Zvláštní druhy akcií jako nástroj účasti akcionářů na řízení společnosti

Ivana Štenglová
Petr Šuk

V tomto příspěvku se zaměříme na tři zvláštní druhy akcií, které mohou mít význam pro uplatňování vlivu akcionářů na řízení a správu společností (corporate governance), a to na akcie s vysílacím právem, akcie s násobnými hlasovacími právy a akcie se širším než zákonným právem na vysvětlení (tzv. informační akcie), a na související otázky.

Jedním z nástrojů, který mohou využívat akcionáři k uplatnění svého vlivu na řízení a správu společností, je využívání práv plynoucích jim ze zvláštních druhů akcií, a to jak z druhů, které upravuje (nebo s nimi alespoň počítá) zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále jen „zákon o obchodních korporacích“ nebo „z. o. k.“), tak druhů upravených „pouze“ ve stanovách. Takových druhů akcií může existovat, v různých variantách, značné množství, když vytváření jednotlivých druhů akcií ve stanovách omezuje zákon jen zákazem akcií, se kterými je spojeno právo na určitý úrok nezávisle na hospodářských výsledcích společnosti (tzv. úrokové akcie), přičemž další omezení mohou být spojena s principy dobrých mravů a veřejného pořádku, popř. vyplývat ze smyslu a účelu některých zákonných ustanovení.

Zákon o obchodních korporacích v tomto směru výslovně upravuje akcie s právem jmenovat jednoho nebo více členů volených orgánů akciové společnosti (tzv. akcie s vysílacím právem) a počítá s tím, že mohou být vydány akcie s různou vahou hlasů (násobnými hlasovacími právy), aniž je blíže upravuje (§ 276 odst. 5 z. o. k.).

1. Akcie s vysílacím právem 

Základ právní úpravy akcií s vysílacím právem je začleněn do § 448b z. o. k., který upravuje akcie s vysílacím právem do dozorčí rady. Úprava akcií s vysílacím právem do představenstva (§ 438a odst. 1 z. o. k.) a do správní rady (§ 458 odst. 1 z. o. k.) obsahuje jen základní pravidlo a v dalším odkazuje na úpravu v § 448b z. o. k.

Odkazující úpravy však nejsou zcela totožné. Ust. § 438a odst. 1 z. o. k. stanoví nejen možnost, aby stanovy určily, že s akcií je spojeno právo jmenovat jednoho nebo více členů představenstva a takto jmenovaného člena odvolat, formuluje též (nadbytečně) pravidlo společné pro všechny akcie s vysílacím právem do orgánů, které volí valná hromada, totiž, že celkový počet členů voleného orgánu jmenovaných na základě akcií s vysílacím právem nesmí být větší než počet členů volených valnou hromadou. Na obdobné použití úpravy v § 448b z. o. k. pak odkazuje jen v rozsahu úpravy v odstavcích 2 až 6. Ust. § 458 odst. 1 z. o. k. pak odkazuje na obdobné použití úpravy v § 448b v celém rozsahu, tj. i co do formulace pravidla upravujícího poměr mezi počtem členů volených valnou hromadou a jmenovaných akcionářem.

Důvod tohoto rozdílu spočívá zřejmě v tom, že členy představenstva může volit nejen valná hromada, ale i dozorčí rada, zatímco členy správní rady může – logicky – volit pouze valná hromada; proto bylo nutné úpravu v § 438a odst. 1 z. o. k. modifikovat. K tomu by však nepochybně postačilo pravidlo začleněné do § 438a odst. 2 z. o. k., podle kterého, určují-li stanovy, že členy představenstva volí a odvolává dozorčí rada, rozumí se pro účely odstavce 1 valnou hromadou dozorčí rada.[1]

Základním předpokladem existence akcií s vysílacím právem je jejich úprava ve stanovách. Stanovy mohou, při respektování shora uvedeného pravidla, a tedy ve vazbě na to, kolik členů ten který volený orgán má, připustit jednu či více akcií s vysílacím právem a do takové akcie inkorporovat právo jmenovat jednoho či více členů téhož či různých orgánů. Formulace práv spojených s akcií s vysílacím právem ve stanovách by měla být jasná a jednoznačná. Zákon sice nabízí řešení situace, kdy v konkrétní společnosti dojde ke sporu o obsahu akcie s vysílacím právem (či jiného druhu akcií) v § 277 z. o. k., podle kterého platí, že v případě pochybností o obsahu práv spojených stanovami s určitým druhem akcií může soud na návrh společnosti nebo akcionáře rozhodnout, jaké právo je s akcií spojeno, pokud je z okolností zřejmé, že takové právo vyjadřuje vůli obsaženou ve stanovách nebo je této vůli obsahově nejbližší. Nebude-li však vůle vyjádřena jasně, určí, že takové právo s akcií spojeno není – takový postup však není dobrým a zejména rychlým řešením a jednoznačným vymezením práv mu lze předejít.

Vydá-li společnost akcie s vysílacím právem, musí o nich podle § 48 odst. 1 písm. k) zák. č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů (dále jen „zák. o veř. rejstřících“), nechat zapsat do obchodního rejstříku název a popis práv a povinností s nimi spojených alespoň odkazem na stanovy uložené ve sbírce listin. Pokud jde o název tohoto druhu akcií, zákon společnost nijak neomezuje, může tedy akcie označit libovolně, název by ale logicky měl vypovídat o tom, o jaké akcie jde.

