U příležitosti předsednictví České republiky v Radě Evropské unie uspořádal Ústavní soud ve čtvrtek 8. září 2022 odborné sympozium Víceúrovňová spravedlnost – soudní ochrana v kontextu interakce národního, nadnárodního a mezinárodního systému. Cílem akce bylo nabídnout odborné justiční veřejnosti možnost diskutovat o průnicích tří právních systémů, které pojí fakt, že všechny obsahují regulativy lidských práv, avšak současně zůstávají vzájemně autonomní. Ve třech odborných blocích vystoupilo celkem devět řečníků – zástupců všech úrovní soudní struktury, a to včetně zástupců Soudního dvora EU, Tribunálu a Evropského soudu pro lidská práva.

 

Sympozium oficiálně zahájil předseda Ústavního soudu (ÚS) JUDr. Pavel Rychetský, dr. h. c. Ten v úvodu zmínil výjimečnost příležitosti, při níž se akce koná – tedy v pořadí druhé předsednictví České republiky v Radě EU –, i fakt, že Ústavní soud cítil potřebu přispět k němu svým dílem. „Cílem sympozia není opakování vertikálních manter o přednosti práva Evropské unie, ale debata o tom, jak nadnárodní právo používáme v praxi, jestli to děláme dost často, svědomitě, správně a logicky,“ přiblížil předseda ÚS poslání akce. Hovořil například také o významu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která za pár týdnů oslaví 72. výročí podpisu či o svém setkání s předsedou Soudního dvora EU Koenem Lenaertsem a českými zástupci u tohoto soudu. „Doba, kdy si soudce vystačil se dvěma podtrhanými ÚZ, je pryč. Stávající doba je náročná, a to jak pro soudce, tak pro obhájce… Rozšiřující se regulace na národní i nadnárodní úrovni vedou často k procesní nejistotě.  Bez výslovného zmocnění nemůže právní řád aplikovat pravidla jiného řádu. Všichni zúčastnění rivalové na fóru iuris mají pravdu, všichni se opírají o vlastní právo. … Jak to tedy funguje v praxi? To je otázka, kterou si dnes pokládáme. A doufám, že na ni dostaneme řadu fundovaným odpovědí,“ uzavřel své vystoupení Pavel Rychetský.

 

Poté převzal slovo moderátor prvního odborného bloku sympozia, vedoucí protokolu ÚS JUDr. Vlastimil Göttinger. Ten řekl: „Sympozium se pořádá jako malá pocta českému soudnictví, soudům a soudcům. V médiích se často opakuje, jak je české soudnictví neefektivní, přitom ve srovnání s dalšími evropskými zeměmi jsme na 14. místě, tedy někde uprostřed.“ Poukázal také na další dvě významná jubilea – na okamžik, kdy před 30 lety Česká a Slovenská republika ratifikovaly Úmluvu, a 70. výročí od založení Soudního dvora EU. „Mezinárodní soudy jsou vrcholnými interprety svých právních systémů, ale bez spolupráce s národními soudy nemají možnosti, jak donutit státy ke změně jejich konání. V České republice je aktuálně 1 814 soudců okresních soudů a my dnes máme příležitost zeptat se zástupců obecných soudů, jaká je praxe,“ řekl na závěr Vlastimil Göttinger a pozval k mikrofonu první z přednášejících, soudkyni Okresního soudu v Hodoníně Mgr. et Mgr. Kateřinu Skřivánkovou, Ph.D. Ta se ve svém příspěvku věnovala zkušenosti s aplikací nástrojů mezinárodních soudů u obecných soudů v České republice. „Vítám, že je sympozium zaměřeno na komunikaci soudců všech stupňů, protože jedna z mých myšlenek je zaměřena na to, nakolik je soudce prvního stupně evropským soudcem. … Domnívám se, že my, na okresním soudě, jsme vlastně „v právnické továrně“, práce se na nás neustále valí, a pokud se objeví mezinárodní  nebo evropský prvek, mírně nás to znejistí. Pak přemýšlíme, co s tím dělat, jak postupovat, aby vše bylo v pořádku,“ popsala Mgr. Skřivánková zkušenosti z „domovského“ soudu.  A poté podrobně popsala jednu z kauz s „cizím“ prvkem, kterou aktuálně řeší. Hovořila i o české praxi ochrany dětí, která je stavěna velmi ochranitelsky, a své snaze změnit způsob nahlížení na otázku ochrany dětí.

