Petr Toman: Co je skutečně důležité

Ukrajina nám ukazuje, že má smysl zvednout hlavu a nepodělat se. Radiační situace je beze změn.“ Dvě věty, které by ještě počátkem roku nedávaly smysl, jsou dnes zdrojem naděje a symbolem posledních dní. Vypůjčil jsem si je z nedávného tweetu předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dany Drábové. Tisíce mrtvých a zraněných Ukrajinců, miliony lidí bez střechy nad hlavou, zkrachovalé podniky a trvající nebezpečí jaderné katastrofy, jež jsme posledních sedmdesát let vídali v levných béčkových filmech, se dnes přesunuly do hlavního zpravodajství všech televizních stanic. Bezprostředně nahradily jiný fantasmagorický scénář, který se stal realitou, tedy pandemii koronaviru.

Nechci psát o situaci, kterou všichni známe, tím spíše v úvodníku odborného časopisu pro advokáty. O čem jiném důležitém ale psát? O obžalobě expremiéra Andreje Babiše u 15 let staré kauzy jen krátce poté, co přestal být premiérem? O tom, proč Ivo Ištván po desítkách let v čele Vrchního státního zastupitelství neodchází do důchodu, ale do Brna? O staronovém ministrovi spravedlnosti a jeho prvních krocích v úřadu? Nebo snad o odstranění sochy prezidenta Roosevelta z prostoru před newyorským přírodovědným muzeem či portrétu královny Alžběty II. ze společenské místnosti koleje Oxfordské univerzity? Většina toho, co jsme ještě nedávno řešili, postrádá váhy vedle masových vražd, k nimž dochází nedaleko nás.

Chtělo by se říct, že jsme si žili moc dlouho až moc dobře a že jsme ztratili schopnost rozlišit podstatné od nepodstatného. Po léta jsme mnozí zlehčovali osobní zkušenosti našich rodičů se sovětskou invazí do Československa v roce 1968. Dovolili jsme estébákům a kágébákům řídit naši zemi. Tak dlouho jsme se smáli plánům čerstvě zvolených Miss chránit světový mír, až nás smích ze dne na den přešel. Obyvatele ukrajinského Mariupolu v boji o holý život nezajímají naše spory o tom, zda má mít třetí pohlaví svůj záchod a čí sochy stavět či bořit, když jejich vlastní domy leží v troskách.

I přes všechny aktuální hrůzy jde náš život dál. Stejně jako se ukázalo, která dosud vášnivě probíraná témata nebyla důležitá a zmizeli s nimi ti, kteří je šířili, objevili se noví, nečekaní hrdinové. Petr Fiala v neprůstřelné vestě v Kyjevě nám ukázal, jak by se měl chovat český premiér. Ovšem i my, advokáti, máme mezi sebou nové hrdiny. Jsou jimi všichni ti, kteří vyslyšeli výzvu představenstva ČAK a zapojili se do nezištné právní pomoci ukrajinským uprchlíkům. Jsou jimi všichni ti, kteří ubytovali ukrajinské rodiny bez ohledu na těžkosti, které to s sebou nese. Jsou jimi všichni ti, kteří umožnili uprchlým ukrajinským advokátům zapojit se do jejich právních týmů. Jsou jimi i ti, kteří prostřednictvím transparentního účtu ČAK shromáždili během jediného měsíce více než tři miliony korun na pomoc ukrajinským advokátům, kteří ztratili domov nebo se léčí z bojových zranění. Všichni si zaslouží náš obdiv a úctu.

O advokátech se mnohdy vypráví různé nelichotivé věci. V čase skutečné krize, který právě prožíváme, jsme však jako celek, jako česká advokacie, obstáli. Ostatně tak jako vždy.

 

JUDr. PETR TOMAN, LL.M., místopředseda ČAK

Go to TOP