Klamavými obchodními praktikami se zabýval Nejvyšší správní soud při rozhodování sporu mezi Ministerstvem průmyslu a obchodu a společností Lidl Česká republika. Magistrát hlavního města Prahy obchodníkovi uložil podle zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, pokutu 150 tisíc korun. Společnost Lidl byla pokutována za tzv. vábivou reklamu. 

V distribuovaných letácích nabízel Lidl 9 konkrétních výrobků (od oblečení přes potraviny až po nábytek) za výhodnější cenu, než za kterou je lze běžně koupit. Množství výrobků v prodejnách ale bylo vzhledem k jejich ceně, atraktivitě a povaze omezené (většina výrobků byla prodána v první den akce) a obchodník přitom na tento nepoměr v reklamních letácích speciálně neupozornil (kromě obvyklého sdělení, že nabídka platí do vyprodání zásob).

Pro soud byla stěžejní otázka, zdali v době konání prodejní akce bylo možno považovat množství výrobků dodané do prodejen za přiměřené s ohledem na rozsah reklamy, kdy jsou letáky rozšiřovány ve značném množství, a osloví tak velký počet potenciálních zákazníků, a s ohledem na atraktivitu akce. Zároveň soud zvažoval, zda mohl Lidl očekávat, že zboží nebude dostatek.

Podle přílohy č. 1 písm. d) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, jsou obchodní praktiky vždy považovány za klamavé, pokud prodávající nabízí ke koupi výrobky nebo služby za určitou cenu, aniž zveřejnil důvody, na jejichž základě se může domnívat, že nebude sám nebo prostřednictvím jiného podnikatele schopen zajistit dodávku uvedených nebo rovnocenných výrobků nebo služeb za cenu platnou pro dané období a v přiměřeném množství vzhledem k povaze výrobku nebo služby, rozsahu reklamy a nabízené ceny (vábivá reklama).

Soudci Nejvyššího správního soudu uvedli, že při nepoměru mezi nabídkou a poptávkou musí podnikatel již ve správním řízení o deliktu dostatečně přesně popsat svou podnikatelskou úvahu, která jej ke stanovení množství nabízeného zboží vedla. To se ale v projednávané věci nestalo.

„Pokud to neudělá, nemohou správní orgány zkoumat, zda prodávající postupoval profesionálně a zákazníci jen zareagovali nepředvídaně vysokým zájmem o zboží, nebo zda prodávající ve skutečnosti neprovedl žádný kvalifikovaný odhad, objednal jen menší množství zboží a nechal na zákaznících, kdo z nich bude rychlejší. Správnímu soudu pak rozhodně nepřísluší, aby zkoumání této úvahy prováděl jako první, pokud prodávající nepředložil svou úvahu správním orgánům,“ uvedla k rozhodnutí soudkyně Nejvyššího správního soudu Michaela Bejčková.

Informace k rozhodnutí ze dne 24. září 2019 ve věci sp. zn. 10 As 102/2018. Celý rozsudek zde.

Zdroj: NSS, foto Pixabay.