Následující článek rozebírá možnosti a limity stávající právní úpravy spojení řízení v případech řízení o rozvod manželství a v souvisejících věcech, jako je např. úprava poměrů k nezletilému dítěti manželů, výživné manžela, výživné rozvedeného manžela nebo vypořádání společného jmění manželů.

Rozpad manželství je často lidsky i právně velmi komplikovanou záležitostí. Hroutící se manželský vztah může vyžadovat vedle samotného rozvodu i vyřešení celé řady dalších právních otázek. V případě manželství s nezletilými dětmi znamená nutnost vést nejméně dvě soudní řízení, a to o úpravu poměrů ke společným nezletilým dětem pro dobu po rozvodu a o rozvod manželství ve smyslu § 755 odst. 3 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“). Manželský konflikt se však může projevit také vedením řady dalších soudních řízení, např. o výživné manžela, o výživné rozvedeného manžela, o vypořádání společného jmění manželů nebo ve věcech bydlení po zániku manželství. Řízení o rozvod manželství a související řízení jsou v současnosti typicky vedena samostatně. To představuje samozřejmě časovou a finanční zátěž na straně účastníků a také soudního systému.

Že se jedná o zátěž významnou, dokládá např. to, že v roce 2019 bylo v ČR rozvedeno 24,1 tisíce manželství[1] a rozhodnuto v 14,1 tisíci řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem pro dobu po rozvodu.[2] Řízení v ostatních výše zmíněných věcech představují z pohledu nápadu pro soudní soustavu menší zátěž, v roce 2019 bylo pravomocně rozhodnuto dohromady celkem v přibližně dvou tisících řízení ve věcech o vypořádání společného jmění manželů, výživného mezi manžely a rozvedenými manžely a bydlení po zániku manželství.[3] Z pohledu náročnosti se přesto jedná o řízení významně zatěžující soudní soustavu, což dokumentuje např. průměrná délka řízení o vypořádání společného jmění manželů, která činila v roce 2019 od zahájení do pravomocného skončení řízení 770 dnů.[4]

Proto je třeba hledat prostředky, které umožní rychlejší a efektivnější vyřešení otázek souvisejících s rozvodem manželství. Jednou z možných cest je zjednodušení rozvodu manželství bez zjišťování příčin rozvratu cestou novelizace zejména § 755 odst. 3 a § 757 o. z., např. tak, aby dohoda rodičů o úpravě poměrů k nezletilému dítěti pro dobu po rozvodu nevyžadovala schválení soudem. Takový návrh v předchozím volebním období Poslanecké sněmovny byl předložen, avšak nebyl schválen.[5] Vedle toho je ale vhodné hledat také způsoby, jak efektivněji a hospodárněji řešit situace, kdy manželé nejsou schopni dohody, tedy v případě rozvodu se zjišťováním příčin rozvratu ve smyslu § 755 odst. 1 o. z. a s tím souvisejících otázek. Tradičním nástrojem civilního práva procesního směřujícím k zajištění hospodárnosti řízení je spojení věcí, v současnosti umožněné § 112 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), podle kterého v zájmu hospodárnosti řízení „může soud spojit ke společnému řízení věci, které byly u něho zahájeny a skutkově spolu souvisí nebo se týkají týchž účastníků“. Řada zahraničních úprav právě z výše uvedených důvodů obligatorně nebo fakultativně spojení řízení souvisejících s rozvodem manželství výslovně upravuje nebo možnost spojení dovodila soudní praxe.[6]

V současné době pro řízení v rodinněprávních věcech zákon spojení věcí explicitně a obligatorně stanovuje ve dvou situacích. Za prvé dle § 422 zák. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), je s řízením o určení otcovství spojeno řízení o péči o nezletilé dítě a o výživě nezletilého dítěte s výjimkou řízení o určení otcovství souhlasnými prohlášeními rodičů. Za druhé dle § 468a z. ř. s. se řízení o svéprávnosti rodiče nezletilého dítěte spojí s řízením ve věci jeho rodičovské odpovědnosti.

V dalším textu rozebereme použitelnost právní úpravy spojení věcí podle § 112 o. s. ř. pro spojení řízení o rozvod manželství se zjišťováním příčin rozvratu s některými souvisejícími řízeními, konkrétně:

• o úpravě poměrů k nezletilému dítěti pro dobu před a po rozvodu manželství jeho rodičů,
• výživné manžela,
• výživné rozvedeného manžela,
• vypořádání společného jmění manželů.

Možnosti a limity spojení věcí 

Než se budeme věnovat specifikům jednotlivých věcí souvisejících s rozvodem manželství, stručně rozebereme obecné požadavky pro spojení věcí plynoucí z právní úpravy, judikatury a doktríny.

Obecné podmínky pro spojení věcí plynoucí z § 112 o. s. ř. jsou následující:

a) jde o dvě zahájená řízení,

b) spojení věci je v zájmu hospodárnosti řízení, tedy zejména jeho rychlosti a nákladnosti,

c) věcný předpoklad spojení – věc se týká týchž účastníků nebo spolu věci skutkově souvisejí, postačí přitom splnění jedné z těchto podmínek.

Civilistická literatura navíc uvádí, že spojované věci by měly představovat řízení stejného druhu, když např. Hora hovořil o požadavku, aby bylo možné spojené věci projednávat týmž způsobem.[7] V současnosti např. Winterová a Macková uvádějí, že spojení není možné, pokud se týká nároků, z nichž jeden by měl být projednán ve sporném a druhý v nesporném řízení, přičemž pro tyto případy připouštějí spojení jen tehdy, je-li to zákonem výslovně stanoveno.[8] S ohledem na nevyjasněnou povahu řízení o rozvod manželství může být právě toto největší překážkou spojení s ostatními věcmi. Z našeho pohledu se však nejedná o překážku nepřekonatelnou, jak vysvětlíme dále.

