předložit k projednání a rozhodnutí tříčlennému senátu. Vládě zároveň předložil kvalifikovaný návrh smírného urovnání, alternativně ji vyzval, aby předložila stanovisko k přijatelnosti a odůvodněnosti stížnosti.

 

Respektování korespondence a spravedlivý proces

Macharik (č. 51409/19) – zákonnost příkazu ke zjištění e-mailové komunikace a spravedlivost trestního řízení

Ke zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu e-mailové schránky vydal Obvodní soud pro Prahu 3 v roce 2011 příkaz dle § 88a odst. 1 trestního řádu. Městský soud v Praze uznal v roce 2015 stěžovatelku vinnou pokračujícím zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku ve spolupachatelství dle § 23 trestního zákoníku a odsoudil ji k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a k peněžitému trestu ve výši 50 tis. Kč. Výrok o vině byl postaven na obsahu e-mailové komunikace. Dle městského soudu měl být příkaz vydán dle § 88 trestního řádu, ale jednalo se pouze o formální pochybení. Vrchní soud v Praze rozsudek v roce 2016 potvrdil s tím, že příkaz byl správně vydán dle § 88a trestního řádu. Nejvyšší soud v roce 2018 odmítl dovolání stěžovatelky s tím, že příkaz měl být správně vydán dle § 158d trestního řádu, praxe byla rozkolísaná a zjištění obsahu e-mailové komunikace probíhalo jak podle § 88a, tak podle § 158d trestního řádu. V usnesení z roku 2019 Ústavní soud vyjádřil názor, že příkaz měl být vydán dle § 158d trestního řádu.

Stěžovatelka namítá porušení článků 6 a 8 Úmluvy kvůli nezákonnému příkazu k vydání obsahu e-mailové korespondence dle § 88a trestního řádu, který byl zároveň jediným důkazem, na němž bylo založeno její odsouzení.

Stručné shrnutí podané stížnosti a otázky, které Soud vládě položil, jsou k dispozici zde.

 

Vystěhování ze zařízení sociální péče

Krajčík (č. 11723/23) – předběžné opatření ESLP o dočasném zákazu vystěhování stěžovatele z centra sociální péče

Stěžovatel je v důsledku roztroušené sklerózy osobou zcela nepohyblivou a s ohledem na nejvyšší IV. stupeň závislosti dle zákona o sociálních službách zcela odkázanou na pomoc jiných osob. Od prosince 2015 pobývá v Centru sociálních služeb Jeseník. Se stěžovatelem byla uzavřena smlouva o poskytování služby na dobu určitou, služby mu byly poskytovány na výjimku pouze dočasně v důsledku jeho krajně nepříznivé situace. Smlouva byla opakovaně prodlužována, nicméně od října 2017 pobývá v zařízení bez platné smlouvy. Současně mu narůstá dluh za poskytování sociálních služeb, který v současné době činí více než 1,5 mil. Kč. Zařízení podalo žalobu na vyklizení jednolůžkového pokoje, které bylo vyhověno s tím, že existuje reálná možnost přijetí stěžovatele do jiného zařízení v přiměřené době. Stěžovatel byl v únoru 2023 vyrozuměn o nařízení vyklizení nemovitosti, které se mělo uskutečnit dne 23. března 2023 v 9:00 hodin. Jeho návrh na odklad exekuce byl dne 21. března 2023 zamítnut.

Stěžovatel se obrátil na Soud s návrhem na vydání předběžného opatření, kterým by bylo zamezeno jeho vystěhování ze zařízení, jelikož údajně nebylo zřejmé, kam bude přemístěn. Většina zařízení mu nemůže poskytnout potřebnou péči, nebo mají plnou kapacitu a nemohou ho v brzké době přijmout. Nadto vyžaduje ubytování v jednolůžkovém pokoji, protože hlasem ovládá počítač, který potřebuje ke svému soukromému i pracovnímu životu.

Soud dne 22. března 2023 vydal předběžné opatření na základě článku 39 jednacího řádu Soudu s tím, že stěžovatel nesmí být vystěhován ze zařízení sociálních služeb do 22. dubna 2023. Současně vyzval vládu, aby mu sdělila, zda má pro stěžovatele zajištěno jiné vhodné ubytování, které odpovídá jeho zdravotnímu stavu a denním potřebám, a to zejména s přihlédnutím k tvrzené nutnosti ubytování v jednolůžkovém pokoji.