Jak shora uvedeno, základním pravidlem omezujícím možnost jmenování člena voleného orgánu akcionářem je pravidlo, podle kterého nesmí být celkový počet členů orgánu jmenovaných akcionářem větší než počet členů volených. Tato úprava je nepochybně kogentní. Podle důvodové zprávy k § 438a z. o. k. je jejím cílem „zachovat vliv ostatních akcionářů, resp. valné hromady jako nejvyššího orgánu na personální obsazení představenstva. Tato hranice je zvolena s ohledem na zachování možnosti kooptace členů představenstva.“ Z uvedeného plyne, že při sudém počtu členů orgánu může být počet jmenovaných členů stejný jako počet členů volených, při lichém počtu bude jmenovaných členů vždy méně.

Akcie s vysílacím právem jsou zvláštním druhem akcií, a je proto třeba při rozhodování o tom, zda je vydat, brát v úvahu všechny důsledky s tím spojené. Důležité pro řízení společnosti je zejména to, že akcionáři, kteří akcie vlastní, mohou v případech, kdy se hlasuje podle druhů akcií (viz § 417 z. o. k.), zmařit přijetí příslušného rozhodnutí – akcie s vysílacím právem tedy mohou být výrazným nástrojem zapojení menšinových akcionářů do řízení společnosti. Možné dopady této úpravy jsou sice do určité míry zmírněny tím, že se oddělené hlasování týká vesměs situací, kdy mohou být hlasováním dotčena práva jejich vlastníků, nicméně stěží lze říci, že jejich práva hlasováním o rozhodnutích důležitých pro další rozvoj společnosti (např. hlasování o zastavení závodu, kterého se uvedené pravidlo také týká) nikdy dotčena nebudou. Přinejmenším mohou vlastníci akcií s vysílacím právem zpravidla zabránit tomu, aby jim bylo změnou druhu akcií vysílací právo odňato nebo změněno a aby byla omezena převoditelnost jejich akcií. A prosadit se mohou i v některých případech podle § 417 odst. 1, 3 a 4 z. o. k. V této souvislosti je ostatně třeba si položit otázku, jak široce vykládat formulaci o „dotčení práv“ akcionářů s konkrétním druhem akcií. Přitom nejužší výklad by zahrnoval právě jen zvláštní práva spojená s tím druhem akcií, jejichž vlastníci by hlasovali odděleně, podle nejširšího by mohlo být zasaženo do práv akcionářů vlastnících určitý druh akcií téměř při kterémkoli hlasování podle § 417 z. o. k. I když se přikláníme k poměrně širokému výkladu, který by rozhodně neměl být omezen jen na zvláštní práva spojená s příslušným druhem akcií, soudíme, že bude vždy třeba splnění uvedené podmínky posuzovat ve vazbě na konkrétní okolnosti případu.

V této souvislosti je třeba řešit, jaké důsledky bude mít případné porušení pravidla formulovaného ve druhé větě § 448b odst. 1 z. o. k. Přitom bude nutné rozlišovat mezi situací, kdy bylo ustanovení, které je v rozporu s druhou větou § 448b odst. 1 z. o. k., začleněno do stanov při založení společnosti,[2] a situací, kdy „se stalo součástí stanov“ z rozhodnutí valné hromady.

V prvním případě bude příslušná část stanov, přiznávající akcionáři vysílací právo, neplatná podle § 588 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), pro rozpor se zákonem a narušení veřejného pořádku a akcie, která měla být akcií s vysílacím právem, takovou akcií nebude. Máme za to, že tento závěr se uplatní bez ohledu na to, zda bude vydána jedna či více akcií s vysílacím právem, přičemž povolený počet členů voleného orgánu bude překročen při součtu všech vysílacích práv, tj. některá (či některé) z akcií s vysílacím právem by sama o sobě povolený počet nepřekročila. Vzhledem k tomu, že úprava všech akcií s vysílacím právem byla začleněna do stanov současně, nelze mezi nimi vybírat ty, které vysílací právo mají a které je nemají.

Ve druhém případě bude usnesení valné hromady, kterým bude do stanov začleněna úprava druhu akcií s vysílacím právem nad limit stanovený zákonem, usnesením, na které se hledí, jako by nebylo přijato, a úprava se tedy součástí stanov nestane. V tomto případě je ovšem třeba řešit i situaci, kdy budou usnesení valné hromady o zřízení akcií s vysílacím právem přijímána postupně, tj. některé z akcií postupně změněných na akcie s vysílacím právem (či „vydaných“ v rámci zvýšení základního kapitálu) budou vyhovovat stanovenému limitu, jiné nikoli. V takovém případě bude do akcií, které byly změněny na akcie s vysílacím právem v souladu se zákonem, inkorporováno vysílací právo, zatímco do akcií, které budou se zákonem v rozporu, vysílací právo inkorporováno nebude. Soudíme, že dojde-li k porušení pravidla limitujícího počet „vysílacích práv“ při zvýšení základního kapitálu, nebude neplatné celé rozhodnutí o jeho zvýšení, ale jen ta jeho část, která se dostala do rozporu se zákonem – základní kapitál tedy bude zvýšen, ale nikoli akciemi s vysílacím právem.

Co do důsledku spočívajícího v tom, že stanovy nebudou obsahovat možnost zřídit akcie s vysílacím právem překračujícím stanovený limit, jsou obě uvedené situace v zásadě shodné (v případě začlenění akcií s vysílacím právem do stanov při založení společnosti bude rozdíl jen v tom, že nebudou existovat žádné takové akcie). Půjde ale o případ, kdy vzniká pochybnost o obsahu práv spojených s akcií ve smyslu § 277 z. o. k., takže bude nezbytné rozhodnutí soudu o jejím obsahu? Soudíme, že tomu tak nebude[3] – dostanou-li se stanovy do rozporu s jednoznačným kogentním ustanovením zákona, je ta jejich část, které se rozpor týká, neplatná bez dalšího. Jak ale posuzovat situaci, kdy majitel takové akcie domnělé vysílací právo vykoná? Podle našeho názoru se člen voleného orgánu „jmenovaný“ akcionářem bez vysílacího práva členem tohoto orgánu nestane (funkce mu nevznikne).