Podle Winterové a Mackové dále není možné spojovat věci – řízení o nárocích, u nichž rozhodnutí o prvním z nich teprve vytváří předpoklad pro vznik druhého.[9] Výslovně pak jako příklad takového vyloučeného spojení uvádějí řízení o rozvod a vypořádání společného jmění manželů. Tento názor zřejmě opírají autorky zejména o § 154 odst. 1 o. s. ř., podle kterého je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení, a vycházejí z toho, že teprve právní moci rozsudku o rozvodu manželství zanikne společné jmění manželů, což je nezbytný předpoklad pro možnost vypořádání soudním rozhodnutím. V právní úpravě se však setkáme se situacemi, kdy jsou takové nároky spojeny a rozhodováno je jedním rozsudkem – např. je možné rozhodnout zároveň o určení otcovství, o výživném a péči o nezletilé dítě podle § 422 z. ř. s., nebo rozhodnout o zrušení podílového spoluvlastnictví a jeho vypořádání podle § 1143 o. z. Výroky o péči, výživném nebo o vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou pak zákonitě ve smyslu § 206 odst. 2 o. s. ř. výroky závislými. Nicméně v obou těchto případech spojení věcí výslovně a obligatorně stanoví právní předpis. I při absenci výslovné právní úpravy by však mohlo být řešením situace, kdy je jedno rozhodnutí předpokladem pro vznik druhého, vydání částečného rozsudku podle § 152 odst. 2 o. s. ř. Ukáže-li se např. v průběhu řízení, že pro část předmětu řízení (rozvod manželství) již jsou prokázány rozhodné skutečnosti, přicházelo by v úvahu vydání částečného rozsudku, kterým soud manželství rozvede, a zbývající část předmětu řízení bude zralá k rozhodnutí nejdříve po právní moci částečného rozsudku.

Ve smyslu § 89 o. s. ř. nebrání spojení věcí, ani má-li o každé věci rozhodovat jiný místně příslušný soud. Doktrinální literatura však uvádí, že spojení věcí může bránit, pokud by byly výlučně příslušné jiné soudy nebo by bylo nutné soud obsadit jinak.[10] Případnou překážku různé výlučné místní příslušnosti však lze překlenout delegováním věci podle § 12 odst. 2 o. s. ř. z důvodu vhodnosti k soudu, který teprve následně věci spojí ve smyslu § 112 o. s. ř. Judikatura se k možnosti delegace věci, pro kterou je dána výlučná místní příslušnost, staví spíše zdrženlivě, ale nevylučuje ji, pokud budou dány zvláštní okolnosti konkrétní věci.[11] Obecně platí, že k ní lze přistoupit pouze v těch ojedinělých případech, v nichž by projednání věci jiným než místně příslušným soudem znamenalo z komplexního pohledu hospodárnější, rychlejší či po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější posouzení věci.[12]

Spojení nebrání, pokud by o spojovaných věcech měl dle rozvrhu práce rozhodovat u stejného soudu odlišný soudce (resp. senát).[13]

O spojení věcí může soud rozhodnout i bez návrhu, nicméně pravidelně ke spojení bude docházet na návrh některého z účastníků, kterému by měl soud s ohledem na zásadu procesní ekonomie vyhovět, pokud není další vedení samostatných řízení z nějakého důvodu rozumným řešením. Z pohledu procesní ekonomie je také vhodné, byť ne nezbytné, aby účastník navrhující zahájení řízení ve více souvisejících věcech v jeden okamžik využil složeného petitu v jednom návrhu.

Rozvod manželství a spojení řízení

Řízení o rozvod manželství je jakýmsi „centrálním řízením“, jehož výsledek – rozvod manželství – má zásadní dopad na další vzájemná práva a povinnosti manželů. Z těch nejzásadnějších jde o zánik vyživovací povinnosti mezi manžely podle § 697 o. z., zánik společného jmění manželů ve smyslu § 765 o. z., zánik povinnosti přispívat na potřeby života rodiny a rodinné domácnosti podle § 690 o. z. a případně vznik práva na výživné rozvedeného manžela ve smyslu § 760 o. z., potřeba vypořádání zaniklého společného jmění manželů ve smyslu § 736 a násl. o. z. nebo práva ve vazbě na bydlení po rozvodu manželství podle § 768 a násl. o. z.

Jak bylo uvedeno výše, spojení věcí může komplikovat výlučná příslušnost soudu. V případě řízení o rozvod manželství je místní příslušnost jako výlučná upravena, a to v § 383 z. ř. s. Ta je dána primárně (posledním) společným bydlištěm manželů v České republice, subsidiárně obecným soudem manžela, který nepodal návrh, a není-li takového soudu, obecným soudem manžela, který podal návrh. Judikatura připustila delegaci řízení o rozvod manželství ve smyslu § 12 odst. 2 o. s. ř. k jinému soudu z důvodu hospodárnosti a rychlosti, a to v konkrétním případě např. pro větší blízkost bydliš­tě účastníka a sídla soudu, ke kterému měla být věc delegována.[14] Pro úplnost připomeňme, že věcně příslušné pro řízení o rozvod manželství jsou podle § 3 odst. 1 z. ř. s. soudy okresní a o věci rozhoduje dle § 36a o. s. ř. samosoudce.

