Aktuální stav soudní agendy ukazuje, že počet tzv. nesporných rozvodů je poměrně vysoký. Přesto je aktuální rozvodový proces zdlouhavý a málo systémově motivuje rozvádějící se rodiče k tzv. nesporným rozvodům. V rámci svého příspěvku se pokusím nastínit jednu z možností reformy rozvodů, ve kterých se lze opřít o shodnou vůli rodičů na řešení porozvodových otázek. Za důležité považuji zachování vysokého standardu ochrany dítěte a současně zajištění větší flexibility a rychlosti rozvodového procesu s důrazem na dohodu rodičů. Docházím k závěru, že by bylo vhodné začít používat termín nesporný rozvod bez slůvka tzv. či uvozovek a zavést tento termín legislativně.

Skutečnost, že nejlepším způsobem řešení otázek souvisejících s rozvodem je dohoda, je dlouhodobě potvrzována odborníky jak z oblasti práva, tak psychologie nebo sociální práce. Přesto termín smluvený rozvod až dosud nemá v akademické právní literatuře místo nebo musí být používán jako termín nelegislativní výhradně v uvozovkách. Stejně tak termín nesporný rozvod je pouze tzv. nesporný.

Rozvod dle § 757 zák. č. 89/2012, Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), totiž není samostatným typem rozvodu založeným na principu dohody, ale jedná se o rozvod na principu objektivního, tzv. kvalifikovaného rozvodu. Nelze jej nazývat „rozvod dohodou“ neb, byť se manželé na rozvodu dohodli, soud manželství za určitých podmínek rozvést nemusí.[1] Nesporným by se takový rozvod taktéž nazývat bez slůvka tzv. neměl, neb se i nadále jedná o řízení sporné.[2]

Má rozvod dohodou, smluvený rozvod či nesporný rozvod neboli rozvod, na jehož podmínkách se manželé (a rodiče) dohodli, místo v naší právní úpravě?

Domnívám se, že ano, a tímto příspěvkem bych ráda předložila úvahu de lege ferenda o zakotvení pevného místa nesporného rozvodu do pozitivního práva.

Předně bych se chtěla věnovat tomu, jaké výhody vyplývají z aktuální platné právní úpravy pro manžele, jsou-li ochotni a schopni se dohodnout. Nemyslím tím tentokrát výhody psychologické a osobní, které jednoznačně svědčí pro klidný rozchod a dohodu namísto emocionálně náročného soudního sporu.

Přesto ale rozvod není jen otázkou právní, souběžně s touto rovinou probíhá i tzv. rozvod psychologický, což je osobní proces každého z manželů, během kterého se s danou situací smiřuje, vypořádává se s emocemi způsobenými ukončením jedné životní etapy i případnými pociťovanými křivdami.

Psychologický rozvod prochází v čase různými fázemi, od vzteku přes bolest, lítost a smíření se s danou situací. Ochota k dohodě ohledně náležitostí spojených s rozvodem přímo souvisí s fází, ve které se každý z manželů nachází.

Pomoc a podporu pro nalezení společné cesty k rozvodu mohou poskytnout psychoterapeuti, psychologové, rodinné poradny nebo mediátoři. Poskytuje ale dostatečnou podporu pro rozvod na základě dohody také zákonodárce?

Ust. § 757 o. z. zakotvující onen v uvozovkách uváděný nesporný rozvod stanoví, že pokud je splněna podmínka délky trvání manželství alespoň jeden rok, manželé spolu nežijí alespoň šest měsíců, soudu jsou předloženy dohody o úpravě poměrů nezletilých dětí, vypořádání společného jmění manželů a bydlení a manžel se k návrhu na rozvod podaný druhým z manželů připojí, „soud manželství rozvede, aniž zjišťuje příčiny rozvratu manželství, dojde-li k závěru, že shodné tvrzení manželů, pokud se jedná o rozvrat manželství a o záměr dosáhnout rozvodu, je pravdivé“.