 

JUDr. Martin Kopa, Ph.D., z Krajského soudu v Brně se ve svém vystoupení zaměřil na azylové právo. „Azylové právo je typickým příkladem toho, že na několika úrovních hledáme finální normu. Člověk kouká na konkrétní pravidlo a zjistí, že vypadá jinak – je tlustší, tenčí, kratší, delší, děje se to, s čím se setkáváme v zrcadlovém bludišti. … Azylové právo funguje na třech úrovních – univerzální mezinárodní, regionální mezinárodní a vnitrostátní. Rád bych vám ukázal, jak do sebe tyto tři úrovně často narážejí a třou se…“ popsal  Martin Kopa. Dále mluvil o Ženevské úmluvě, bezpečných zemích původu a problematice uprchlictví z těchto zemí, resp. o předpojatosti nahlížení na lidi z těchto zemí, i o právní pomoci žadatelům o azyl.

 

Posledním z řečníků prvního bloku sympozia byl místopředseda pražského Vrchního soudu JUDr. Robert Fremr. Tématem jeho prezentace byl rozsudek ve věci Templ proti ČR. „Vybral jsem si příkladovou studii, v níž je patrné, jak významně může evropský soud zasáhnout do výsledku a zásadně usměrnit rozhodovací praxi národních obecných a Ústavního soudu…,“ připomněl kauzu Robert Fremr a zrekapituloval procesní historii případu, na němž se podílely dva krajské soudy, Vrchní soud, Nejvyšší soud i Ústavní soud. Ve svém vystoupení doktor Fremr ocenil především odůvodnění rozsudku ESLP, respekt vyjádřit se i k závěrům Ústavního soudu. „Rozhodnutí ESLP vyvolalo velkou pozornost médií i veřejnosti. V pozitivním i negativním směru. Pozornost se soustředila mimo jiné na férovou aplikaci odnětí věci soudu s ohledem na striktní dodržování Úmluvy. Věřím, že revize případu Templ teď bude pro všechny soudce významným mementem,“ uzavřel doktor Fremr.

 

Po krátké přestávce otevřela druhý odborný blok sympozia místopředsedkyně ÚS JUDr. Milada Tomková a obratem předala slovo JUDr. Pavlu Simonovi, soudci Nejvyššího soudu. „Přijde mi obzvlášť vhodné na tomto fóru zmínit heslo, které EU používá od roku 2003 čili „Jednotná v rozmanitosti“. Ukazuje obrovský posun v lidském uvažování. Dříve převažoval pohled „Rozdělená svou rozmanitostí“. Jde o náhled na svět a vlastní místo v něm, založený na rivalitě, vedený snahou o upozadění, eliminaci těch druhých … Jak je patrné z aktuálního dění, pohled založený na „My proti těm druhým“ zdaleka ze světa nezmizel. Právě ve světle těchto událostí je důležité se zaměřit na opačný pól – je třeba se starat o druhé a jejich dobré žití,“ zahájil svou prezentaci zabývající se významem jednotlivců, soudů na jednotlivých stupních a jejich rolí Pavel Simon. A uvedl příklady ze své 25 let trvající praxe. Jak řekl, přijde mu užitečné, aby všichni soudci vnímali odlišnost svých rolí, svých pravd, ale aby si přitom uvědomovali, že všichni směřují k jednomu cíli… „Jako lidé máme jednu obdivuhodnou vlastnost – dokážeme si vytvářet fikce a chovat se, jako by byly skutečností – platí to o penězích, ale i o právním řádu. Každá z těchto fikcí platí do té míry, do jaké v ni kolektivně věříme. Pokud přestaneme věřit na ochranu lidských práv, přestane existovat. Přestaneme-li věřit na nadřazenost unijního práva, přestane existovat. Přestaneme-li věřit v právní řád, přestane existovat. Toto sympozium chápu jako představení si, že víceúrovňová spravedlnost existuje, že má existovat. A jsem rád, že se můžeme bavit o tom, jak ji kultivovat…,“ dodal Pavel Simon.