V této souvislosti lze zvažovat analogické použití úpravy důsledků přijetí rozhodnutí orgánu společnosti, do jehož působnosti daná záležitost nenáleží (§ 245 o. z. a § 45 z. o. k.), nicméně, ke stejnému závěru lze dospět i bez analogie – ustanoví-li člena orgánu do funkce osoba (či orgán), které toto právo zákon (ani zakladatelské právní jednání v souladu se zákonem) nesvěřuje, nedošlo k platnému ustanovení člena orgánu.

Zákon předepisuje pro jmenování a odvolání člena voleného orgánu dodržení určité procedury. Jmenování člena voleného orgánu, které je jednostranným právním jednáním akcionáře adresovaným společnosti, musí mít písemnou formu s úředně ověřeným podpisem a musí být doručeno společnosti;[4] to platí i o jeho odvolání. Akcionář, který uplatnil své vysílací právo, je rovněž povinen doložit společnosti, že je oprávněn toto právo vykonat. Jak má takové doložení vypadat, zákon nestanoví, nabízí se však předložení akcie s vysílacím právem společnosti či předložení výpisu z účtu zaknihovaných cenných papírů.

U akcií na jméno, ohledně kterých společnost vede seznam akcionářů, se taková povinnost jeví – je-li akcionář uveden v seznamu jako majitel akcie s vysílacím právem – nadbytečnou. Jmenování i odvolání člena voleného orgánu je vůči společnosti účinné (ostatně jako jakékoli jiné jednostranné adresované právní jednání činěné mezi nepřítomnými) doručením. Z řečeného je zřejmé, že dokud není projev vůle akcionáře jmenovat určitou osobu členem voleného orgánu doručen společnosti, není dotčená osoba členem voleného orgánu. Ve vztahu k ochraně třetích osob jednajících v dobré víře jsme názoru, že za osobu, která se jmenovaným členem orgánu před doručením jmenování společnosti jedná v dobré víře o jeho řádném jmenování, nelze považovat toho, komu byla předložena pouze jmenovací listina opatřená ověřeným podpisem. Tomu brání právě to, že zákon požaduje k účinnosti jmenování vůči společnosti doručení jmenování společnosti. Teprve průkaz takového doručení může být podkladem k zápisu do obchodního rejstříku a před tímto zápisem může být v dobré víře pouze osoba, které byl předložen nejen doklad o jmenování, ale i doklad o doručení jmenování společnosti.

Člena voleného orgánu jmenovaného akcionářem může akcionář, který jej jmenoval, odvolat i bez udání důvodu odvolání – neurčují-li stanovy, že jej lze odvolat jen z určitých důvodů v nich uvedených. Přejde-li vysílací právo konkrétního akcionáře v průběhu funkčního období člena, kterého jmenoval, na jinou osobu, nebo zanikne-li akcie s vysílacím právem, anebo změní-li se na akcii bez vysílacího práva, přechází právo odvolat jmenovaného člena na právního nástupce akcionáře či na ten orgán společnosti, který je oprávněn odvolávat členy příslušného orgánu. Zákonodárce však pamatuje i na situaci, kdy výkon funkce jmenovaného člena orgánu (nebo nedostatek jejího výkonu) poškozuje zájmy společnosti a akcionář, který jej jmenoval, nezjedná nápravu – i v takovém případě může jmenovaného člena orgánu odvolat jinak k tomu příslušný orgán.

Nevyužije-li vlastník akcie s vysílacím právem svého práva v zákonem stanovené jednoměsíční lhůtě, může to společnosti působit problémy, které by mohly za určitých okolností vést až ke zrušení společnosti. Proto zákon přiznává orgánu, jehož člena oprávněný akcionář nejmenoval, právo kooptovat náhradního člena, a to i když to stanovy jinak neumožňují. Jednoměsíční lhůta má objektivně stanovený počátek běhu a je lhůtou hmotněprávní. Oprávněnému akcionáři však právo jmenovat člena voleného orgánu uplynutím jednoměsíční lhůty nezaniká, a může tedy jmenovat takového člena kdykoli později. Takovým jmenováním funkce kooptovaného člena zaniká.

Vydání akcií s vysílacím právem přenáší část působnosti orgánu, oprávněného jinak člena orgánu volit a odvolávat, na konkrétního akcionáře. Proto zákon o obchodních korporacích odkazuje pro dovolání se neplatnosti jmenování nebo odvolání člena voleného orgánu jmenovaného akcio­nářem na postup při dovolání se neplatnosti usnesení orgánu společnosti (§ 428 a § 429 odst. 2 z. o. k.). Neodkazuje však již na úpravu, podle které se na rozhodnutí orgánu obchodní korporace hledí, jako by nebylo přijato – což vyvolává problém řešený shora.

Úprava akcií s vysílacím právem představuje zásah do práv ostatních akcionářů společnosti. Proto zákon požaduje ke zřízení akcií s vysílacím právem v průběhu trvání společnosti souhlas alespoň tří čtvrtin všech akcionářů každého druhu akcií. Pro odnětí vysílacího práva či jeho změnu se uplatní § 417 odst. 2 z. o. k., podle kterého se k rozhodnutí o změně práv spojených s určitým druhem akcií vyžaduje také souhlas alespoň tříčtvrtinové většiny hlasů přítomných akcionářů vlastnících tyto akcie.