Procesní pravidla pro řízení o rozvod manželství obsažená v § 371 a násl. z. ř. s. vykazují některá specifika. Z těch, která jsou významná pro náš kontext, upozorněme na zásadně obligatorní výslech manželů, povinné nařízení jednání ve věci, možnost soudu rozhodnout o klidu řízení, dokazování ovládané modifikovanou projednací zásadou s prvky zásady vyšetřovací, pravidlo, že obecně se náhrada nákladů řízení účastníkům nepřiznává, a odvolací řízení postavené na zásadě neúplné apelace.[15] V odborné literatuře nepanuje shoda na tom, zda řízení o rozvod manželství se zjišťováním příčin rozvratu manželství podle § 755 o. z. považovat za řízení sporné, nesporné nebo řízení zvláštní povahy.[16] Přestože byly prezentovány přesvědčivé argumenty, proč řízení o tzv. sporném rozvodu dle § 755 o. z. považovat za řízení sporné,[17] není tato otázka v teorii dosud jednoznačně vyřešena. Mimo jiné zřejmě i proto, že v české právní teorii chybí jednoznačná shoda na tom, jaká jsou základní třídicí kritéria pro rozlišení sporného a nesporného řízení.[18]

Z výše uvedených specifik řízení o rozvod manželství by praktické potíže při spojení s jinými řízeními mohlo přinášet zejména rozložení důkazního břemene a problematika koncentrace řízení. V případě řízení o rozvod spočívá těžiště dokazování, s možností provést ve smyslu § 390 z. ř. s. i jiné než účastníky navrhované důkazy, ve zjišťování příčin rozvratu, jeho hloubky, trvalosti a nenapravitelnosti.[19] Soud je dále povinen zjišťovat, zda rozvodu nebrání ve smyslu § 755 odst. 1 písm. b) o. z. zájem nezletilého dítěte daný zvláštními důvody, byť realita rozvodových řízení je jiná.[20] Pokud jde o koncentraci, na základě § 20 odst. 2 z. ř. s. není pochyb, že v řízení o rozvod manželství, na rozdíl úpravy v o. s. ř., lze uvádět rozhodné skutečnosti a důkazy až do vydání nebo vyhlášení rozhodnutí. Pokud jde o problematiku neúplné apelace a koncentrace v odvolacím řízení, kloníme se k závěru, že novoty lze v odvolacím řízení uplatňovat jen za splnění předpokladů § 205a o. s. ř.,[21] a domníváme se, že dříve vyslovené pochybnosti o možném uplatňování novot nad rámec těchto limitů nejsou namístě.[22] Zda a případně jak tato specifika řízení o rozvod manželství ovlivní možnost spojení věcí, prozkoumáme v dalším textu.

Věci související s rozvodem manželství

Péče, výživa a styk se společnými nezletilými dětmi

Od 1. 9. 1959 do 31. 7. 1998 právní úprava vyžadovala, aby v rozsudku o rozvodu manželství bylo rozhodnuto také o právech a povinnostech rodičů k nezletilým dětem (dnešní terminologií o péči), resp. ex lege stanovila spojení těchto dvou věcí.[23] Tento model však byl opuštěn a od 1. 8. 1998 je o poměrech nezletilých dětí pro dobu po rozvodu rozhodováno rozsudkem v samostatném řízení. Hlavní důvody pro změnu byly následující: 1. Vyloučení záležitostí dítěte k samostatnému řízení mělo vést ke zklidnění a zjednodušení řízení o rozvod manželství. 2. K rozvodu nemůže dojít, dokud nejsou závazně upraveny poměry dítěte, což má zamezit dlouhodobým sporům o děti po rozvodu manželství. 3. O dítěti rozhoduje specializovaný soudce, který již dítě může znát z předešlých řízení a může o něm rozhodovat i po rozvodu.[24] Zkušenost však ukazuje, že žádný z těchto zamýšlených důvodů nenašel reálné naplnění, případně že by týchž cílů bylo možné dosáhnout i při zachování spojení řízení.[25] Např. tak, že by řízení o úpravě poměrů k nezletilému pro dobu po rozvodu bylo „hlavním řízením“, se kterým by bylo spojeno řízení o rozvod. Tím by bylo zajištěno, aby o dítěti rozhodoval specializovaný opatrovnický soudce, pro kterého by neměl být zároveň problém „zvládnout“ rozhodnout také o rozvodu manželství.

Úmyslem zákonodárce očividně bylo novelizací procesních předpisů v roce 1998 docílit vedení řízení o rozvod manželství a řízení o úpravě poměrů k nezletilému dítěti pro dobu po rozvodu samostatně. Výslovně však spojení těchto věcí vyloučeno není, a proto se v dalším textu stručně vypořádáme s tím, zda je fakultativní spojení věcí ve smyslu § 112 o. s. ř. přesto možné.

Pokud jde o kritérium místní příslušnosti, ve věcech nezletilého, který není plně svéprávný, je dle § 467 a § 4 z. ř. s. místně příslušný soud, ve kterém má nezletilý na základě dohody rodičů nebo rozhodnutí soudu, popř. jiných rozhodujících skutečností, své bydliště a jedná se o místní příslušnost výlučnou. Vzhledem k tomu, že i místní příslušnost ve věci rozvodu je stanovena jako výlučná, mohou nastat situace, kdy budou místně příslušné odlišné soudy. Např. pokud manželé ukončí společné soužití a jeden z nich se spolu s nezletilým dítětem (se souhlasem druhého rodiče) odstěhuje do obvodu jiného soudu. Věcně příslušné jsou pro řízení podle § 3 odst. 1 z. ř. s. soudy okresní a o věci rozhoduje dle § 36a o. s. ř. samosoudce. Rozdílná místní příslušnost by tedy spojení věcí mohla bránit, avšak tuto překážku by bylo možné v odůvodněných případech překlenout delegací řízení o rozvod manželství podle § 12 odst. 2 o. s. ř. k soudu, který vede řízení o úpravě poměrů k nezletilému dítěti pro dobu po rozvodu.