K věcněprávním podmínkám tzv. nesporného rozvodu se vrátím později, nyní se zastavím u motivace, kterou zákon poskytuje rozvádějícím se manželům k řešení rozvodu cestou dohody. Dle mého názoru totiž opravdová motivace směřující rozvádějící se manžele k rozvodu dle § 757 o. z. v zákoně není. Jediný rozdíl mezi ustanovením o rozvodu tzv. sporném a tzv. nesporném spočívá pouze ve vypuštění povinnosti soudu zkoumat příčiny rozvratu manželství. Soud se tedy neptá, proč manželství nefunguje, jen ověřuje, že opravdu nefunguje. Nesypeme sůl do rány, ale náplast to také není.

Vzhledem k tomu, že rozvodové řízení je většinou účastníků vnímáno jako nutný předstupeň další šťastné etapy života nebo jen hořké zakončení etapy aktuálně končící, aspekty, které jsou stěžejní z pohledu účastníků vstupujících do rozvodového procesu, jsou náklady a čas.

Tedy laicky řečeno, jak rychle to budu mít za sebou a kolik mě to bude stát. V tomto ohledu zájmy soudní soustavy částečně kopírují zájmy účastníků, neb i justice má zájem na rychlém a hladkém vyřešení procesu. Nesporný rozvod se v tomto ohledu jeví jako win-win proces. Pokud ovšem opravdu procesní úprava odpovídá požadavkům na rychlost a co nejnižší finanční zatížení účastníků. V tomto ohledu pozitivní právo nabízí jen malý rozdíl a motivační prvek pro manžele váhající, zda otevírat všechny Pandořiny skříňky související s letitými křivdami a hledáním spravedlnosti z rukou soudce, nebo zda najít sílu některé věci přejít v zájmu nalezení společně výhodného řešení.

Prostor pro autonomii vůle v rozvodovém procesu

Již výše jsem uvedla názor, že rozvod čistě akademicky nemůže být na základě dohody ani smluvený, neboť o rozvodu rozhoduje soud a ten jej vysloví, ne protože se manželé dohodli, ale protože jsou splněny zákonné podmínky. Lze se tedy na rozvodu dohodnout?

V rámci celkového rozvodového procesu[3] lze přitom identifikovat několik možných dohod či prostorů pro rea­lizaci autonomie vůle. Předně z hlediska jak důležitosti zájmů, tak i chronologického v pozitivním právu rozvodového procesu uvedu dohodu o úpravě poměrů nezletilých dětí.

Jsou to jednoznačně rodiče, kteří nejlépe znají nejen své dítě, ale také jeho zájmy a potřeby, a jsou to také oni, kteří jsou schopni nejlépe vystihnout nejlepší zájem dítěte, a protože své dítě milují, respektovat jej v rámci jejich dohody. Zní to jednoduše, v praxi to bývá obtížnější, proto jsou dnes rodičům k dosažení tohoto ideálního stavu k dispozici služby různých pomáhajících profesí od psychoterapeutů, přes rodinné poradny, po mediátory. Zájem na řešení otázek souvisejících s úpravou poměrů nezletilých dětí dohodou nepramení jen z potřeby zasahovat co nejméně do rodinného života[4] a ponechat rodičům plný výkon jejich rodičovské odpovědnosti i v okamžicích rozvodu, ale souvisí přímo také s tzv. porozvodovým mírem, neboť úprava, na které se rodiče dohodnou, má v budoucnu větší šanci, že bude rodiči také dodržována a práva rodičů vzájemně respektována než úprava uložená autoritativním rozhodnutím soudu.

