Alsasané a Lotrinčané to v právních otázkách nemají vůbec lehké. Tedy má to dneska v Evropě vůbec někdo lehké, když hlavní zásadou téměř všech evropských politiků je myšlenka, že jakékoliv lidské počínání potřebuje speciální právní úpravu? Leč Alsasko a Lotrinsko si k tomu nese své spletité historické dědictví.

Sotva si v této části Francie zvykli na  občanský zákoník (Code civil) zvaný také Napoléonův zákoník z roku 1804, tak v roce 1870 nastala kardinální změna, protože najednou bylo Alsasko a Lotrinsko německé. A aby toho nebylo málo, tak Němci přišli se svým občanským zákoníkem (Bürgerliches Gesetzbuch, BGB) v roce 1896. Alsaští a lotrinští soudci, advokáti či notáři museli studovat a studovat, aby mohli řádně aplikovat. A když už vše opravdu uměli, tak se v roce 1918 Alsasko a Lotrinsko vrátilo do Francie. I takové základní mezilidské vztahy, jako je manželství, potřebovaly takříkajíc novou, možná staronovou právní krev.

Notáři mají ve Francii excelentní postavení. Projevuje se to i navenek. Přijedeme-li s manželkou do nějakého francouzského městečka, kde jsme ještě nebyli, a uvidíme skutečně honosný dům, tak se sázíme, zda tam má či nemá sídlo francouzský notář. Vesměs na takovém domě nalézáme zlatavou plaketu s nápisem „Notaire“ a jde o sázku na jistotu. Takže byli to notáři z Alsaska, kteří po skončení první světové války a znovupřipojení Alsaska a Lotrinska k Francii „vynalezli“ tzv. „Alsaskou klauzuli“. Tato klauzule byla nově začleňována do manželských smluv. Šlo o chytře vymyšlenou ochranu, která reagovala na to, že Alsasané a Lotrinčané si již zvykli na BGB, a přitom se nově (staronově) museli řídit Code civil.

Řeknete historie, ale právo v Alsasku pořád dokáže zamotat jednomu hlavu. Obzvláště cizincům. A tak se vůbec nemůžeme divit, že když se v roce 2009 otevíral ve Štrasburku pro Českou republiku honorární konzulát, tak jeho zřízení bylo vysvětlováno tím, že ve Štrasburku působí čím dál tím více Čechů a díky tomu vzniká i množství smíšených manželství.

Nejenom symbolické proto bylo, že prvním honorárním konzulem se stal bývalý štrasburský „le batonnier“ (předseda advokátní komory), advokát Francois Simonnet. Velice milý člověk, jenž nás – mě a mou manželku – před lety, kdy jsem zdaleka nebyl soudcem Evropského soudu pro lidská práva, leč advokátem, pozval na oběd do jedné z příjemných štrasburských restaurací. Samozřejmě, že jedním z témat našeho rozhovoru byly i nuance alsaského práva.

Pokud jde o smíšená manželství v Alsasku, mohu jejich výskyt potvrdit takříkajíc z první ruky. Během mého působení na Evropském soudu pro lidská práva jsem spolupracoval hned se třemi českými dámami, jež měly za manžela či partnera Francouze. Jedna z nich – vedle působení na soudu – pomáhala i štrasburské opeře. Ne, nezpívala tam, ale když se chystala premiéra Janáčkovy „Lišky Bystroušky“ v originální jazykové verzi, tedy v češtině, ujala se funkce jazykové poradkyně. Musím konstatovat, že francouzským pěvcům zněla čeština velmi působivě.

Co dodat? Francouzské dívky se pravděpodobně tolik nezajímají o české mládence, takže honorární konzulát pro Francii v Čechách nemáme. A ten štrasburský již nevede Francois Simonnet, ale pan Maurice Offner, a jeho působnost zahrnuje celý region Grand Est (ilustrační foto z regionu Grand Est).

JUDr. Aleš Pejchal, emeritní advokát a soudce ESLP
Foto: archiv autora a canva.com