Česká advokátní komora zorganizovala v pátek 6. května 2022 v souvislosti se stále probíhající agresí Ruské federace proti Ukrajině již sedmý bezplatný online seminář, jehož tématem byl tentokrát rusko-ukrajinský konflikt z perspektivy mezinárodního práva. Přednášejícímu, JUDr. Pavlu Burešovi, Ph.D., D.E.A., odbornému asistentovi na Katedře mezinárodního a evropského práva Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, i všem účastníkům semináře úvodem poděkovala členka představenstva ČAK JUDr. Lucie Dolanská Bányaiová, Ph.D.

Přednášející úvodem shrnul mezinárodněprávně relevantní kroky Ruské federace do 24. 2. 2022 (anexe Krymu v roce 2014, podpora separatistických jednotek v Luhanské a Doněcké oblasti, Minské dohody v září 2014 a v lednu 2015, uznání Doněcké lidové republiky a Luhanské lidové republiky 21. února 2021 Ruskou federací a uzavření vzájemných dohod o přátelství). Jak doktor Bureš uvedl, vznik státu je politický akt, a vzhledem k tomu, že tyto dvě republiky vznikly proti vůli Ukrajiny a uznalo je jen Rusko, nové samostatné státy tak nevznikly.

Co se týče charakteru konfliktu, podle definice uvedené v rezoluci Valného shromáždění OSN 3314 z roku 1974 se jedná ze strany Ruské federace, ale i Běloruska, které poskytlo své území ruským jednotkám, o agresi neslučitelnou s touto rezolucí. Co s týče výjimek, které pro užití síly mezinárodní právo umožňuje, ze strany Ruska se nejednalo ani o reaktivní sebeobranu na útok, ani o tzv. anticipatorní sebeobranu, kdy je odvracen bezprostřední plánovaný útok, který hrozí zcela ochromit ohrožený stát.

Argument čistě preventivní sebeobranou, který použil ruský prezident Vladimír Putin, nemá oporu v mezinárodním právu a jak uvedl doktor Bureš na dotaz jednoho z účastníků semináře, stejně nelegální z hlediska mezinárodního práva pak byl i útok vedený USA a Velkou Británií v roce 2003 proti Iráku, odůvodňovaný tím, že režim Saddáma Husajna má zbraně hromadného ničení a chystá se je použít.

Dále pak přednášející shrnul reakce mezinárodního společenství na ruskou agresi (hlasování Rady bezpečnosti OSN 25. února, které Rusko jako jeden ze stálých členů Rady bezpečnosti vetovalo, rezoluce přijatá na mimořádném zasedání Valného shromáždění OSN 2. března 2022, která kvalifikovala ruský útok na Ukrajinu jako agresi; v Radě Evropy bylo Rusko 25. února zbaveno práva na zastoupení a 16. března bylo na Parlamentním shromáždění z Rady Evropy vyloučeno).

Ještě do 16. září 2022 je ale Ruská federace vázána Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a všemi jejími články. (Podrobně se aplikací Evropské úmluvy o ochraně lidských práv ve válečném konfliktu zabýval v předchozím online semináři požádaném ČAK 12. dubna Mgr. Jan Kratochvíl, Ph.D., z Katedry ústavního práva Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.)

Agresi rovněž odsoudila Evropská unie, zavedla ekonomické sankce a poprvé v historii aktivovala dočasnou ochranu pro válečné běžence. Jak poznamenal doktor Bureš, velmi obtížná je ale situace tzv. vnitřně přesídlených osob v rámci Ukrajiny, neboť z hlediska mezinárodního práva nejsou považováni za uprchlíky a postarat by se o ně měla buď Ukrajina, nebo Rusko.

Další část semináře byla věnována aplikaci mezinárodního humanitárního práva ve válce, tedy Ženevských a Haagských úmluv. Jak doktor Bureš zdůraznil, tato pravidla platí všeobecně, nezáleží na tom, kdo je agresorem, i v aktuálním konfliktu jsou jimi vázány obě válčící strany, jak Rusko, tak Ukrajina.

Situaci na Ukrajině sleduje tříčlenná pozorovací mise OBSE (Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, jejíž členkou je také docentka JUDr. PhDr. Veronika Bílková, Ph.D., z pražské právnické fakulty (redakci se díky mimořádnému úsilí podařilo získat pro květnové číslo Bulletinu advokacie vynikající článek právě od docentky Bílkové nazvaný „Akt agrese? Zločin agrese? Ruský útok na Ukrajinu z pohledu mezinárodního práva“, jehož spoluautorkou je právnička z Ministerstva obrany JUDr. Petra Ditrichová, Ph.D.).