Dohoda o úpravě poměrů nezletilých dětí není, co se obsahu týče, kogentně určena zákonem. Z ust. § 906 o. z. vyplývá, že před rozvodem je nutné buď formou soudního rozsudku, nebo dohodou, kterou soud schválí, určit, „jak bude každý z rodičů napříště o dítě pečovat, a to s uvážením zájmu dítěte“. S ohledem na způsob péče je poté vhodné, ne však povinné, dohodnout i styk druhého rodiče s dítětem (§ 888 a 891 o. z.), a pokud se jeden z rodičů nepodílí na potřebách dítěte přímo, poté je také běžné a opět ne povinné určit vyživovací povinnost takového přímo nepečujícího rodiče (§ 859 o. z.). Rodiče mohou do dohody také zahrnout veškeré další v dané rodině důležité aspekty budoucí péče o společné dítě, včetně způsobu a místa předávání dítěte, způsobu komunikace o potřebách dítěte, důležitých aspektů organizace volného času dítěte. Dohoda je platná a účinná jejím podpisem oběma rodiči,[5] pro účely soudního řízení o rozvodu však je nezbytné její schválení opatrovnickým soudem [§ 755 odst. 3 a § 757 odst. 1 písm. b) o. z.].

Uzavření takové dohody o úpravě poměrů nezletilých dětí je inherentní součástí výkonu rodičovské odpovědnosti rozvádějících se rodičů – manželů, přičemž jediným omezením, co se jejího obsahu a podmínek týče, a současně i předním hlediskem pro její uzavření by měl být nejlepší zájem dítěte.[6] Je možné vnímat povinnost soudního schválení dohody o úpravě poměrů nezletilého dítěte jako další omezení rodičovské odpovědnosti? Navrhovatelé reformy,[7] na jejímž základě by mělo dojít ke zrušení kogentního schválení dohody o úpravě poměrů nezletilých soudem jako podmínky k vyslovení rozvodu, se domnívají, že tomu tak je. Důvodová zpráva tohoto návrhu argumentuje, že je nutné posílit odpovědnost rodičů a soudní řízení o schválení tzv. opatrovnické dohody může eskalovat vztahy v rodině.

Z ust. § 902 odst. 2 o. z. ale vyplývá, že soud dohodu, kterou rodiče určují poměry dětí pro dobu po rozvodu, schválí, „ledaže je zřejmé, že dohodnutý způsob výkonu rodičovské odpovědnosti není v souladu se zájmem dítěte“.

Je soudní schválení dohody o úpravě poměrů nezletilého dítěte nadbytečným vměšováním státu prostřednictvím soudu do rodinných záležitostí, nebo se jedná o realizaci ochrany rodiny a jejího nejslabšího člena, dítěte, ze strany státu?

Osobně se domnívám, že ingerence do rodinných věcí prostřednictvím soudního schválení dohody o úpravě poměrů nezletilého dítěte je přiměřená zájmům, které jsou nebo mohou být dotčeny. Dítě není účastníkem dohody o úpravě jeho poměrů, ale je účastníkem soudního řízení o jejím schválení, čímž se realizuje (byť často pasivně) jeho participační právo. Autorita soudu v rodinných věcech nepředstavuje ingerenci invazivní, ale ochrannou a metodologickou. Soudce díky své zkušenosti i vzdělání je schopen snadno odhalit nedostatky uzavřené dohody a skutečnost, že dohoda bude soudem přezkoumána, vede sama o sobě k větší pečlivosti, ale také transparentnosti při jejím vyjednávání a uzavření. Skutečnost, že soud za účelem ověření respektu k nejlepšímu zájmu dítěte přezkoumá majetkové poměry obou rodičů a tyto listiny se stanou součástí spisu, staví jakýsi pomyslný skleněný strop různým manipulacím a lžím, které by mohly majetkovou situaci jednoho či druhého účelově zkreslit pro účely dohody. Neboť právě ve věci výživného je často pro povinného rodiče obtížné oddělit nejlepší zájem dítěte a skutečnost, že prostředky obdrží bývalý manžel. Jako přiměřené vnímám soudní schválení dohody o úpravě poměrů nezletilého dítěte nejenom s ohledem na nejistou stabilitu, kterou soudní řízení celému uzavření dohody nabízí, ale také s ohledem na stabilitu porozvodového uspořádání. Dohoda o úpravě poměrů nezletilých dětí schválená soudem je přímo vykonatelnou dohodou, resp., abychom byli přesní, jedná se o rozsudek, k jehož výkonu, v případě nutnosti zajistit nedobrovolné plnění, je možné přímo využít vykonávací řízení, včetně např. náhradního výživného.[8] Současně jakýkoli přezkum podstatné změny okolností v budoucnu je možné opřít o již existující stav soudního spisu. Domnívám se, že zajištění respektu nejlepšího zájmu dítěte, které není účastníkem dohody uzavřené jeho rodiči, náleží do pravomoci soudu zcela přirozeně, přičemž toto řízení, aniž by zbytečně zatěžovalo či zasahovalo do jejich soukromých záležitostí, přináší do rodinných vztahů stabilitu a autoritu.

