Regionální právní úprava, která v Belgii ukládá poskytovatelům zprostředkovatelských služeb v oblasti nemovitostí, zejména provozovatelům elektronické ubytovací platformy, aby předávali daňovým orgánům určité údaje o transakcích týkajících se ubytování, není v rozporu s právem Evropské unie. Ve svém rozhodnutí to dne 27. dubna uvedl Soudní dvůr EU. Nevyhověl tak stížnosti firmy Airbnb Ireland, která se snažila tuto úpravu zrušit a která tvrdí, že je v rozporu s volným pohybem služeb v EU.

Podle regionálních předpisů musí provozovatel poskytovat daňovému úřadu určité údaje o turistických ubytovacích zařízeních. Podle soudu má toto ustanovení daňovou povahu a z toho důvodu je vyloučeno z působnosti směrnice o elektronickém obchodu.

Společnost Airbnb Ireland za úplatu spojuje potenciální hosty s profesionálními nebo neprofesionálními ubytovateli. V souladu s povinností stanovenou městem Brusel týkající se daně z turistických ubytovacích zařízení byla společnost požádána, aby daňovému úřadu poskytla informace o turistických transakcích za rok 2017. Firma se však domnívala, že předání těchto informací je v rozporu s unijním právem, zejména zásadou volného pohybu. Podala proto k belgickému Ústavnímu soudu žalobu, v níž se dožadovala zrušení tohoto nařízení. Ústavní soud se pak obrátil na Soudní dvůr EU.

Podle aktuálního rozhodnutí Soudního dvora EU za prvé ustanovení daňové právní úpravy členského státu, které zprostředkovatelům ukládá povinnost, pokud jde o turistická ubytovací zařízení nacházející se v regionu tohoto členského státu, u kterých vystupují jako zprostředkovatelé nebo provádějí obchodní propagaci, sdělit regionální daňové správě na její písemnou žádost údaje o provozovateli a kontaktní údaje turistických ubytovacích zařízení, jakož i počet přenocování a ubytovacích jednotek využitých v předchozím roce, musí být považováno za ustanovení, které je svou povahou neoddělitelné od právní úpravy, jejíž je součástí, a spadá tedy do „daňové oblasti“, která je z působnosti směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu („směrnice o elektronickém obchodu“) výslovně vyloučena.

Za druhé právní úprava, která ukládá poskytovatelům služeb zprostředkovávání nemovitostí bez ohledu na jejich sídlo a způsob zprostředkování, pokud jde o turistická ubytovací zařízení nacházející se v regionu dotčeného členského státu, u kterých vystupují jako zprostředkovatelé nebo provádějí obchodní propagaci, povinnost sdělit regionální daňové správě na její písemnou žádost údaje o provozovateli a kontaktní údaje turistických ubytovacích zařízení, jakož i počet přenocování a ubytovacích jednotek využitých v předchozím roce, není v rozporu se zákazem stanoveným v článku 56 SFEU.

Úplné znění rozsudku v češtině je k dispozici ZDE.

Zdroj: Soudní dvůr EU; ČTK
Foto: canva.com