„Na konci listopadu letošního roku proběhla médií zpráva o přinejmenším nestandardním postupu orgánů činných v trestním řízení v souvislosti s kauzou vyšetřování brněnského kriminalisty Vladimíra Machaly,“¹ uvádí ve svém článku pro Advokátní deník JUDr. Denisa Sudolská. Vladimír Machala byl vyšetřován v průběhu několika let jakožto bývalý vedoucí brněnské hospodářské kriminální policie. „Podle Generální inspekce bezpečnostních sborů měl Machala předávat citlivé informace týkajících se vyšetřování možných podvodů s přidělováním bytů na brněnské radnici,“ ² dodává Denisa Sudolská.

 

V rámci vyšetřování této kauzy povolil soudce Městského soudu v Brně Libor Hanuš Generální inspekci bezpečnostních sborů (GIBS) plošné odposlouchávání všech deseti výslechových místností ve vazební věznici v Brně-Bohunicích po dobu šesti měsíců mezi dny 17. listopadu 2018 a 7. května 2019.

V povolení se pak výslovně uvádí: „Povoluje se sledování osob a věcí, konkrétně sledování prostorů: 1) výslechové cely: č. 1-10, ve 3. nadzemním patře administrativní budovy a přístupové chodbě se vstupními dveřmi 243 ve Vazební věznici Brno-Bohunice.“

Výslechové místnosti ve vazebních místnostech se mimo jiné využívají pro rozmluvy obhájců s obviněnými, kteří jsou ve vazbě. Trestní řád v § 33 odst. 1 věta pátá zákona č. 141/1961 Sb. (dále jen „trestní řád“) výslovně stanoví, že obviněný ve vazbě nebo výkonu trestu má právo mluvit s obhájcem bez přítomnosti třetí osoby. Toto právo obviněného je dlouhodobě reflektováno i Evropským soudem pro lidská práva, v rozsudku ve věci S. v. Švýcarsko, rozsudek ze dne 28. 11. 1991 č. 12629/89 a 13965/88, A-220, § 48 (1991), ve kterém výslovně uvádí: „Právo obviněného na styk s advokátem (obhájcem) mimo dosah poslechu třetí osoby patří mezi základní požadavky na spravedlivý proces v demokratické společnosti a vyplývá z čl. 6 odst. 3 písm. c) EÚLP. Kdyby si advokát (obhájce) nemohl povídat se svým klientem bez dozoru a dostávat od něho důvěrné instrukce, pak by jeho pomoc značně pozbyla na své užitečnosti; účelem Úmluvy je chránit konkrétní a efektivní práva.“

Byť není možné bez dalšího vyloučit užití operativních pátracích prostředků k odposlechům k zadokumentování schůzek podezřelého policisty Machaly s obviněným ve vazební věznici, je zřejmé, že způsob, jakým tento mechanismus vyšetřování Městský soud v Brně posvětil, má dosah i za hranice předmětného vyšetřování. Pakliže po dobu šesti měsíců byly plošně a nepřetržitě monitorovány všechny výslechové místnosti, pak je zcela jisté, že za tu dobu byly taktéž zadokumentovány též rozmluvy obhájců s obviněnými ve výkonu vazby – a to v rozporu s ustanovením § 33 odst. 1 trestního řádu (viz výše), ale taktéž s obecným principem práva na spravedlivý proces.

 

Rozpor s trestním řádem

Tento postup je dozajista v rozporu se základní zásadou trestního řízení vyjádřenou v § 2 odst. 4 trestního řádu, totiž že: „Trestní věci projednávají (orgány činné v trestním řízení – pozn. autora) s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána; při provádění úkonů trestního řízení lze do těchto práv osob, jichž se takové úkony dotýkají, zasahovat jen v odůvodněných případech na základě zákona a v nezbytné míře pro zajištění účelu trestního řízení.“

Zcela bez problému lze dle názoru naší advokátní kanceláře dovodit, že sledování stovek, ne-li tisíců schůzek obviněných s obhájci, nadto ve všech deseti odposlechových místnostech ve vazební věznici, za účelem zajištění odposlechů několika konkrétních schůzek jednoho podezřelého, zasahuje do práva na spravedlivý proces všech odposlouchávaných osob, kterých se konkrétní vyšetřování nedotklo.