JUDr. PhDr. Karel Šimka, Ph.D., LL.M., předseda Nejvyššího správního soudu si jako téma své přednášky zvolil soudní ochranu jednotlivce před exekutivou v evropském multipolárním právním systému. „Když se podíváme na náš svět, musíme si uvědomit kontext – žijeme v prostředí 27 členských států EU, což je prostředí 450 milionů lidí. Veškeré hodnoty a právní argumentace a chování se rodí v tomto kulturně civilizačním prostředí a stojí na jeho tradicích…,“ řekl v úvodu Karel Šimka. Položil a zároveň zodpověděl několik otázek: Jak vzniká právo v tomto prostředí – záměrně nebo spontánně? Kde je větší síla, v národní nebo nadnárodní úrovni? Kde je iniciační bod? Jaký je vliv nestátního prostředí na tvorbu práva? A jak se může malý stát, jako je Česká republika, v tomto systému prosadit? Dále poukázal na to, jak výraznou roli v Evropě hrají aktivní silně motivované menšiny, které mají silný zájem nebo silné přesvědčení, případně obojí. Velmi často jsou schopny tyto své zájmy „propasírovat“ a prosadit přes různé, i nadnárodní, instituce. Role soudnictví byla dalším bodem, na který se zaměřil. Jak uvedl: „Klíčové je personální obsazení institucí, které interpretují právo a posouvají je dál…“

 

Na vystoupení zástupců NS a NSS vzápětí reagovala Milada Tomková. „Pro mě představuje nadnárodní právní prostor 146 zemí obrovský sbor, kde všichni soudci musejí hrát svůj part, ale musejí ho hrát tak, aby byla patrná základní harmonie… Je potřeba ctít princip zdrženlivosti, vzájemné úcty a vzájemné dobé vůle,“ přiblížila svůj pohled na věc.

 

Druhý blok uzavřel místopředseda ÚS prof. JUDr. Jaroslav Fenyk, Ph.D., DSc., Univ. Priv. Prof., který se zaměřil na vznik úřadu evropského veřejného žalobce, jeho roli, působnosti a příslušnosti. Aktuálně působí evropský veřejný žalobce – vedle vnitrostátních – na území 22 států, jeho jednotlivé úkoly musejí být v souladu s Úmluvou a dalšímu lidskoprávními úmluvami a s Listinou, ale také s vnitrostátními předpisy, nesmí docházet ke kolizi mezi požadavky unijního práva i vnitrostátního práva. „Vlastní úkony může žalobce provádět sám, nebo ve spolupráci s orgány státu – ta je povinná a loajální,“ popsal Jaroslav Fenyk praxi.

 

Moderátorem třetího bloku byl JUDr. Ing. Jiří Zemánek, CSc., z pořádající instituce, tedy ÚS. Ten se zamyslel nad názvem odborného sympozia Víceúrovňová spravedlnost – pojmem víceúrovňový i nad spravedlností a jejími měřítky. „Měřítka spravedlnosti nekončí na hranici státu. Nastolené procesy v sobě obsahují konfliktní potenciál mezi gravitačním centrem Unie a jejím sjednocováním a národními autonomiemi. Ten je třeba neutralizovat tak, aby byl udržitelný,  je třeba ho držet pod kontrolou tím, že konkurenční nároky budou směřovat k tvaru, který lze označit jako vzájemná komplementarita. Ústavní mandát účastí v projektu Rady Evropy nebo EU je nastaven v každém státě jinak, my bychom měli spolupůsobit tak, že účastí v těchto celcích budeme zhodnocovat vlastní svrchovanost,“ uvedl Jiří Zemánek.

 

Po krátkém projevu pozval za řečnický pult soudkyni Tribunálu SD EU Dr. iur. Mgr. Petru Škvařilovou-Pelzl. „Ráda bych popsala, jak v praxi soudce Tribunálu vypadá interakce národního a nadnárodního soudce,“ uvedla svou prezentaci soudkyně Škvařilová-Pelzl. Na několika příkladech – výkladu národního práva v judikatuře Tribunálu, střetu Tribunálu a SD EU, přezkumu unijních aktů, střetu unijního s mezinárodním právem – dokumentovala postup Tribunálu a jeho soudců v konkrétních kauzách. „Judikatura je něčím, co má v právu EU význam – Tribunál vychází z dosavadní judikatury a dále ji vyvíjí a aplikuje na daný příklad. Hlavní ideou je přitom předvídatelnost a právní jistota. Odklon od judikatury byl vysloven jen v případech, které lze spočítat na prstech jedné ruky…,“  řekla Petra Škvařilová-Pelzl.

