Účelem tohoto článku je upozornit advokátní veřejnost na nenápadnou novelu trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., která se týká dovolacích důvodů a která má poměrně závažné důsledky.

Zákonem č. 265/2001 Sb. bylo v trestním řádu s účinností od 1. 1. 2002 upraveno dovolání jako mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je oprávněn mj. obviněný prostřednictvím obhájce.

V tomto ohledu šlo tehdy o významnou změnu, neboť až dosud tu kromě obnovy řízení byla pouze stížnost pro porušení zákona jako univerzální mimořádný opravný prostředek, který však byl pro obviněného prakticky nedostupný, protože jedinou osobou oprávněnou k jeho podání je ministr spravedlnosti. Podání stížnosti pro porušení zákona je vždy záležitostí uvážení ministra spravedlnosti. Nejsou stanoveny žádné podmínky, při jejichž splnění by ministr spravedlnosti byl povinen stížnost pro porušení zákona podat, a její podání nelze žádným procesním postupem vynutit, byť by porušení zákona bylo jakkoli jasné.

Výhoda na straně obviněného spočívající v tom, že se stal osobou oprávněnou podat dovolání jako mimořádný opravný prostředek, byla omezena jednak podmínkami přípustnosti dovolání a zejména pak dovolacími důvody. Koncept taxativně stanovených dovolacích důvodů byl založen na tom, že dovolání bude plnit funkci mimořádného opravného prostředku určeného k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, resp. závažných procesních vad řízení, z nichž pravomocná rozhodnutí vzešla. Žádný ze zákonných dovolacích důvodů se nevztahoval ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k postupu při provádění důkazů, k rozsahu dokazování apod.

Z toho, jak byly dovolací důvody stanoveny v § 265b odst. 1 písm. a) až l), odst. 2 tr. řádu, je při doslovném výkladu těchto ustanovení zřejmé, že dovolání nebylo koncipováno jako mimořádný opravný prostředek určený k revizi skutkových zjištění představujících podklad rozhodnutí. Přitom v praxi je nejčastějším důvodem nespokojenosti obviněného s rozhodnutím soudu nesouhlas se skutkovými zjištěními soudu.

Obhájce, který měl vyhovět obviněnému a podat dovolání založené na nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudu, se ocitl v nesnadném postavení. Skutkové námitky, tj. námitky zaměřené proti skutkovým zjištěním soudu, obsahově neodpovídaly žádnému dovolacímu důvodu, a to ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V tomto ustanovení byl dovolací důvod vymezen tak, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ze zákonné dikce „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ logicky vyplývá, že i pojmem „nesprávné právní posouzení skutku“ se míní jeho hmotněprávní posouzení. Právní posouzení skutku jako hmotněprávní posouzení záleží v aplikaci hmotného práva, typicky trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak citovanému ustanovení obsahově odpovídají jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistil soud, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Podstatou uvažovaného dovolacího důvodu tedy je vadná aplikace hmotného práva, typicky trestního zákona, na skutková zjištění soudu, a nikoli případná nesprávnost samotných skutkových zjištění soudu. Tímto výkladem ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se Nejvyšší soud jako soud dovolací v počátečním období účinnosti zák. č. 265/2001 Sb. důsledně řídil a dovolání podaná výlučně jen se skutkovými námitkami bez dalšího odmítal podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako dovolání podaná z jiného než zákonného dovolacího důvodu, aniž napadená rozhodnutí věcně přezkoumával.

Obhájci se proto začali obracet na Ústavní soud s ústavními stížnostmi založenými na skutkových námitkách a podanými přímo proti rozhodnutím soudů druhého stupně bez toho, že by podali dovolání. Část ústavních stížností založených na skutkových námitkách byla úspěšná. Vznikl stav, kdy tu byla pravomocná soudní rozhodnutí, která vzhledem k nedostatku zákonného dovolacího důvodu nebylo možné napadnout dovoláním, avšak bylo možné napadnout je ústavní stížností z důvodu porušení ústavního pořádku, zejména z důvodu porušení ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces. Ústavní soud tím pádem přezkoumával pravomocná rozhodnutí, která nebyla předtím přezkoumána Nejvyšším soudem a která neprošla všemi stupni soustavy obecných soudů. Ke korekci uvedeného stavu došlo tím, že Ústavní soud při výkladu té podmínky přípustnosti ústavní stížnosti, která spočívá ve vyčerpání všech dostupných opravných prostředků, stanovil, že tato podmínka není splněna, nebylo-li podáno dovolání. Zároveň podrobil kritice to, že Nejvyšší soud příliš restriktivně vykládá ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a zdůraznil, že rozhodování Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího se musí bez ohledu na doslovné znění zákonných ustanovení odbývat v mezích ústavně zaručených základních práv a svobod.