Zcela jiná situace se rýsuje ohledně dalšího typu dohod souvisejících s rozvodovým řízením, a to dohod majetkových. Pod ně zahrnuji dohody o vypořádání společného jmění manželů, někdy dokonce dohody o zrušení a vypořádání ideálního spoluvlastnictví, měli-li manželé společné jmění manželů zúženo či jinak vyloučeno, a dále dohody o úpravě bydlení a výživného mezi manželi. Zákonnou podmínkou pro vyslovení tzv. nesporného rozsudku je předložení soudu dohody o vypořádání společného jmění manželů a dohody o úpravě bydlení, a to s ověřenými podpisy [§ 757 odst. 1 písm. c) o. z.].

Na rozdíl od úpravy poměrů nezletilých dětí, které musí být dosaženo před rozvodem, kogentně, neexistence vypořádání společného jmění manželů není překážkou pro rozvod, pouze podmínkou pro rozvod bez zjišťování příčin rozvratu manželství dle § 757 o. z.

Na rozdíl od dohody o úpravě poměrů nezletilých dětí soud dohodu o vypořádání společného jmění manželů neschvaluje, pouze formálně konstatuje její existenci a ověřuje formální požadavek, kterým je ověřený podpis. Dle judikatury by se mělo jednat o vypořádání veškerého společného majetku, ale pokud tomu tak v dohodě není a žádný z manželů takovouto námitku v řízení o rozvodu nevznese, např. proto, že o části neuvedeného majetku neví, nesporný rozvod bude vysloven a zbývající část majetku vypořádána po rozvodu.[9] A konečně dohoda o vypořádání společného jmění manželů může být uzavřena jak před právní mocí rozsudku o rozvodu, přičemž v takovém případě je její účinnost navázána na právní moc rozsudku o rozvodu, tak i poté. Alternativou k dohodě jsou poté dvě zákonné možnosti vyřešení vypořádání společného jmění, a to soudní rozhodnutí v řízení dle § 740 o. z., nebo zákonná fikce, která nastává dle § 741 o. z. tři roky od právní moci rozsudku o rozvodu.

Jak vyplývá z výše uvedeného, smluvní autonomie manželů je ve věci vypořádání společného jmění z procesního hlediska neomezená a její předložení rozvodovému soudu je pouze výrazem zájmu zákonodárce na komplexním a úplném vypořádání veškerých vzájemných otázek před rozvodem.

Posledním typem dohody, který bych chtěla zmínit, je dohoda o samotném předmětu rozvodového řízení. Tedy dohoda o ukončení manželství. Jakkoli je v běžném jazyce i chápání takováto dohoda poměrně nepřekvapivá a vyjadřuje společnou vůli manželů v manželství nepokračovat a ukončit jej nejenom fakticky oddělením lože a společné domácnosti, ale také právně ukončením statusového vztahu, právně lze hovořit pouze o dohodě o principu rozvodu. Společná vůle manželů se rozvést se projeví společným návrhem na rozvod nebo připojením se k návrhu na rozvod podanému jedním z manželů manželem druhým.

Jakkoli je tedy dohoda manželů v rozvodovém procesu vítána, jedná se o společnou vůli s variabilním dosahem a účinností, která se rozpadá do dvou soudních řízení, a to řízení opatrovnického a řízení rozvodového. Rozsah smluvní autonomie vůle je úplný, co se otázek majetkových týče, omezený nejlepším zájmem dítěte v otázkách opatrovnických a veřejným pořádkem a statusovým právem v otázce rozvodu samotného. Domnívám se, že toto shrnutí představuje také výchozí teze pro další úvahy o reformě nesporného rozvodu, neboť jeho epicentrem je právě dohoda, tj. společná nesporná vůle manželů, a jeho reforma souvisí s tím, jaké procesní a věcněprávní účinky takové dohodě umožníme.