 

„Jsem spíše právním horníkem. Při nástupu do funkce mě totiž kolega přivítal slovy: „Vítej v soudních dolech!“  Podle něj SD EU kope judikatorní štoly… ,“ reagoval další řečník, soudce Soudního dvora EU JUDr. Jan M. Passer, Ph.D., LL.M., na slova kolegyně-soudkyně OS v Hodoníně Kateřiny Skřivánkové. „Rád bych ve svém příspěvku nastínil rozdíl mezi kompetencí SD EU a soudržností státu a realitou, která se tomu vzpírá.“ A pokračoval srovnáním pozice ústavního soudu a SD EU. ÚS není dalším stupněm soustavy obecních soudů a jeho referenční rámec se liší. To neznamená, že by se mohl vyhnout textu jednoduchého práva, musí si uvědomit, jaký dopad bude mít jeho rozhodnutí. Podobně jako ÚS, který je stranou soustavy obecních soudů, SD EU stojí stranou soustavy vnitrostátních soudů, jeho řízení je samostatné. Snaží se vykládat unijní právo v souladu s mezinárodním právem i právy členských států. Hledá nejlepší řešení v rámci Unie, ale odráží trendy práva vnitrostátního. „Potřebujeme rozumět tomu, jak se náš výklad bude posléze pohybovat, nemáme ambici vykládat vnitrostátní právo…  Přednost práva Unie možná občas prosazujeme tvrdě, ale v prostředí 27 právních řádů by to nemohlo fungovat, kdyby to bylo jinak…,“ řekl také. „Všichni jsme evropští soudci, nejen ti lucemburští. Ale platí to i obráceně – i lucemburští soudci jsou součástí národních řízení a tak i národních soudů. Dovolil bych si ocenit název tohoto sympozia – je jen jedna spravedlnost. Rád bych připomněl citát profesora Jana Sokola: Spravedlnost neumíme pořádně definovat, ale okamžitě víme, když nám chybí. A je jedno, jestli chybí v Lucemburku, nebo tady,“ zakončil své vystoupení Jan Passer.

 

Závěr třetího bloku patřil JUDr. Kateřině Šimáčkové, Ph.D, soudkyni Evropského soudu pro lidská práva, která hovořila o vlivu práva EU na judikaturu. Ta v úvodu vyjádřila potěšení nad tím, že při své práci na ESLP nemusí pracovat jen s národním právem, ale často se setkává i se „soft-law“ národních organizací. Dále se zmínila o vztahu ESLP a práva SD EU a o ne/přistoupení EU k Úmluvě.  „Povětšinou docházíme u ESLP a SD EU ke shodným závěrům,“ řekla Kateřina Šimáčková. „Nezaměřuji se na rozpory SD EU a ESLP, ale na to, jak je důležité nahlížet jako soudce ESLP na unijní právo.“

Mluvila také o evropském zatýkacím rozkazu ve vztahu k důležitosti budování bezpečného společného prostoru, otázkách azylu a přistěhovalectví, zajišťování dětských uprchlíků, o standardech práv ochrany uprchlíků i stávající uprchlické vlně související s válkou na Ukrajině. „Všechny instituce, SD EU, ESLP i ÚS, považuji při ochraně lidských práv za zásadní,“ konstatovala soudkyně ESLP Kateřina Šimáčková.

 

Po vystoupení poslední přednášející se opět ujal slova předseda ÚS Pavel Rychetský. „V tomto sále jsme všichni spojeni s justicí a právem. Víme, kde nás tlačí bota… Můžeme však konstatovat, že soudce není výdejní automat na spravedlnost, ale lodivod na neklidném právním moři,“ uvedl doktor Rychetský. „Mluvili jsme tu o víceúrovňovém hledání spravedlnosti. Nebál bych se mluvit o prorůstání nebo srůstání těchto systémů. Ovlivňují se, splývají, nepůsobí samostatně. Věnovali jsme se i problémům, které interakce těchto systémů vyvolávají. … Za hlavní překážky k uchopení systémové interakce považuji absenci hierarchie, dále bobtnání práva, přičemž největší dynamiku vykazuje právo evropské, které vrůstá do národního, a konečně přirozenou řevnivost vrcholných soudních institucí. O svých interpretačních zkušenostech bychom měli mluvit – a to vertikálně i horizontálně. Je totiž spolehlivě prokázáno, že dva monology nejsou dialog. A navíc se ani jedna ze stran nic nedozví. Doufám, že dnešní konference byla krokem k velkému dialogu,“ řekl na závěr odborného sympozia ÚS JUDr. Pavel Rychetský.

 

 

Redakce AD
Foto: redakce AD