Změna rozhodování NS

to vlivem se počáteční rozhodovací praxe Nejvyššího soudu změnila. Nejvyšší soud přistoupil k takovému výkladu ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který vycházel z toho, že předmětem právního posouzení jako hmotněprávního posouzení může být jen skutek, který byl zjištěn při respektování ústavně zaručených základních práv, zejména při respektování práva obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud připustil, že skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně mohou být prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu napadána, jestliže je namítáno porušení ústavně garantovaného základního práva, zejména práva na spravedlivý proces. Současně dovodil, že z podnětu dovolání podaného s odkazem na ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu může zasáhnout do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, vyžaduje-li to ochrana takového práva. V tomto ohledu se opíral o čl. 4 Ústavy, který stanoví, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci, a o čl. 90 Ústavy, který stanoví, že základním posláním soudů je poskytovat ochranu právům (tím spíše, jde-li o základní ústavně garantovaná práva). Jinak řečeno, Nejvyšší soud po této změně své praxe začal akceptovat skutkové námitky jako dovolací důvod za podmínek, které jsou srovnatelné s podmínkami, za nichž skutkové námitky jinak odůvodňovaly ústavní stížnost.

Takto se rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dlouhodobě ustálila, přičemž se jí v podstatě přizpůsobili i obhájci, pokud za obviněné podávali dovolání založená na skutkových námitkách. Vžila se zásada, že skutková zjištění soudů představují porušení základního ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces tehdy, jsou-li v extrémním rozporu s důkazy. Ten se vyznačuje zejména tím, že skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, že nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, že jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, apod. Extrémní rozpor dovozoval Nejvyšší soud i tehdy, když skutková zjištění soudů byla založena na nějakém úkonu, který byl zatížen tak podstatnou procesní vadou, že byl jako důkaz nepoužitelný, přičemž jiné důkazy příslušnou skutkovou okolnost neprokazovaly, a rovněž tehdy, když byly pominuty nějaké důkazy zásadního významu, přestože byly navrhovány.

Popsaná praxe nečinila žádné zásadní obtíže advokacii, ale ukázalo se, že výrazně vadí státnímu zastupitelství. Pokud totiž dovolání podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného a opřel dovolání o skutkové námitky založené na argumentu, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s důkazy, Nejvyšší soud takové dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako dovolání podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu. Typicky se to týkalo případů, kdy dovolání bylo podáno proti zprošťujícímu rozhodnutí, jímž byl obviněný zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a) tr. řádu, tj. proto, že nebylo prokázáno, že se stal žalovaný skutek, nebo podle § 226 písm. c), tj. proto, že nebylo prokázáno, že skutek spáchal obviněný. V těchto případech Nejvyšší soud nepovažoval namítaný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy za dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože takový rozpor má relevanci uvedeného dovolacího důvodu výlučně jen tam, kde je třeba dát průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces, jak je toto právo zakotveno zejména v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší soud položil důraz na to, že státní zástupce, resp. státní zastupitelství, jako strana, která v trestním řízení reprezentuje obžalobu, není subjektem lidských práv a svobod ve smyslu citovaných ustanovení Úmluvy a Listiny, včetně práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud dovodil, že dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného a založené na skutkových námitkách je mimo dosah čl. 4 a 90 Ústavy, které opravňují Nejvyšší soud k zásahu do skutkových zjištění soudů, jen pokud je takový zásah nutný k ochraně ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces.