Spojené řízení o nesporném rozvodu 

Na rozdíl od dosud vedených úvah o reformě rozvodového práva, směřujících ke zrušení kogentního přezkumu dohod o úpravě poměrů nezletilých dětí, které, jak jsem již zmiňovala výše, dle mého názoru naráží na překážky související s povinností státu zajistit participační právo dítěte i s dle mého názoru přirozenou potřebou existence nějaké vyšší autority (a jaké jiné či lepší než soudní), která ověří soulad dohody s nejlepším zájmem dítěte, se mé úvahy ubírají směrem opačným, tedy k otázce, zda a do jaké míry potřebujeme samostatné řízení o rozvodu, jsou-li rodiče na principu rozvodu dohodnuti.

O zrušení soudní pravomoci k vyslovení rozvodu toho bylo napsáno hodně v souvislosti s úvahami o přenesení této působnosti na notářské úřady nebo na matriky. Tyto úvahy ale dle mého ztroskotávají na pojetí statusového práva jako domény výlučně soudní. Toto pojetí vnímám jako součást veřejného pořádku, a jakkoli je tento pojem evolutivní v čase, argumenty pro jeho přepracování prozatím nebyly dostatečné. Nesouzním s názorem, který zazníval v diskusi, že by snad notáři nebyli schopni zpracovávat rodinnou agendu, když již léta jako soudní komisaři tuto řeší a jsou s ní intimně seznámeni. Ale léta budovaný systém opatrovnického soudnictví, včetně v posledních letech postupně doplňovaného propojení soudní pravomoci s pomocnými profesemi v rámci tzv. Cochemského modelu,[10] považuji za funkční model, k jehož celkovému zrušení a přepracování obtížně hledám důvody představující výhodu či motivační prvek pro rozvádějící se rodiny (mj. náklady na rozvod u notáře budou nepochybně vyšší než aktuální soudní náklady).

Za situace, kdy jsou rozvádějící se manželé a rodiče dohodnuti či schopni se dohodnout na všech třech výše uvedených úrovních – tedy úprava poměrů nezletilých dětí, vypořádání majetku (a související otázka bydlení) a princip rozvodu, měli by mít jakýsi „fast track“ rozvodovým řízením. Dohodou sice nejvíce získávají oni, ale díky jejich přístupu a odpovědnosti také nedochází k zatížení soudního systému, a oni by tak měli mít právo na jakousi bonifikaci. Toto právo na rychlý a levný rozvod odměnou za pragmatický a rozumný přístup k vyřešení rodinných záležitostí by také mělo sloužit jako motivace k dohodě pro ty, kteří váhají, jak k rozvodu přistoupit.

Reforma a zavedení rozvodového „fast tracku“ nespočívá ve změně rozsahu a účinku autonomie vůle, která, jak jsem již uvedla výše, naráží v různých obměnách na veřejný pořádek nebo jiné základní principy, ale v úpravě pravidel procesních, spočívající ve vytvoření nesporného rozvodu bez uvozovek. Věcněprávní podmínky rozvodu zůstávají neměnné. Jako centrální prvek (a to zcela v souladu s právní zásadou, že veškeré činnosti týkající se dítěte mají být vedeny s ohledem na nejlepší zájem dítěte) rozvodového procesu vnímám soudní řízení o úpravě poměrů nezletilého dítěte. Pokud rozvádějící se manželé a rodiče předloží opatrovnickému soudu nejenom dohodu o úpravě poměrů nezletilého dítěte, ale také dohodu o vypořádání společného jmění manželů a související úpravě otázky bydlení, stejně tak jako společný návrh na rozvod manželství, dochází ke splnění věcněprávních podmínek rozvodu. Reforma spočívající v pravomoci opatrovnického soudu vyslovit v takovém případě rozvod by byla zcela jednoznačně uvítána rozvádějícími se rodiči.