Jak shora uvedeno, akcie s vysílacím právem mohou sloužit především k zajištění možnosti menšinových akcionářů prosadit do voleného orgánu společnosti svého „zástupce“, tj. rozhodnout o tom, kdo bude členem (či členy) konkrétního voleného orgánu. V tom směru tedy mají stejný účel jako kumulativní hlasování a stejně jako u kumulativního hlasování záleží (pomineme-li dohodu zakladatelů na obsahu stanov) jejich využití na vůli většinového akcionáře či akcionářů jednajících ve shodě, zda jejich vytvoření připustí. Oproti kumulativnímu hlasování mají však určité výhody, ale i nevýhody. Jejich nespornou výhodou je, že k tomu, aby byl jmenován člen orgánu, jehož členové jsou jinak voleni valnou hromadou, není třeba svolávat valnou hromadu, a jmenovaného člena tedy lze dosadit do funkce operativně v zákonem stanovené lhůtě a bez vynaložení nákladů spojených se svoláním a organizací valné hromady. Na druhé straně ale je vytvoření akcií s vysílacím právem jako zvláštního druhu akcií spojeno s tím, že jejich majitelé mohou v situacích, kde zákon předepisuje oddělené hlasování podle druhů akcií, zkomplikovat, případně i zabránit přijetí usnesení, jehož přijetí je pro společnost důležité (jak uvedeno shora), což může umožnit jejich vlastníkům, ve vazbě na konkrétní okolnosti případu, výrazně zasáhnout do řízení společnosti.

Vydání akcií s vysílacím právem ale může být též nástrojem většinového akcionáře k prosazování jeho vlivu na řízení společnosti. Jak výše uvedeno, mohou tyto akcie umožnit rychlé a operativní jmenování nového člena voleného orgánu většinovým akcionářem v případě ne­očekávaného ukončení funkce předchozího člena. Mohou ale třeba též umožnit většinovému akcionáři, který vybudoval závod akciové společnosti, podržet si podíl na řízení společnosti poté, co předal většinu akcií svým potomkům, a tím např. i usnadnit převod rodinného závodu na další generaci, aniž by se předávající zcela zbavil vlivu ve společnosti. Závěrem lze ale poznamenat, že stejně, jako se v České republice prakticky nevyužívá možnost zavést kumulativní hlasování, není příliš pravděpodobné, že by většinový vlastník umožnil vlastníkům menšinovým získat akcie s vysílacím právem – přinejmenším ne v takovém rozsahu, aby to mohlo mít výrazný dopad na rozhodovací činnost volených orgánů.

2. Akcie s násobnými hlasovacími právy 

Akcie s násobnými hlasovacími právy (násobnou hlasovací silou) patří mezi akcie, které zákon o obchodních korporacích výslovně neupravuje, počítá však s jejich vydáním, když v § 276 odst. 5 stanoví, že s akciemi o stejné jmenovité hodnotě nebo s kusovými akciemi mohou být spojena různá práva nebo i různá váha hlasů. Podmínky jejich vydání, název druhu [který vyžaduje nejen § 250 odst. 2 písm. d) z. o. k.,[5] ale i § 48 odst. 1 písm. k) zák. o veř. rejstřících[6]] a popis práv s nimi spojených proto musí upravit stanovy akciové společnosti. Počet hlasů příslušejících k akcii tedy stanoví zakladatelské právní jednání, přičemž se hlasovací síla spojená s akcií může lišit nejen ve vazbě na její jmenovitou hodnotu, ale i ve vazbě na určitý druh akcií. Zákon o obchodních korporacích přitom připouští, aby stanovy upravily akcie s násobným počtem hlasů bez jakéhokoli výslovného omezení.

Teorie rozlišuje tzv. nepravé a pravé akcie s násobnou hlasovací silou. O nepravé akcie s násobnou hlasovací silou půjde, budou-li mít akcie s různou jmenovitou hodnotou stejnou hlasovací sílu. O pravé akcie s násobnou hlasovací silou pak půjde, budou-li mít akcie se stejnou jmenovitou hodnotou různou hlasovací sílu.

Lála[7] k tomu poznamenává, že akcie s násobnými hlasovacími právy představují odchýlení se od principu one share, one vote, podle kterého míra hlasovací síly odpovídá míře kapitálové účasti, a tedy i míře rizika neseného společníkem (srov. § 169 odst. 2 a § 257 odst. 3 z. o. k.). V tomto principu se zrcadlí úvaha, že společníci by měli mít takový vliv na řízení společnosti, jaký odpovídá jejich podílu na základním kapitálu. Případný podíl na špatném rozhodnutí, které se promítne v neúspěchu společnosti, se stejným způsobem promítne i v pomyslné ztrátě na hodnotě podílu, na reziduu, který by společníku připadl, kdyby se společnost v daném okamžiku zrušila s likvidací. S vědomím těchto možných ztrát by měl společník hlasovat na valné hromadě. Pokud však společník disponuje větší hlasovací silou, než odpovídá jeho účasti na základním kapitálu, není tato proporcionalita (v možných ztrátách) dána a případné nevhodné rozhodnutí, které má negativní konsekvence, se v jeho ekonomické rovině promítne mnohem méně. Společník by tak mohl podporovat rizikovější postup společnosti nebo by mohl více prosazovat své zájmy ve společnosti.“