 

Zjevný exces

Jakkoliv jsme z praxe takřka „zvyklí“ na excesy orgánů činných v trestním řízení, najmě pak Policie ČR při vyšetřování, tento případ představuje zcela zásadní riziko pro právo na spravedlivý proces, kdy k výše uvedenému porušení tohoto práva nedošlo excesem jednotlivce, ale institucionalizovaným postupem předpokládaným trestním řádem, ve kterém došlo k selhání všech aktérů tohoto postupu – od GIBS přes státní zastupitelství až po výše jmenovaného soudce. Všem těmto aktérům muselo být od začátku zřejmé, že v souvislosti s povoleným odposlechem dojde také k zadokumentování schůzek obviněných s obhájci.

V tomto případě zřejmě neobstojí ani případná argumentace ustanovením § 158d odst. 1 věty druhé trestního řádu, která stanoví: „Pokud policejní orgán při sledování zjistí, že obviněný komunikuje se svým obhájcem, je povinen záznam s obsahem této komunikace zničit a poznatky, které se v této souvislosti dozvěděl, nijak nepoužít.“ Toto ustanovení totiž zjevně reaguje na zcela krajní eventualitu, kdy při odposlechu dojde mimoděk k získání záznamu takové komunikace – nikoli však na apriorní plošné monitorování schůzek obhájců s obviněnými. Přesto lze tedy očekávat, že trestní spis V. Machaly nabobtná o protokoly o likvidaci záznamů stovek až tisíců schůzek obviněných s obhájci – jenom takovým způsobem mohou nyní orgány činné v trestním řízení alespoň částečně zhojit nastalou bezprecedentně protiprávní situaci.

 

Použitelnost odposlechů v jiných kauzách – lov na velryby

Bez ohledu na to, zdali se ve výslechových místnostech věznice Brno-Bohunice jednalo o konverzace mezi obhájci a obviněnými, je s ohledem na povahu prostoru nanejvýš předpokladatelné, že v rámci zachycené konverzace mohly figurovat taktéž informace, které jsou orgány činné v trestním řízení sto použít v trestních kauzách jiných.

Použitelnost získaných informací v jiné trestní kauze totiž výslovně předpokládá (za splnění zákonných podmínek) ustanovení § 158d odst. 10 trestního řádu.

Touto problematikou se zabýval již v minulosti Městský soud v Praze v rámci rozsudku sp. zn. 47 T 7/2017 ze dne 27. listopadu 2020, v rámci kterého byli zproštěni obžaloby všichni obžalovaní v notoricky známé a médii často komentované kauze údajného tunelování pražského Dopravního podniku.

V této kauze v krátkosti státní zástupce Adam Borgula navrhoval použití získaných nahrávek odposlechů z pražského hotelu Ventana. Odposlouchávání těchto prostor bylo dříve povoleno Okresním soudem v Ostravě, přičemž toto povolení bylo vydáno zdánlivě účelově s cílem odposlouchávání osob odlišných od osob v kauze Dopravního podniku.

Stěžejním argumentem státního zástupce pro zachování procesní použitelnosti informací z odposlechu získaného v jiné kauze byla pro státního zástupce toho času generální použitelnost důkazů předpokládaná § 89 odst. 2 trestního řádu. Takovému argumentu, kdy existence zmíněného ustanovení nevylučuje aplikaci tzv. vylučovacích klauzulí předpokládaných trestním řádem, však soud nepřisvědčil. Typickou vylučovací klauzulí je pak ustanovení § 158d odst. 10 trestního řádu, který stanoví, že záznam pořízený při sledování a připojený protokol je možno použít pouze v případě, že je v takové věci vedeno trestní řízení o úmyslném trestném činu nebo souhlasí-li s tím osoba, do jejíchž práv a svobod bylo sledováním zasahováno.