Účastníky řízení o úpravě poměrů k nezletilým pro dobu po rozvodu manželství jsou ve smyslu § 6 z. ř. s. rodiče (tj. manželé) a nezletilé dítě zastoupené kolizním opatrovníkem (zpravidla orgánem sociálně-právní ochrany dětí dle § 469 odst. 2 z. ř. s.). Okruh účastníků je tedy oproti rozvodu manželství širší, byť částečně shodný.

Řízení o úpravě poměrů k nezletilému dítěti je tradičně považováno na řízení nesporné.[26] Zatímco v řízení o rozvod může soud dle § 390 z. ř. s. provést jiné než účastníky navržené důkazy, jen je-li nutné zjistit skutečnosti v zájmu nezletilých dětí, pro něž nemůže být manželství rozvedeno, ač je rozvráceno, nebo je-li to třeba ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu, v řízení o úpravě poměrů k nezletilému soud zjišťuje v souladu s vyšetřovací zásadou skutkový stav dle § 20 z. ř. s. a provede dle § 21 z. ř. s. i jiné než účastníky navržené důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu. Právě tyto rozdíly mohou být na první pohled důvodem, proč by řízení měla probíhat zvlášť. Pokud se zaměříme na věcnou stránku, není zřejmě problém v tom, aby soud v souladu s vyšetřovací zásadou zjišťoval skutečnosti a prováděl důkazy v rozsahu potřebném pro posouzení otázek péče o dítě, jeho výživy a případně styku. Zjištění přitom učiněná mohou být samozřejmě významná i pro řízení o rozvod manželství, tak by tomu však fakticky bylo i v případě vedení oddělených řízení. Tehdy je totiž stejně nutné provést v řízení o rozvod manželství důkaz rozsudkem, kterým byly upraveny poměry k nezletilému dítěti, aby bylo zjištěno, zda byla splněna podmínka rozvodu dle § 755 odst. 3 o. z. Fakticky tak stejně dochází ke „vtažení“ skutkových zjištění obsažených v odůvodnění příslušného rozhodnutí z předchozího řízení do řízení o rozvod manželství.

Zároveň zdůrazněme, že spojení řízení nebrání ani zmiňovaný § 755 odst. 3 o. z., podle kterého soud manželství nerozvede, dokud nerozhodne o poměrech společného nezletilého dítěte v době po rozvodu manželů. Soud sice o rozvodu manželství nemůže rozhodnout dříve, než rozhodne o poměrech dítěte, ale právní úprava nezapovídá možnost rozhodnout o obou věcech zároveň jedním rozsudkem. Výrok o rozvodu manželství by v takovém případě byl jednoznačně ve smyslu § 206 odst. 2 o. s. ř. závislý na výroku o úpravě poměrů k nezletilému. Případně by bylo možné o poměrech k nezletilému rozhodnout dříve (částečným) rozsudkem a o rozvodu až následně.

Řízení o rozvod manželství a o úpravě poměrů k nezletilému dítěti jsou v kontextu podmínek § 112 o. s. ř. řízeními, která se týkají částečně stejných účastníků a jedná se o věci, které spolu přinejmenším částečně skutkově souvisí.

Domníváme se proto, že spojení řízení o rozvod manželství s řízením o úpravě poměrů k nezletilým dětem pro dobu po rozvodu by za stávající úpravy bylo teoreticky možné. Lze však předpokládat neochotu soudní praxe, a to zejména s ohledem na nevyjasněnou povahu řízení o rozvod manželství se zjišťováním příčin rozvratu manželství a nespornou povahu řízení o úpravě poměrů k nezletilému.

Výživné manžela

Manželé mají ve smyslu § 697 o. z. vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, který oběma zajišťuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň, a to zásadně po dobu trvání manželství. V případě, že některý z manželů neplní svou povinnost dobrovolně, je možné nárok uplatnit v soudním řízení a soud výživné přizná ode dne zahájení soudního řízení ve smyslu § 922 o. z.

Místní příslušnost v těchto věcech není upravena jako výlučná, a uplatní se proto běžná pravidla sporného řízení. Standardně bude proto místně příslušný obecný soud žalovaného – povinného manžela dle § 84 o. s. ř. Podle § 89 o. s. ř. je dána také místní příslušnost soudu, který by byl příslušný k řízení o věcech spojených. Takovým řízením by mohlo být i řízení o rozvod manželství. Proto by přicházelo v úvahu podání žaloby o výživné manžela spolu s návrhem na spojení věcí u soudu, který vede běžící řízení o rozvod manželství, přestože by tento jinak podle § 84 o. s. ř. místně příslušný nebyl. Věcně příslušné jsou podle § 9 odst. 1 o. s. ř. okresní soudy a v souladu s § 36a o. s. ř. rozhoduje samosoudce. Pravidla příslušnosti tedy spojení tohoto řízení s řízením o rozvod manželství nebrání.