Vydávání akcií s násobnými hlasovacími právy může být velmi významným nástrojem řízení a správy společnosti, protože jsou-li vydány, může i akcionář s menším podílem na základním kapitálu významně – vahou svých hlasů – zasahovat do řízení společnosti. Z toho důvodu (a také ve vztahu k negativním zkušenostem s praxí jejich vydávání) se také právní předpisy některých evropských států staví k jejich vydávání spíše opatrně, a i když jejich vydání připouš­tějí, určitým způsobem je omezují. Do určité míry skeptická je i právní teorie. Např. Černá[8] k tomu uvádí, že k těmto akciím „lze jen poznamenat, že v porovnání s reprezentativními kontinentálně evropskými právními řády, které po špatných zkušenostech tyto akcie buď zakazují (Německo), nebo omezují na dvojnásobek, a to ještě jako odměnu ,za věrnost‘ společnosti (např. Francie) či limitují sice desetinásobkem, podmiňují tuto možnost tím, že akcie znějí na jméno a současně vylučují použít toto hlasovací zvýhodnění u zásadních, taxativně stanovených rozhodnutí valné hromady (Švýcarsko), je český zákonodárce nestandardně tolerantní. Přitom české právní prostředí není ‚morálně přecitlivělé‘, takže na omezení neúměrných zvýhodnění etikou tolik spoléhat nelze.“

Před vydáváním akcií s násobnými hlasovacími právy bez jakéhokoli omezení varuje též Kodex správy a řízení společností 2018,[9] který v kapitole I. nazvané Práva akcionářů v rámci úpravy rovného zacházení s akcionáři doporučuje, aby podíl na hlasovacích právech spojený s akcií odpovídal podílu na základním kapitálu. A doporučuje též, aby, připustí-li stanovy hlasovací podíl, který neodpovídá podílu na základním kapitálu, byl nejvýše dvojnásobný. Akcie by pak měly nabýt dvojnásobnou hlasovací sílu jen po svém úplném splacení a nejméně dvouleté účasti akcionáře ve společnosti. České právo však, jak shora uvedeno, žádné omezení hlasovací síly spojené s akcií nemá, a lze tedy jen doufat v rozumné využívání tohoto významného nástroje správy a řízení společnosti.

Lze dodat, že násobný počet hlasů mohou stanovy přiřknout zvláštnímu druhu akcií nejen paušálně (pro všechna usnesení přijímaná valnou hromadou), ale také jen pro některá z nich. Akcionář se zvláštním druhem akcií by tak mohl mít vyšší počet hlasů např. jen při rozhodování o obsazení určitého voleného orgánu, o rozdělování vlastních zdrojů (či jen některých z nich), nebo při změně stanov.

Pro usnesení, o jejichž přijetí se hlasuje odděleně podle druhu akcií (viz zejména § 417 z. o. k.), pak má (může mít) do určité míry obdobný efekt (jako je přiřčení vyššího počtu hlasů) vydání prakticky jakéhokoli zvláštního druhu akcií. Je-li např. vydán zvláštní druh akcií toliko jednomu z více akcionářů, pak bez ohledu na počet hlasů spojených s tímto druhem akcií má dotčený akcionář pro tato usnesení de facto právo veta; bez jeho souhlasu totiž nemohou být (v souladu se zákonem) přijata. Sám tedy určité usnesení neprosadí, ale může zabránit jeho přijetí[10] – v podrobnostech viz výklad shora. Máme za to, že povinnost hlasovat o návrzích určitých usnesení odděleně, podle druhu akcií, mohou stanovy rozšířit nad rámec zákona i na jiná usnesení.

3. Akcie se širším než zákonným právem na vysvětlení (tzv. informační akcie) 

Nemá-li akcionář přístup k relevantním informacím o společnosti, může jen stěží vykonávat jednotlivá práva, jejichž prostřednictvím se podílí na správě společnosti. Právo na vysvětlení tak představuje conditio sine qua non reálného vlivu na řízení společnosti (§ 256 odst. 1 z. o. k.).[11]

Právo na informace je v jednotlivých formách kapitálových společností[12] upraveno velmi odlišně. Společníkům společnosti s ručením omezeným svědčí ex lege velmi široká oprávnění, jde-li o přístup k informacím o společnosti. Mohou požadovat informace i mimo souvislost se zasedáním valné hromady (a záležitostmi na ně zařazenými), mají přístup i k informacím chráněným jako obchodní tajemství (jakož i k jiným informacím, jejichž sdělení třetím osobám by mohlo společnosti přivodit újmu), mají právo nahlížet do dokladů společnosti a kontrolovat údaje v nich obsažené.[13]

Oproti tomu právo akcionářů na vysvětlení (§ 357 a násl. z. o. k.) je upraveno výrazně úžeji, a to v několika ohledech.[14] Předně zákon přiznává akcionáři „toliko“ právo na informace, které jsou potřebné pro řádné posouzení záležitostí, jež jsou projednávány na valné hromadě a o nichž valná hromada rozhoduje, resp. jež jsou potřebné pro výkon akcionářských práv na zasedání valné hromady (§ 357 odst. 1 z. o. k.). Z tohoto omezení práva požadovat (a obdržet) vysvětlení plyne, že je lze realizovat pouze na zasedání valné hromady, resp. v souvislosti s ním. Není-li svolána valná hromada, a není-li tudíž ani určen pořad jejího jednání, nejsou zde ani záležitosti, k jejichž posouzení by byla potřebná vysvětlení (a není ani zasedání valné hromady, na němž by akcionář vykonával akcionářská práva). Stejně tak platí, že akcionář, který se zasedání valné hromady neúčastní, na žádné vysvětlení nemá právo.[15]

Akcionáři nesvědčí ani právo na informace, jejichž zpřístupnění by mohlo společnosti (či jí ovládaným osobám) způsobit újmu [§ 359 písm. a) z. o. k.], včetně informací chráněných jako obchodní tajemství, a nemá ani právo nahlížet do dokladů společnosti a kontrolovat údaje v nich obsažené.