Oddělení opatrovnického řízení a řízení o rozvodu bylo zákonodárcem zavedeno za účelem zklidnění řízení o rozvodu. Praxe ukázala, že tento záměr byl splněn.[11] Současně ale také částečně došlo k obsahovému vyprázdnění soudního řízení o rozvodu. Rozvádějící se rodiče, dohodnutí na veškerých porozvodových otázkách, tak po skončení opatrovnického řízení musí čekat několik dalších týdnů (či měsíců dle vytíženosti jednotlivých soudů) na soudní jednání o rozvodu. Kromě nezbytné osobní účasti manželů na takovém soudním jednání navíc rozvodové soudní jednání do situace nevnáší nic nového. K soudnímu přezkumu dohody o vypořádání společného jmění nedochází, soud pouze ověřuje, že tvrzení manželů o kvalifikovaném rozvratu manželství je pravdivé.[12]

Zavedení možnosti opatrovnického soudu vyslovit rozvod přináší časovou úsporu, kterou jsem výše identifikovala jako jeden ze zásadních motivačních aspektů rozvádějících se manželů. Současně se domnívám, že rozumný přístup manželů k otázce rozvodového a porozvodového uspořádání a jejich schopnost situaci řešit dohodou by měla/mohla být bonifikována také snížením soudního poplatku o 50 %.[13]

A konečně v případě, že rodiče jsou schopni soudu předložit dohodu o úpravě poměrů nezletilých dětí a soud po provedeném dokazování (zahrnujícím většinou základní podklady k majetkové situaci rodičů a výslech rodičů ohledně rodinné situace) nemá žádné pochybnosti o jejím souladu s nejlepším zájmem dítěte, považuji za nadbytečné automatické jmenování kolizního opatrovníka. Role orgánu sociálně-právní ochrany dětí (dále jen „OSPOD“) se v tomto případě v praxi stejně omezuje na podporu rodiči uzavřené dohody. Osobně mám za to, že OSPOD by se měl prio­ritně věnovat ohroženým dětem a být jmenován soudem v případech, kdy skutečně existuje důvodná domněnka, že zájmy rodičů jsou v konfliktu se zájmem dítěte. V případě, kdy jsou rodiče schopni se na úpravě poměrů dohodnout a soud shledá takovou dohodu v souladu se zájmem dítěte, je takový konflikt obtížně identifikovatelný a zásah do rodinného života (jakkoli marginální) ze strany OSPOD poté těžko odůvodnitelný. Absence OSPOD v nesporném rozvodu je současně korelována postupným vznikem tajemníků pro sociální věci u jednotlivých soudů, jejichž diskuse s rodiči umožňuje poměrně dobře identifikovat případné problémy a OSPOD tuto práci nemusí suplovat.

Závěr 

Nesporný rozvod v tomto pojetí by mohl odpovědět na sílící potřebu ze strany veřejnosti a rozvádějících se manželů na pružné řešení jejich situace, ve které je návrh na rozvod podáván často tehdy, když je již v praxi rozpad domácnosti nevratný, manželé žijí každý svůj život a jsou dostatečně odpovědní najít společné řešení rodinné situace.

Současně je toto řešení úsporné z hlediska soudní soustavy, kdy při plném zachování specializace opatrovnických soudců je uvolněna kapacita civilních soudců pro jinou agendu. Vedlejším pozitivním efektem je možnost opatrovnického soudce seznámit se a zohlednit při úpravě výživného také podmínky budoucího vypořádání společného jmění manželů, což jsou v dnešní praxi formálně oddělené problematiky, ačkoli obsahově inherentně propojené a závislé.

V případě, kdy se v průběhu opatrovnického řízení ukáže, že se o nesporný rozvod nejedná a rodiče se na některé z podmínek tohoto procesu neshodnou, opatrovnický soud má možnost návrh na nesporný rozvod zamítnout z důvodu nesplnění podmínek a rozhodnout rozsudkem o úpravě poměrů nezletilého dítěte. Další řízení bude pokračovat dle již existujících pravidel.