Řízení o výživné manžela je standardní sporné řízení, jehož procesní úprava je obsažena v o. s. ř. a jeho účastníky jsou manžel uplatňující své právo na výživné a žalovaný manžel povinný výživou.[27] Přes nevyjasněnou povahu řízení o rozvod manželství se domníváme, že spojení řízení o rozvod a o výživné mezi manžely fakticky odlišnosti v procesní úpravě nebrání. Pokud jde o zjišťování skutkového stavu a dokazování, co do zjišťování skutečností souvisejících s rozvratem manželství se uplatní modifikovaná projednací zásada a pro ostatní skutečnosti významné pro nárok na výživné bude rozložení důkazního břemene odpovídat standardním sporným řízením. V řízení o výživném manžela to bude pravidelně znamenat potřebu učinit skutková zjištění zejména o příjmech (či potenciálních příjmech), majetkových a osobních poměrech obou manželů, péči o rodinnou domácnost apod.[28] Také odlišnosti v právní úpravě koncentrace řízení by nemusely přinášet praktické potíže, když pro uvádění skutečností a označení důkazů rozhodných pro nárok na výživné by bylo možné vycházet z pravidel § 118b o. s. ř., a buďto by koncentrace nastala po prvním jednání či ve stanovené lhůtě, nebo by soud mohl využít možnosti nedat účastníkům potřebná poučení, a tak ve smyslu § 118b odst. 3 o. s. ř. ve vhodných případech koncentraci odložit na pozdější okamžik.

Z pohledu podmínek § 112 o. s. ř. se bude jednat o řízení týkající se stejných účastníků ve věcech, které spolu přinejmenším částečně skutkově souvisí. Zejména v situaci, kdy by byla obě řízení zahájena zároveň nebo v krátké časové souslednosti, bude spojení věcí z pohledu hospodárnosti rozumné, a to jak z pohledu soudu, tak z pohledu účastníků a jejich nákladů. Pokud by řízení o výživné manžela bylo zahájeno dříve a řízení o rozvod manželství by bylo zahájeno až po prvním jednání ve věci výživného, nebude zřejmě spojení obvykle v zájmu hospodárnosti řízení vhodné. Spojení věcí však nebrání flexibilnímu postupu v řízení, např. rozhodnutí o části předmětu řízení (ať už o rozvodu, nebo o výživném) částečným rozsudkem nebo rozhodnutí, kdy dojde k zamítnutí návrhu na rozvod manželství (ať proto, že manželství nebude rozvráceno, nebo se uplatní některá z tvrdostních klauzulí dle § 755 odst. 2 o. z.) a zároveň uložení povinnosti platit výživné.

Domníváme se proto, že spojení řízení o rozvod manželství s řízením o výživné manžela je za současné právní úpravy bez větších problémů možné.

Výživné rozvedeného manžela

Také mezi rozvedenými manžely může při naplnění hmotněprávních předpokladů § 760 a násl. o. z. existovat zákonná vyživovací povinnost. Připomeňme, že se může jednat o běžné nebo tzv. sankční výživné, přičemž tato se liší z pohledu doby trvání vyživovací povinnosti a hmotněprávních podmínek vzniku nároku. V obou případech právní úprava v § 762 a § 761 odst. 2 o. z. indikuje, že podmínkou existence nároku na tento typ výživného je rozvod manželství.

Místně příslušný je pro řízení o výživném rozvedeného manžela obecný soud žalovaného dle § 84 o. s. ř. Nejedná se o výlučnou místní příslušnost, a proto i zde lze využít § 89 o. s. ř. a připustit místní příslušnost soudu, u kterého by bylo vedeno řízení o rozvod manželství. Věcně příslušné jsou podle § 9 odst. 1 o. s. ř. okresní soudy a v souladu s § 36a o. s. ř. rozhoduje samosoudce. Z hlediska příslušnosti proto nic nebrání spojení tohoto řízení s řízením o rozvod manželství.

Řízení o výživné rozvedeného manžela je sporné řízení, procesní úprava je obsažena pouze v o. s. ř. a jeho účastníky jsou bývalý manžel uplatňující svůj nárok na výživné a žalovaný bývalý manžel povinný výživou.[29] V řízení o výživném rozvedeného manžela bude zapotřebí učinit obdobná skutková zjištění jako v případě řízení o výživné manžela a dále o skutečnostech uvedených v § 760 odst. 2 o. z. Tedy především o době trvání manželství, době uplynuvší od rozvodu, možnostech oprávněného se sám živit, případně o jednání vůči relevantním osobám, které by bylo blízké svou povahou trestnému činu. V případě uplatnění nároku na tzv. sankční výživné bude navíc nezbytné zjištění, zda se oprávněný nedopustil jednání majícího znaky domácího násilí, zda oprávněnému rozvodem vznikla závažná újma a zda rozvrat manželství oprávněný převážně nezapříčinil, anebo zda s rozvodem manželství nesouhlasil.[30] Řada skutkových zjištění v tomto kontextu přitom může být významná i pro řízení o rozvod. Ani v tomto případě nevyjasněná povaha řízení o rozvod manželství nemusí fakticky spojení věcí bránit. Co do zjišťování rozvratu manželství a jeho příčin se uplatní modifikovaná projednací zásada, zatímco pro ostatní tvrzení a označení důkazů se použijí standardní pravidla sporných řízení. Výše v textu věnovanému výživnému mezi manžely jsme vysvětlili, jak je možné se vypořádat s odlišnostmi pravidel koncentrace řízení. Tam uvedené platí i pro výživné rozvedeného manžela.

Obě řízení se týkají stejných účastníků, věci spolu zároveň přinejmenším částečně skutkově souvisí. Obdobně jako v případě výživného mezi manžely i zde může spojení věci s řízením o rozvod manželství vést k větší hospodárnosti řízení. Stávající právní úprava podle nás spojení těchto věcí umožňuje, prakticky bude ale nutné v řízení nejprve pravomocně rozhodnout (částečným) rozsudkem o rozvodu manželství a teprve poté rozhodovat o nároku na výživné rozvedeného manžela. Vhodně provedená novelizace o. z. by případně umožnila rozhodnout o výživném rozvedeného manžela zároveň s rozvodem manželství.