Nová úprava dovolacích důvodů

Popsaná situace se vyznačovala určitou nerovnováhou v postavení nejvyššího státního zástupce a obviněného, pokud jde o možnost podat dovolání založené na skutkových námitkách. Nejvyšší státní zástupce takovou možnost neměl, zatímco obviněný ji měl. To vyvolalo snahu upravit dovolací důvody tak, aby i nejvyšší státní zástupce mohl podat dovolání v neprospěch obviněného s použitím skutkových námitek. Výsledkem se stal zákon č. 220/2021 Sb., který v části první, čl. I, bod 32 s účinností od 1. 1. 2022 provedl změnu v úpravě dovolacích důvodů. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu byl nově stanoven tak, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepo­užitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Dosavadní dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) až l) tr. řádu byly nadále označeny jako dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) až m) tr. řádu.

Povrchní pohled na změnu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. může svádět k tomu, že se nic zásadního nestalo, protože do zákonného textu bylo vloženo jen to, co již bylo ustáleno judikatorně. Tak tomu ovšem je, jen pokud jde o dovolání obviněného. Citovaný zákon ve skutečnosti znamená průlom do ustálené judikatury, která se týká dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného. Zásadní novinkou je, že se tu otevírá prostor pro to, aby nejvyšší státní zástupce mohl podat v neprospěch obviněného dovolání i z důvodu skutkové povahy. Zvlášť významné to je u zprošťujících rozhodnutí, která do 31. 12. 2021 nejvyšší státní zástupce mohl napadat kvůli „nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení“, jen když byl obviněný zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. řádu, tj. proto, že skutek není trestným činem, případně podle § 226 písm. d) tr. řádu, tj. proto, že obviněný není pro nepříčetnost trestně odpovědný, nebo podle § 226 písm. e) tr. řádu, tj. proto, že zanikla trestnost činu, a nikoli když byl zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a) nebo c) tr. řádu. S vědomím, že zprošťující rozhodnutí se mnohdy setkává s nelibostí státního zastupitelství, by obhájce nyní měl i obviněného, který byl pravomocně zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a) nebo c) tr. řádu, upozornit či jinak připravit na možnost, že nejvyšší státní zástupce podá v jeho neprospěch dovolání. Avšak teprve po delším časovém odstupu od 1. 1. 2022, kdy novela trestního řádu nabyla účinnosti, bude možné komentovat praxi Nejvyššího státního zastupitelství při podávání dovolání proti těmto rozhodnutím.

Advokát, který vykonává praxi v oboru trestního řízení a podává za obviněného dovolání, musí po 1. 1. 2022 přizpůsobit svůj postup změně provedené zákonem č. 220/2021 Sb. Zejména musí věnovat pozornost tomu, jaký deklaruje zákonný dovolací důvod, což je jedna z obsahových náležitostí dovolání podle § 265f odst. 1 tr. řádu. Zároveň musí dbát na to, aby konkrétní uplatněné námitky vyjadřující nesouhlas obviněného s napadeným rozhodnutím obsahově odpovídaly tomu, jak je deklarovaný dovolací důvod vymezen v zákoně. Pokud obhájce chce uplatnit skutkové námitky, nemůže je nadále již zahrnovat pod dovolací důvod vymezený jako „nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, tj. nyní pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, protože na podkladě tohoto ustanovení Nejvyšší soud přezkoumává správnost aplikace hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřezkoumává skutková zjištění samotná. Skutkové námitky musí obhájce nyní spojit s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jestliže obhájce primárně uplatní skutkové námitky spojené s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, předvídá možnost, že je Nejvyšší soud nebude akceptovat, a pro tento případ chce namítnout nesprávné právní posouzení skutku v té podobě, v jaké ho zjistily soudy prvního a druhého stupně, pak musí uplatnit i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Jde o to, že na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud nyní přezkoumává jen samotná skutková zjištění, a nikoli též hmotněprávní posouzení.

Z uvedeného je zřejmé, že popsaná novela trestního řádu není nijak bezvýznamná a že zasluhuje zvýšenou pozornost advokátů, kteří v praxi působí jako obhájci.

JUDr. Petr Hrachovec je emeritním soudcem Nejvyššího soudu.