Důvodem odlišného rozsahu práva na informace je především skutečnost, že ve společnosti s ručením omezeným (jež nemá kontrolní orgán, neukládá-li jí výjimečně zvláštní zákon, aby povinně zřídila dozorčí radu, popř. nezřizuje-li dozorčí radu dobrovolně společenská smlouva – srov. § 201 odst. 1 z. o. k.) je to právě (každý) společník, kdo (bez ohledu na výši svého podílu) vykonává kontrolu nad tím, jak je společnost řízena a jak jsou spravovány její záležitosti (tedy kontrolu nad činností statutárního orgánu). V akciové společnosti plní kontrolní funkci zásadně dozorčí (§ 446 a 447 z. o. k.) či správní rada (§ 460 z. o. k.).[16]

S ohledem na shora popsaný smysl a účel úpravy práva na vysvětlení nelze společníkům (akcionářům) toto právo odebrat. Společnost proto nemůže vydat (jako zvláštní druh) podíly či akcie, s nimiž by právo na informace (vysvětlení) nebylo spojené.[17] Řečené ovšem (automaticky) neznamená, že by toto právo nebylo možné modifikovat.

Nejvyšší soud se již touto otázkou zabýval, a to jak v poměrech společnosti s ručením omezeným, tak i – byť toliko okrajově – v poměrech akciové společnosti.

V rozsudku ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2708/2018, odst. 28, Nejvyšší soud uvedl, že „… společníci si mohou ve společenské smlouvě upravit právo na informace odlišně od zákona. Mohou je pro všechny či jen některé druhy podílů zúžit (např. tak, že někteří společníci nebudou mít právo na informace chráněné jako obchodní tajemství), mohou je naopak rozšířit (srov. výslovné znění § 155 z. o. k.), mohou stanovit přesnější pravidla pro poskytování informací apod. Vždy však musí respektovat základní smysl a účel tohoto práva; úprava ve společenské smlouvě by neměla společníkovi fakticky znemožnit podílet se na řízení společnosti, resp. realizovat další, zákonem přiznaná práva, která mu společenská smlouva nemůže odejmout (např. právo podat společnickou žalobu, právo domáhat se přezkumu platnosti usnesení valné hromady apod.).“

Jakýmsi „dolním“ limitem, pod který již nelze rozsah práva na informace snížit, aniž by tím došlo k popření smyslu a účelu tohoto práva, je podle našeho názoru zákonná úprava tohoto práva v akciové společnosti. Jinak řečeno, právo společníků společnosti s ručením omezeným na informace týkající se společnosti (a jí ovládaných osob) může být omezeno maximálně na úroveň, jaká svědčí ze zákona společníkům akciových společností. Lze tak učinit buď ve vztahu ke všem společníkům (typicky zřídí-li společenská smlouva dozorčí radu jakožto kontrolní orgán, jenž do určité míry převezme kontrolu nad řízením a správou společnosti), anebo jen ve vztahu k některým z nich, prostřednictvím vydání zvláštního druhu podílů (typicky tam, kde někteří společníci budou toliko investoři a jiní „nositeli“ podnikatelského záměru).

Rozšíření práva akcionáře na informace oproti zákonem nastavené úrovni (cestou vydání zvláštního druhu akcií) Nejvyšší soud výslovně připustil v rozsudku ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 27 Cdo 1395/2020, v odstavci 62, v němž uvedl, že „… chtějí-li si akcionáři (…) zajistit širší přístup k informacím o společnosti (či jí ovládaným osobám), mohou tak učinit úpravou ve stanovách, jež rozšíří právo akcionářů na vysvětlení nad zákonný rámec“. Standard nastavený zákonem, jenž představuje nezbytné minimum (umožňující realizovat další práva akcionářů, resp. obecně právo podílet se na řízení a správě společnosti) a jenž nelze snížit, mohou stanovy rozšířit. A to buď pro všechny akcionáře, anebo – úpravou a vydáním zvláštního druhu akcií – pro některé z nich. S akciemi tak lze spojit právo na informace v obdobném rozsahu, v jakém svědčí (ze zákona) společníkům společnosti s ručením omezeným.

Akcionáře, jehož právo na vysvětlení bylo rozšířeno o přístup k „citlivým“ informacím, stíhá povinnost mlčenlivosti ve stejném rozsahu, jako je tomu v případě společníků společnosti s ručením omezeným. Ve vztahu k nim sice zákon s existencí povinnosti mlčenlivost počítá (srov. např. § 155 či § 168 odst. 3 in fine z. o. k.), ale neupravuje ji. Nejvyšší soud, vycházeje z obecné povinnosti člena korporace chovat se ke své korporaci čestně (§ 212 odst. 1 věta první o. z.), dovodil, že společník „nesmí zpřístupnit třetím osobám žádné informace, jež se dozvěděl v souvislosti se svým postavením společníka (a výkonem práv plynoucích z účasti ve společnosti, zejm. práva na informace) a jejichž zpřístupnění třetím osobám by mohlo způsobit společnosti újmu (stejný závěr je třeba vztáhnout na případy, ve kterých by újma hrozila osobám ovládaným společností)“.[18]

Akcionářům lze úpravou ve stanovách přiznat také právo nahlížet do dokladů společnosti a kontrolovat údaje v nich obsažené či právo na informace nesouvisející s pořadem jednání (svolané) valné hromady.