Vypořádání společného jmění manželů

Se zánikem manželství rozvodem se standardně pojí zánik společného jmění manželů a navazující potřeba jeho vypořádání ve smyslu § 736 a násl. o. z. Podle § 740 o. z. nedohodnou-li se manželé o vypořádání, může každý z nich navrhnout, aby rozhodl soud, a to podle stavu, kdy nastaly účinky zániku společného jmění.

Pro řízení o vypořádání společného jmění manželů stanoví § 88 o. s. ř. výlučnou příslušnost soudu, který rozhodoval o rozvodu manželství. Věcně příslušné jsou podle § 9 odst. 1 o. s. ř. okresní soudy a v souladu s § 36a o. s. ř. rozhoduje samosoudce. Z hlediska příslušnosti proto spojení s řízením o rozvod manželství nic nebrání.

Řízení o vypořádání společného jmění manželů je sporné řízení upravené v o. s. ř. Jeho účastníky jsou proto manželé, jejichž společné jmění je vypořádáváno.[31] Okruh účastníků se tedy shoduje s řízením o rozvod manželství.

Pro úvahy o spojení věcí je důležité zdůraznit, že účinky zániku společného jmění nastanou až právní mocí výroku o rozvodu manželství. Proto je dle stávající úpravy vyloučeno současné rozhodnutí o rozvodu spolu s vypořádáním společného jmění manželů. Praktické potíže by mimo jiné přinášelo přesné vymezení předmětu vypořádání a stanovení jeho hodnoty k okamžiku zániku SJM. Případné spojení vypořádání společného jmění manželů s rozvodem do jednoho řízení tím není předem vyloučeno, ale vyžadovalo by za běžného běhu věcí nejprve rozhodnutí o rozvodu a teprve po právní moci tohoto rozhodnutí i rozhodnutí o vypořádání SJM. Pouze ve výjimečných situacích, kdy k zániku společného jmění (a jeho nevypořádání) došlo již dříve, před rozvodem manželství (např. pro prohlášení konkursu podle § 268 zák. č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, nebo zrušením společného jmění rozhodnutím soudu podle § 724 o. z.), by nebyl v současném rozhodnutí o vypořádání SJM i o rozvodu praktický problém. Skutková zjištění učiněná v řízení o rozvod manželství, a případně dalších souvisejících věcech, mohou být pro vypořádání SJM významná zejména pro způsob vypořádání SJM, a to především v kontextu § 742 odst. 1 písm. d), e) nebo d) o. z. Zároveň např. pro rozhodování o výživném rozvedeného manžela může být důležitý způsob vypořádání SJM, neboť přímo ovlivní majetkové poměry každého z manželů.

Řízení o rozvod manželství a o vypořádání SJM jsou v kontextu podmínek § 112 o. s. ř. řízeními týkajícími se stejných účastníků ve věcech, které spolu přinejmenším částečně skutkově souvisí. Stávající právní úprava spojení těchto věcí proto nebrání, bylo by však nutné v řízení nejprve pravomocně rozhodnout (částečným) rozsudkem o rozvodu manželství, a teprve poté o vypořádání SJM. De lege ferenda je možné zvážit doplnění závažných důvodů pro zrušení SJM soudem dle § 724 odst. 2 o. z. tak, aby zahrnovaly i situace, kdy některý z manželů opustí rodinnou domácnost v úmyslu učinit tak trvale a manželé začnou hospodařit odděleně. Současná judikatura totiž takovou skutečnost samu o sobě za důvod pro zrušení SJM nepovažuje.[32] Uvažovaná změna by mohla přinášet řadu výhod, jejichž pečlivý rozbor by šel nad rámec tohoto příspěvku. Alespoň stručně shrňme, že by to umožnilo brzy po ukončení společného soužití na základě prokázání poměrně jednoduchých skutkových okolností dosáhnout zrušení SJM a otevřít možnost jeho vypořádání.

Závěr 

Z výše provedeného rozboru plyne, že základními překážkami pro spojení věcí souvisejících s rozvodem manželství na základě § 112 odst. 1 o. s. ř. dle současné teorie a praxe mohou být především:

• nevyjasněná povaha řízení o rozvod manželství (tj. zda se v případě rozvodu dle § 755 o. z. se zjišťováním příčin rozvratu jedná o sporné, nebo o nesporné řízení) ve spojení s tím, že některá řízení věcně související s rozvodem jsou zjevně nespornými řízeními (např. úprava poměrů ke společným nezletilým dětem) a některá řízeními spornými (např. výživné mezi manžely);
• to, že hmotněprávním předpokladem pro uplatnění některých nároků mezi bývalými manžely je pravomocný rozvod manželství (např. výživné rozvedeného manžela, soudní vypořádání SJM).

Věříme, že jsme na přechozích řádcích přednesli přesvědčivé argumenty, že přinejmenším u řízení, která jsou jednoznačně sporná, však faktické rozdíly v procesních pravidlech ovládajících tato řízení v porovnání s řízením o rozvod manželství nepředstavují překážku bránící spojení.

Také skutečnost, že pravomocný rozvod manželství je hmotněprávním předpokladem pro úspěšné uplatnění nároků v některých věcech, není nutně překážkou spojení. Bylo by však za stávající právní úpravy nejprve nutné pravomocně rozhodnout částečným rozsudkem podle § 152 odst. 2 o. s. ř. o rozvodu a teprve po právní moci tohoto rozhodnutí o navazujících věcech. Potřeba takového postupu však může stírat výhody, které má spojení věcí z pohledu procesní ekonomie přinášet.