Válečnými zločiny, a tedy závažným porušením mezinárodního práva, jsou především útoky na civilisty a obzvláště pak na zdravotníky, jejich mučení, případně vyhladovění, zadržování, nucené deportace, ale i plenění soukromého majetku. Obě strany konfliktu ale mají např. i povinnost sbírat těla padlých a předávat je druhé straně. Přebírání těl padlých je ze strany Ruska odmítáno, na druhou stranu ukrajinská strana sdílela fotografie ruských padlých na sociálních sítích, což je také porušením mezinárodního práva.

Mezinárodní právo ale stanovuje i pravidla vedení bojových operací. Ty by měly být cíleny na vojenské objekty a na vojáky. Přiměřenost tzv. „postranních škod“ by měla být pečlivě zvážena předem, a pokud přesahuje deset procent, je třeba ji hodnotit jako nepřiměřenou. Častý ruský argument, že jeho zbraně nejsou „úplně přesné“, komentoval dr. Bureš slovy, že v takovém případě by vůbec neměly být používány a platí tedy, že takové útoky jsou protiprávní. V rozporu s mezinárodním právem je i používání civilistů jako živých štítů, či ostřelování dohodnutých humanitárních kordonů z obleženého Mariupolu.

Desítky mezinárodních úmluv zakazují také užívání řady různých typů zbraní, například kazetové munice či zápalných zbraní, přičemž k porušení Haagských úmluv dojde i tehdy, když dotyčný útočník příslušnou smlouvu sám neratifikoval.

Pod ochranou mezinárodního práva jsou i tzv. objekty zvláštní ochrany – lékařské jednotky a doprava, jaderné elektrárny, kulturní dědictví a místa kultu i školy. Jak v této souvislosti poznamenal doktor Bureš, obsazení černobylské jaderné elektrárny při zajištění jejího provozu nelze považovat za závažné porušení mezinárodního práva, dochází k mnohým útokům na náboženské a kulturní dědictví, přičemž podle následných analýz se nejedná o „postranní škody“, jak tvrdí Rusové.

Co se týče vyzbrojování civilistů, ke kterému vyzvalo ukrajinské vedení všechny muže od osmnácti do šedesáti let, tak mezinárodní právo umožňuje takového široké zapojení obyvatelstva do konfliktu, s tím ale, že se pro druhou stranu stávají legálním vojenským cílem a v případě zajetí se na ně nevztahují podmínky stanovené pro zacházení se zajatými vojáky.

Jak upozornil doktor Bureš, zatímco v tradičním mezinárodním právu se rozlišovalo právo mírové a válečné, dnes je možné i v době probíhajícího ozbrojeného konfliktu aplikovat komplementárně jak mezinárodní humanitární právo, tak mezinárodní lidská práva, přičemž dbát na dodržování lidských práv je vždy na odpovědnosti toho státu, který má určité území pod efektivní kontrolou. K těmto právům patří např. právo na život, zákaz mučení, na svobodu a osobní bezpečnost, na spravedlivý proces, svoboda projevu, právo na shromažďování, právo na soukromý život, vlastnické právo, na vzdělání či na zdraví (vodu a jídlo), přičemž některá z nich ale mohou být v době války derogována.

Z pohledu trestněprávního jsou válečné zločiny závažným porušením humanitárního práva. I když stranami úmluv jsou státy, individuální trestněprávní odpovědnost mají i osoby účastnící se boje, přičemž, jak poznamenal doktor Bureš, této odpovědnosti se nelze zbavit ani tím, že dotyčná osoba jen plnila rozkaz.

Za spáchání válečných zločinů nebo zločinů proti lidskosti (jak je stanoví článek 7 statutu Mezinárodního trestního soudu) je tak každý jednotlivec trestně odpovědný a právo tyto zločiny vyšetřovat mají všechny státy. Tuto univerzální jurisdikci mají podle českého trestního zákoníku také české orgány, i když se tyto zločiny nestaly na českém území a jejich pachateli či oběťmi nejsou čeští občané.

Prezentaci k semináři najdete ZDE, záznam celého semináře pak najdete ZDE.

Redakce AD
Foto: redakce AD