Jako výhodu této reformy rozvodového práva spatřuji skutečnost, že umožňuje využít již stávajících a funkčních mechanismů, aniž by narážela na aktuální pojetí veřejného pořádku nebo upozaďovala nejlepší zájem dítěte či jeho participační práva. Současně však splňuje požadavky na větší flexibilitu rozvodového řízení a respekt autonomie vůle rozvádějících se manželů.

Jsem si vědoma, že k zavedení této reformy bude nutné pozastavit se nad některými jejími procesními aspekty, jako jsou různé zásady ovládající řízení opatrovnické a řízení rozvodové (projednací a vyšetřovací) nebo odlišný rozsah účastníků (dítě je vedle rodičů účastníkem řízení opatrovnického, avšak ne rozvodového řízení), stejně tak jako otázka, zda má být o věci rozhodnuto komplexním rozsudkem s právy odvolání odlišnými do různých výroků, nebo na sebe navazujícími rozsudky, domnívám se však, že se jedná o překážky řešitelné.

A pokud jsem tento příspěvek začala názvoslovím, také jím skončím, je samozřejmě i nadále otázka, jak takovéto spojené řízení nazývat. Teoretické námitky ohledně termínu nesporný rozvod nebo rozvod smluvený přetrvávají. Osobně se přikláním k tomu nezavádět nový termín, který bude prost jakýchkoli vnitřních rozporů, a namísto hledání jazykové čistoty zachovat termín, který již v právní praxi zevšedněl, a tím je nesporný rozvod. Bude-li obsah toho právního pojmu definován zákonodárcem, jistě splní do něj vložená očekávání.

 

Mgr. Eva Decroix působí jako advokátka a zapsaná mediátorka.

---

[1] M. Hrušáková, T. Novák: Tzv. nesporný (smluvený) rozvod a mediace, Bulletin advokacie č. 5/1999, str. 29-35.

[2] § 390 zák. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních.

[3] Termín rozvodový proces používám v tomto příspěvku ne jako řízení o rozvodu dle § 383 a další z. ř. s., ale jako proces, který zahrnuje veškerá právní jednání a soudní řízení nezbytná k dosažení rozsudku o rozvodu manželství.

[4] Požadavek nezasahování státu do soukromého a rodinného života, pokud to není nezbytně nutné, plyne mj. z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

[5] Minimálně co se týče úpravy poměrů před rozvodem, když účinnost úpravy poměrů po rozvodu je přímo navázána na právní moc rozsudku o rozvodu.

[6] Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. (Sdělení č. 104/1991 Sb., o sjednání Úmluvy o právech dítěte, čl. 3.)

[7] Návrh poslanců Heleny Válkové, Patrika Nachera, Marka Nováka, Jany Hanzlíkové, Zuzany Ožanové, Taťány Malé, Stanislava Fridricha, Josefa Bělici a dalších na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony (https://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=9&CT=40&CT1=0).

[8] Zákon č. 588/2020 Sb., o náhradním výživném pro nezaopatřené dítě a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o náhradním výživném).

[9] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4632/2010.

[10] http://www.cochem.pro/.

[11] „Praxe ukázala, že oddělení obou řízení výrazně přispělo ke zklidnění řízení o rozvod manželství, protože vyjasnění budoucnosti společných dětí bylo zpravidla v řízení o rozvod manželství nejproblematičtějším aspektem celého procesu“ (srov. R. Šínová in F. Melzer, P. Tégl a kol.: Občanský zákoník – velký komentář, Svazek IV., § 655-975, Leges, Praha 2016, str. 721).

[12] V této souvislosti je vhodné zmínit, že na pracovním jednání Ministerstva spravedlnosti s odbornou veřejností konaném na jaře 2022 se diskutovalo o záměru znovuzavedení domněnky kvalifikovaného rozvratu u smluvených rozvodů dle § 24a zákona o rodině.

[13] Základem je nyní platná výše dle § 11 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů; položka 4 a 6 Sazebníku soudních poplatků v příloze zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.