S rozpadem vztahu manželů a jejich rozvodem souvisí také řada dalších věcí, které jsme v našem příspěvku detailněji nerozebírali, a přesto by bylo možné o jejich spojení s řízením o rozvod manželství rovněž uvažovat. Z těch, u kterých není pravomocný rozvod manželství hmotněprávním předpokladem uplatnění nároku v soudním řízení, jde např. o nárok na příspěvek na potřeby rodinné domácnosti podle § 690 nebo § 691 odst. 2 o. z., nárok na vydání věcí z obvyklého vybavení rodinné domácnosti dle § 699 o. z., nahrazení souhlasu manžela ve věcech správy SJM ve smyslu § 714 odst. 1 o. z. nebo zrušení či zúžení SJM soudním rozhodnutím dle § 724 o. z. Z procesního pohledu pro tato řízení platí stejné závěry jako pro řízení o výživné manžela, a jejich spojení s řízením o rozvod je proto dle našeho názoru bez problému možné.

Stručně shrnuto by postup v řízení, ve kterém by byly věci spojeny, mohl vypadat následujícím způsobem. Před prvním jednáním soud využije pro jeho přípravu ve vhodném rozsahu postup podle § 114a a 114b o. s. ř. Na prvním jednání by soud provedl výslech manželů, případně další dokazování v rozsahu potřebném pro to, aby bylo možné učinit skutková zjištění k rozvratu manželství a jeho příčinám. Následně by soud mohl rozhodnout částečným rozsudkem o rozvodu manželství, případně o jiném postupu (např. o klidu řízení dle § 392 z. ř. s.). Co do dalších částí předmětu řízení, pro které hmotněprávním předpokladem nároku není rozvod manželství (např. výživné mezi manžely), by soud mohl provést na prvním jednání koncentraci ve smyslu § 118b odst. 1 o. s. ř., a případně o uplatněných nárocích dokonce meritorně rozhodnout, případně ve vhodných situa­cích koncentraci odložit dle § 118b odst. 3 o. s. ř. na později. V dalším průběhu řízení před soudem prvního stupně by soud učinil skutková zjištění potřebná pro rozhodnutí o dalších částech řízení a po pravomocném rozhodnutí o rozvodu manželství by také odpadla překážka bránící rozhodnutí o nárocích vázaných právě na samotný rozvod.

De lege ferenda bychom považovali za přínosné, aby zákonodárce výslovně připustil možnost spojení věcí souvisejících s rozvodem manželství do jednoho řízení, a to konkrétním výčtem, obdobně jako to činí např. německý zákonodárce v § 137 FamFG. Tím by byla jednoznačně překlenuta nejistota pramenící z nevyjasněné povahy řízení o rozvod manželství se zjišťováním příčin rozvratu manželství. Zároveň se kloníme k tomu, aby spojení řízení bylo fakultativní, a nikoliv obligatorní (na rozdíl např. od úpravy § 422 z. ř. s.), neboť okolnosti týkající se různých manželských párů mohou být diametrálně odlišné a v optimálním případě by mělo být spojení věcí především důsledkem procesní aktivity účastníků řízení – rozvádějících se manželů. Hospodárnosti řízení by také mohlo prospět, pokud by zákonodárce výslovně připustil možnost rozhodnout zároveň s rozvodem manželství i o výživném rozvedeného manžela.

Zda je vhodné spojení řízení o úpravě poměrů ke společným nezletilým dětem pro dobu po rozvodu s řízením o rozvod manželství a dalšími souvisejícími věcmi, zůstává otázkou, na kterou v tomto příspěvku neposkytneme jednoznačnou odpověď. Z procesního hlediska jsou z našeho pohledu rozdíly mezi těmito řízeními výraznější než mezi řízením o rozvod manželství a spornými řízeními. Byť tyto rozdíly nejsou prakticky nepřekonatelné, bylo by v každém případě vhodné, aby z důvodu ochrany zájmů nezletilého dítěte při případném spojování bylo „hlavním“ řízením řízení o úpravě poměrů k nezletilému dítěti, a právě s ním byla případně další řízení spojena, nikoliv naopak.

 

Mgr. Martin Kornel, Ph.D., působí jako asistent na Katedře občanského práva Právnické fakulty MU v Brně a advokát v AK Frank Bold Advokáti s. r. o. 

Mgr. Natálie Ženatá Pecháčková působí jako advokátka v AK Frank Bold Advokáti s. r. o.

---

[1] Vývoj obyvatelstva České republiky. Rozvodovost. Dostupné z https://www.czso.cz/documents/10180/121768528/13006920a03.pdf/b0901bf0-25ef-4d2f-a0bb-2055e3d5d9ab?version=1.1 [cit. 1. 11. 2021].

[2] S-SL-O – statistický list O, přehled o pravomocných rozhodnutích soudů v opatrovnických věcech – počet věcí. Dostupné z https://cslav.justice.cz/InfoData)servlet/FileServlet?id1=1&id2=obsah_dokumentu_pdf&id3=id_dokumentu=1733523&id4=pdf&id5= 5bdb9f5701d61e31af9e57c141b79ded&id6=null [cit. 1. 11. 2021].

[3] Viz Ministerstvo spravedlnosti ČR. Statistický přehled soudních agend, druhá část, rok 2019, str. 12, dostupné z https://cslav.justice.cz/InfoData)servlet/FileServlet?id1=1&id2=obsah_dokumentu_pdf&id3=id_dokumentu=1890866&id4=pdf&id5=a64f65521df5 5f72dd8a3b192e926fae&id6=null [cit. 1. 11. 2021].