Při úvahách o rozšíření práva akcionářů na informace je třeba vždy respektovat zákonné mantinely představované kogentními právními normami, jež poskytnutí určitého typu informací zapovídají. Příkladem může být ust. § 359 písm. b) z. o. k., jež chrání i veřejný pořádek a nelze se od něj odchýlit (§ 1 odst. 2, § 580 a 588 o. z.).[19]

V praxi se občas vyskytují úvahy, podle nichž z požadavku na rovné zacházení se všemi akcionáři (§ 244 z. o. k.) plyne, že je-li některý z akcionářů členem představenstva a má-li z tohoto titulu přístup ke všem informacím o společnosti, musí být stejný přístup otevřen i ostatním akcionářům. Nejvyšší soud tyto úvahy odmítl v rozsudku ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 27 Cdo 1395/2020, v němž uvedl, že zákonná úprava práva na vysvětlení (včetně z ní plynoucích limitů) „se prosadí i ve společnostech, v nichž funkci člena voleného orgánu vykonává některý z akcionářů, v důsledku čehož má podrobnější (širší) informace o společnosti než akcionáři, kteří členy voleného orgánu nejsou. K informacím nad rámec § 357 z. o. k. se taková osoba nedostává z titulu postavení akcionáře, ale proto, že je členem voleného orgánu společnosti (bez přístupu k těmto informacím by nemohla řádně vykonávat svoji funkci). Při ‚nakládání‘ s nimi je pak povinována jednat s péčí řádného hospodáře (§ 159 o. z.). Chtějí-li si akcionáři pro tyto případy zajistit širší přístup k informacím o společnosti (či jí ovládaným osobám), mohou tak učinit úpravou ve stanovách, jež rozšíří právo akcionářů na vysvětlení nad zákonný rámec. Ex lege, bez odpovídající úpravy ve stanovách, však akcionář právo na poskytování informací nad zákonný rámec nemá“ (srov. odstavce 61 a 62 rozsudku).

Poskytne-li společnost některému z akcionářů vlastnících zvláštní druh akcie, s nímž je spojeno i právo na informace chráněné jako obchodní tajemství, takto chráněnou informaci, nelze z § 358 odst. 2 in fine z. o. k. dovozovat, že by byla povinna tuto informaci poskytnout i všem ostatním akcionářům, kteří tento zvláštní druh akcie nevlastní. Společnost je sice povinna zacházet se svými akcionáři stejně, avšak toliko „za stejných podmínek“ (§ 244 z. o. k.). Při „zacházení“ s akcionáři společnost musí respektovat odlišnosti plynoucí z úpravy zvláštních druhů akcií.

Z řečeného se mimo jiné podává, že rozšíří-li stanovy právo na vysvětlení i o informace chráněné jako obchodní tajemství, resp. obecně o informace, jejichž veřejná známost by mohla společnosti či jí ovládaným osobám způsobit újmu,[20] pouze ve vztahu k některému druhu akcií, měly by současně otevřít (pro tento druh akcií) právo informace žádat (a obdržet) mimo zasedání valné hromady. V opačném případě by akcionáři s těmito akciemi nemohli na valné hromadě obdržet informace, jež nejsou určeny pro „uši“ všech, kdo se zasedání účastní, a v důsledku by tak nemohli vykonat právo spojené se zvláštním druhem akcie.

Rozšíření práva na vysvětlení (informace) do podoby obdobné, jaké mají společníci společnosti s ručením omezeným, může být vhodné ve společnostech s monistickým systémem vnitřní struktury, v němž je správní rada toliko jednočlenná. V případě jednočlenné správní rady totiž v akciové společnosti fakticky absentuje orgán, který by vykonával kontrolu nad řízením a činností společnosti; tuto kontrolu přitom mohou akcionáři efektivně převzít (vykonávat) pouze tehdy, budou-li mít přístup i k informacím chráněným ust. § 359 písm. a) z. o. k.

Samostatnou kapitolou je úprava práva na vysvětlení v případech, kdy valná hromada rozhoduje mimo své zasedání, resp. absence této úpravy v zákoně. Jsme přesvědčeni, že uvedené právo musí být akcionářům zachováno i tehdy, rozhoduje-li valná hromada per rollam.[21] Přinejmenším po dobu, po kterou bude záležitost otevřena k hlasování, společnost podle našeho názoru musí podat každému akcionáři, který o to požádá, vysvětlení záležitostí společnosti nebo jí ovládaných osob, je-li potřebné pro posouzení obsahu navrhovaného rozhodnutí a výkon akcionářských práv ve vztahu k němu (§ 357 odst. 1 z. o. k.). Jelikož se rozhodnutí přijímá mimo zasedání, nezbude, než aby společnost takové vysvětlení poskytla každému akcionáři individuálně ve svém sídle či jiném vhodném místě určeném v návrhu rozhodnutí. Současně společnost musí být připravena vysvětlení poskytnout i písemně, popř. prostřednictvím elektronických komunikačních prostředků, tak, aby akcionáři měli reálnou možnost vysvětlení získat bez zbytečných nákladů a komplikací (jež může přinášet možnost získat vysvětlení pouze v sídle společnosti) a aby smysl a účel práva na vysvětlení zůstal zachován.[22] Považujeme současně za rozumné, aby stanovy každé akciové společnosti, jež připustí rozhodování valné hromady mimo její zasedání (§ 418 odst. 1 z. o. k.), současně upravily výkon práva na vysvětlení pro tento způsob přijímání rozhodnutí tak, aby v co nejširší míře odpovídal jeho smyslu a účelu.[23]

Tento příspěvek byl přednesen dne 16. 6. 2022 na XXIX. Karlovarských právnických dnech.

 

Doc. JUDr. Ivana Štenglová je garantkou oborů právo v obchodních vztazích a obchodněprávní vztahy Katedry soukromého práva vysoké školy CEVRO Institut a docentkou obchodního práva PF UK v Praze.

JUDr. Petr Šuk je místopředsedou Nejvyššího soudu v Brně.


[1] Další možností pak bylo místo druhé věty § 438a z. o. k. toliko zahrnout do odkazu ve větě třetí také § 448b odst. 1 větu druhou z. o. k.