Zde se potom nicméně bez dalšího uplatní závěry plynoucí z ustanovení § 88 odst. 6 trestního řádu ve spojení s § 88 odst. 1 trestního řádu, tedy že umožnění užití odposlechů je generálně možné pouze u zločinů s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let a další taxativně vymezené trestné činy.

V tomto konkrétním případě závěry Městského soudu v Praze o nepřípustnosti použití odposlechů v jiné trestní kauze aprobovalo taktéž navazující rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o odvolání státního zástupce Adama Borguly a dvou poškozených v předmětné kauze Dopravního podniku.

Relativně přelomovým je nicméně Usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 7 Tdo 865/2020-2408 ze dne 1. 9. 2020, jakkoliv obecně shrnuje argumenty pro použitelnost odposlechů v jiné trestní věci vycházející z judikatury dřívější.

Teoretickou otázku, kterou Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí vyložil, je existence rozdílu použitelnosti záznamu získaného v jiné trestní věci v závislosti na skutečnosti, zda jde o sledování na základě povolení státního zástupce ve smyslu § 158d odst. 2 trestního řádu, nebo povolení soudce na základě odst. 3 stejného ustanovení. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud v bodě 65 staví na jisto neexistenci rozdílu v dichotomii použitelnosti odposlechů získaných v rámci jiné trestní kauzy na základě povolení soudce a povolení státního zástupce.

Jakkoliv je jistě na místě, aby v případě vyšetřování zločinů ve smyslu § 88 odst. 1 trestního řádu bylo možné využít odposlechy získané v rámci jiné trestní kauzy, je zcela zásadní zhodnotit výše popsaný postup orgánů činných v trestním řízení a orgánů tento postup aprobujících v kauze policisty V. Machaly. Výše popsaný postup, za předpokladu, že je aprobován, představuje zcela zásadní průlom do právní jistoty nejen obviněných, ale i všech potenciálně odposlouchávaných osob ve vazební věznici, neboť svým rozsahem bylo předmětné odposlouchávání výslechových místností jakýmsi „lovem na velryby“ – pod záminkou sledování jednoho konkrétního policisty v jedné konkrétní kauze se mohl policejní orgán dostat po dobu šesti měsíců k nezměrnému rozsahu informací o jiných trestních kauzách, přičemž použitelnost těchto informací může být za určitých podmínek aprobována ustanovením § 158d odst. 10 trestního řádu. Lze totiž zcela logicky předpokládat, že ve vazební věznici je předmětem rozhovorů obviněných kupř. strategie obhajoby v trestním řízení, sdílení informací o průběhu a charakteru trestné činnosti, a to bez ohledu na to, zda probíhají konverzace mezi obviněným a obhájcem, nebo obviněným a kýmkoliv jiným. Tyto konverzace pak logicky mají potenciální souvislost s nesmírným počtem trestních řízení – přičemž na základě ustanovení § 158d odst. 10 trestního řádu mohou být pro orgány činné v trestních řízeních podkladem pro vyšetřování.

Nad rámec výše uvedeného je možno uvést také to, že věznice Brno-Bohunice neslouží pouze jako věznice vazební, ale disponuje taktéž částí pro výkon trestu odnětí osoby s ostrahou. Výše nastíněný problematický postup tedy zřejmě dopadal taktéž na osoby vykonávající tresty odnětí svobody.

 

Závěr

Skutečnost, že v tomto případě šlo o mnohačetné pochybení v institucionalizovaném procesu povolení odposlechů, je červeným vykřičníkem pro zákonodárce, který by měl v reakci na tuto kauzu usilovně pracovat na právní úpravě, která porušení práva na spravedlivý proces spolehlivě předejde a obviněným i obhájcům bude bezpečně garantovat právo na soukromí a nikým nesledovanou rozmluvu.

 

JUDr.  Denisa Sudolská, autorka působí jako advokátka v Praze
Foto: archiv autorky

 

 

---

¹ https://www.novinky.cz/krimi/clanek/k-soudu-miri-sef-hospodarske-kriminalky-40372755

² https://www.ceska-justice.cz/2021/11/soud-povolil-kvuli-detektivovi-na-pul-roku-odposlechy-vevyslechovych-mistnostech-vazebni-veznice/