[4] S-SL-O – statistický list O, Přehled o průměrných délkách řízení ode dne nápadu do dne právní moci ve dnech. Dostupné z https://cslav.justice.cz/InfoData)servlet/FileServlet?id1=1&id2=obsah_dokumentu_xml&id3=id_dokumentu=1733527&id4=xml&id5=c33d2b5bce9ba4c5 28b2083a3c46d083&id6=null [cit. 1. 11. 2021].

[5] Sněmovní tisk 899, Poslanecká sněmovna, 8. období, od 2017. Dostupné z https://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=8&CT=899&CT1=0 [cit. 1. 11. 2021].

[6] Srov. v Německu úpravu obsaženou v § 137 Gesetz über das Verfahren in Familiensachen und in den Angelegenheiten der freiwilligen Gerichtsbarkeit (FamFG), nebo pro Rakousko in H. Fasching: Zivilprozessrecht, Manz, Wien 1990, str. 1135.

[7] V. Hora, J. Spáčil (ed.): Československé civilní právo procesní, I.-III. díl, Wolters Kluwer ČR, Praha 2010, str. 246.

[8] A. Winterová, A. Macková a kol.: Civilní právo procesní, Díl první, Řízení nalézací: soudy, notářství, advokacie, exekutorské úřady, sporné řízení soudní, nesporná (zvláštní) řízení, rozhodčí řízení, mediace, 9. aktualizované vydání, Leges, Praha 2018, str. 211.

[9] Tamtéž.

[10] Viz komentář k § 11 dle K. Svoboda, P. Smolík, J. Levý, R. Šínová: Občanský soudní řád, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2017, str. 470.

[11] M. Králík: Přikázání věci z důvodu vhodnosti v současné civilní judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, Soudní rozhledy č. 6/2007, str. 209-218, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2001, sp. zn. 11 Nd 211/2001 (C 674).

[12] Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 30 Nd 354/2017.

[13] Srov. J. Jirsa a kol.: Občanský soudní řád, 2. část: Soudcovský komentář [Systém ASPI], Wolters Kluwer [cit. 1. 11. 2021], nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. 18 Co 297/2010 (R 118/2011).

[14] V citovaném rozhodnutí bydlištěm manželky. Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 30 Nd 354/2017 (NS 781/2018).

[15] Ke specifikům řízení o rozvod manželství blíže např. K. Mencnerová: Rozvod manželství, C. H. Beck, Praha 2020, str. 55-101.

[16] Srov. tamtéž, str. 50-54 a tam uvedená literatura, nebo P. Lavický a kol.: Zákon o zvláštních řízeních soudních, Zákon o veřejných rejstřících, Řízení nesporné: praktický komentář, Wolters Kluwer, Praha 2015, str. 2.

[17] Např. M. Šlejharová: Česká, rakouská a švýcarská právní úprava řízení o rozvod manželství v komparativním pohledu, in: Cofola 2016, Sborník z konference, Masarykova univerzita, Brno 2016, str. 1396.

[18] Srov. M. Wipplingerová, R. Zahradníková, K. Spurná: Zvláštní soudní řízení, Wolters Kluwer, Praha 2014, str. 9-11.

[19] Srov. K. Svoboda: § 390 [Dokazování], in K. Svoboda, Š. Tlášková, D. Vláčil, J. Levý, M. Hromada, a kol.: Zákon o zvláštních řízeních soudních, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2020, str. 783.

[20] Srov. Z. Králíčková, L. Zatloukalová: Dokud nás smrt nerozdělí: úvahy nad právem na rozvod, Právní rozhledy č. 17/2019, str. 573-580.

[21] Shodně op. cit. sub 15, str. 98.

[22] K. Svoboda: Nové problémy v řízení o rozvod manželství, Bulletin advokacie č. 5/2014, str. 31-33.

[23] Dle § 240 zák. č. 142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních, ve znění novely provedené zákonem č. 46/1959 Sb., a později § 113 zák. č. 99/1963 Sb., ve znění do velké novely zákona o rodině, provedené zákonem č. 91/1998 Sb.

[24] Sněmovní tisk 899, Poslanecká sněmovna, 8. období, od 2017, str. 10. Dostupné z https://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=8&CT=899&CT1=0 [cit. 1. 11. 2021].

[25] Tamtéž.

[26] Viz komentář P. Lavický a kol., op. cit. sub 16, str. 777 a násl.

[27] L. Westphalová, T. Kyselovská: § 697 [Výživné mezi manžely], in Z. Králíčková, M. Hrušáková, L. Westphalová a kol.: Občanský zákoník II, Rodinné právo (§ 655-975), 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2020, marg. č. 4.

[28] Tamtéž, str. 91.

[29] Blíže viz M. Hrušáková, M. Kornel: § 762 [Tzv. sankční výživné], in Z. Králíčková, M. Hrušáková, L. Westphalová a kol., op. cit. sub 27, str. 445.

[30] Tamtéž.

[31] Blíže např. J. Psutka: § 740 [Vypořádání rozhodnutím soudu], in Z. Králíčková, M. Hrušáková, L. Westphalová a kol., op. cit. sub 27, str. 323 a násl.

[32] Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 373/2015, podle kterého „Samotné oddělené soužití manželů a nezájem o další zachování manželství, jenž je navenek demonstrován probíhajícím rozvodovým řízením, nejsou skutečnostmi, jež by samy o sobě představovaly vážný důvod pro zúžení či zrušení SJM. K nim musí přistoupit skutečnost další, která je svou intenzitou způsobilá ovlivnit manželské majetkové společenství (…),“ nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3575/2020, který doplňuje, že takové další skutečnosti mohou být např. neshody na podstatných záležitostech hospodaření se společnými věcmi ve spojení se znemožněním toho, aby druhý manžel nakládal se společnými finančními prostředky.