 

Přístup k soudům

Horyna (č. 6732/20) – právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem

Stěžovatel podal ústavní stížnost v poslední den zákonné dvouměsíční lhůty, a to bez právního zastoupení. Ve stížnosti uvedl, že si je vědom povinného zastoupení advokátem v řízení o ústavní stížnosti; před dvěma týdny požádal Českou advokátní komoru o určení bezplatného právního zastoupení za účelem podání ústavní stížnosti, ale Komora o této žádosti zatím nerozhodla. Zároveň stěžovatel požádal Ústavní soud o poskytnutí lhůty k odstranění vad návrhu. Tři dny poté Ústavní soud tuto ústavní stížnost odmítl s poukazem na nesplnění podmínky obligatorního právního zastoupení, aniž by se zabýval žádostí stěžovatele o poskytnutí dodatečné lhůty. Dva týdny po podání ústavní stížnosti byl stěžovateli Českou advokátní komorou určen advokát.

Stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivé řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a to konkrétně v aspektu práva na přístup k Ústavnímu soudu.

Stručné shrnutí podané stížnosti a otázky, kterou Soud vládě položil, jsou k dispozici zde.

 

Osvobození od soudního poplatku

Žuk (č. 24153/19) – zamítnutí žádosti o osvobození od soudního poplatku

Proti stěžovatelce, jakožto dědičce, byla podána žaloba na zaplacení nedoplatku kupní ceny hotelu, který její otec před svou smrtí zakoupil. Žalobě bylo vyhověno. Stěžovatelka proto podala odvolání. Soud ji vyzval k zaplacení soudního poplatku ve výši 2 036 815 Kč, kterou vypočetl z hodnoty předmětu sporu. Stěžovatelka podala návrh na přiznání osvobození od soudního poplatku z důvodu údajně tíživé finanční situace. Její návrh byl zamítnut a řízení o odvolání pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno. Soudy argumentovaly zejména tím, že stěžovatelka získala v dědictví po svém otci hotel oceněný částkou 56 872 410 Kč, a nebylo proto možné její tvrzené nemajetnosti.

Stěžovatelka namítá, že jí v rozporu se zákonem nebylo přiznáno osvobození od povinnosti úhrady soudního poplatku, ač osvědčila své tíživé majetkové poměry. Vlastnictví hotelu dle ní nemůže být důvodem nepřiznání osvobození, navíc za situace, kdy je nemovitost postižena soudem nařízeným prodejem. Tvrzená neschopnost uhradit soudní poplatek v předmětné výši pak vedla k zastavení odvolacího řízení, čímž jí měl být upřen přístup k odvolacímu soudu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Stručné shrnutí podané stížnosti a otázky, kterou ESLP vládě položil, jsou k dispozici zde.

 

Úhrada soudního poplatku

Patočka (č. 17796/20) – povinnost uhradit soudní poplatek v řízení o náhradu škody způsobené regulací nájemného

Stěžovatel, vlastník bytového domu s několika byty podléhajícími regulaci nájemného, se v roce 2007 po státu domáhal náhrady škody za nucené omezení vlastnického práva na základě čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod ve výši představující rozdíl mezi nájemným vybraným na základě předpisů o regulaci nájemného a obvyklým tržním nájemným v daném čase a místě podle znaleckých posudků. Zaplacení soudního poplatku nebylo za podanou žalobu požadováno. Obvodní soud pro Prahu 1 žalobě v roce 2015 částečně vyhověl a přiznal stěžovateli náhradu škody ve výši odpovídající rozdílu mezi vybraným nájemným a nájemným, kterého by stěžovatel mohl dosáhnout podle zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného. Proti rozsudku se stěžovatel odvolal. V souvislosti s judikaturním vývojem v této otázce byl stěžovateli za podané odvolání vyměřen soudní poplatek, který stěžovatel odmítl zaplatit, neboť měl za to, že předmětné řízení je jakožto řízení ve věci náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem od soudních poplatků osvobozeno. Obvodní soud pro Prahu 1 proto odvolací řízení zastavil. Nadřízené soudní orgány jeho rozhodnutí potvrdily.

Stěžovatel namítá, že uložení poplatkové povinnosti nebylo předvídatelné a zastavení řízení ve fázi odvolacího řízení v důsledku nezaplacení soudního poplatku tak představuje porušení jeho práva na přístup k odvolacímu soudu dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Jelikož mu tímto způsobem byla odepřena příležitost domáhat se vyšší náhrady škody, než přiznal soud prvního stupně, namítá rovněž porušení práva na pokojné užívání majetku dle článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.

Stručné shrnutí podané stížnosti a otázky, které Soud vládě položil, jsou k dispozici zde.

 

Zdroj: Kancelář vládního zmocněnce pro zastupování ČR před ESLP
Foto: echr.coe.int