[2] Přičemž by se vysílací právo netýkalo prvních členů voleného orgánu, kteří musí být uvedeni ve stanovách a na kterých by se zakladatelé dohodli – stanovy by pak ale měly rozlišit jednotlivé členy orgánu podle toho, zda místo, na které byli stanovami dosazeni, je místem obsazovaným akcionářem s vysílacím právem, či obsazovaným volbou, případně určit, od kterého okamžiku lze vysílací právo uplatnit, a způsob, jak skončí funkce části členů voleného orgánu, kteří mají být nahrazeni členy jmenovanými – vznikne-li právo jmenovat člena před koncem jeho funkčního období.

[3] To ale podle našeho názoru nevylučuje možnost, aby se společnost či akcionář obrátil na soud s návrhem na rozhodnutí podle § 277 z. o. k. Rozhodnutí soudu podle § 277 z. o. k. bude pouze deklarovat neplatnost příslušného ujednání stanov.

[4] K doručení rozhodnutí společnosti viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2863/2008, ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3867/2007, a ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1415/2018.

[5] Podle kterého, mají-li být vydány akcie různých druhů, musí stanovy obsahovat jejich název a popis práv s nimi spojených.

[6] Podle kterého se do obchodního rejstříku zapíše též název druhu akcií a popis práv a povinností s nimi spojených alespoň odkazem na stanovy uložené ve sbírce listin, vydala-li společnost akcie různých druhů.

[7] D. Lála: Druhy podílů v kapitálových společnostech, C. H. Beck, Praha 2020, str. 93.

[8] S. Černá: Volba druhů podílů (akcií) a její limity, in J. Suchoža, J. Husár, R. Hučková (eds.): Právo, obchod, ekonomika V., Univerzita P. J. Šafárika v Košiciach, Košice 2015, str. 87.

[9] Kodex správy a řízení společností ČR (2018), Czech Institute of Directors (CIoD) 2018, 1. vydání, ISBN 978-80-270-4402-3 (tištěná verze), ISBN 978-80-270-4403-0 (elektronická verze).

[10] Řečené platí i pro akcie bez hlasovacího práva (srov. § 276 odst. 3 z. o. k.).

[11] Z této „povahy“ práva na informace vychází také judikatura. Srov. rozsudek ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2708/2018, odst. 22, v němž Nejvyšší soud, pro poměry společnosti s ručením omezeným, uvedl: „Právo požadovat od jednatelů informace o společnosti, nahlížet do dokladů společnosti a kontrolovat údaje obsažené v předložených dokladech (§ 155 z. o. k.) představuje jedno ze základních práv plynoucích z účasti ve společnosti s ručením omezeným (§ 31 z. o. k.). Jeho účelem je umožnit společníkovi podílet se na řízení společnosti (§ 167 odst. 1 z. o. k.), resp. realizovat další práva, jež zákon společníkovi dává (právo hlasovat o návrzích usnesení valné hromady, právo podat společnickou žalobu atd.).“ Obdobně pak v rozsudku ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3812/2019, odst. 21, Nejvyšší soud, tentokrát již pro akciovou společnost, zdůraznil, že „… nutným předpokladem realizace práva podílet se na řízení společnosti je zajištění informovanosti akcionáře (…). Bez dostatečné informovanosti akcionáře by byl výkon jeho práv na valné hromadě zcela formální a bezobsažný. Kromě obsahu pozvánky na valnou hromadu (…) je tato informovanost akcionáře zajišťována též prostřednictvím práva na vysvětlení podle § 357 až 360 z. o. k.“

[12] Slovní spojení „kapitálová společnost“ zde užíváme ve smyslu legislativní zkratky zavedené zákonem (§ 1 odst. 2 z. o. k.), s vědomím její nepřesnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2708/2018, odst. 24).

[13] Ust. § 155 z. o. k. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2708/2018, odst. 25.

[14] Srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3812/2019, odst. 22, či ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 27 Cdo 1395/2020, odst. 57.

[15] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3812/2019, odst. 28.

[16] Srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2708/2018, odst. 25 a 26, a ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3812/2019, odst. 22, či ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 27 Cdo 1395/2020, odst. 58.

[17] K limitům při vytváření zvláštních druhů podílů či akcií srov. např. P. Šuk: Kogentnost a dispozitivita korporátního práva – hledání hranic, in Sborník mezinárodní konference XXVII. Karlovarské právnické dny, Leges, Praha 2019, str. 512-531, a Ad Notam č. 3/2019.

[18] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2708/2018, odst. 27.

[19] Jinak řečeno, stanovami nelze zřídit jako zvláštní právo spojené s akcií právo na vnitřní informace (srov. čl. 7 a násl. nařízení 596/2014/EU) či na informace utajované podle zákona o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, podle nařízení 2016/679 (GDPR) a podle zákona o zpracování osobních údajů.

[20] Tedy, jinými slovy, vyloučí-li částečně, či dokonce zcela (vůči některým či vůči všem akcionářům) důvod pro odmítnutí vysvětlení uvedený v § 359 písm. a) z. o. k.

[21] Ze smyslu a účelu úpravy práva na vysvětlení dovozujeme, že je nelze eliminovat volbou „vhodné“ formy rozhodování valné hromady.

[22] Srov. P. Šuk in I. Štenglová, B. Havel, F. Cileček, P. Kuhn, P. Šuk: Zákon o obchodních korporacích, Komentář, 3. vydání, C. H. Beck, Praha 2020, str. 853.

[23] I. Štenglová tento příspěvek zpracovala v rozsahu bodu 1. a 2. v rámci projektu Grantové agentury ČR reg. č. 19-24949S „Srovnání českého korporačního práva s OECD principy Corporate Governance jakožto mezinárodního standardu a vybranými evropskými jurisdikcemi“.

Go to TOP